středa 7. února O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Václav Havel, Policie ČR, právní vědomí a lidská práva: Inspekce ministra vnitra ČR: Když vás dvakrát praští policista klackem do hlavy, to není trestný čin. Rozhovor s Jiřím Kopalem, Občanské právní hlídky, Brno (Jan Čulík) Krizi v ČT způsobily Britské listy: Krize v ČT: pokus o předběžnou rekapitulaci - 1. část (Nikolaj Savický, vedení ČT) Předvádění kandidátů na ředitele ČT: Show šesti sebevrahů (Martin Stín) Česká politika: Neskutečné dohady kolem čtyřkoalice (Petr Jánský) Podnikatelství: I Jiří Lobkowicz nese odpovědnost za "chyby" IPB (Vladimír Rott, pozn. Zdeněk Vaněk) Stížnost: Stížnost na Čedok, Pardubice: Vaše prodavačky neznají slušnost (Jaroslav Sever) Muži versus ženy: Muži versus ženy: ambivalence pudové závislosti (Václav Pinkava) Muži versus ženy (Jaroslav Sever) Muži a ženy - odmítám politickou korektnost (Zdeněk Maštalíř) Šovinismus českých mužů (Dalibor Matušínský) České ženy se se zděšením vracejí od těch západních pohádkových princů (Alexandr Růzha) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Nikolaj Savický

Motto:

“Zpravodajství České televize (ČT) hodnotí jako objektivní 68 procent občanů, o zprávách televize Prima si to myslí 39 procent diváků a 31 procent pokládá za objektivní zprávy Novy. Vyplývá to z průzkumu Institutu pro výzkum veřejného mínění (IVVM), který se uskutečnil na přelomu října a listopadu.”

ČTK 19. prosince 2000 pod titulkem: Za nejobjektivnější považují lidé zprávy ČT

Kam čert nemůže...

Pokud ovšem vynecháme Čulíkovy hodnotící soudy, pak je to děsivý příběh o nevědomosti, zvůli a naprostém pohrdání standardními procesy a zvyklostmi, jimiž se obvykle řídí chod věcí veřejných v demokratickém státě a v občanské společnosti. Je to smutné svědectví o tom, jak jedna jediná osoba, vybavená pravomocí zdaleka přesahující její zkušenost a rozhled, ale zato neobyčejně agilní, postavená vyšší mocí doprostřed malé skupinky lidí nerozhodných a  neschopných čelit její agresivitě, dokáže způsobit škody obrovského rozsahu. Ukazuje se, že stačí jmenovat do Rady ČT jedinou odborně nekompetentní, ale zato dostatečně razantně jednající ženu, aby bylo možno v neuvěřitelně krátké době ohrozit provoz, pověst i budoucnost dosud důvěryhodné a bez větších problémů fungující instituce veřejné služby.

Čulíkův text spolu s dalšími nově publikovanými materiály, především s výňatky korespondence Jany Dědečkové s Britskými listy, přináší i vysvětlení dalších dosud jen obtížně pochopitelných okolností oné tragikomedie s nedozírnými následky, která ještě stále pokračuje. Objasňuje, proč se v minulosti relativně objektivní, nezávislé a zajímavé internetové periodikum, jakým bývaly Britské listy, stalo od srpna nebo září 2000 ve věci ČT naprosto jednostranným a začalo statisticky prokazatelným způsobem preferovat příspěvky, obhajující činy a postoje z pohledu zdravého rozumu naprosto nepřijatelné. Přitom v celé diskusi o příčinách nynějšího destruktivního vývoje ČT, zabírající v médiích během posledního měsíce obrovskou plochu, dosud nezazněly mnohé podstatné skutečnosti. Abych poněkud vyvážil pohled Britských listů, nabízím alespoň některé z nich.

Co zůstalo Janě Dědečkové - a nejen jí - utajeno

V roce 1999 tvořily zpravodajské pořady ve vysílání obou kanálů ČT (používám poslední publikované statistické údaje) celkem 12,3% vysílací plochy. Pro srovnání: v roce 1998 to bylo 11,6% a v roce 1997 činil tento podíl 11%. Tato čísla zahrnují nejen vlastní produkci ČT, ale také nezanedbatelnou stopáž přebíraného zpravodajství Euronews na ČT 2. Pražská redakce zpravodajství ČT měla k 31.12.1999 celkem 233 zaměstnance, brněnská 16 a ostravská 21, což znamená, že se výrobou zpravodajských pořadů zabývalo dohromady 270 zaměstnanců. Opět pro srovnání: v roce 1998 to bylo celkem 273 zaměstnanců, v roce 1997 celkem 259 zaměstnanců. Tato čísla jsou výmluvná: vysílací plocha zpravodajských pořadů včetně repríz a převzatých relací představuje o něco málo více než 10% celkového vysílání, počet zaměstnanců zpravodajství o něco méně než 10% všech zaměstnanců ČT, byť jejich procento vzhledem k redukci počtu zaměstnanců v ostatních částech ČT postupně vzrůstá.

Při posuzování činnosti ČT je nutné si uvědomit, že zpravodajství sice tvoří důležitou složku její programové skladby, ale představuje jen jednu desetinu její činnosti. Přesto obě poslední Rady ČT zaměřily svou pozornost prakticky pouze na zpravodajství a diskusní pořady. Jen výjimečně se zajímaly o některé publicistické pořady, a to ve skutečnosti pouze o jednotlivé tituly, zastupující jen nepatrnou část z přibližně 14% vysílací plochy ČT, kterou v dlouhodobém průměru každoročně tyto pořady celkem vyplňují. Tak v očích obou zmiňovaných Rad ČT vznikl zcela falešný obraz činnosti ČT, který systematicky pěstovaly i Britské listy. Navíc existovala a jen pomalu se snižuje nepřehlédnutelná kvalitativní disproporce mezi dramatickou tvorbou, vzdělávacími pořady a dokumenty, z nichž mnohé jsou plně srovnatelné se špičkovou světovou úrovní v dané oblasti, na jedné straně a zpravodajstvím, diskusními pořady a aktuální publicistikou na straně druhé. Historické příčiny tohoto stavu jsem vysvětloval ve svém "hasebním plánu pro ČT” ještě před Vánocemi 2000.

Televizní poplatky jako investice do budoucnosti

Dramatická tvorba ČT se zdaleka neomezuje jenom na filmy. Úplnou produkci ČT lze najít v katalozích, které tvoří vždy II. svazek příslušné Ročenky ČT. Stačí připomenout premiéry divácky nejúspěšnějších seriálů: 1992 - Dobrodružství kriminalistiky II. (díly 9. - 16.); 1993 - Největší z Pierotů, Přítelkyně z domu smutku; 1994 - Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek, Hříchy pro pátera Knoxe, Laskavý divák promine, Prima sezóna, Saturnin; 1995 - Bylo nás pět, Detektiv Martin Tomsa, Hříchy pro diváky detektivek, Muž v pozadí, O zvířatech a lidech, Život na zámku (1. řada); 1996 - Konec velkých prázdnin, Život na zámku (2. řada); 1997 - Bubu a Filip, Ďábel v Praze, Zdivočelá země, Život na zámku (3. řada); 1998 - Ranč U Zelené sedmy; 1999 - Život na zámku (4. řada), Hotel Herbich. Zmíněné tituly opět představují jen tu nejúspěšnější část produkce seriálů.

Během 90. let vyrobila ČT také stovky televizních inscenací, založených na propracovaných scénářích, brilantní režii a znamenitých hereckých výkonech. Přes nespornou kvalitu mnoha vyrobených inscenací však ČT tento typ produkce ve druhé polovině 90. let postupně opouštěla. Důvod leží mimo ČT: komerční televize svou programovou skladbou zcela změnila divácké chování a drasticky ztížila možnost uplatnění samostatných dramatických děl (s výjimkou široce propagovaných distribučních filmů) ve vysílání plnoformátové televizní stanice. Vedle hrané tvorby vznikla a neustále se rozrůstá řada krátkometrážních animovaných seriálů, které ČT používá jako večerníčky. Tento druh neprávem opomíjené, byť divácky nesmírně vděčné produkce je hlavní zárukou přežití české animované tvorby.

Prostřednictvím dokumentů zmapovala ČT systematicky mnoho dříve tabuizovaných témat českých moderních dějin. Na poslední chvíli zachytila svědectví příslušníků československých legií za I. světové války včetně jejich legendární cesty Sibiří. Mnohokrát se vracela ke vzniku Československa, k dějinám a kultuře I. republiky, podala svědectví o 2. a 3. odboji, ale věnovala se též Hledání ztraceného času. Systematicky zmapovala významné kulturní iniciativy českého disentu, vznik a vývoj Charty 77, nebo naopak podobu komunistické perzekuce 50. a 70. let. Časosběrnou metodou pořízené dokumenty zachycují i pozdější osudy aktérů událostí z let 1988 - 1989. Sociologizující snímky cyklu Jak se žije... vytvořily atraktivní průřez českou společností 90. let. Počet všech portrétů, pořízených od roku 1992, se dnes pohybuje kolem tisíce. Stovky dokumentů zachycují českou a moravskou uměleckou scénu posledního desetiletí. Záznamy divadelních představení včetně finančně a technicky nejnáročnějších záznamů oper, poskytují bohatý a jedinečný obraz vývoje českého a moravského divadla posledních osmi devíti let. ČT však nezanedbávala ani svou vzdělávací roli, a podařil se jí nejméně jeden v evropském měřítku ojedinělý kousek: připravila totiž atraktivní jazykový kurs latiny a antické latinsky psané literatury Disco latinae.

Předchozí tři odstavce jen letmo zachycují obrysy té části produkce ČT, kterou lze spojit společným jmenovatelem: nejde o díla, natáčená pro jedno použití. Jan Čulík často hovoří - a mnohdy s despektem - o jakémsi podivném “étosu ČT”; Tomáš Pecina čas od času přidá slovní spojení “druhořadý étos”. Neznám žádný specifický “étos ČT”, ale znám étos služby veřejnosti televizním vysíláním. Jeho rozhodujícím nositelem byl v České republice Ivo Mathé, zakladatel ČT a její dosud nesporně nejúspěšnější generální ředitel.

