Demokracie může škodit
Tak argumentuje nestor britských historiků Eric Hobsbawm v aktuálním čísle časopisu New Statesman. Jeho argumentaci shrnujeme. V plné verzi je jeho článek anglicky zde.
Dokáže "vůle lidu" přinést řešení pro společnost jednadvacátého století?
Nikdo se veřejně neodvažuje zpochybňovat demokracii. V dobách tzv. "reálně existujícího socialismu" se údajnou demokracií zaštiťovaly i ty nejméně demokratické režimy jako Severní Korea, Pol Potova Kambodža a Jemen. I dnes je nemožné - s výjimkou pár islámských teokracií a dědičných království na Blízkém východě - najít režim, který neoslavuje myšlenku v soutěži zvolených parlamentů či prezidentů. Právě proto je však racionální veřejná diskuse o demokracii potřebná a zároveň neobyčejně obtížná.
Nutně neexistuje žádná logická souvislost mezi různými složkami konglomerátu, který nazýváme "liberální demokracií". I nedemokratické státy mohou být založeny na principu právního státu, jak tomu bezpochyby bylo v Prusku a v říšském Německu. Od dob Tocquevillových a od dob Johna Stuarta Milla víme, že svoboda a snášenlivost vůči menšinám je v demokracii daleko častěji ohrožována než chráněna. Víme také od Napoleona III., že režimy, které se dostaly k moci prostřednictvím státního převratu, mohou pak ve volbách získávat autentickou, drtivou většinu, tím že mají podporu většiny (mužských) voličů. A ani Jižní Korea ani Chile v sedmdesátých a osmdesátých letech nenapovídají, že je organická souvislost mezi kapitalismem a demokracií.
Svobodné volby se však považují za důležité nikoliv proto, že to zabezpečuje občanská práva, ale proto, že to (teoreticky) poskytuje lidem možnost zbavit se nepopulární vlády. Zde je ovšem nutno zaznamenat tři velmi důležité věci.
Zaprvé, liberální demokracie, stejně jako jakákoliv jiná forma režimu, vyžaduje existenci politické jednotky, v jejímž rámci by mohla existovat, většinou je to "národní stát". Bez takové jednotky nemůže liberální demokracie existovat. Zda bude moci liberální demokracie existovat v Evropské unii jako celku, to se teprve ukáže.
Zadruhé, je pochybné, zda je liberálnědemokratická politika vždycky lepší než nedemokratická vláda. Ukrajina získala nyní demokratickou politiku (alespoň víceméně), ale za tu cenu, že přišla o dvě třetiny svého skromného hrubého domácího produktu, jaký měla za sovětských dob. V Kolumbii nevládla nikdy armáda déle než po velmi krátkou dobu, Kolumbie má skoro pořád ústavní, demokratickou, řádně zvolenou vládu, existují tam dvě hlavní politické strany, které spolu soupeří, jak to teorie vyžaduje. Přesto však dosahuje počet osob, usmrcených, zohavených a vyhnaných z domovů za poslední půlstoletí v Kolumbii milionů a je to daleko větší počet než počet obětí latinskoamerických diktatur.
Třetí skutečnost vyjádřil Winston Churchill: "Demokracie je nejhorší forma vlády, až na všechny ty ostatní formy vlády, které byly občas vyzkoušeny." Argumentace pro demokracii je v podstatě jen záporná. I jako alternativa pro jiné systémy lze demokracii bránit jen s povzdechem. Během většiny dvacátého století to moc nevadilo, protože konkurenční politické systémy byly tak strašné.
Přesto však je "lid" dnes zdrojem moci ve všech státních vládách kromě vlád teokratických. To je správné: Má-li mít vláda nějaký smysl, musí hovořit jménem občanů a starat se o jejich dobro. Ani diktatury nepřežijí příliš dlouho, když je jejich poddaní přestanou tolerovat. Právě proto, když na to došlo, se "totalitní" režimy ve východní Evropě, navzdory tomu, že státní aparát zůstal loajální a mašinérie útlaku dál dobře fungovala, rychle a tiše rozložily.
