Britské listy

navštívil jsem dnes poprvé a naposledy Vaši expozituru v Pardubicích na hlavní třídě, spojující nádraží s centrem města - tuším Palackého. Procházeje kolem výloh, zahlédl jsem po pravé straně dveří na letáku formátu A4 nabídku map krajů ČR. Vešel jsem tedy a to, co následovalo byl snad zlý sen;

V místnosti, kde nebyl jediný klient a naopak za pultem 5 lidí mi na pozdrav nejprve neodpověděl nikdo. Teprve po kratičké chvíli a rozpačitém rozhlížení mi odpověděli dva velmi mladí lidé (na zapracování, jak mi pak sdělili), kteří si v poklidu rozprávěli přímo proti mně. Nutno říci, že mladý muž vstal ze židle zřetelně rychleji, než jeho kolegyně, která si tím již nebyla tak jista, neboť jsem, koneckonců, vskutku neoslovil přímo ji.

Sdělil jsem mu své přání, načež mi zdvořile odpověděl cosi v tom smyslu, že o mapách nemá ponětí a oslovil, s nyní již našim problémem, starší ženu zhruba uprostřed pultu, která teprve nyní přerušila svou debatu s jinou kolegyní, aby nás vzala na vědomí. Vyslechla můj protějšek, nechala si mé přání vyložit znovu ode mne a zjevně mnou obtěžována odešla dozadu, kam si přizvala na pomoc jednu ze dvou mladších kolegyň, s nimiž musela přerušit debatu.

Hledání vzadu trvalo dobré 2-3 minuty, během nichž mi mladík v rozpacích vysvětlil, že jsou tam na zapracování. Opáčil jsem polohlasem, že tam z nich asi také radost nemají (byli oba zjevně ponecháni svému osudu) a vyslovil podiv nad vskutku neuvěřitelně dotčenou ženou vzadu. Pak jsem tam stál, aniž by někoho napadlo porušit trochu trapné ticho třeba jen nabídnutím židle. Doba, jak pravím, dvou až tří minut je v takové situaci vskutku dosti dlouhá.

Ženy vzadu mapu "Okolí Prahy" konečně našly a prve zmíněná, která se zjevně ještě nestačila s mou opovážlivostí vyrovnat, přicházejíc, opáčila úvodem: " ... to jste ji někde viděl???"

Víte zajisté, že je člověk jaksi jinak připraven na šok na tržišti a jinak v cestovní kanceláři.

Zde se to ve mně jaksi přetavilo do ironie a načal jsem tedy větu: " Nikoli, prosím, máte-li na mysli, že jsem mapu někde viděl, nekoupil a..." nedokončil jsem. "Sedněte si!" zavelela žena. Poděkoval jsem, protože mi v přetopené místnosti již bylo teplo a na mapě mne zajímalo jen její měřítko, výřez "okolí" a provedení. Nyní již dotčen, jsem se pokusil větu dokončit. Nebylo mi dáno.

"... snad mám právo, říci svůj názor! Ne!?" Pokračovala, poněkud "mimo mísu". Zmlknul jsem již.

Nemám nic proti jakýmkoli názorům Vašich zaměstnanců. Nechápu jen, proč svůj "názor" ta žena chtěla sdělit mně a jak jsem ji mohl hodinu před zavírací dobou svým, ostatně skromným přáním tak otrávit. Odložil jsem tedy mapu na pult, sdělil jsem přitom, že se k věci vrátím, a věru znechucen jsem odešel, abych tam již nevkročil.

Vracel jsem se kolem již za tmy, když mne před setmělou prodejnou napadlo, že její otázka nebyla tak - s prominutím - hloupá, jak mi připadla. Ta žena zjevně vůbec netušila, že něco takového na dveřích prodejny inzeruje.

Potud rozumím. Chápu i její lenost. Cestovní kancelář není líhní workoholiků. Čemu nerozumím, je, jak tato žena ví, že si takovou, ostatně pro mne naprosto nepochopitelnou aroganci smí při dnešní nezaměstnanosti dovolit vůbec, a - buďme si, co Češi upřímní - vůči naprosto neznámému člověku zvláště.

Jak to, že si to smí dovolit, prosím?

S pozdravem,

Jaro V. Sever

Hradec Králové

Stejnopis: Britské listy, Profit.