Mathé byl schopen vidět za horizont několika nejbližších měsíců i let a jako jeden z prvních v České republice si uvědomil, jak obrovskou programovou změnu přinese do televizního vysílání digitalizace, jaké požadavky s ní budou spojeny a jakou finanční zátěž bude představovat pro vysílatele. Od roku 1992 do roku 1997 hospodařil s každoročně se reálně snižujícím příjmem ČT, sledoval růst nákladů vázaný na inflací, a od roku 1994 doslova raketový vzestup cen vysílacích práv domácích i zahraničních filmů, seriálů i formátů zábavných pořadů, způsobený nástupem celoplošných komerčních televizních stanic. Musel se potýkat se vzrůstajícími finančními nároky profesionálů v klíčových televizních profesích, neboť komerční televize všude v Evropě ve snaze získat převahu ve sledovanosti výrazně zvýšily platové hladiny managementu, moderátorů, reportérů a především autorů populárních zábavných pořadů.

Na tyto okolnosti reagoval Mathé drastickými úspornými opatřeními, kulminujícími v letech 1995 a 1996. To je možné vidět například na vývoji počtu zaměstnanců ČT, což jsem v Britských listech dokumentoval na konkrétních číslech. Ani na okamžik však nepřestal pracovat s jasnou vizí budoucnosti a kladl důraz na všestrannou přípravu ČT na digitální vysílání. Od května 1994 do července 1998 jsem pracoval jako dramaturg ředitelství programu ČT, a proto dobře znám kritéria, která uplatňovali Ivo Mathé a ředitel programu Jiří Pittermann při posuzování všech finančně náročnějších dramatických a dokumentárních projektů. Zjednodušeně řečeno byla hlavním měřítkem kladná odpověď na otázku: “Když to vyrobíme, bude to ČT moci bez uzardění úspěšně vysílat v hlavním vysílacím čase za pět, za deset let?” V rychle se vyvíjejícím sektoru televizního vysílání je to snad nejpřísnější kritérium, které lze uplatňovat.

Veškeré typy pořadů, které jsem výše zmínil, tento požadavek splňují. Účastníci porad producentů ČT z let 1994 - 1998 si jistě vzpomenou na často opakovaný výrok, jímž Mathé zpravidla uzavíral kritiku některého méně podařeného výtvoru, jehož autor se bránil poukazem na experimentální charakter svého díla nebo na uměleckou licenci: “Zapamatujte si, prosím, že tato televize není zřízena ke službě televizním tvůrcům, ale televizním divákům!” Myslím, že tento výrok nejlépe charakterizuje to, co by on sám označil za étos služby veřejnosti televizním vysíláním. Pokud to mohu posoudit, pokládal Mathé ČT za významnou národní kulturní instituci a podle toho ji řídil.

Nejde však jenom o nespornou kulturní hodnotu mnoha děl, vytvořených v oněch letech. Ivo Mathé byl přísně konzervativním hospodářem. K ČT přistupoval jako ke statku, který hodlal co nejvíce zvelebit, a v tom byl velmi tvrdý. Využíval všech možností, aby pro ČT získal v koprodukčních smlouvách nejvýhodnější dosažitelné podmínky, a byl za to zejména nezávislými producenty v kuloárech neustále ostře kritizován. Jeho neústupnost zejména ve věci vysílacích práv k filmům a seriálům, které ČT získala zpravidla na 50 let, však televizi přinesla obrovský kapitál, který se neustále zúročuje.

V praxi to znamená, že při současných cenách vysílacích práv filmů a seriálů v České republice šetří ČT uváženým nasazením repríz svých pořadů, vyrobených v 90. letech, ročně jenom v prime time a o víkendech minimálně 120 až 140 miliónů Kč. Do tohoto hrubého odhadu přitom nezapočítávám červenec a srpen, kdy procento repríz ve vysílání zpravidla výrazně vzrůstá. Přídavné jméno “uvážené” připojuji z jednoho důvodu: skladba vysílání v hlavním vysílacím čase musí po většinu roku zahrnovat promyšlenou kombinaci premiér a repríz domácí filmové a televizní hrané tvorby, zahraničních filmů a seriálů a premiér zábavných pořadů (podle zkušeností z roku 2000 též premiér atraktivních dokumentů), aby měla naději na divácký úspěch. Nelze tedy mechanicky zvýšit procento repríz nad únosnou mez, nehledě k tomu, že příliš častou frekvencí opakování lze i kvalitní díla z hlediska vysílatele na dlouhá léta znehodnotit. Nicméně: z prozíravého přístupu k produkci ČT a k nákupu děl externích producentů těžili vydatně těžili oba generální ředitelé, kteří později nastoupili na jeho místo (Jiřího Hodače nemohu počítat).

Pro pořádek dodávám, že po celou dobu své existence ČT vyráběla a vysílala také speciální pořady, určené ke službě menšinám definovaným osudem, tj. např. národnostním a etnickým menšinám (především Romale, Pod jednou střechou) tělesně a smyslově postiženým (zejména Klíč, Televizní klub neslyšících, řada dokumentů o problematice nevidomých a možnosti pomoci jim), dětem bez rodičů (např. cyklus Co je to “doma”? a více než stovka jednotlivých dokumentů), seniorům (Seniorklub, zábavné pořady, založené na využití dechovky), atd. Soustavně rozšiřovala e rozšiřuje počet pořadů, opatřených skrytými titulky pro neslyšící, poskytovala a poskytuje zpravodajství ve znakové řeči, jako jedna z prvních institucí veřejné služby a jako první televizní stanice v České republice založila své internetové stránky, začala provozovat (byť až dosud jen na omezené síti vysílačů) duální a stereofonní vysílání zvuku a poskytuje další technické služby pro větší komfort televizních diváků.

Dávné kořeny problémů ČT

V roce 1992 existovala mezi českými politiky legitimní obava, že když k 31. prosinci 1992 zanikne federální ČST a ČT začne dočasně vysílat i na někdejším federálním vysílacím okruhu F1 (dnes TV NOVA), stane se jedinou nositelkou televizního zpravodajství v České republice a bude moci tohoto svého postavení zneužít. Proto byla zákonem ČNR č. 36/1993 Sb. z 22. prosince 1992 zřízena funkce intendanta zpravodajství a publicistiky s působností pro tehdejší kanál ČT 2 (někdejší F1, nynější TV NOVA). Redakci zpravodajství ČT tehdy řídil Petr Studenovský, ale stojí též za připomínku, že vedoucí vysílání této redakce byla od 1. dubna 1992 do 31. srpna 1993 Kateřina Fričová. Intendanta, který měl zaručit samostatné a nezávislé zpravodajství na  druhém vysílacím okruhu, jmenovala Rada ČT. Intendant zpravodajství a publicistiky přitom nebyl odpovědný generálnímu řediteli ČT, ale přímo Radě ČT. Počátkem února 1993 do této funkce nastoupil Jan Štern. Tak vznikly dvě zpravodajské redakce ČT, mezi jejichž členy nevládly příliš harmonické vztahy. Jan Štern vybudoval paralelní zpravodajskou redakci během čtyř měsíců (od února do května 1993); rivalita obou týmů často výrazně překračovala meze kolegiality.

Od 1. ledna 1994 ukončila ČT samostatné vysílání na frekvencích bývalého okruhu OK 3 (během roku 1993 ČT 3) a využila jej pro šíření signálu ČT 2 paralelně s okruhem F1, který o půlnoci z 3. na 4. únor 1994 předala novému provozovateli, TV NOVA. Program ČT 2 od té chvíle mohlo přijímat pouze asi 50% obyvatel ČR. Nastalo rok a půl trvající období, během něhož ČT disponovala pouze jedním plnohodnotným celoplošným televizním kanálem. Téhož dne, 4. února 1994, ze zákona zanikl též úřad intendanta zpravodajství a publicistiky. Už od ledna 1994 však fakticky vysílala jen jedna redakce zpravodajství, vedená Petrem Studenovským.

Zkušenost z rok trvajícího soužití dvou redakcí, v nichž nechyběly politicky profilované osobnosti, byla pro tehdejší vedení ČT varující. Paralelní týmy byly z ryze ekonomického pohledu zbytečně nákladné a ČT se ve zpravodajských relacích během roku 1993 občas chovala poněkud schizofrenním způsobem. Ve zpravodajství, z něhož na počátku roku 1994 většinou odešli lidé příliš úzce spojení s politickými stranami, už k takovým chybám (např. k nechtěnému dublování agendy jednotlivých pořadů v průběhu jednoho týdne nebo dokonce dne) nedocházelo. Vzhledem k velkým pravomocím producentů v rámci producentského systému ČT však přetrvávaly podobné problémy v publicistických pořadech. Tak se stávalo, že v jediném týdnu vysílaly profilovou reportáž na totéž téma bez předchozí domluvy nebo koordinace Události, pražský S-magazín (původně Stíny, později Nadoraz), ostravská Klekánice a  brněnské Souvislosti. Trvalo prakticky až do druhé poloviny roku 1996, než se podařilo dosáhnout alespoň rámcové koordinace a spolupráce mezi týmy, které tyto pořady připravovaly.

