Britské listy

"Mnohý z čtenářů dozajista se upamatuje, kterak ve svém mládí převrácením nebo rychlým vyslovením slov a slabik nebo vkládáním a přemisťováním hlásek a slabik snažil se přetvořiti svoji mateřštinu tak, aby u svých kamarádů vzbudil zdání, že hovoří nějakou řečí cizí, tajnou." (1)

"Někdy v roce 1976 nebo 1977 se v desátém patře panelového domu v Praze na Proseku objevily zárodky několika cizích jazyků. Mohl za to žákovský glóbus s údaji o výrobci a s vysvětlivkami na štítku umístěném na stěnu glóbusu tam, kde štítek neměl co zakrýt - uprostřed Tichého oceánu. Pětiletý majitel glóbusu neuvěřil, že se pod štítkem skrývá jen voda, a domyslel si tam světadíl, kterému dal jméno Rat." Dítě na světadíl umístilo několik zemí, z nichž každá měla svůj jazyk: "Tak kupříkladu v Dajsku se mluvilo obráceně česky. Nejdelší řeka se jmenuje akeř áhuolD. (...) Rajština je češtinou pochroumanou, neuměle napodobovanou. Muž se řekne mus, žena éa, dítě ide. (...) Knauker byl zpočátku stát, kam lze koncentrovat všechno ošklivé - asi aby vyniklo, jak krásné jsou ostatní ratské země. Proto se prezident jmenoval Močom Chčitysi..." (2)

Tvoření nových slov a jazyků je nejen zábavou dětí, která s věkem ustupuje; známe básnické novotvary, argoty a slangy, různé umělé jazyky (esperanto, ido). Je však také symptomem různých psychóz, např. schizofrenie. Profesor Jaroslav Stuchlík traktoval r. 1956 jazykové novotvary takto: U neoformací v oblasti řečové je nutno rozlišovat mezi neologismy a neoglosiemi. Neologon je nové slovo či paslovo. Neoglosie představuje neoformovanou slovní aglomeraci připomínající již skutečný jazyk a může mít charakter glosolalie nebo neofazie. Glosolalie jsou neopakovatelné a nepřeložitelné jazykové produkce, vzbuzující dojem, že jde o řeč. Neofazie má dorozumívací charakter řeči, je to kódovaný systém.

Neofazie iškovština (také išhovština, išhi) je produktem schizofrenika Jana Lukeše (1912-1977). (Nezaměňujte s Janem Lukešem (*1950), literárním a filmovým kritikem, editorem a publicistou.) Generování glosolalií i neofazíí se u Jana Lukeše objevovalo v cyklech od dětství až do smrti. Lukeš byl inteligentní, vystudoval medicínu - jako lékař však úspěšný nebyl. Vystřídal několik míst, naposledy působil v Kosmonosích: Záhy po nástupu šokoval personál i pacienty, když si obarvil lékařské pláště luscherovými barvami a oblékal se do nich podle odpovídajích nálad. Růžový si bral, měl-li radost, zelený, měl-li naději, tmavomodrý, byl-li smutný, rudý, byl-li rozvášněn. Během půlročního působení zde zcela selhal. Nakonec se stupňovala jeho paranoidita natolik, že z léčebny uprchl. Je to uváděno jako ojedinělý případ v dějinách českého choromyslnictví, že utekl z blázince lékař a pacienti o tom přišli informovat ředitele. Jan Lukeš byl pak invalidizován. V padesátých a šedesátých letech díky psychoterapeutické podpoře prof. Stuchlíka uspořádal Jan Lukeš své dílo a soustavněji se mu věnoval. Vydával ručně své romány i poezii v sešitové formě na pokračování, sešity pak po pětikoruně Stuchlíkovi prodával. Právě díky prof. Stuchlíkovi se Lukešovy spisy dochovaly.

Anotace na obálce knihy praví: "MUDr. Jan Lukeš je autorem originálních dějin a jazykového systému smyšlené civilizace připomínající hrabalovské pábení i fantaskní světy J. R. R. Tolkiena. Tento soubor neofázických textů obsahuje v osmi kapitolách reprezentativní výbor přibližující geneze jeho šestnácti umělých jazyků."

