BL se zdiskreditovaly příliš silnou vazbou na Janu Dědečkovou
Nemohu, jak praví diplomatická mluva, potvrdit ani vyvrátit, co v BL s Tomášem Pecinou píšete o čachrech kolem ČT, protože jsem tomuto dění příliš vzdálen. Můj převládající pocit je, že máte pravdu. Domnívám se ale, že v záplavě detailů, ke kterým se dostáváte, ztrácíte směr.
Z pozice nereálného idealismu lze na ČT pohlížet jako nutný, ale nikoli postačující člen rovnice jejímž výsledkem je reakce veřejnosti na to, co se člověk dozví. Občan může být buď budovatelsky až nadšen tím, že je všechno skvělé nebo začít hledat pořádný klacek.
Z hlediska moci jsou oba tyto extrémy škodlivé. Rovnováhu přináší reakce nulová, která předpokládá, že občan resignoval na politiku a dívá se na estrády, fotbal nebo pornografii (což víme z Orwellovy knihy 1984).
Zmíněná rovnice muže mít v reálném světě například tuto podobu: R = I x K, kde R je reakce poddaných na předkládané informace, I je celková informovanost a K je konstanta, jejíž velikost je přímo úměrná možnosti občana něco v dané společnosti změnit. Ačkoli definice nevylučuje, že se hodnota K pro jednotlivé země nemůže teoreticky poněkud lišit, můžeme ji v případě tak zvaných demokratických zemí považovat za velmi blízkou k nule. (Tento paradox je možné vysvětlit tím, že jde o pseudodemokracii, ale důkaz se vymyká rámci této poznámky.)
Občanova reakce bude ideálně nulová, nebude informován vůbec (I = 0). To je ale v současném světě těžko dosažitelné. Ale i tak existují možnosti jak hodnotu veličiny “I” patřičně snížit. Užitečná je například depolitizace občana prostřednictvím neskutečných světů televisních seriálů, přísunem drbů ze života hvězd atd.
Hladina politického poklidu se sice tu a tam rozčeří, to když po sobě začnou lidé soupeřící o moc házet kamení nebo alespoň bahno, ale takové vzrušení trvá jen krátce a zastaví se dříve než by občan mohl prokouknout, že jde o komedii.
Za dané situace tedy stoupá význam akcí, které umožní udržet konstantu “K” blízko nuly jak je jen možné. V Severní Americe se pěkně osvědčilo prolnutí peněz a politiky, soukromé vlastnictví sdělovacích prostředků a aktivní boj proti odborům. Klíčové pozice jsou v suchu a pro nevýznamné aktivity platí stalinské – nebo kdo to řekl - “orel much nelapá”.
Hodnota veličiny “K” v českých zemích dosáhla světovosti již za předcházejícího režimu a svoji hodnotu si podržuje. Stačí, zeptáme-li se, co mohl český občan v posledních deseti letech ovlivnit. Politickou scénu? Volby? Rozdělení státu? Vstup do NATO? Privatizační podvody?
Rozebírat to, jestli je Hodač dobrý nebo špatný manažér, Chmelíček genius nebo idiot, nebo před čím zrovna stojí Bouda (mimochodem za kým stáli v krizi zahraniční dopisovatelé ČT?) jsou prkotiny. Ve hře je veřejnoprávní sdělovací prostředek, respektive to, kteří politikové ho budou mít obhrábnutý a jak moc a na jak dlouho.
V událostech kolem ČT nejde o svobodu slova, ale o vytvoření situace, kdy novináři budou mít zájem na tom nerýpat do věcí, do kterých jim nic není. Stejně jako v mnoha jiných případech, nejde o nějaké české specifikum. Taková věc se už pěkně podařila třeba v kanadské CBC, na jejíž adresu řekl jeden posluchač v souvislosti s pořadem věnovaným ČT toto (citováno zpaměti): "Divím se, proč (radio) CBC věnuje tolik pozornosti politickým tlakům (ovlivňujícím ČT), když dobře víme, jak to dopadá v Kanadě. Presidenta CBC jmenuje ministerský předseda a jeho úřad zasahuje proti reportérům, kteří se mu nelíbí. Neměli bychom se spíše zamýšlet nad tím, proč se CBC postupně přeměnila na neškodnou instituci, která si netroufne dělat kloudnou pátrací žurnalistiku?"
Jak museli někteří politikové vychutnávat opojnost okamžiku, když se na Václavském náměstí sešlo stádo orwellovských ovcí pobekávajících hesla o svobodě slova přesně tak, jak to potřebují. Kdežto totéž stádo bylo k nevidění, když z televise vyplívali Kytku a vyhazovali Stroehleina i s jeho naivními představami. Kde byli všichni, když se politické strany handrkovaly o obsazení křesel v radě ČT – neboli o kontrolu nad touto institucí?
Je to všechno odporně tragikomické. Kdyby šlo o udržení nezávislosti ČT a její profesionalitu, nevolila by Rada ČT za ředitele nýmandy, kteří se z titulu této kvalifikace lomí v pase před vrchností. Pokud nelze najít schopného kandidáta doma, dal by se jistě najít v zahraničí.
Totéž ostatně platí i pro jmenování samotné Rady ČT. Neměl by tam náhodou sedět někdo, kdo má ahnung nejen o smyslu veřejnoprávního sdělovacího prostředku ale i o tom, co obnáší udržovat podnik s několikamiliardovým rozpočtem? Proč je proboha kvalifikací třeba „zájem o media“ a vlastnictví nějakého hotýlku nebo farářského kolárku?
To co píšu je naivní. Moc nemá důvod daný stav měnit a tak se stejně nic nestane. Zmiňuji to všechno proto, že se mi zdá, že BL ztratily svoji nevinnost v okamžiku kdy navázaly příliš těsné styky s Janou Dědečkovou. Ta byla jistě zdrojem zajímavých informací - výměnou za vlídné zacházení, které se příliš neliší od toho, které BL oprávněně kritizovaly v případě Jaromíra Štětiny.
Poznámka JČ: Jenže BL s Janou Dědečkovou vlídně nezacházely, jak dokáží četné rozhovory, které najdete v tematickém archivu Britských listů pod titulem "sdělovací prostředky, Česká televize". Pokud prosazovala to, co prosazují Britské listy, nevystupovaly BL proti ní, pokud jednala jinak, po celou dobu ji ostře kritizovaly. Například rozhodnutí urychleně jmenovat Jiřího Hodače ředitelem ČT odsoudily jako amatérské a neohrabané. BL ovšem odmítají umělé konstrukce o úsilí ODS hodačovským pučem Českou televizi ovládnout, protože to neodpovídá skutečnosti a tato konstrukce zastírá zoufalou snahu většinou nekompetentních zaměstnanců redakce zpravodajství zachovat si svá zaměstnání.