To vše současně s obavou z politických intervencí bylo zřejmě hlavním důvodem, proč Ivo Mathé sice velmi přísně dozíral na technickou a formální kvalitu zpravodajských pořadů na jejich důslednou nestrannost a objektivitu (neboť právě ta mu umožňovala politickým tlakům čelit), ale na druhou stranu toleroval jejich malou informativní hodnotu, nepůvodnost a především naprostou myšlenkovou sterilitu zpravodajství. Jazyková úroveň a kultura vystupování moderátorů a reportérů ČT byly zpravidla na vysoké úrovni. Formální řešení studií bylo střídmé a uměřené, způsob podání zpráv úsporný (jeden moderátor, graficky řešené pozadí, žádný průhled do newsroomu). Navenek se v tomto smyslu ČT až do jara roku 1998 prezentovala jako renomovaná televize veřejné služby v západoevropském pojetí - po formální stránce možná více než dnes. Za touto konzervativní fasádou se však skrýval nedostatek koncepce, nepřehledný sled pravomocí a odpovědností. Významnou slabinou tehdejšího zpravodajství ČT bylo chaotické nebo spíše žádné řízení agendy, k němuž významně přispívala neustálá rotace moderátorů a vedoucích vydání mezi jednotlivými pořady a naprosto nedostatečná odborná specializace jednotlivých redaktorů

Příčiny tohoto neutěšeného stavu opět neleží jenom v ČT. Nelze zapomenout, že v letech 1994 - 1995 raketový start TV NOVA přinesl na české poměry obrovskou převahu poptávky po kvalitních moderátorech a reportérech nad nabídkou, kterou poskytovala česká žurnalistika jako celek. Komerční televize může vždy nabídnout vyšší platové ohodnocení těm, o které má zájem, a tak mnoho novinářů, kteří si často neuvědomili penězi nevyjádřitelnou hodnotu větší míry svobody a rozsáhlejšího prostoru pro profesionální uplatnění v televizi veřejné služby, odcházelo do TV NOVA a v dalších letech také do Prima TV. Soukromé televizní stanice přitom kladly a kladou na reportéry a moderátory jiné požadavky než televize veřejné služby, ale vzhledem k tomu, že platí podstatně lépe než ČT (a dosahují také mnohem vyšší sledovanosti svých zpravodajských relací), značná část nastupujících novinářů přistupuje na jejich hlediska a kritéria a snaží se jim přizpůsobit.

Za těchto podmínek bylo velmi obtížné vytvářet systematický tlak na kvalitu zpravodajství ČT ve smyslu veřejné služby. Mnoho členů redakce zpravodajství ČT pokládalo nepsaná pravidla, dodržovaná ČT do jara 1998, především uměřenost a střídmost ve vyjadřování, méně okázalou prezentaci a propagaci jednotlivých relací a potlačování bulvární černé kroniky v agendě jednotlivých relací, za přehnaná a svazující. Domnívali se, že při respektování těchto pravidel nemohou úspěšně čelit rostoucí popularitě a sledovanosti především televizních novin TV NOVA. Ve snaze udržet v ČT populární moderátory a reportéry přitom tehdy Ivo Mathé a Petr Studenovský neustále a mnohdy nekriticky hájili zaměstnance redakce zpravodajství před kritikou, a to nejen navenek, ale i uvnitř samotné ČT, což vedlo k častým nevraživostem mezi “velkými Kavkami” a “OTNkou”.

Tím nechci tvrdit, že zpravodajství ČT bylo v poměrech České republiky průměrné nebo podprůměrné. Jeho kvalitu je nutno neustále poměřovat úrovní novinářské práce v tom kterém období obecně. Přistoupíme-li na toto srovnání, nevychází z toho ČT špatně. Naopak, přinejmenším od roku 1994 se systematicky vyhýbala veškerým aktivistickým výstřelkům a představovala v českém mediálním kontextu přijatelnou úroveň konzervativní informativní žurnalistiky. K západoevropským standardům měla ještě daleko, ale v českém prostředí patřila k nejdůvěryhodnějším médiím. Navzdory všem, nedostatkům, které zmiňuji výše, bylo vždy zpravodajství ČT zdaleka nejserióznější ze všech českých televizních stanic. Od přísně neutrálního postoje ČT kolem poloviny 90. let se ostatně datuje vysoké ocenění její důvěryhodnosti ve všech výzkumech veřejného mínění až do listopadu loňského roku včetně.

TV NOVA sice několika triky (faktickou krádeží názvu zpravodajství předlistopadové ČST Televizní noviny, nevybíravou orientací na bulvární pseudozprávy a černou kroniku, kratšími příspěvky, ostrým střihem, klipovou skladbou zpravodajství, nebo razantními a zkreslujícími formulacemi vět, uvádějících jednotlivé reportáže atd.) rychle získala stálou a mimořádně vysokou sledovanost hlavní zpravodajské relace dne, ale zároveň si přisvojila punc zábavy a neserióznosti. Od známé kauzy nepravdivé zprávy o údajné vile Václava Klause ve Švýcarsku pak k tomu přistoupila prakticky permanentní manipulace zpravodajství ve prospěch ODS, která TV NOVA dále zbavila důvěryhodnosti v očích diváků. Je to půvabný paradox: díváme se, ale nevěříme.

Důsledek tohoto paradoxu se ostatně projevil i nyní. TV NOVA všemi prostředky hájila stanoviska Rady ČT, Jiřího Hodače a jím dosazeného managementu, a přesto se jí nepodařilo navzdory bezkonkurenčně nejvyšší sledovanosti v České republice pohnout veřejným míněním v neprospěch stávkujících zaměstnanců ČT. Právě to je podle mého soudu docela optimistickým poselstvím o tom, že manipulativní moc médií je v české společnosti mnohem menší, než by se mohlo zdát.

Zásluha Jakuba Puchalského

V březnu 1998 mělo skončit funkční období Iva Mathé. Nová Rada ČT tedy nemusela pracně hledat záminky k jeho odvolání; stačilo vypsat výběrové řízení a zařídit, aby je Mathé nevyhrál. Mathé byl přísným ředitelem a viděl mnoha producentům do karet. Proto se i mezi členy managementu ČT našlo dost lidí, vítajících představu změny. Někteří z nich se pokusili o štěstí ve výběrovém řízení, mj. Zdeněk Drahoš, Jiří Balvín nebo Jan Štern. Ivo Mathé sice podle pozdějších svědectví členů Rady ČT předložil nejlepší vizi dalšího rozvoje ČT (veřejně to řekl v lednu 2000 např. Jiří Zajíc), ale přesto neměl šanci. Když neočekávaně odstoupil zřejmý favorit Luboš Beniak, zvítězil 4. února 1998 k všeobecnému překvapení v posledním kole nad Zdeňkem Drahošem tehdy sotva osmadvacetiletý novinář Jakub Puchalský.

Puchalský nastoupil do funkce 1. dubna 1998 velmi dramaticky, když jedním rázem odvolal ředitelku programu Annu Vášovou, ředitele výroby a techniky Jana Horského, šéfredaktora zpravodajství Petra Studenovského a o tři týdny později za ostudných okolností finančního též ředitele Ladislava Palusku. Šéfproducent uměleckých pořadů Karel Kochman odešel z vlastní iniciativy. Následovala řada dalších vynucených odchodů na nižším stupni řízení. Na klíčová místa ve vedení ČT přišli Martin Bezouška jako programový ředitel, Vít Novotný jako ředitel výroby a techniky a Ivan Kytka jako šéfredaktor zpravodajství. Pro klíčového člověka managementu Jakuba Puchalského, Gordona Lovitta, byla vytvořena nová funkce ředitele pro strategický rozvoj. Problémy, způsobené diskontinuitou v řízení ČT, nastaly prakticky okamžitě.

První zásadní chybou bylo zrušení do té doby rozhodující komunikační platformy uvnitř ČT, porad producentů. Tím producenti ztratili základní zpětnou vazbu své práce a generální ředitel naopak citlivý barometr nálad mezi zaměstnanci ČT. Další chyby se dopustil Ivan Kytka, když dnem svého nástupu bez konzultace s Jakubem Puchalským zveřejnil svůj projekt reformy zpravodajství. Ten v zásadě obsahoval některé rozumné myšlenky, ale byl natolik neslučitelný s dosavadní praxí a přitom tak obecně formulovaný, že nutně musel vzbudit nedůvěru v redakci zpravodajství. Neposkytoval totiž reálnou představu výsledného stavu a struktury redakce, sledu pravomocí a odpovědností, praktického fungování redakce. Formuloval pouze obecné teze a principy, které navíc mohly vzbuzovat dojem, že jejich realizace v ČT znovu navodí stav, podobný jarním měsícům roku 1993. Možná už tento projekt nastartoval proti Ivanu Kytkovi první vlnu odporu, která koncem dubna a počátkem května 1998 ještě výrazně zesílila.

Výčet dalších evidentních manažerských chyb, jichž se tehdy management Jakuba Puchalského dopustil, by vydal na několik stránek. Když po roce a osmi měsících Jakub Puchalský na svou funkci rezignoval, přestal pro zaměstnance ČT existovat. Byl zapomenut tak dokonale, až se zdálo, jakoby člověk toho jména nikdy nepřekročil práh Kavčích hor. Bylo to nebezpečné a není to spravedlivé. Jakkoli z neznalosti, nezralosti a nezkušenosti vršil chybu na chybu, těžce poškodil pověst ČT a drastickým způsobem narušil její fungování, přece vnesl do ČT přinejmenším jednu užitečnou věc, pro kterou nelze jeho dědictví beze zbytku zatratit.

Puchalský bohužel neměl tušení, jakou instituci vlastně řídí. O filmu, dramatické tvorbě, dokumentu či službě menšinám měl naprosto nedostatečnou představu. O pracovním rytmu ČT, vázaném na pravidelně se opakující rozhodovací procesy během kalendářního roku a organicky se odvíjejícím od životního rytmu diváků, nevěděl vůbec nic, a když jej uvědomil, bylo pro něj už pozdě. Měl však poměrně přesnou představu o tom, co je špatného ve zpravodajství ČT, a měl ambici toto zpravodajství změnit. Zpočátku měl také odvahu.

Krátce po jeho příchodu do ČT se v červnu 1998 uskutečnily předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Mohu srovnat přístup ČT k těmto volbám v roce 1996 a 1998. V roce 1996 připravila ČT periodický pořad Karanténa, v němž proti dvěma moderátorům usedli v jednotlivých vydáních postupně všichni předsedové kandidujících politických stran a hnutí. Tento pořad však skončil před začátkem vlastní zákonem stanovené volební kampaně, během níž informovala ČT o blížících se volbách jen ve stálých zpravodajských relacích, a to způsobem, který vzbuzoval dojem, že těmto volbám nepřikládá žádnou větší váhu. Názory kandidátů zazněly jen zcela sporadicky, a to vždy jen v souvislosti s nějakou kauzou, která s volebním programem té či oné strany prakticky nesouvisela.