Moc moderních států je založena na třech předpokladech: zaprvé, stát má větší moc než ostatní jednotky, které působí na jeho území, zadruhé, obyvatelé tohoto území víceméně dobrovolně přijímají autoritu tohoto státu a zatřetí, vláda pro ně poskytuje služby, které by jiné agentury nedokázaly poskytovat tak efektivně - zejména jde o zákonnost. Za posledních třicet až čtyřicet let začínají tyto tři předpoklady velmi výrazně ztrácet platnost.
Zaprvé, jak to dokazuje Severní Irsko, i velmi stabilní a efektivní stát je bezbranný vůči novým, malým, přenosným nástrojům zkázy. Moderní život je nesmírně zranitelný, lehce vzniká chaos. Takže vlády už nemají monopol na vynutitelnou moc.
Zadruhé, lidi už nejsou ochotni dobrovolně poskytovat loajalitu populárně legitimní vládě, ani poslouchat vládu nelegitimní.
Zatřetí, od sedmdesátých let kritizují ultraradikální politikové a ideologové stát. Argumentuje se, a to daleko více s teologickým přesvědčením než za pomoci historických důkazů, že veřejné služby dokáže lépe poskytovat "trh". Takže stát už přestal aktivně i pasivně mobilizovat občany a spoléhá jen na soukromé hospodářské mechanismy.
Suverenita trhu není však dodatkem k liberální demokracii: suverenita trhu je alternativou k liberální demokracii. Je alternativou k veškeré politice, protože popírá nutnost politických rozhodnutí, což právě bývají rozhodnutí týkající se společných či skupinových zájmů, na rozdíl od volby jednotlivce, který má individuální preference. Účast na trhu nahrazuje účast v politice. Zákazník nahrazuje občana.
Dvě skutečnosti jsou dnes náhražkou občanské aktivity při jejím dnešním úpadku a náhražkou efektivity tradičních procesů zastupitelské vlády. Cílem veškeré politiky se staly palcové titulky v novinách (anebo dramatické televizní záběry) - ty jsou totiž daleko efektivnější (a lehčeji dosažitelné) než mobilizace desetitisíců lidí. Už je dávno pryč doba, kdy se celé ministerstvo soustřeďovalo na vypracování přesvědčivé odpovědi pro parlamentní interpelaci. Nyní se třese ministerský předseda před publikací reportáže od investigativního novináře. Dramatické veřejné vyjadřování nesouhlasu musejí brát vážně i vlády s velkou parlamentní většinou - přestože jde většinou o kampaně, vyvolané malými, nevolenými a netypickými menšinami.
V důsledku existence hromadných sdělovacích prostředků je dnes veřejné mínění mocnější než kdy předtím, a to vysvětluje, proč dochází k tak obrovskému vzestupu profesí, které se specializují na ovlivňování veřejného mínění.
Méně je známo o přímé souvislosti mezi politikou sdělovacích prostředků a tzv. direct action - totiž přímými akcemi zdola, které rovnou ovlivňují rozhodující osoby na samém vrcholku společnosti a vyhýbají se středním strukturám zastupitelské demokracie.
Všichni dobře známe onen "efekt CNN" - onen politicky silný, ale nestrukturovaný pocit, že "něco se musí udělat" ohledně Kurdistánu, Východního Timoru či jiných krizových částí světa. Nedávné demonstrace v Seattle a v Praze ukázaly, jak efektivní jsou dobře cílené přímé akce malých skupin, které dobře vědí, jak přesně se chovat před kamerou. Takové akce dokáží ovlivnit i jednání organizací, které byly vytvořeny tak, aby byly imunní před tlaky demokratické politiky, jako je MMF a Světová banka.
