Britské listy

Ve středeční Mladé frontě Dnes se pustila "dáma s pichlavýma očima", jak jí přezdívám už od okamžiku, kdy se poprvé objevila na obrazovce, Daniela Drtinová, redaktorka a moderátorka ČT, článkem "Kdo chce zabít televizi" do Petra Štěpánka, místopředsedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, který měl tu drzost a den předtím zveřejnil na stránkách téhož deníku (o den později i v deníku Neviditelný pes - a v Britských listech) článek "Česká televize je mrtvá". Drtinová se pustila nejen do něj, ale i do politiků, kteří jí nevoní a s nimiž si evidentně netyká.

Štěpánek v úvodu své úvahy napsal, že Českou televizi zabili "pánové a paní Komers, Dekoj, Paluska, Voldánová, Drtinová, Svěrák, Smoljak, Urban, Ruml a spolu s nimi mnoho dalších", přestože jim neupírá snad aspoň počáteční dobré úmysly. Mluví i o tzv. kulturně-mediální frontě, jež tak zklamala už v letech 1938, 1948 a 1968, kdy se fatálně postavila zrovna na tu protidemokratickou stranu barikády, a neodpouští si ani tvrdou kritiku okupantů velína na Kavčích horách (později stávkujících), když píše, že "žádná skupina obyvatel nemůže a nesmí zneužívat televizi ke svolávání demonstrací na svoji podporu, natož přidělovat sama sobě prostor k agitkám a sebepropagandě ve sporu, jehož je sama účastníkem."

To byla voda na Drtinové mlýn, která s plnými ústy demagogie vyrazila do protiútoku, majíc na paměti zřejmě víc než svobodu slova svůj nemalý měsíční příjem. DD tedy zhanobila všechno a všechny - Štěpánkem počínaje a mocichtivými politiky (jak jinak než z ODS a ČSSD) konče. Drtinová tvrdí, že maléry, na něž prý už dávno pracovníci televize upozorňovali (bohužel nějak potichu), začaly po sesazení Iva Mathé. Už tímto tvrzením ale začíná její žonglování se slovíčky - Mathé nebyl sesazen (už to slovo samo o sobě evokuje představu puče), ale skončilo mu funkční období - nebyla mu jednoduše, byť možná nepříliš šťastně, prodloužena smlouva.

Pak podle Drtinové následovalo dosazování loutkových managementů do vedení televize. Bohužel nebyli tito vedoucí pracovníci loutkami zaměstnanců ČT a kupříkladu takový Jakub Puchalský se aspoň zpočátku pokoušel o změnu práce v ČT - proto musel být odejit, nejen on, ale i šéfredaktor zpravodajství Ivan Kytka, jemuž ve snaze o reformu pomáhala Jana Bobošíková, jež také odešla, když se už nemohla dívat na fušerskou práci svých kolegů i nadřízených. Že odešlo i dost jiných, nadaných novinářů, je nabíledni.

Další postavou byl Dušan Chmelíček, syn plukovníka StB, který se snad chabě o jakousi reformu pokusil, ale brzy byl pracovníky televize zpacifikován - a to do té míry, že dík jeho odvolání se o své posty dík nepříliš průhledným obchodům začali bát i další a další zaměstnanci a jejich spojenci v soukromých firmách (proč je kupříkladu pod výzvou "ČT - věc veřejná" podepsán takový Petr Vachler?).

Přestože Chmelíček nasmlouval pro letošní rok již kupu smluv s externími dodavateli, je jejich osud nyní poněkud nejistý. To vše nakonec vedlo k okupaci budovy zpravodajství a k protestům mnoha politiků, kteří začali bojovat proti špatnému televiznímu zákonu, ač jim před devíti lety jeho schválení nebylo vůbec proti mysli.

Jedné z největších demagogií se DD dopouští svou zmínkou o "statisících lidí na Václaváku" - taková číslovka implikuje představu, že na Václavském náměstí se při první demonstraci sešla aspoň polovina Prahy. Kdo si však vzpomene, že první čísla, vpodvečer uváděná médii, hovořila o 50-60 tisících? Teprve v dalších dnech se počet demonstrantů začal udávat číslem 80 000 a až v průběhu dalšího týdne se čtyřkoaliční politici a sdělovací prostředky shodli na lépe zapamatovatelném počtu sta tisíc. Rozhodně se však nejednalo o "statisíce", jak tvrdí DD, spoléhajíc na krátkou paměť občanů.

Pokud budou i po skončení stávky účinkovat v České televizi takoví "nezávislí a objektivní" novináři jako Daniela Drtinová, nezbývá než souhlasit s Petrem Štěpánkem, že Česká televize je opravdu mrtvá. Za svou osobu musím dát za pravdu těm, kdož argumentují tvrzením, že Českou televizi nelze srovnávat s obyčejnou fabrikou. Celoplošná televize opravdu továrnou není (odhlédneme-li od mizerné úrovně řady pořadů) - je totiž strategickým místem, které dokáže propagandou podnítit masové vzpoury a udělat z lidí stádo nemyslících ovcí. A protože proti okupaci tohoto strategického stanoviště nehnul ministr vnitra ani prstem, měla rezignace Stanislava Grosse nejen ležet na premiérově stole, ale už dávno měla být předsedou vlády přijata.

