Jak jsem zasedal v dozorčí radě IPB
Ukradl Procházka za mé asistence 180 miliard?
K titulku a psaní mne vyprovokoval jeden populistický týdeník a pan Čulík, když v Britských listech zpochybnil pana Lobkowice právě za účast v dozorčí radě IPB. Textu omluvte trochu básnické licence, protože absolvovat dohledávání přesných dat v trezoru se mi nechce. V IPB jsem díky akciovému podílu akcionářů YSE seděl v dozorčí radě (DR) několik let svého života. Skvělá zkušenost a inkasoval jsem pro mnohé spoustu peněz. K svému představení doplním ještě, že snad dodnes jsem jediný, kdo tvrdí, že nešlo o privatizaci ale o zveřejnění ("to go public"). Zmatení jazyků je vedle zapření ekonomického bankrotu socializmu a závisti zásadní příčinou našich potíží.
Hned z kraje vyjasním to základní. Pan Tesař byl nejschopnější manažer, kterého jsem díky privatizaci v širých českých luzích potkal. A to říkám přesto, že jsem měl informace o tom, že měl vztah k tomu, že YSE fond snad jako jediný nemohl dostat licenci (Ježek: "podnikal jste podle paragrafu zákona, který se mi nelíbil"). Do IPB jsme se investičně pustili, protože se odstátňovala většina a Kožený s bankovními fondy vyklidili pole s respektem k síle fondů 1.investiční.
Tesař mohl do DR prosadit patolízaly a mohl mít klid. O mně bylo dokonce známo, že jsem již tehdy brojil proti bankovnímu incestu. To je, když měli být banky kontrolovány svými fondy. Mohu čestně prohlásit, že si tam na sebe usadil minimálně tři válečníky (Lobkowicz to nebyl) a tak to chvílemi jiskřilo jak nikde jinde. Bylo jasné, že se Tesař v zájmu banky tomu kritickému střetu vystavuje zcela záměrně. Dokonce IPB byla jediná, kde jsem byl schopen prosadit, aby akcionář mohl na valné hromadě mluvit. Žádný z mnoha novinářů se nešel zeptat paní Lívie, proč mne za předsednickým pultem na valné hromadě Spořitelny nepodpořila. Když už se připomíná Spořitelna, pak si vzpomínám, že jsme s Koženým marně bránili tomu, aby Klapal přistoupil na tlak ČNB a převzal ztráty AB banky. To by v IPB DR nikdy nedovolila.
Ke kontrole banky ze strany státu stačil jediný člověk. Je zajímavé, že v Parkinsonových zákonech se očistný efekt individualit zmiňuje. Jakmile se projednávalo něco, co bylo trochu nejasné, stačilo do pléna pronést poznámku "tomu snad nevěříte" či "vy o tom nemáte ponětí" a už nebyla šance, aby to jen tak prošlo. Nakonec stát tam měl přece jen kvalitního zástupce, pana Hrubého. Co však měl dělat, když zastupoval stát a musel držet basu s ČNB a to byly rozhodující zdroje potíží. Když se Češka přišel na společné jednání představenstva a DR zlobit za to, že Tesař nechodí na kobereček, tak jsem mu jménem akcionářů musel hrozit žalobou.
Je neuvěřitelné jak po letech komunismu a zkušenostech s regulací čehokoliv je poukazováno na ztrátu kontroly státu. Všichni, kdo tak volají, ať se Špidlou a spol. dají nejdřív dohromady dráhy a zdravotnictví. Pamatuji se, jak v probíhající privatizaci nesmyslně znělo, že by stát měl získávat další majetkové podíly prostřednictvím upisování nových emisí akcií. Vždyť k tomu vůbec prostředky ve FNM neměly sloužit.
Banka sama nemohla přežít z toho, co dostala do vínku od státu, a tak expandovala. Žádní skvělí klienti na trhu nebyli. Ti nejlepší šli k zahraničním bankám a ti dobří neměli důvod odcházet od KB. Noví podnikatelé zoufale čelili nepřátelskému prostředí. Velmi rychle se přišlo na to, že úvěrové obchody vedou ke ztrátám. A tady se dostával ke slovu Procházka. Zisky z investičního bankovnictví saturoval ztráty z úvěrování.
Musím říct, že jediným, kdo prosazoval, že v dané situaci se nemá půjčovat a celou aktivitu přesunout do investičního bankovnictví, to je k Procházkovi, jsem byl já. Na jeden špatný úvěr muselo vydělat padesát dobrých.
Nikdo si nebyl schopen připustit tu hrůzu. Jsem přesvědčen, že to bylo způsobeno obrovským optimismem, že bude bohatnout národ a tím se staré dluhy ztratí v růstu nového bohatství, na kterém se banka, díky svým schopnostem, bude významně podílet. V tomto růstu přijde strategický investor a všichni akcionáři na tom vydělají. To je správné a zdůvodnitelné podnikatelské riziko a banka na něj přistoupila.
