"Dělej dřív, než si to rozmyslíš!" O Martě Gellhornové, jednom z největších novinářů dvacátého století
Ve Velké Británii vyšel životopis jednoho z největších novinářů dvacátého století, reportérky Marthy Gellhornové, manželky Ernesta Hemingwaye. Shrnujeme recenzi, otištěnou v neděli 8. dubna v týdeníku Sunday Times.
Jan Čulík krátce interviewoval Marthu Gellhornovou, vysokou blondýnu, na jaře 1997, když jí bylo osmdesát devět let, pro Britské listy v Londýně o jejích cestách do Československa během mnichovské krize v roce 1938. Gellhornová zemřela v únoru 1998.
Každého dopoledne koncem sedmdesátých let jezdila Martha Gellhornová ze svého bytu v Cadogan Square v Londýně do Kew Gardens. Měla tam zaměstnání. Gellhornová, jeden z nejznámějších světových válečných korespondentů, tam sbírala odpadky. S hůlku s bodcem a kyblíkem pracovala do poledne, pak si sedla na lavičku mimo hlavní cesty a snědla chleba se salámem. Pak odjela metrem domů a odpoledne psala.
Jako pro mladou ženu byl pro ni kdysi život plný dobrodružství. Jednou vystoupila nahoru do francouzských Pyrenejí bez punčoch, jen v plátěné sukni. Šla do kopce, až byla po pás ve sněhu. Zachránil ji pastýř a bydlela u něho v rodině dokud se jí nezahojily nohy.
Všichni věděli, že byla Martha manželkou Ernesta Hemingwaye. Při jedné slavné hádce ji honil u nich na Kubě kolem domu a střílel po ní, ona se střelbě vyhýbala za zdmi a nakonec se schovala pod postel. Když to bylo špatné, říkával: "To je moje manželka. Spala s celou polskou armádou." Krásná blondýnka Martha cestovala v roce 1944 Itálií s jednotkou Poláků, 150 odvážnými muži, kteří bojovali na Blízkém východě, v západní poušti, v Egyptu a v Iráku, pak se dostali do Jaderského moře a dobyli Cassina. "Ano, se všemi," odpovídala při tom s dramatickým povzdechem. Bože, byli senzační." Ale většinou byla Gellhornová ohledně své minulosti tajnůstkářská a rezervovaná.
Její nový životopis od Carla Rollysona vyplňuje vakuum, vysvětluje o ní mnohé, co se snažila za života potlačit. Je to první kompletní portrét paradoxu, jímž byla Martha Gellhornová.
Bylo toho mnoho, čím Martha Gellhornová nechtěla být. Nechtěla být dcerou své matky, nechtěla být čelným bojovníkem za sociální spravedlnost, nechtěla se podílet na snobském životě svého rodného města, St. Louis. Nechtěla být Američankou, nikdy nezdůrazňovala, že je židovka.
Její rodiče měli nesmírné vysoké očekávání. Martha a její tři bratři nesměli používat rasových či etnických přízvisek, nesměli šířit drby, nesměli hovořit o penězích. Když přinesla domů vysvědčení se samými jedničkami, řekl její otec, George Gellhorn: "Neexistuje nic lepšího?" Byl to čelný gynekolog, hovořil plynně pěti jazyky, doprovázel svou manželku na její přednášky, pokyvoval souhlasně hlavou, když požadovala volební právo pro ženy; jejich děti pomáhaly bavit čelné senátory a intelektuály, kteří chodili k Gellhornům na návštěvu.
Martha byla první žákyní v pokrokové škole pro chlapce i dívky, kterou založila její matka, redigovala školní časopis, psala básně, podepisovala se Wilf, kouřila a válela se po psacím stole. Na elitní ženské koleji Bryn Mawr psala eseje dokonalou francouzštinou a odstěhovala se z univerzity do chudinské čtvrti. Nikdy vysokoškolské vzdělání nedokončila. Neměla čas. Chtěla se seznámit s chlapci. "Musím se seznámit letos v létě s větším množstvím kluků," napsala matce.