Pravděpodobně šlo o dozvuk formulace předchozích volebních zákonů, zákona ČNR 54/1990 Sb. o volbách do České národní rady a zákona č. 120/1992 Sb., který v § 27, odst. 3, stanovil, že “V době volební kampaně je zakázáno vysílat volební projevy a volební programy, kromě vysílacích časů vyhrazených kandidujícím stranám (...) a zveřejňovat ve vysílání jakékoliv vnější projevy, kterými se propagují kandidující politické strany.” V roce 1992, tedy v prvním roce své existence, se ČT musela poprvé vypořádat s volebním vysíláním a tehdy si také vytvořila určitý stereotyp, kterého se přidržela také o čtyři roky později.

V roce 1996 však už platný volební zákon č. 247/1995 Sb. žádné podobné omezení neukládal. Teoreticky bylo možné už tehdy připravit podobné pořady, jaké v roce 1998 realizovala ČT pod vedením Jakuba Puchalského. Rozhodující roli sehrály v roce 1998 v předvolebním vysílání ČT dva typy pořadů. První představovaly tři Arény speciál, moderované Romanem Prorokem a Václavem Žmolíkem, v nichž se střetli podle přesně stanoveného matematického klíče předsedové všech kandidujících politických stran. Jednalo se poprvé v dějinách českého televizního vysílání o skutečné předvolební politické televizní klání, obvyklé v zemích s delší tradicí podílu elektronických médií na předvolebních kampaních. Druhým byly speciální o deset minut prodloužené “21”, které se vždy v posledních dvaceti minutách podrobněji zabývaly jednotlivými tematickými oblastmi volebních programů jednotlivých stran. I zde usedali do studia představitelé kandidujících politických stran opět podle přesně stanoveného matematického klíče, zaručujícího rovný přístup ČT k nim všem. Bylo by nesprávné pod dojmem nedávných událostí v ČT zamlčet, že přípravou těchto “21” se tehdy úspěšně zabývali především Andrew Stroehlein a Jana Bobošíková.

Přístup ČT k parlamentním volbám v roce 1998 byl kvalitativně nový a zůstane zásluhou Jakuba Puchalského, že jej prosadil. Kdyby v této linii pokračoval i nadále, mohl po sobě zanechat o něco příznivější odkaz. Po odchodu Ivana Kytky však víceméně rezignoval na další aktivní zasahování do zpravodajství. Ponechal na redakci zpravodajství, aby realizovala svou představu modernizace, spočívající zejména ve formálních a technických aspektech (dvojice moderátorů hlavní relace, průhled do newsroomu, virtuální studio “21” atd.) a  stáhl se do ústranní. Mnohdy v podstatě nečinně přihlížel k prohlubující se krizi v ČT. Nedostatek zkušeností mu bránil rozpoznat její příznaky a apriorní nedůvěra k velké většině spolupracovníků ho postupně odřezávala od relevantních informací.

Cestou rozvratu

Martin Bezouška byl prozíravý a poměrně brzy si uvědomil, že výkon funkce ředitele programu od něj vyžaduje více času a úsilí, než mu byl ochoten věnovat. Spokojil se s tím, že zlepšil selfpromotion, nechal pořídit novou moderní grafiku pro vysílání (sice zdařilou, ale snadno zaměnitelnou s komerčními stanicemi, což se o předchozím originálním a působivém grafickém řešení obou programů ČT rozhodně prohlásit nedalo), dohlédl na zahájení několika krajně sporných projektů v oblasti dramatické tvorby a vytvářel si dobré konexe pro budoucnost. Ponechal v ČT dračí sémě v podobě prakticky hotového kombinovaného cyklu Třicet návratů, založeného na repríze propagandistického seriálu 30 případů majora Zemana, oslavujícího komunistickou policii SNB, a 13. června 1999 odešel z vlastní vůle. Úspěšně předešel tomu, aby byl v horizontu několika týdnů nebo nanejvýš jednoho či dvou měsíců odvolán z funkce. Navíc zamezil tomu, aby jej veřejné mínění spojovalo s uvedením 30 případů majora Zemana, a zachoval si tvář.

Na jeho místo přišel v ČT obecně neoblíbený Puchalského ředitel pro strategický rozvoj Gordon Lovitt. Byl to velice inteligentní člověk, který se navzdory svému nesystematickému vzdělání perfektně orientoval v mediální problematice. Výtečně rozuměl zákonitostem televizního vysílání, měl často vynikající nápady (v rámci spravedlnosti nutno dodat, že stejně často, jako nápady zcela zcestné) a značné přirozené nadání pro přípravu vysílacích schémat a tvorbu vysílacích plánů. Za určitých okolností mohl být, ovšem v jiné roli, pro ČT přínosem. Život mu však komplikovala především jeho špatná schopnost vyjadřovat se česky, kulminující při veřejném vystupování, neodolatelný sklon k nešikovným a naivním intrikám a  neupřímné jednání. Přes své nesporné schopnosti však postrádal dramaturgický cit pro tradici české filmové a televizní tvorby, její zasvěcenou znalost a především schopnost uvažovat o ní v reálném kontextu. Neznal tvůrčí potenciál ČT, místy jej přeceňoval, jinde podceňoval, a z toho důvodu mohl o produkci ČT jen těžko kompetentně rozhodovat.

Gordon Lovitt především nechápal výrobu pořadů jako investici do budoucnosti a obětoval neúměrně mnoho prostředků (ať už přímo, nebo nadměrným využíváním archivních programových fondů) dosažení okamžitého efektu. Podařilo se mu během šesti měsíců v létě a na podzim 1999 výrazně zvýšit sledovanost a vytvořit dobrý předpoklad pro start ČT do roku 2000. Kdyby nejpozději od října 1999 neprobíhala v ČT krize, způsobená destrukcí řídících procesů už v předchozím období, ale znásobená změnou na postu ředitele programu uprostřed léta 1999, mohl by Gordon Lovitt podle zvolené strategie řídit program ČT z komerčního hlediska úspěšně až do září 2000. Měl šanci ještě zhruba půl roku zvyšovat sledovanost, nebo přesněji: podíl ČT na reklamním trhu. Pak by však vyčerpal možnosti ČT a díky omezením ve výrobě a nákupu, která se projevila zejména v letech 1999 a 2000, by následovalo značné omezení žánrové pestrosti programové nabídky ČT, zmizely by nejúspěšnější premiérové pořady a pravděpodobně by se dostavil relativně strmý pád sledovanosti, respektive podílu na trhu. Ač to možná vzhledem k okolnostem jeho odchodu zní absurdně, měl Lovitt štěstí: odešel ve chvíli, kdy jeho programová politika přinášela ČT úspěch.

Na podzim 1999 došlo v ČT k první vážné krizi. Jejímu zviditelnění v očích veřejnosti napomohl skandál, způsobený návratem majora Zemana na obrazovku po deseti letech tabuizace. Nakonec Jakub Puchalský svým rozhodnutím nasadit seriál v hlavním večerním vysílacím čase skutečně mýtus majora Zemana, systematicky posilovaný monology Vladimíra Železného, dokázal zničit. Celý národ mohl (a velká část této možnosti využila) sledovat formálně zastaralé a kvalitou podprůměrné propagandistické dílko, jemuž se recesisté smáli a  ti rychle zapomínající si s mrazením v zádech připomněli, v jak neuvěřitelně ponižujících podmínkách jsme do roku 1989 žili. Spor o majora Zemana však byl jen vnějším znakem krize, hlouběji tkvěly jiné příčiny.

Proč v prosinci 1999 padl Jakub Puchalský?

Když Jakub Puchalský jmenoval ředitelem programu Martina Bezoušku, který patřil k pražským filmařským kruhům, mohlo se na čas zdát, že se tyto naděje naplňují. Bezouška však za celou dobu svého setrvání ve funkci neformuloval zřetelnou programovou koncepci a rozhodoval se často nahodile podle nejasných kritérií. Porušil kontinuitu přípravy mnoha projektů a protože neměl jasnou představu o žánrové skladbě budoucího vysílání a tedy o požadavcích, které měl klást na producenty, šířil chaos a nejistotu. Nevyhovoval mu způsob řízení v rámci producentského systému a měl pocit, že ředitel programu má v ČT mnohem menší pravomoci, než by měl mít. Představa televize veřejné služby mu byla naprosto cizí a považoval ji jen za jakousi zástěrku pro obvyklou komerční televizi, možná s vyšším podílem vlastní produkce ve vysílání. Postupem času bylo stále zjevnější, že pro něj výkon funkce ředitele programu ČT není atraktivní pracovní náplní.

Nástup Gordona Lovitta na jeho místo v červnu 1999 už beztak neutěšenou situaci ještě vyostřil. K latentní české xenofobii se tu přidaly i další faktory: Gordon Lovitt jednal často velmi chaoticky a i když na rozdíl od Bezoušky měl dobrou představu o televizním vysílání a o tom, čeho chce dosáhnout, neuměl ji přesvědčivě sdělit. Navíc tuto představu opíral o vzory pro jejichž přijetí nebyly v České republice podmínky, a naopak v mnohém z neznalosti nerespektoval tradice české filmové a televizní tvorby. Podcenil také čistě technickou setrvačnost televizní výroby a vysílání, časový faktor. Ač měl sám zkušenost nezávislého producenta, neuvědomil si dostatečně jasně, že výroba filmů a seriálů nebo cyklických zábavných pořadů vyžaduje zejména v malé zemi s nepočetným profesionálním zázemím uzavírání smluv a důkladnou produkční přípravu v relativně velkém časovém předstihu. Průběžně pracoval na několika variantách vysílacího schématu, ale nebyl ochoten předložit v září nebo nejpozději na počátku října závaznou představu, na jejímž základě by mohl vzniknout výrobní úkol.