Poznámka JČ: Je docela úsměvné, že ještě nedávno se televizní vzbouřenci, včetně Daniely Drtinové! odmítali vyjadřovat k novému, velmi nedokonalému zákonu o České televizi. Teprve, když na to poukázaly ve výše zmíněném článku Jaroslava Plesla Britské listy, došlo i vzbouřencům, že nejefektivnější argumentací a nejlepším způsobem, jak zakrýt svou jednostrannost a neprofesionalitu, je poukazovat na špatně vypracovanou novelu tohoto zákona. Nás ovšem nepřekvapuje, že na to, na co BL poukázaly, jako první, přišla Daniela Drtinová až o celou řadu dní později...

Článek Daniely Drtinové z MFD 31. 1.2000 je zde:

Kdo chce zabít televizi?

Podle neúspěšného kandidáta do Senátu za ODS a člena "velké" televizní a rozhlasové rady Petra Štěpánka je Česká televize mrtvá. Jak napsal do Mladé fronty DNES, zabili ji stávkující zaměstnanci a taky Svěrák a Ruml. Nelze pochybovat o tom, že Česká televize se dnes zmítá v největší krizi od svého vzniku. Na vinících se však neshodneme. Podle mých zkušeností dlouholetého parlamentního zpravodaje se naopak na dnešním stavu veřejnoprávní televize nejvíce podepsali lidé, jako je Petr Štěpánek, Kateřina Dostálová či Miloslav Kučera, tedy straníci v nejrůznějších radách a poslaneckých mediálních komisích, které mají na řízení České televize i Českého rozhlasu nemalý vliV. Tyto rady a komise selhaly. Nedokázaly ochránit veřejnoprávní rozhlas a televizi a jejich nezávislost před mocichtivostí některých svých kolegů-straníků, kteří se bezostyšně snaží ovládnout cokoliv, co se jim hodí pro upevnění jejich vlivu. Společně se sněmovnou nastavily systém, který umožňuje několika jedincům dosadit do vedení televize loutkový management, který udělá, co na očích politiků vidí. Ti straníci, kteří po léta v boji o moc a vliv cynicky nakládají se zákony, se dnes nejvíce zaklínají úctou k nim. Je to právě tento cynický přístup k zákonům, jejich účelová interpretace a naplňování, co přivedlo Českou televizi do současné krize. A nejen ji. Na zákony se současná mocenská elita odvolává, jen když se jí to hodí. "Chceme tak trochu zkřísnout Českou národní banku? No tak změníme zákon, většinu ve sněmovně máme. Co na tom, že bychom nejdřív měli změnit ústavu, nejvyšší zákon země?! Potřebujeme si účelově přizpůsobit volební systém, aby nám vyhovoval? No tak změnu v parlamentu odhlasujeme. Co na tom, že je protiústavní!? Je zákon o České televizi špatný? Ten však měnit nebudeme, vždyť našim zájmům a cílům vyhovuje! Česká národní banka se politickému ataku na nezávislost vzepřít nemohla, televize to udělala. Česká televize po léta poslance upozorňovala, že zákon o ČT a ČRo je špatný a že je třeba jej změnit. Upozorňovala i na to, že někteří členové sněmovní mediální komise zákon o ČT zneužívají, když do Rady ČT nominují stranické příznivce. Zpolitizovaná rada pak od sesazení Iva Mathé tak dlouho hledala do čela ČTy loutkového ředitele, až pohár přetekl. Bohužel, čeští politici výtky a kritiku slyší, až když křičíte hodně nahlas. Statisíce lidí na Václaváku daly politikům, kteří si umazali ruce, jasně najevo, že je v prostoru České televize nechtějí. Někteří straníci je přesto nevyslyšeli. Novým zákonem o České televizi a rozhlasu, který si vynutil až občanský protest a rozsáhlá podpora ze zahraničí, měli šanci dokázat, že jim jde o to, aby rozhlas i televize byly na poslancích méně závislé. Strany opoziční smlouvy se přesto v Poslanecké sněmovně odmítly podělit o své pravomoci ve vztahu k veřejnoprávním médiím se Senátem. Mít moc nad televizí a rozhlasem je příliš atraktivní sousto, aby se jej poslanci tak "lehce" vzdali. ČT je dnes skutečně kvůli některým politikům polomrtvá. Dorazit ji mohou jen oni. Svou mocichtivostí, nezodpovědností a nekompetentností. Televizní pracovníci jim v tom budou s podporou občanů bránit, seč jim budou síly stačit. S tím musí politici počítat. I do budoucna.