Tak vzniká pro liberální demokracie velmi vážný a aktuální problém. Ve stále více globalizovaném světě koexistují národní vlády se silami, které dokáží ovlivňovat život občanů nejméně tak silně, jako samy vlády, ale tyto síly jsou mimo dosah vlád. Vlády jsou vůči nim bezmocné. Stoupne-li například cena ropy, občané jsou přesvědčeni, že by s tím vláda měla něco dělat.
Ale co může vláda dělat? Daleko více než v minulosti jsou vlády pod tlakem systematicky zkoumaného veřejného mínění. Vlády ovšem nemohou přestat vládnout a PR agentury jim taky neustále radí, aby dávaly najevo, že aktivně vládnou. Přitom musejí státní úřady často činit rozhodnutí o společném zájmu, která jsou technická, stejně jako politická. Tady jim demokratické hlasování (ani tržní rozhodování zákazníka) vůbec nepomůže. Ekologické dopady neomezeného rozvoje automobilové dopravy se nevyřeší uspořádáním referenda. Kromě toho, nutná řešení mohou být nepopulární, a v demokracii je nemoudré říkat občanům, co nechtějí slyšet.
Jak poznamenali Sidney a Beatrice Webbovi, občané nedokáží předem posuzovat projekty, jen jejich výsledky. Veřejnost umí daleko lépe hlasovat proti něčemu než pro něco. Umí sice zlikvidovat dlouholeté zkorumpované režimy (Itálie, Japonsko), ale neumí už vytvořit pozitivní alternativu. Uvidíme, jak to dopadne v Srbsku.
A přesto je vláda pro lidi. Je tak efektivní, nakolik jsou s ní obyčejní lidé spokojeni. Jakkoliv neinformovaná nebo i hloupá je "vůle lidu", je životně důležitá. Jak jinak můžeme zhodnotit veškerá ta technickopolitická řešení, ať už jsou z odborného hlediska uspokojivá, než podle toho, jak ovlivňují lidský život? Sovětský režim selhal, protože neexistovala obousměrná komunikace mezi těmi, kdo rozhodovali a těmi, kdo se podle těch rozhodnutí museli řídit. Volnotržní globalizace posledních dvaceti let učinila tutéž chybu.
Ideální řešení už většinou není pro vlády k dispozici. Bývalo to řešení, které využívali v minulosti lékaři a piloti letadel - že jsme všichni na jedné lodi. Jenže jen málo vlád se těší v současnosti takové důvěře občanů. Alternativní mediální experti neustále podvracejí činnost vlád.
Takže nejpohodlnějším řešením je pro vlády udržovat pokud možno většinu svého rozhodování mimo politiku a mimo publicitu. Velká část politického rozhodování se děje za scénou. Tento trend však povede k růstu občanské nedůvěry ve vládu a v politiky.
Svět bude zřejmě i v jednadvacátém století dále zápasit s těmito nedokonalými demokratickými mechanismy. Existující politické mechanismy dramaticky nevyhovují našim problémům. Fungují jen uvnitř existujících států, jejichž počet roste, a snaží se reagovat na globální svět, který tyto mechanismy nemohou ovlivnit. Vůbec není jasné, jestli bude možno tyto mechanismy uplatnit v obrovském a heterogenním prostoru Evropské unie. Soutěží se světovou ekonomikou, jejímiž jednotkami jsou nadnárodní firmy - to jsou jednotky, pro něž otázky politické legitimity a společného zájmu neexistují.
Kromě toho žijeme ve věku, kdy dopad lidského jednání na ekologii je obrovský. Neutralizace těchto dopadů bude vyžadovat akce, které voliči ani zákazníci velmi pravděpodobně nepodpoří.
Jinými slovy, stojíme na počátku třetího milénia asi jako onen příslovečný Ir, kterého se zeptali, jak se dostat do vesnice Ballynahinch, on se zamyslel a řekl: "Ale to je špatné, že vyjíždíte odsud."