Toto zpoždění začínalo hrát pro producenty stále významnější roli. Uvědomovali, že nebudou moci v mnoha případech zajistit pro své pořady na rok 2000 špičkové autory a účinkující, objednat potřebné kapacity a že na ně navíc mohou být zcela neočekávaně kladeny prakticky nesplnitelné požadavky. Prodlení, které se na podzim 1999 stále zvětšovalo, přitom při uzavírání smluv nesmírně zvýhodňovalo komerční stanice, které náhle mohly významně obohatit svou programovou nabídku na úkor ČT. Producenti ČT byli odsouzeni k nečinnosti a k marnému čekání na verdikt, který by jim umožnil začít jednat. Dramaturgové, producenti a postupně i další zaměstnanci si proto stále silněji uvědomovali, že narušení ročního pracovního rytmu ČT už je takového rozsahu, že začíná zásadním způsobem ohrožovat chod celé instituce. Pro celou odbornou veřejnost to byl alarmující signál, svědčící o tom, že je ohrožena samotná kontinuita české filmové a televizní tvorby, a tak jednotlivá odborná sdružení po dlouhém váhání začala náhle jednat.

Následující vývoj je známý. Tehdejší Rada ČT čelila stále silnějšímu tlaku na odvolání generálního ředitele Jakuba Puchalského. To požadovala odborná sdružení ČFTA, FITES, ale také sami zaměstnanci ČT v několika peticích. Z jiných důvodů se přidala část veřejnosti, pohoršená vysíláním 30 případů majora Zemana. Gordon Lovitt se domníval, že svou formální abdikací může pozici Jakuba Puchalského zachránit, a proto se 24. listopadu 1999 vzdal funkce. Kdyby byl o něco zkušenější, věděl by, že tím naopak spustí lavinu dalších útoků. Když konečně i Rada ČT v prvním prosincovém týdnu dala po dlouhém váhání najevo, že nadále nebude stát za neudržitelným generálním ředitelem, Jakub Puchalský 15. prosince 1999 rezignoval. ČT však v souladu s tehdy platným zákonem řídil až do konce ledna 2000.

Tři chyby Dušana Chmelíčka

Co však zaměstnanci ČT podcenili, to byla příprava, kterou nastupující generální ředitel absolvoval. Od září 1999 se Chmelíček ve funkci ředitele pro strategický rozvoj ČT systematicky snažil zabránit Puchalského pádu. Protože byl ze všech členů jeho vedení nejschopnějším manažerem a byl schopen vidět situaci nezaujatě, bez stihomamu a iluzí, navrhl už někdy v listopadu 1999 jednoduchý a realistický plán na konsolidaci poměrů v ČT, založený na rychlém dosažení konsensu s nespokojenými zaměstnanci a s představiteli odborné veřejnosti. Stěžejním bodem tohoto plánu bylo překonání tehdejší manažerské krize uvnitř ČT. K němu mělo dojít okamžitým obnovením základních platforem interní komunikace z doby před dubnem 1998, urychlenou kodifikací standardního ročního pracovního cyklu ČT a vytvořením takových podmínek, aby se k němu ČT mohla co nejrychleji vrátit. Tento plán poskytoval Puchalskému spolu s tehdy ještě pevnou podporou Rady ČT poslední reálnou šanci. Proč tehdy nebyl kruhem jeho nejbližších spolupracovníků přijat, či lépe řečeno: proč byl v konečné redakci zbaven všeho, co mohlo reálně přispět k uklidnění situace, na to neumím odpovědět. Skutečností však zůstává, že právě tehdy koncipoval Dušan Chmelíček základní prvky svého pozdějšího projektu.

Chmelíček nebyl dlouholetým televizním pracovníkem. Chyběla mu praktická zkušenost producenta, postrádal rozhled dramaturga, neměl praxi novináře. Dokázal však vidět ČT jako organizaci, jako instituci fungující na základě určitých pravidel, která musejí být dodržena, aby celý systém nezkolaboval. Opíral se o znalosti a zkušenosti řady spolupracovníků a rychle se učil. Uměl velmi dobře jednat s lidmi a měl jednu v Česku velmi vzácnou vlastnost: dokázal přiznat svou chybu a dovedl se za ni bez vytáček omluvit. Toleroval a dokázal přijmout i velmi nepříjemnou kritiku od svých podřízených a zabýval se jejím obsahem, nikoli pronásledováním kritiků. To mu umožnilo rychle si na svou stranu získat velkou část zaměstnanců a přesvědčit odbornou veřejnost.

Ve výběrovém řízení předložil poměrně racionální projekt, který obsahoval řadu konkrétních bodů a dosažitelných cílů. Některé bylo nezbytné realizovat prakticky okamžitě (porady producentů, obnovení prací na vysílacím schématu), jiné byly naopak do tohoto dokumentu vzhledem k situaci z přelomu let 1999/2000 zabudovány spíše jen jako pojistka (blesková novelizace interních norem, zejména Statutu ČT a Organizačního řádu), která měla generálnímu řediteli umožnit vypořádat se s případnou setrvalou pasivní rezistencí uvnitř ČT. Plán však obsahoval také přijatelnou, logickou a realizovatelnou koncepci zpravodajství a zřetelný dramaturgický výhled, respektující tradice české filmové a televizní tvorby. Projekt působil důvěryhodně a vzbudil pozitivní očekávání, které Chmelíček uměl dále posílit obratným vystupováním a jednáním.

V prvních týdnech a měsících po svém nástupu se přesto Dušan Chmelíček dopustil dvou poměrně podstatných chyb a je poněkud kuriózní, že zůstaly v podstatě nepovšimnuty pozdější Radou ČT. Tou první bylo obsazení funkce ředitele programu. Jmenování všeobecně oblíbeného dramaturga zábavných pořadů, zkušeného, vzdělaného a kultivovaného Václava Čapka, okamžitě uklidnilo napětí v producentských centrech a přineslo Dušanu Chmelíčkovi větší důvěru zaměstnanců ČT. Stejného psychologického efektu ovšem mohl Chmelíček dosáhnout, kdyby si zvolil Václava Čapka za poradce nebo ho jmenoval hlavním dramaturgem zábavných pořadů. Řízení programu ČT je však především náročná administrativní činnost, která vyžaduje zcela specifické zkušenosti a brilantní znalost všech rozhodovacích procedur uvnitř ČT. V daném okamžiku navíc vyžadovala i velmi přesnou představu posloupnosti konkrétních kroků, vedoucích k nápravě stavu z let 1998 a 1999. Společenský, vlídný a málo razantní Václav Čapek se sice svědomitě ujal toho, co pokládal za důležité, totiž komunikovat s předkladateli nejrůznějších námětů o jejich projektech, ale nezačal tím, čím měl, totiž důslednou inventurou všech vysílaných a vyráběných pořadů. Nebyl ostatně tím člověkem, který ovládá umění říkat ne, což je pro tuto funkci základní kvalifikační požadavek.

V důsledku této volby začala důkladná inventura vyráběných pořadů až se zřízením pracovní skupiny pro vysílací schéma, kterou sice formálně vedl Dušan Chmelíček osobně, ale jejíž duší byl někdejší zkušený Mathého ředitel programu Jiří Pittermann. Téměř tříměsíční zpoždění přineslo komplikace v pracovním rytmu ČT, které se podařilo poměrně rychle překonat. Veřejný ohlas však vyvolalo oprávněné ale poněkud pozdní zrušení výroby sitcomu Píplmetři. Vlnu diskusí uvnitř ČT a v tisku ukončila až projekce pilotního dílu tohoto pořadu na poradě producentů ČT. Dlouhodobým důsledkem počátečního Chmelíčkova nedocenění významu řízení programu bylo dočasné znejasnění manažerské struktury ČT, kdy některé důležité činnosti ředitele programu několik měsíců (od června do přelomu října a listopadu 2000) fakticky suplovala pracovní skupina pro přípravu vysílacího schématu.

Svou chybu v řízení programu si Chmelíček uvědomil již koncem května 2000. Dokázal ji vyřešit poměrně účinnou improvizací, aniž by přitom musel sáhnout k okamžitým personálním opatřením. Když potom během podzimu systematicky připravoval nástup respektovaného scenáristy a dramaturga Ivana Hubače do funkce ředitele programu, dal zaměstnancům ČT a odborné veřejnosti zřetelné znamení, že řízení programu ČT bude dlouhodobě koncepční, vysoce profesionální a že poskytne záruku kontinuity tradice kvalitní české filmové a televizní dramatické tvorby v ČT. Právě obratnost, s níž se Chmelíček dokázal dostat ze situace, do které ho na přelomu ledna a února 2000 zavedla jeho nezkušenost, svědčí lépe než cokoli jiného o tom, že měl šanci během jednoho nebo dvou let vyrůst ve skutečně dobrého ředitele.

Druhou významnou chybou, které se Dušan Chmelíček dopustil, bylo to, že prakticky okamžitě po svém nástupu rezignoval na zásady svého vlastního projektu v oblasti zpravodajství. Opustil představu ustavení navzájem oddělených týmů, vázaných vždy na jednotlivé pořady nebo skupiny pořadů (jeden např. pro Události a Události plus, druhý pro “21” a tehdejší “V pravé poledne” atd.) a vedených odpovědnými šéfredaktory. Tím zcela ztratilo smysl v projektu avizované zřízení postu ředitele zpravodajství. Když k němu Chmelíček přesto přistoupil, dodatečně je ospravedlnil překotným a zprvu chaotickým zřizováním redakce publicistiky, kam ne zcela organicky převedl některé pořady z příslušného producentského centra, a připojením redakce sportu k tomuto konglomerátu. Nešťastné jmenování Jiřího Hodače do funkce ředitele zpravodajství bylo vlastně jen rozbuškou v předem nakupené hromádce trhavin.

Chybu, které se dopustil ve zpravodajství, chtěl Chmelíček zřejmě vyřešit podobně jako situaci v řízení programu. Využil částečného uklidnění situace po odchodu Jiřího Hodače z postu ředitele zpravodajství jednak k zavedení některých zdánlivě drobných, ale důležitých maličkostí (např. uvádění jména editora a režiséra relace v titulcích zpravodajských pořadů, samozřejmost, které se však redakce po léta bránila), jednak k tomu, aby si připravil dobrou výchozí pozici pro naplnění svých původních záměrů, obsažených v projektu. V listopadu 2000 bezprecedentním způsobem otevřel ČT kritice a docílil toho, že ČT vydala ve své oficiální publikaci, sborníku ČT: věc veřejná, i texty ke zpravodajství krajně nelaskavé (včetně obsáhlé analýzy Jana Čulíka).

