Hájil jsem vzbouřeneckou ČT, ale není objektivní
Docela obyčejný populismus, docela obyčejný bulvár
Televizní krize nastolila celou řadu zajímavých otázek. Rád bych se k tomuto problému v blízké době vrátil pokusem o širší analýzu, ale teď mi jde o něco jiného; snad tedy postačí obecné sdělení, že přes různé kritické výhrady jsem v ní stál spíše na straně „rebelů“ než na straně „zákoníků“. Nedovedu si představit, že bych mohl mít na něco byť i jen podobný postoj jako třeba poslankyně za ODS Kateřina Dostálová nebo člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek - k někomu takovému bych se přidal snad leda tehdy, kdyby nás přepadli Marťani. A nedovedu si představit, že se daly ve svobodné zemi vyrobit horší a zkreslenější zprávy, než jaké produkoval propagandistický tým Jany Bobošíkové.
Přesněji řečeno, nedovedl jsem si to představit do včerejška, tj. do 30. ledna 2001, kdy jsem spatřil v televizní „21“ pasáž o odstupujícím Petru Uhlovi, kterou připravil mladý stávkující Patrik Kaizr, a zjistil jsem, že to jde. Kaizr se Bobošíkové přinejmenším vyrovnal. Dokonce ji napodobil i v tom, že svou prezentaci Petra Uhla pojal z pravicově populistických pozic blízkých ODS; jako autoritu citoval např. primátora Ústí nad Labem za ODS Ladislava Hrušku. Shoda však byla zřejmě náhodná; pokud se neobjektivita a zkreslování ze strany Bobošíkové daly připsat stranictví a tomu, že bojovala sama za sebe, pak u Kaizra a jeho kolegy Němce šlo nejspíš o „nestranické“ podlézání tomu nejnižšímu populismu.
Jistě, o Petru Uhlovi média po celou dobu jeho působení informovala zaujatě. Jako dlouholetý vězeň svědomí, vzdělanec hovořící pěti cizími jazyky, politický myslitel a jeden z mála skutečných Evropanů na naší scéně se těší obdivu Západu, ale malým dušičkám naší mediální scény byla jeho principiálnost a statečnost odedávna směšná; nejraději ho bulvárně karikovali (a to i v tzV. seriózních médiích, která jsou v ČR, jak správně podotýká Jan Čulík, často až překvapivě bulvární) jako potrhlého zmocněnce, který se stará jen a jen o Romy. Například když Uhl vystupoval v ústecké Aréně a hysterický dav po něm pod taktovkou primátora Hrušky metal urážky, neuvedly na druhý den Lidovky ani Mf Dnes žádné z Uhlových rozumných argumentů; místo toho s rozkoší líčili, jak to lid vládnímu zmocněnci vytmavil. Redaktoři České televize tedy měli na co navazovat - a přesto je nutno říci, že překonali sami sebe a posunuli se na úroveň bližší Špíglu než Blesku.
V bloku „informací“ ČT o Petru Uhlovi nejenže byla jeho činnost prezentována tak, jako by se týkala výlučně Romů; navíc tento blok obsahoval výlučně negativní sdělení. Ani slovo o úspěších (přijetí romské koncepce, přijetí zákona o občanství, iniciace vládního návrhu zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, prosazení novelizace cizineckého zákona, uskutečnění Projektu tolerance a řada dalších); ani slovo o vytvoření Rady pro lidská práva, v níž spolupracují zástupci státní správy se zástupci občanské veřejnosti; ani slovo o tom, že Uhlova funkce byla vytvořena mj. k tomu, aby ČR něco udělala se svými závazky ke smluvním mechanismům jednotlivých mezinárodních smluv o lidských právech, které do té doby ostudně neplnila, a že Uhl v rekordním čase uvedl věci do pořádku. Přednost byla dána negativním sdělením o daleko méně podstatných věcech, která nebyla ničím vyvážena; navíc u nich šlo dílem o záležitosti z hlediska Uhlova působení ve funkci nepodstatné, dílem byly využity propagandistické polopravdy či přímo nepravdy:
Sdělení o tom, že Uhl navrhoval zbourat vepřín v Letech a postavit tam památník romským obětem holocaustu, zakončila ČT autoritativním tvrzením, že ten koncentrák stejně nebyl přesně na místě, kde je dnes vepřín. Takové názory existují (často ve spojení s názorem, že to hlavně nebyl žádný koncentrák), ale ČT se hrubě prohřešila proti objektivitě, když jim bez sebemenšího odůvodnění dala za pravdu a hned to použila k zesměšnění Uhla.