Pokud Procházka banku zachraňoval, nečinil to nikdy na úkor fondů 1.IN. To chce vysvětlení. Fondy byly omezeny velikostí podílu na emisi akcií. Proto se nemohly podílet na investiční prémii za prodej majority. Tuto prémii mohl inkasovat jen ten, kdo měl dost hotovosti na skoupení menších podílů a nebyl regulován.
Zde jsem trochu omezen tím, že jako přímý konkurent Procházkových aktivit jsem se pro konflikt zájmů vyhýbal zasvěcení. Strategie banky počítala s tím, že špatní věřitelé propadnou svým majetkem i svými akciemi bance a Procházka to vše výhodně prodá. Současně probíhalo nezpochybňované a úspěšné budování IPB Group. Kdo může zpochybnit tak skvělou strategii? Závistivci, byrokrati, staromilci, zákonodárci a ČNB. Má zkušenost z osobního styku se zaangažovanými mi dovoluje tvrdit, že hnacím motorem všech útoků proti fondům, bankám a podnikání vůbec je zažraná závist, o kterou dřív komunisti opřeli svoji moc.
Odnesly to fondy i banky. Na klesajícím trhu byly banky a fondy nuceny prodávat své novelami norem nadlimitní kapitálové účasti. Kolik miliard ztrát za ignoraci moci? Operační a investiční omezení s fatálním dopadem na IPB vedly k záchranným operacím typu Bankovní holding. Tehdy jsem začal mluvit o nutnosti vystrčit z konglomerátu IPB čisťounkou a neposkvrněnou banku, z dcer udělat sestry a vlastnictví odsunout do zahraničí pod ochranu cizího práva a hlavně pod dohody o ochraně investic. Protože to nemohlo projít, začal opačný proces - strkání rodiny ven z banky. Udělat to bez poškození akcionářů a se souhlasem ČNB to muselo být tak složité až podezřelé, že podezřelost asi finálně zvítězila a vyprovokovala ozbrojený útok na banku.
Vraťme se k předchozím poškozením banky ze strany státu. Jen dva příklady. Banka již dávno fúzovala s, myslím, fondem Rychlého výnosu. Pro akcionáře banky jsme uhájili, že fúzující fond zaplatil nejen nominál akcií ale i ážio. Světe div se, finance vymyslely opět s oporou pouze ve vlastní ignoraci, že se z kapitálového vkladu musí platit daň ze zisku. Tenkrát skoro miliarda. Jak asi chyběla v kapitálové přiměřenosti?! Zamyslel se někdo kolik stálo na prestiži banky a jejich obchodech, když stát zavřel její představitele pouze pro vlastní ekonomickou ignoraci. To nebyla a dodnes není vina policistů. Ti se avými informačními technologiemi a nekontrolovatelnými zásahy státních zástupců (vše snad v dobrých tradicích Čeky) nemají k dispozici potřebné "know how" ani infrastrukturu, která by jim pomohla z chaosu, do kterého je případy z oblasti korporativního práva a investičních spekulací musí uvést. (Pro zájemce o aktuální případ policií asistovaného tunelování uvádím www.hyperlink.cz/prefa2.) Pokud mi redakce dovolí, tak bych se k policejnímu tématu ještě vrátil podrobněji.
Přitom v souvislosti s podezřelým nákupem budovy v centru Prahy šlo o geniální záměr! Měly vzniknout fondy investující do nemovitostí. To mělo umožnit bance realizaci zástav a podílníkům se podílet na efektech z nízkých zástavních cen. Do této strategie patřil i IPB REAL. Tenkrát však mnoho ochotných chtělo na žádost ČNB Tesaře a Procházku okamžitě odvolat a nahradit hodnými a bezkonfliktními. Stačili dva bojovníci v DR a hned se k té podlosti již nikdo nehlásil.
IPB pomocí Nomury hledala strategického partnera. Tím začal ten tolik medializovaný problém s auditory. V okamžiku, kdy audit měli dostat do ruky zahraniční investoři, musel obsahovat posouzení rizika investice do Česka. Proto zahraniční centrála rozhodla, že uzná za bezrizikové jen úvěry firmám se zahraničními vlastníky nebo garantované vládou, čímž reflektovali neprůstřelnou tuzemskou ochranu dlužníků. Vláda na garance nepřistoupila. Uvědomte si, že tímto přístupem byla oceněna jako bezcenná veškerá tuzemská aktiva kohokoliv z nás.