Při dalším postupu se tak generální ředitel ČT mohl opřít o vnější nezávislou kritiku práce zpravodajství a publicistiky ČT a na jejím základě postupně vynucovat potřebné strukturální změny, aniž by přitom zprvu musel drasticky zasahovat do personálního složení redakce. Tak chtěl a mohl Chmelíček bez rozruchu, jak bylo jeho stylem, uskutečnit významnou reformu, která by sama o sobě systémově nutila šéfredaktory jednotlivých pořadů, vystavených vnitřní konkurenci, hledat všechny cesty ke zlepšení kvality svých pořadů. Měl v úmyslu v březnu nebo dubnu 2001 strukturální změny ve zpravodajství završit. K tomu však již nedošlo, neboť se Rada ČT v prosinci 2000 rozhodla pro radikální řešení, které skončilo katastrofou.

Třetí Chmelíčkova závažná chyba je všeobecně známá: postup v kauze Sazka. Dne 3. října 2000 měla být součástí pořadu Klekánice reportáž o Sazce, nazvaná ”Pomáháme druhým k vítězství?”. Ostravské studio ji do Prahy poslalo v definitivním sestřihu zhruba čtyři hodiny před vysíláním a generální ředitel její vysílání na poslední chvíli zastavil. O týden později ji sice nechal vysílat, ale s připojeným, byť redakčně zkráceným stanoviskem společnosti Sazka, a.s. Sešel se rovněž s generálním ředitelem Sazky a tato schůzka vešla v obecnou známost. Jeho čin byl v novinách a časopisech bez výjimky interpretován jako slabost a podlehnutí nátlaku významného inzerenta.

Ve skutečnosti šlo o důsledek systémového selhání, kořenícího opět někde v letech 1992 - 1993. Pracovníkům ČT bývá často dávána za vzor praxe BBC. Bylo by poučné a užitečné řídit se jí. Produkční směrnice BBC z listopadu 1996 (novější bohužel nemám k dispozici) uvádějí hned na prvních stránkách, dokonce ještě před začátkem vlastního textu, oddíl Konzultace. Dikce těchto směrnic je naprosto jednoznačná: “Čím důležitější a spornější je otázka, tím výše je třeba se obracet v řídící hierarchii BBC”.

Jakmile jde o sporné případy, vzniká pracovníkům BBC povinnost podat hlášení vedoucímu útvaru redakční politiky BBC (Controller, Editorial Policy) a hlavnímu politickému poradci (Chief Political Adviser). Kromě toho je nutné některé zvlášť sporné otázky konzultovat s vedoucím vysílání (Head of Broadcasting) a vedoucím útvaru redakční politiky konkrétního vysílacího okruhu (Channel Controller). Směrnice BBC obsáhlým výčtem stanovují případy, kdy jsou tyto konzultace povinné, vyžádat si je však mohou odpovědní pracovníci BBC i v mnoha jiných případech.

Doporučuji tyto směrnice k přečtení každému, kdo se domnívá, že je ČT příliš byrokratická (např. Jiřímu Hodačovi). Pokud má ČT přibližně 2900 zaměstnanců, přičemž v Praze jich pracuje asi 2350, pak BBC jich má 19500 (pro srovnání: německá ARD s regionálními studii přibližně 23000 a např. polská veřejnoprávní televize TVP s naprosto stejným rozsahem vysílání jako ČT asi 6200). Právě tato úspornost a velmi jednoduché řídící struktury se podepsaly na kauze Sazka. Zkusme si představit, že by v roce 1993 Ivo Mathé (nebo Jiří Grygar z titulu předsedy Rady ČT, to je jedno) navrhl v ČT zřídit funkci “hlavní politický poradce” (nebo v doslovném překladu spíše “hlavní politický dohližitel”...) a k němu příslušnou hierarchickou strukturu! Druhý den by byly veškeré české noviny plné řečí o cenzuře, o ohrožení svobody slova, omezování umělecké svobody a nevím, čeho ještě. Přitom k povinnostem tvůrců v BBC patří konzultovat s těmito poradci a editory nejen rozhovory s teroristy, zadání výzkumu veřejného mínění na některou politickou otázku nebo interview s předsedy kterékoli politické strany ve Spojeném království, ale povinností producentů je hlásit ředitelství např. každé použití vulgárních výrazů, které musí schválit výkonný ředitel po dohodě s příslušným Controllerem...

Pro vznik podobné kontrolní struktury nebyly v ČT v letech 1993 a 1994, kdy dostávala své základní rysy, ani společenské a později ani ekonomické podmínky. Odpovědnost za vysílaný pořad v ČT nese podle platných předpisů v konečné instanci uvnitř ČT producent nebo šéfredaktor, navenek generální ředitel ČT. Nevznikla však ani žádná závazná pravidla editoriální politiky ČT. Proto periodicky docházelo k zbytečným a závažným selháním, jakým byla např. reportáž pořadu Nadoraz z podzimu 1998, emotivně a bez faktického důvodu skandalizující jednoho z kandidátů mezi dvěma koly senátních voleb, nebo výše zmíněná Klekánice. Bylo jen otázkou času, kdy k podobné situaci dojde.

Není vhodné, aby o otázce tohoto druhu v konečné instanci rozhodoval generální ředitel ČT. Důvod je jednoduchý: vrcholový manažer musí při svém rozhodování brát v potaz mnoho hledisek, k nimž editor, stojící níže v hierarchii, nemusí přihlížet. Chmelíček nerozhodoval o vysílání jedné reportáže, ale také o hospodaření ČT a o právních důsledcích, které tato reportáž může vyvolat. Podle jeho právního názoru měla Sazka, a.s., kdyby byla reportáž vysílána v původním termínu a bez vyjádření Sazky, v případě soudního sporu s ČT velkou šanci na vítězství. Mohlo se stát, že po odvysílání reportáže - buď náhodou, nebo skutečně v důsledku jejího zveřejnění - poklesne obrat Sazky. Ta mohla vyhrát první spor, v němž by soud rozhodl o tom, že uváděné údaje nebyly pravdivé a mohly poškodit dobré jméno společnosti - a hned tu mohl být druhý spor o náhradu způsobené škody. ČT pak mohla přijít nejen o desítky miliónů Kč za inzerci Sazky, ale také o značné finanční prostředky, které by ČT musela této společnosti zaplatit za poškození dobrého jména a za způsobenou újmu.

Zkušenost z české novinářské praxe říká, že je to vysoce nepravděpodobné. Ale tuto zkušenost Dušan Chmelíček neměl a po shlédnutí reportáže musel během hodiny rozhodnout. Chtěl celou věc odpovědně uvážit, a tak vysílání reportáže pozastavil. To vše byl regulérní postup. Osudné chyby se ovšem dopustil vzápětí: místo, aby své důvody okamžitě a jasně vyložil, spokojil se s obecnými a nic neříkajícími prohlášeními, čímž ztratil drahocenný čas, který je v podobných kauzách nesmírně důležitý. Zároveň neuváženým setkáním s generálním ředitelem Sazky, a.s., poskytl výtečnou munici svým odpůrcům v ČT a především v Radě ČT. To jistě byla závažné chyba, ale přesto je nutné dodat: cestu k ní otevíraly systémové příčiny, vzniklé dávno před Chmelíčkovým příchodem do ČT.

Zkušený editor s novinářskou praxí by věděl, že žádné škody, způsobené vysílanou reportáží, nemohou převýšit ztrátu důvěryhodnosti a prestiže ČT, zaviněnou jejím zastavením ve chvíli, kdy už byla veřejně avizována. Věděl by také, že žádná společnost, závislá na důvěře svých klientů a zákazníků, nebude zbytečně rozviřovat skandál, jímž by na sebe poutala nežádoucí pozornost. Zhodnotil by tedy rizika podstatně realističtěji než generální ředitel firmy, uvažující nikoli o profesních žurnalistických aspektech svého rozhodnutí, ale především o možných ekonomických a právních důsledcích bez znalosti potřebného kontextuálního rámce a bez dlouholeté novinářské praxe. Z těchto důvodů je nežádoucí, aby o podobných případech rozhodoval generální ředitel ČT, který nemusí být a pravděpodobně by ani neměl být profesionálním novinářem. Nebylo chybou Dušana Chmelíčka, že se v tomto případě rozhodl špatně, bylo jeho chybou, že na sebe tuto odpovědnost v daném okamžiku vzal.

Dušan Chmelíček se jistě dopustil více než jenom tří zmíněných chyb. Vyjmenoval jsem je pouze proto, že je pokládám za nejzávažnější. Navzdory všem chybám však dokázal ČT po krizi z let 1998 a 1999 rychle stabilizovat a vrátit do provozu. Během necelého roku svého působení přes počáteční nedůvěru odborné veřejnosti vyvolal velmi pozitivní očekávání nejen mezi zaměstnanci ČT, ale i mezi jejími externími spolupracovníky. Oslovil v dosud nebývalém rozsahu charitativní organizace a celý neziskový sektor, vrátil vysílací schéma od soutěže s komerčními vysílateli na jejich poli zpět k vysílání veřejné služby a představoval příslib zdárného rozvoje ČT v nejbližších letech. Počínání Rady ČT bylo v průběhu roku 2000 naopak stále vzdálenější jejímu poslání. Rada ČT na sebe stále častěji brala úkoly, které jí zákon neukládal, dalekosáhle překračovala své pravomoci a ocitala se ve stále výraznějším rozporu s veřejným míněním.

Vítězství blboučké pošetilosti nad myšlením

Jak jsem podotkl výše, Ivo Mathé pokládal ČT mimo jiné za významnou kulturní instituci. V tomto názoru nebyl osamocen. ČT každoročně získávala množství cen na prestižních filmových a televizních festivalech. Málokterá televize veřejné služby kdekoli na světě se může pochlubit tím, že má ve svých programových fondech “oskarový” film vlastní produkce, a Kolja představuje jenom vrcholek ledovce. Ocenění na významných filmových a televizních festivalech ve Francii, Itálii, Německu či Kanadě získala nejen řada hraných filmů ČT, ale také její dokumenty, hudební pořady nebo třeba vzdělávací cyklus pro nejmenší děti. V porovnání se svými zahraničními kolegyněmi si ČT v 90. letech počínala v celoevropském měřítku velice úspěšně.