"Skoč, než se podíváš" - to mohlo být její motto. Koncem roku 1929, po krátkodobé práci pro nejrůznější noviny, se rozhodla, že se stane zahraničním korespondentem. Bylo jí jednadvacet let. V únoru 1930 přesvědčila obchodní časopis jedné loďařské společnosti, aby jí zaplatil cestu do Paříže, a tam se ubytovala v levném, špinavém hotelu, jehož recepční byla pozoruhodně nezdvořilá. Teprve až šéf pařížské kanceláře listu New York Times ji informoval, mezi salvami smíchu, že se ubytovala v hodinovém hotelu. Našla si zaměstnání v pařížské kanceláři časopisu Vogue. Než se vrátil v roce 1934 do Spojených států, získala a odhodila svého prvního manžela, Bertranda de Jouvenela, editora levicového časopisu a odborníka na ekonomii. Když se seznámili, byl Jouvenel už ženatý. "Prostě opustil svůj domov a šel za mnou," řekla později.
Domů do Spojených států Gellhornovou přilákala Velká hospodářská krize. Využila přátelství své matky s Eleanorou Rooseveltovou, manželkou amerického prezidenta, aby ji Federal Emergency Relief Organization, federální organizace na pomoc nezaměstnaným, vyslala do textilních měst v Severní Karolíně, které nejvíc trpěly hospodářskou krizí. Ředitel organizace FERA, Harry Hopkins, souhlasil, že jí bude platit 35 dolarů týdně plus diety. Gellhornová si povšimla posměšného výrazu v jeho tváři a uvědomila si, že se chce pobavit. Tak se rozhodla, že mu ukáže.
Seznámila se s ženou s pěti dětmi, která žila jen z podpory v nezaměstnanosti ve výši 3,50 dolarů týdně. Rodina neměla boty, jejich kůlna byla plná krys, neměli tekoucí vodu. Stávkující dělníci byli vyháněni ze svých činžovních bytů. Dělnice ležely vyčerpány na podlaze záchodů v textilních dílnách, bylo to jediné místo, které bylo pro ně k dispozici. Jiní umírali u stavů. Dva měsíce sbírala Martha statistiky, interviewovala stovky lidí a psala přesné, věcné zprávy. Když se pak objevila v Hopkinsově kanceláři, celá rozčilená ze zkorumpovaných zaměstnavatelů, Hopkins navrhl, aby si promluvila s přítelkyní své matky.
Dorazila poprvé do Bílého domu schválně oblečená velice střídmě, plná spravedlivého hněvu. Eleanor Rooseveltová vstala a zavolala na prezidenta: "Promluv si s tím dítětem, co ho máš po levé ruce. Říká, že prý všichni lidé na jihu mají pelagru nebo syfilis!" Místností se ozval smích a rudá Gellhornová chtěla odejít, ale vyvolalo to zájem Franklina Roosevelta. Vážně ji vyposlechl a poradil ji, aby tu práci dělala dál.
O rok později, když interviewovala bezdomovce, kteří dělali výkopy na malém městě v Idahu, dospěla její frustrace vrcholu. Když nadřízení kopáčů objednali nové lopaty, dostali od jejich prodejců část zisku. Takže nařídili, aby byly staré lopaty hozeny do jezera. Než dorazily nové lopaty, kopáči museli hladovět. Gellhornová pronesla emocionální projev: muži vyvolali menší občanské nepokoje. FBI Gellhornovou zatkla v Seattle a obvinila ji, že vyvolává nepokoje. Hopkins pod tlakem ji propustil. Pak telefonoval Bílý dům. Prezident Roosevelt byl znepokojen, že Martha nemá příjem. Chtěla by se nastěhovat k nim do Bílého domu? Martha byla potěšena, že tím všechny šokovala, přistěhovala se k Rooseveltům a napsala tam první verzi své knihy o tom, jak pomáhala nezaměstnaným, The Trouble I´ve Seen. Eleanor se k ní chovala jako k vlastní dceři. Martha ji milovala jako druhou matku.
Martha ráda říkala, že se nic nestane, pokud to sami nezpůsobíte. Nikdy se však nezmiňovala o svých známostech na vysokých místech - vytvářela si sama vlastní verzi svého života.