Logicky byl auditor vyměněn za méně absolutního. Žádný podvod. Nomura se rozhodla, že něco, tak skvělého jako je IPB, si koupí sama a to dokonce asi za 10 miliard. Prudká reakce malých vládních stran a klasické vyměknutí ODS vedly ke zpoždění o rok a snížení ceny. Mně se zdá, že si Nomura dokonce pohrála s kurzem koruny, aby si to ještě trochu zlevnila. Proč ne, když balkánští Češi mají na starost osobní vztahy.
Tady končí osobní vzpomínky a tak jen pár postřehů k dnešní situaci.
Požadavky Nomury na stejnou pomoc pro IPB jakou dostaly od státu ostatní banky by v zemi, kde je tak ctěn ideál rovnosti, neměl být zpochybněn. Všechny ostatní banky byly také jen veřejné akciové společnosti. Stát vlastnil jen pár akcií. Pokud si myslíme, že si náš pokřivený pohled na spravedlnost obhájíme před světem, pak naše balkánské maloměsto opravdu nemá naději. Další spor hrozí státu z pozoruhodného ujednání, že ČSOB má za IPB jejím akcionářům zaplatit cenu odvozenou od účetního auditu aktiv, které si z IPB nechá. To stát bude stát další řadu prohraných žalob. Nemůže přece rozhodnout, že my akcionáři IPB prodáme Poštovní spořitelnu, ČMHB, ČMSS, IPB Pojišťovnu, spoustu skvělých poboček atd za nominál jejich pořízení v účetnictví. Tržní cena toho co ČSOB zůstane je objektivně mnohonásobně vyšší a to určitě po čase nahlédne i nezávislý soud. Asi ne u nás doma.
Obvinění Procházky už v tom co bylo publikováno obsahuje směšný nesmysl. Už klasicky obchází skutečnost, že člen představenstva jedná jenom z vůle představenstva a ostatní členové se mohou vyvinit jen, když v záznamu z jednání představenstva je zaznamenán jejich protest. Škoda, kterou Procházka zavinil, vznikla prý tím, že ČSOB má pohledávku za Nomurou.
Jak bychom zbohatli, kdybychom mohli vyměnit naše pohledávky za Ruskem za pohledávky za Nomurou. Není riskantnější bankovní depozit v korunách? Celý problém je zjevně jinde.
Zkusme příklad. Pod hrozbou rozvodu uklidíte peníze prostřednictvím kamaráda do Karibiku. Tady vás mezitím po rudým převratu zavřou. Neměl jste čas a ani nápad to právně dostatečně ošetřit.
Kamarád nekamarád peníze už nikdy vaše děti neuvidí, protože jste prošvihnul všechny lhůty ve smlouvě. Pokud si myslíte, že Procházka kradl, pak nevíte, jak třeba skromně jezdil jen v Mondeu a že existenčně ho musel zajišťovat už jenom podíl na 1.IN z doby, kdy ještě 1.IN byla jen vizí.
Ptejme se spíš, proč získal důvěru Nomury a zda není škoda takový talent pro národ ztratit. Navíc podle našich zákonů nestačí objektivní škoda, musí být prokázán Procházkův úmysl. Pokud jste četli tento text pozorně, víte, že úmysl by prokázal snad jen prokurátor Urválek, či jak se jmenoval.
180 miliard ztráty je také jen zjevný nesmysl. ČSOB udělala úspěšný obchod, který určitě vejde do učebnic. Nikdo neví jakou laťku si nastavila. Vrátí úvěry, které mají i třeba jen 5% riziko ztráty? Ztráta pak vznikne jen tím, že stát si těch 95 % nezinkasuje. Vzhledem k tomu, že si stát v rozpočtu žádnou rezervu neudělal, je si jist, že zinkasuje všechno a pak, o čem se tu bavíme? Jestli je tu něco v nepořádku, pak uklízet musíme nejdřív ve vládě, pak teprve v bývalém vedení IPB. Když je řeč o rizicích, jaká je jistota, že korunu nepotká nedávný osud mexické, korejské, … měny? Kolik byste svěřili Grégrovi peněz, kdyby místo utrácení státních miliard musel u vás zazvonit u dveří? Taky by stálo za odpověď, kolik jsou v těch domněle ztracených pohledávkách pohledávky za sankčními úroky?
Na závěr už jen poznámku ke komentářům na předchozí článek k bankám obecně. Bezvýchodnost čišící z textu je jen zdánlivá. Národy nám konkurující mají také své problémy a stačí poslechnout aspoň dvě sdělení poskytnutá Mojžíšovi na Sinaji. Křivě nesvědčit a nekrást. Po zkušenostech s naší realitou přidám ještě, že bychom měli bránit, dokonce se k tomu proti své výchově nutit, i sousedův majetek. Krádeží je i neplacení závazků a úvěrů a nemůže to omluvit vůle k sociálnímu smíru. Neopakujte křivá svědectví, i kdyby je říkal někdo velmi autoritativní.