V doslovu se dočteme, že hovořit o Lukešovi jako o tvůrci šestnácti jazyků by bylo poněkud přehnané. Skutečně propracoval a k určité gramatické systematičnosti, slovníkovému bohatství včetně kodifikace písma dovedl pouze iškovštinu. Minekarština a jazyk niši jsou jen variantami či dialekty iškovštiny. Kvádština, ryšština, kreigovština a stará myrrština jsou mrtvé jazyky, pro něž Lukeš vymyslel podivná písma, ale k jejich slovní zásobě zachoval odstup archeologa. Alamirštinu a tamirštinu nijak nerozpracoval. Také barnumština či kimbelština nemají kromě kuriózních neografických forem podrobnější slovníkové zpracování. Ostatní jazyky jako tobolština, stehustšina, sumoutština a čtyři skupiny domorodých jazyků jsou omezeny na několik neologismů a na grafické podivnosti. "S velkou shovívavostí bychom mohli šestnáct jazyků redukovat na sedm, s menší na čtyři, ale ve skutečnosti vytvořil Jan Lukeš jenom jediný jazyk, išhovštinu." (s. 211)

U některých slov iškovštiny je slovotvorná motivace průhledná, jindy jsou výrazy utvořeny naprosto záhadně. Lukeš komolil češtinu, přenášel pojmenování, skládal slova, inspiroval se zvukomalenbostí; jmény sousedů, kamarádů, známých osobností; cizími jazyky aj. Několik iškovských slovíček: obzora = obzor, pilina = chvíle, čuran = císař, fuč = pryč, yahussahloop = mylně se domnívati (já husa hloupá), tossenenande = uložiti (to se nenajde), h(e)rklot = hodiny, cingili = zvoniti, jarouš = maso, podle řezníka v protějším domě jménem Jaroslav, sankou = výstup, -ovati, protože soused měl stále zlé "výstupy" se ženou Annou, temstchen = řečniti (dle Demosthena), bákcher = křehký (Josephina Baker), janhus = hranice (Jan Hus); inspirace angličtinou je zřejmá u slov henkrčík = šátek, zéro = nula; němčinou: točland = ozbrojený, podle Deutschland; maďarštinou u kuťa = pes, sileki = rodiče; moje maličkost nebo "mé vlastní já" se v iškovštině vystihuje složeninou mám-watu-fuších podle jap. watakamushi.

Mezi záhadně utvořené výrazy patří: kelkesčešejč = maminka, vantu(ch) = smrt, abrauzmadinefeszfém = odliv (mořský), xugoje-pahikku-nawegix = sociální demokracie, fujpalibon = komunista. Podle Lukeše právě tato slova výborně vystihují "podstatu věcí".

Co najdeme v knize Z knižnice iškovské kultůry? První kapitolu tvoří gramatika iškovštiny (s trochou historie úvodem), druhá kapitola se skládá ze souboru statí věnovaných různým písmům na planetoidu Thetis. (Na Thetidě je iškovština nejrozšířenější, hraje podobnou roli jako angličtina na Zemi.) Fragment eposu Iškovci tvoří třetí kapitolu. Čtvrtá, nejrozsáhlejší kapitola obsahuje spis Umělý jazyk ISHI, výtvor psychopatického dítěte. Zde se objevuje verze o původů jazyků v individuální kreaci autora - jinde Lukeš tvrdí, že se rozpomněl na svůj minulý život na planetě Thetis se všemi detaily včetně znalostí jazyků, nebo že jej iškovštinu naučila mimozemšťanka z Thetidy. V paté kapitole se verze o původu jazyků směšují. Dvě závěrečné kapitoly přinášejí dvě citace z Lukešových románů, dokreslují Lukešovu originální fabulaci. Rozsáhlý, zasvěcený doslov Nevšední případ nevyléčitelné kosmofrenie napsal editor Vladimír Borecký.(3)

Pod čarou: Existuje Český svaz jazykové jednoty, který navrhuje, aby byl vytvořen jazyk, jenž by sloužil pro celosvětové dorozumívání. Jazyk by měl být zároveň jednoduchý (konverzace) i všestranně použitelný (věda). Co takhle zkusit iškovštinu? :)

Literatura a poznámky:
1. BREDLER, František. Slovník české hantýrky. Železný Brod : Tisk. Ferdinand Krompe, 1914, str. 3.
2. ADAM, Robert. Glóbus se štítkem. In: Čeština doma a ve světě, 1/2000, Roč. VIII. Praha : Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK, str. 7-9. Globus se štítkem (elektronická podoba časopisu: Čeština doma a ve světě)
3. Doslov vyšel pod tímto titulem v Revolver Revue (1999, str. 241-259).

(k recenzi poskytlo internetové knihkupectví: KOSMAS.CZ)

Michaela Černá, 28. 1. 2001