Česká republika má mnoho institucí, jejichž význam pro národní kulturu je nesporný a jejichž výsledky činnosti jsou důležitým svědectvím o úrovni české vědy a umění i v zahraničí. Národní knihovna, Národní muzeum, Národní divadlo, Národní galerie v Praze, Česká filharmonie a mnohé další jsou obecně pokládány za důležité. Stát každoročně věnuje nemalé částky ze svého rozpočtu (a nic na věci nemění, že snad každá z těchto institucí pokládá státní příspěvek za naprosto nedostatečný) na jejich chod a rozvoj. Tyto instituce vesměs nemají správní rady, které by mohly jmenovat či odvolávat jejich generální ředitele, kontrolovat a schvalovat rozpočet atd. Některé z nich podobně oprávněná kuratoria sice před 2. světovou válkou měly, ale poválečná a především poúnorová unifikace tento druh správy rychle eliminovala ve prospěch jejich přímého řízení příslušnými ministerstvy.

Představme si na okamžik, že se Parlament ČR z nějakého důvodu rozhodne k tomuto ve světě obvyklému modelu vrátit a bude probíhat proces volby členů správních rad těchto národních kulturních institucí. Co by asi udělali příslušníci té které odborné obce, kdyby do některé z těchto správních rad někdo navrhl osobu kalibru majitelky krkonošského penziónu Jany Dědečkové? Absurdita takového návrhu by byla natolik do očí bijící, že by se o to patrně nikdo nepokusil, a pokud ano, stal by se okamžitě terčem oprávněného výsměchu.

ČT je organizací složitější než kterákoli z výše zmíněných institucí. Její vysílání má dnes a denně širší veřejný dopad než nejúspěšnější inscenace Národního divadla, nejvelkolepější výstava Národní galerie v Praze, nejlépe provedený koncert České filharmonie. Pro zajímavost: v roce 2000 dalo denně mezi 19:00 a 22:00 přednost ČT1 v průměru 26,85% všech diváků starších patnácti let, kteří právě sledovali kteroukoli televizní stanici v ČR, a ČT2 upřednostnilo dalších 5,1% z nich. Každý večer tedy ČT obsluhovala přibližně 32% těch, kteří se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku právě dívali na televizi. Přesto mohla být správní rada této instituce zvolena ve složení, které nutně muselo vyvolávat pochybnost ve všech soudných lidech, a které by bylo naprosto nepřijatelné pro kteroukoli odbornou komunitu. To vyvolává otázku: proč se ČT a odborná veřejnost nezačaly proti zjevně nekompetentní Radě ČT bouřit dříve?

Odpověď je nasnadě: důležitou roli v chování každého sociálního organismu hraje zkušenost. Předchozí Rady ČT nikdy nesáhly k tak drastickému opatření, jakým je odvolání generálního ředitele ČT, a to dokonce ani tehdy, když byly důsledky jeho činnosti pro ČT naprosto katastrofální. Bylo např. zjevné, že tzv. Jirákova rada byla Parlamentem zvolena tak, aby její bezpečná většina odstranila Iva Mathé. Přesto ani tato Rada ČT nejednala o jeho odvolání z funkce, ale vyčkala až na konec jeho funkčního období. Nebyl tu precedens, a tak nikdo nepřikládal Radě ČT, která se sešla v naprosto kuriózním složení, žádný větší význam.

V dubnu 2000 byl v ČT ve funkci její regulérně zvolený generální ředitel, který vyvolával příznivá očekávání nejen v televizi samotné, ale v podstatě v celé kulturní veřejnosti a díky svému vstřícnému přístupu také v neziskovém a charitativním sektoru. Jeho funkční období teprve začínalo. ČT plnila své poslání v souladu s požadavky veřejného mínění, její stav byl stabilní, finanční situace přiměřená okolnostem a krizový vývoj nikdo neočekával. V očích odborné veřejnosti neexistoval žádný rozumný důvod k úvahám o odvolání generálního ředitele ČT. Její příslušníci se proto naivně domnívali, že se tato Rada ČT (přinejmenším po zkušenostech své předchůdkyně z podzimu 1999) spokojí s tím, že na rozdíl od let 1998 a 1999 ČT úspěšně funguje, a nevyvolá uměle a naprosto zbytečně další hlubokou krizi. Nemohli tušit, že členy této Rady ČT opustí během listopadu a prosince 2000 nejen zdravý rozum a běžná lidská soudnost, ale i pud sebezáchovy.

Rada ČT - postupné kroky k institucionální sebevraždě

V souvislosti s událostmi na sklonku roku 2000 stojí za připomenutí, že už 4. června 1999 si poslankyně Kateřina Dostálová stěžovala tzv. Jirákově radě dopisem na to, že “existuje skupina tzv. mladých politiků, která je výrazně mediálně protěžována” a že “tomuto trendu podlehla i ČT”. Podle poslankyně Dostálové diváci ČT “mohou nabýt dojmu, že jediné mládí a progresivnost v politice reprezentují ti, kteří jsou jim v této souvislosti neustále představováni”. Její stížnost směřovala proti pořadu Nahraně z 31. května 1999 s podtitulem Mladí lidé a politika. Dostálová se dožadovala sdělení, kdo a jakým způsobem byl do zmíněného pořadu pozván. Ukázalo se, že hosté nebyli zváni podle stranického klíče a slovem “politika” v jeho názvu byla míněna spíše občanská angažovanost, a tím celá věc utichla. Přesto je tato epizoda příznačná pro způsob myšlení poslankyně Dostálové a dokládá, že její intenzivní kontakty s členkou pozdější Rady ČT Janou Dědečkovou nebyly náhodné.

Jirákova rada byla odvolána a nastoupila její bezbarvější následovnice. Jan Čulík členy této Rady ČT charakterizoval jako “vesměs indolentní, zcela neschopné osoby”, v čemž s ním lze jenom souhlasit. Jedině proto se však tito radní mohli ocitnou ve vleku postavy tak omezené, odborně nekompetentní, nevzdělané a nekulturní, jakou byla majitelka krkonoškého penziónu a samozvaná mediální odbornice Jana Dědečková. Pokud Jan Čulík tvrdí, že “Rada ČT - to byla Jana Dědečková”, má jistě pravdu, a v tom spočívá hlavní příčina následné katastrofy.

Jana Dědečková už 29. srpna 2000 navrhla odvolání generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka. Všichni ostatní členové rady se shodli na tom, že tento bod jednání není na pořadu dne. Už tehdy Jana Dědečková hovořila o “destrukci ČT za peníze koncesionářů”. O tři měsíce později, 21. listopadu 2000 přijala Rada ČT velmi ostré rozhodnutí o postupu generálního ředitele ČT v kauze Sazka, a.s., a stížnost Tomáše Peciny z 10. října 2000 v této věci shledala oprávněnou. Ani to však Janě Dědečkové nestačilo a připojila vlastní stanovisko, mimochodem stejně dlouhé jako celý zápis z jednání Rady ČT. V tomto dokumentu sice mimo jiné nechtíc doložila svou naprostou neznalost rozhodovacích postupů v ČT a to, že vůbec neví, čeho se konkrétní Chmelíčkovo rozhodnutí týkalo, ale zarážející je na něm něco jiného: jeho militantní tón. Ten je ostatně patrný téměř z každého jejího zveřejněného písemného projevu a o mnohém vypovídá.

Tou dobou už se Rada ČT na rozdíl od sklonku léta 2000 ocitala naprosto ve vleku Jany Dědečkové. Proto nabývá na důležitosti jiná otázka: kdo ovlivňoval názory Jany Dědečkové? Sama Dědečková potvrdila, že její myšlení “bylo hodně ovlivněno p. Pecinou a BL”. To není žádné tajemství, těsné kontakty Britských listů s Janou Dědečkovou byly zřetelné od počátku léta 2000. Dále však Jana Dědečková připouští, že na ní měla “určitý vliv” Jana Bobošíková. Připočteme-li k tomu těsné vztahy Jany Dědečkové “s přítelkyní Kateřinou Dostálovou”, začíná se rýsovat ona smrtící skupinka našeptávačů, která nevědomou a předpojatou majitelku penziónu postupně proměnila v hybatelku největší pohromy v dějinách televizního vysílání veřejné služby v ČR.

Postupně se vynořují příčinné souvislosti. Proměna Tomáše Peciny v zastánce Jany Dědečkové a hlasatele jejích agresivních a intolerantních názorů byla patrná nejpozději v srpnu loňského roku. Nepochybně to pro něj byl hřejivý pocit, vidět do zákulisí Rady ČT, dostávat pod rukou dosud nezveřejněné materiály, být tázán na svůj názor a mít možnost ovlivňovat její jednání. Však také Britské listy v Pecinových komentářích dávaly nepokrytě najevo své zklamání, kdykoli tlak Rady ČT na generálního ředitele na některém zasedání polevil.

Vliv Britských listů na myšlení Jany Dědečkové se promítal v jejím neustálém přeceňování významu zpravodajství a některých pořadů aktuální publicistiky na úkor všeho ostatního, co ČT vyrábí a vysílá. Byl však patrný také v tom, jak Britské listy neustále podněcovaly Radu ČT k nedůvěře vůči generálnímu řediteli a k jeho vyslovenému šikanování radou, které ve vztazích předchozích generálních ředitelů ČT s předchozími Radami ČT nemělo precedens. Tomáš Pecina k tomu iniciativně přispíval také osobně řadou stížností. To vše lze snadno dokumentárně doložit.

Redaktoři Britských listů snad jednali v dobré víře a z neznalosti kontextu. Kateřina Dostálová sledovala jako obvykle svůj stranický zájem, dokreslovaný ještě upřímným přesvědčením, že ČT soustavně diskriminuje ODS. Ze svého hlediska tedy i poslankyně Dostálová patrně jednala v dobré víře. O Janě Bobošíkové však nelze tvrdit, že by jednala z přesvědčení a byla vedena dobrými úmysly. Nelze jí mít za zlé, že byla členkou SSM, to musel být téměř každý, kdo chtěl v 80. letech v Československu vystudovat vysokou školu. Ovšem, být podle vlastního svědectví “po celou dobu studia volenou členkou MV a ÚV SSM, členkou ČÚV SSM a členkou volební komise MV NF”, to už nebyla nezbytnost. Nejde o ideologii; je to mimoděk načrtnutý psychologický profil osobnosti. Jde o výmluvné svědectví o bezbřehé touze po kariéře a po moci za všech okolností a v kterémkoli režimu.