Sdělení o Matiční: ČT citovala primátora Hrušku, krajně pravicového populistu, podle kterého měl Uhl odstoupit už dávno, protože prý celou aféru rozdmýchal. Je to typický příklad stokrát opakované lži, které už dnes možná věří většina Čechů. Skutečnost je opačná: celý problém zavinilo město sestěhováváním Romů do ghetta, pokusilo se ho neadekvátně řešit a vyvolalo tak skandál, který se dostal na úroveň Rady Evropy dlouho předtím, než Uhl nastoupil do funkce. Z Hruškova propagandistického arzenálu je i tvrzení, že Romská duha podepsala souhlas se zdí (jinými slovy, podívejte se, Uhl rozdmýchal konflikt, i když ta zeď Romům nevadila). Podepsali to dva Romové, pod nátlakem, a vzápětí svůj podpis odvolali. Podstatně významnější je, že celá romská reprezentace v ČR i na mezinárodní scéně vystupovala jednotně proti zdi v Matiční jako symbolu segregace a prosadit ji znamenalo plivnout romské reprezentaci do tváře. Není jasné, jak se měl Uhl v případě Letů i v případě Matiční vyhnout „kontroverzi“. Nebo si ČT opravdu myslí, že jsme měli mít zmocněnce pro lidská práva, který by říkal, že je správné, aby na místě bývalého koncentráku byl vepřín? Měl souhlasit s tím, že je nutno sociální problémy řešit zazděním Romů a ponižováním jejich reprezentantů? Jak ukazuje volební úspěch starosty Tošovského v krajských volbách, doma by to jistě bylo populární; jaká by však byla naše pověst na mezinárodní scéně, kdybychom měli takového zmocněnce pro lidská práva, to si nedokážu představit.
Velký prostor věnovala ČT sdělení o tom, že sami Romové, včetně poslankyně Moniky Horákové, žádali Uhlovo odstoupení. Tato roztržka vznikla v prosinci 1999, když Uhl odvolal šest romských členů Meziresortní komise (nikoli zaměstnanců - člen je funkce čestná), důvodně, pro jejich nečinnost - a ti, aby si zachovali čest, ho pak obvinili, že je odvolal za jejich kritiku (žádná do té doby nebyla). Situace se posléze urovnala, Meziresortní komise byla doplněna o nové členy a vztahy mezi Petrem Uhlem a romskou reprezentací, včetně Moniky Horákové, byly již zakrátko opět přátelské. (O tom ovšem média už příliš neinformovala, protože to na rozdíl od roztržky mezi neoblíbenými Romy a posmívaným Uhlem nebylo mediálně atraktivní.) ČT se dokonce v tomto příspěvku - a i v následné otázce redaktora Němce samotnému Petru Uhlovi - pokusila zmocněnci podsunout, že vlastně vůbec neodstupuje proto, že jeho ženu zvolili zástupkyní ombudsmana, ale proto, že všichni po jeho odstoupení volají (což je naprostá lež). Marginální a dávno překonaný spor z doby před více než jedním rokem prezentovala ČT nepravdivě jako současný. Za takovou manipulaci s fakty by se nemuseli stydět ani propagandisté Fidela Castra!
Petr Uhl prý příliš neuspěl ani s nápady na převýchovu skinheadů. Nuže, Uhl nikdy nepoužil termín „převýchova skinheadů“; jde o program používání alternativních trestů výchovného charakteru u pachatelů některých rasisticky motivovaných trestných činů (ať už jde o skinheady nebo ne). Je to zcela racionální a v Německu či Británii rozšířený přístup. Prezentovat tento program pod heslem „převýchova skinheadů“ je opět bulvární karikatura sloužící jedinému cíli, totiž zesměšnění Petra Uhla. Navíc je nepravdivé i samo sdělení, že s tím Uhl neuspěl: vláda návrh přijala, realizovat ho už ovšem musí ministerstvo spravedlnosti.