Když v létě 1998 Jana Bobošíková odcházela z redakce zpravodajství ČT, měla patrně dost jasnou představu o dalším vývoji v ČT. Podle přesvědčení některých členů tehdejšího vedení ČT předpokládala, že po rezignaci Ivana Kytky musí v dohledné době odejít i Jakub Puchalský, a chtěla si uvolnit prostor k tomu, aby mohla kandidovat už ne na šéfredaktorku zpravodajství ČT, ale přímo na generální ředitelku ČT. Věci se však vyvinuly odlišně a Jana Bobošíková musela zůstat stranou déle než očekávala. V mezičase neváhala pracovat v oblasti public relations. Dodnes ji zřejmě nenapadlo, že práce v PR je v civilizovaných zemích neslučitelná s profesí novináře.

V Janě Dědečkové našla Jana Bobošíková ochotnou posluchačku svých stížností na stav zpravodajství ČT a patrně celé ČT. Jsem ochoten věřit tomu, že své seznámení s radní Dědečkovou zinscenovala právě za tímto účelem. Její slova zjevně padla na úrodnou půdu. Jana Dědečková začala přímo magicky přitahovat nespokojence, kteří z těch či oněch důvodů z ČT odešli.

Chorobně ctižádostivá a ambiciózní Jana Bobošíková však nikdy nebyla - při vší úctě k názorům Britských listů a Václava Žáka - jednou z nejlepších českých novinářek. Jako moderátorka (a dobrá moderátorka!) dokázala být tvrdá na politiky. Byla schopná na sobě velmi intenzivně pracovat, ovládat se, přesvědčivě vystupovat, zvládnout jednoduché praktické poučky z oblasti žurnalistiky a především PR a v poslední jmenované oblasti se také prosadit. Byla však také velmi omezená, sobecká a bez jakéhokoli mravního imperativu. Byla schopná vytvářet ekonomické zpravodajství, ale za hranice jeho agendy už její rozhled nesahal. V češtině pro její přístup existuje hezké slovo: fachidiocie. Také ona formovala názory Jany Dědečkové velmi specifickým způsobem a utvrzovala ji v přesvědčení, že křížové tažení proti stávajícímu generálnímu řediteli ČT je správné.

Nakonec se z jiných důvodů do této sestavy našeptávačů přidala jediná skutečně provotřídní televizní profesionálka, Kateřina Fričová. Ta po odchodu z Prima TV sledovala zřetelný osobní cíl a nelze jí mít za zlé, že zaútočila tam, kde vycítila nejslabší článek. Konec konců, kdyby nakonec prošla hlasováním Rady ČT vítězně ona, pak nemusel vývoj dospět až do tak katastrofálních důsledků. Nicméně, ani rady Kateřiny Fričové nemohly Janě Dědečkové pomoci.

Příčina je nasnadě. Člověk s vlastní mediální praxí a širokým rozhledem mohl všem výše zmíněným poradcům naslouchat bez nebezpečí. Byl by schopen zasadit názory Britských listů, Jany Bobošíkové, Kateřiny Dostálové, Kateřiny Fričové a dalších do odpovídajícího rámce, vzít je v potaz, kriticky je zhodnotit a použít jich užitečným způsobem. Není však rozumné, aby si mocí obdařený člen Rady ČT vytvářel představu o ČT nebo o české žurnalistice obecně jenom na základě Britských listů, které jsou sice zajímavým, leč přesto okrajovým periodikem, reprezentujícím úzce menšinové názory. Není možné řídit se míněním několika málo osob, vedených vlastními zájmy a spojených především averzí vůči ČT v její historicky vzniklé podobě, odpovídat přitom za stav této instituce a myslet si, že z toho nevzejde pohroma.

Jana Dědečková si omezenost svého pohledu zjevně vůbec neuvědomovala. Přijala určitý názor, pokládala jej za správný, a rozhodla se ho prosazovat za každou cenu. Nechápala, že to, co si představuje pod pojmem kontrola, je z pohledu provozu instituce vlastně směšné a nemá to s hlavními procesy, které v ní probíhají, nic společného. Cokoli stálo v cestě jejího křížového tažení, pokládala za důsledek jakéhosi zločinného spiknutí proti sobě a proti Radě ČT za účelem rozkrádání peněz koncesionářů. Oponenty všech kategorií od tvůrců oskarových filmů až po představitele charitativních organizací šmahem pasovala na příživníky, neschopné lidi, kteří se spolčili s cílem zabránit jí v tom, aby očistila ČT. Podle toho pak jednala.

Rada ČT, složená z lidí dílem naprosto nezkušených, dílem naprosto neschopných a postrádajících jakoukoli neformální autoritu, začala na přelomu října a listopadu 2000 postupně přejímat její paranoidní vidění situace. Zdá se, že k tomu přispěl i Dušan Chmelíček, který už byl unaven neustálým nesmyslným a dětinským sekýrováním ze strany radních, a rozhodl se opřít se proti Radě ČT o veřejné mínění. Sestavil si poradní sbor a připravil dosud nevídanou konferenci ČT: věc veřejná.

Konference ČT: věc veřejná se uskutečnila 25. listopadu 2000 v Kongresovém centru v Praze. Rada ČT v té době už jednala takovým způsobem, že sama dokázala vyvolat velmi silnou podporu Dušanu Chmelíčkovi. Stačí příznačný detail: řada nejvýznamnějších pozvaných filmových tvůrců se z účasti na konferenci nejprve omluvila pro časové zaneprázdnění. Jak se však blížil termín této akce a zesiloval tlak Rady ČT na Chmelíčkovo odvolání, vzrůstal z jejich hlediska praktický význam konference. Nakonec se jí zúčastnili prakticky všichni původně pozvaní s výjimkou většiny poslanců. Přišli dokonce i ti, kteří měli opravdu závažné osobní důvody pro neúčast. Konference se stala v podstatě manifestem podpory české kulturní veřejnosti Chmelíčkovu vedení ČT a není náhodné, že nakonec dala jméno iniciativě, která se zformovala po jeho odvolání proti Radě ČT.

Svědčí o naprosté ztrátě soudnosti Jany Dědečkové, že za této situace, dokonce přímo z této konference, podle svědectví Jana Čulíka odjela s předsedou Rady ČT MIroslavem Marešem, kterého omlouvá snad jenom absolutní neznalost médií a extrémní mládí, a s Kateřinou Fričovou jednat na konspirativní schůzku “o budoucnosti ČT”. Jistě nešlo o politické spiknutí, řízené z Poslanecké sněmovny. Přehled telefonátů radních, který později získali redaktoři ČT, svědčí o pravém opaku: o slouhovském postoji členů Rady ČT vůči parlamentním stranám a o jejich naprosté bezradnosti. Připravený puč by jistě takovou frekvenci telefonátů nevyžadoval. Spiknutí to však bylo, a hovoří-li Miloš Rejchrt, který zůstal jediným soudným členem Rady ČT a byl přítomen na jejích zasedáních, o “mentalitě partizánského oddílu”, pak má nesporně pravdu.

Další vývoj je všeobecně známý. Rada ČT se rozhodla jednat rychle. Dědečková vydala 28. listopadu 2000 svůj článek o naprosté neužitečnosti zmíněné konference a tím dále posílila veřejnou podporu Dušanu Chmelíčkovi. Dostala za to v novinách i na internetu důkladně vyhubováno, ale své stanovisko nezměnila. Na smířlivý a vysvětlující Chmelíčkův článek v Právu zareagoval tehdy poprvé v tisku další člen Rady ČT, František Mikš. Od člověka, který se pokládá za kulturního a snad píše monografii o E.H. Gombrichovi (?), bych věru nečekal veřejné prohlášení o “frackovských výmluvách” generálního ředitele ČT. Do tohoto obrazu však dobře zapadá svědectví Jany Dědečkové, že Mikš chtěl do čela ČT “pořádnou babu, která umí počítat a na kterou si ti lidé v ČT netroufnou”. Je dobře, že Britské listy tyto materiály zveřejnily. Podaly cenné svědectví o myšlení, respektive o společenské a mentální úrovni lidí, kteří svým diletantským jednáním přivodili nejrozsáhlejší katastrofu v bezmála desetileté historii ČT.

V prvním prosincovém týdnu přejal spikleneckou mentalitu dokonce i Tomáš Pecina. Je pozoruhodné, že právě on, který tolikrát veřejně předvídal Chmelíčkův pád a byl o dění v Radě ČT vždy dobře informován, ve dnech 11. a 12. prosince 2000 v Britských listech tuto možnost snad poprvé od září 2000 v předvečer zasedání Rady ČT vůbec nezmínil. Mám za to, že v rozjitřené situaci nechtěl neopatrnou zmínkou podnítit výraznou mobilizaci Chmelíčkových zastánců, která by na poslední chvíli mohla odvolání generálního ředitele ČT zabránit. Povedlo se.

Dne 12. prosince 2000 krátce před 16:00 Rada ČT sedmi hlasy odvolala z funkce generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka. Hlasování se držela Marcella Marboe-Hrabincová, proti byl Miloš Rejchrt, který do zápisu nechal zaprotokolovat: “Odvolání GŘ v současné chvíli považuji za krok ve svých důsledcích pro ČT ničivý”. Měl pravdu. Toho dne se Rada ČT, aniž by to věděla, sama odsoudila k zániku - její poslední členové byli Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR odvoláni shodou okolností přesně za měsíc, 12. ledna 2001. K tomu lze jen sarkasticky poznamenat že osud v tomto případě dodržel zákonnou lhůtu. Škody, které tato Rada ČT svým ukvapeným a vzhledem k okolnostem neospravedlnitelným rozhodnutím napáchala, však bude nutné odstraňovat podstatně déle.

(Dokončení zítra)