Petr Uhl jistě může být za některé aspekty svého působení kritizován, i když za činnost ve zmíněných čtyřech kauzách si podle mého názoru žádnou výraznou kritiku nezaslouží. Populistické karikování a zesměšňování jeho úsilí (těžící z obecných nesympatií k Romům), překrucování fakt a zneužívání archivních materiálů jako současných však považuji za ostudnou manipulaci. Témuž cíli ostatně sloužil i sestřih záběrů, na nichž nebyl Petr Uhl ani na okamžik vidět v klidu či s úsměvem, ale vždy pobíhající, gestikulující (zcela bez souvislosti s komentářem), což je známá taktika k navození negativního dojmu. Hezká prácička. Jediný, byť naštěstí zásadní rozdíl oproti dřívějším útokům na chartisty v normalizační televizi spočíval v tom, že Uhl dostal šanci alespoň některé z nepravdivých tvrzení vyvrátit a svou klidnou důstojností vytvořit protiváhu té karikatuře, kterou z něj udělali.
Dr. Jan Jařab je na Úřady vlády ČR spolupracovníkem Petra Uhla, který do nynějška zastával funkci zmocněnce pro lidská práva.
Poznámka JČ: Není příliš velkým překvapením, že i Jan Jařab nyní poznává, že se Česká televize svým zpravodajstvím nechová příliš profesionálně. Dokumentujeme to systematickou analýzou zpravodajských pořadů ČT už přes tři roky. Výběr těchto analýz vyjde mj. v naší knize V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili, kterou vydá pražské nakladatelství ISV (Institut sociálních věd) zřejmě příští týden. Rád bych ale znal věcné důvody, pro něž se Jan Jařab postavil za televizní vzbouřence a odmítl argumentaci Britských listů, že o svobodu projevu v České televizi vůbec nešlo, šlo o zástupné zpolitizování interního pracovněprávního sporu druhořadých zaměstnanců zpravodajství ČT, kteří proti snaze redakci zpravodajství zprofesionalizovat rebelovali v prosinci 2000 už počtvrté. Jařab se nyní sám přesvědčil, že reportérům ČT chybí základní evropské etické a civilizační normy.
S prominutím považuji za velmi slabou argumentaci přesvědčení (interpretuji-li názory pana Jařaba správně), že bylo třeba postavit se na stranu televizních vzbouřenců, "protože zprávy Jany Bobošíkové byly propagandistické."
Proboha, televizní krizi vyvolali vzbouřenci, nikoliv Jana Bobošíková. Za normálních okolností by byla zřejmě Bobošíková výborným šéfem kvalitnímu týmu. Vytvořit profesionální a autoritativní televizní zpravodajství s kvalitním researchovým zázemím trvá nejméně rok. Dříve než za rok se pokus nemůže a nesmí posuzovat. I Martin Vadas, někdejší šéf zpravodajství ve veřejnoprávní televizi, konstatoval, že pokus o "bobovizi" byl prací v kriticky nenormálních podmínkách, kterou není možno hodnotit.
Ze zbrklého úsudku Jana Jařaba je zjevné, jak fatální a pošetilou chybou bylo od Jany Bobošíkové pokoušet se za havarijních podmínek, vyvolaných vzbouřenci vytvářet se sedmi naprosto neprofesionálními lidmi televizní zpravodajství. Byl to od Bobošíkové chybný úsudek, jímž se v národě zřejmě zdiskreditovala jedna z nejnestrannějších a nejschopnějších profesionálních novinářek v České republice.
Petr Štěpánek má pravdu, když ve svém článku "Česká televize je mrtvá" argumentuje, že televizní vzbouřenci zničili poslední zbytky veřejnoprávnosti ČT (ČT si vždycky na veřejnoprávnost jen hrála, NIKDY neměla od zpracovávaných témat řádný kritický odstup). To, že má Petr Štěpánek v této věci zcea pravdu, neznamená ovšem, že nebudeme poukazovat na skutečnost, že se v minulosti právě tento člen RRTV opakovaně zdiskreditoval přijímáním nepřímé televizní reklamy ve své věci (při kandidatuře do Senátu, atd.) od komerční televize Nova: jeho argumentace ohledně České televize je sice správná, avšak pokrytecká, protože Štěpánek dělal v Nově totéž, co dělají reportéři zpravodajství ČT v této údajně "veřejnoprávní stanici" zneužíval televizní vysílání k vlastnímu prospěchu.
Myslím si, že český intelektuál má povinnost seznámit se odpovědně a racionálně se všemi aspekty televizního konfliktu, než se přidá k té či oné straně. Jinak svým selháním přispívá k infantilizaci české společnosti. Právě intelektuál, který má k tomu kapacitu, by měl být schopen najít si veškeré informace, které jsou k dispozici, a nechává-li se národ zblbnout povrchní emocionální manipulací, měl by mít odvahu vystoupit a říct: Lidi, neblbněte!