Vzhledem k tomu, že bydlela v Bílém domě, měla příležitost se seznámit s množstvím zajímavých a slavných lidí. Jedním z nich byl H. G. Wells. Wells byl tou dobou jedním z nejslavnějších britských spisovatelů. Publikoval rozhovory se Stalinem a Leninem a byl považován za proroka své éry. Byl vdovec, měl dva manželské syny a jednoho nemanželského syna, byl zastáncem volné lásky a bylo o něm známo, že je sexuálně velmi promiskuitní, zejména s ženami o polovinu mladšími, než byl on sám. Bylo mu téměř sedmdesát a sedmadvacetiletá Martha ho zaujala. Gellhornová tvrdila, že jejich vztah nikdy nebyl sexuální, ale její přátelé svědčili o něčem jiném: o mladé autorce, která se rozhodla svést velkého spisovatele. Navštívila ho v Anglii, on bydlel u ní, když se přestěhovala do Connecticutu. Bylo velmi nepravděpodobné, že spolu nic neměli. Wells jí našel čelného nakladatele pro knihu The Trouble I´ve Seen, napsal k ní předmluvu, zkontroloval nakladatelskou smlouvu. Kniha vyšla a vyvolala vysoce pochvalné recenze - Gellhornová se přes noc stala celostátně v Americe známou, dostala se na titulní stránku časopisu Saturday Review.
Podle svého vlastního svědectví se poprvé setkala s Ernestem Hemingwayem v baru Sloppy Joe´s v Key West na Floridě, když jí bylo 27. Hemingwayovi bylo 38. Byl to "velký chlap se špinavou myslí". Rozhodla se ho získat za každou cenu. Byl to další slavný literární idol, hrdina s válečným zraněním, válečný korespondent a spisovatel známý energickým literárním stylem. Vzhledem k tomu, že se Hemingwayovi líbila, nebylo tak těžké ho získat.
Hemingway i Gellhornová se začali zajímat o občanskou válku ve Španělsku, oba v ní viděli zdroj budoucí světové války. Oba podporovali právo španělské republiky bránit se proti Francově fašistickému povstání. V New Yorku si Hemingway dohodl, že bude psát o válce ze Španělska pro americký tisk. Zařídil si španělské vízum. Martě slíbil pomoci, ale nepomohl. Získala dopis od Collier´s Weekly, že je jeho korespondentka, i když neměla s časopisem smlouvu, a na vlastní pěst se vydala do Andorry, s ruksakem a s padesáti dolary v kapse odjela do Španělska. Připojila se k Hemigwayovi u stolu v hotelu Gran Via. Když jí poklepal po hlavě, že jí to všechno pěkně zařídil, zařvala na něj, že si to všechno zařídila sama.
Byl na ni nesmírně hrdý. Představoval ji slovy: "To je Marty. Píše pro Colliers. Mají náklad milion výtisků." Poučil ji o různých druzích střelby a kdy má zalehnout k zemi, ale na frontu ji nebral. Ženy měly zakázáno vydávat se na frontu, to Gellhornové vadilo celý život. Stala se řidičkou dodávky, které dovážela transfuzní jednotce krev, a pracovala se zdravotními sestrami v "zapáchajících nemocnicích", jimž se Hemingway vyhýbal. V září 1937 se vydali do Belchite, do loajalistické výspy, kde byl vzduch plný zápachu rozkládajících se mrtvol. Lezli po horách pěšky a na koních, živili se chlebem a vínem, spali na otevřených vozech ve sněhu. On psal politické a strategické články, ona využívala osobních příběhů, aby lidem živě přiblížila hrůzy války.
Od určité, nepříliš jasně definované chvíle začala Gellhornová Hemingwaye v oblasti válečných reportáží předstihovat. Získala obdiv velkého válečného fotografa Roberta Capy, že strávila šest týdnů psaním reportáží z měnících se bitevních linií, často se vrhala ze svého otevřeného automobilu do příkopu, aby se vyhnula střelbě ze vzbouřeneckých letadel. Utíkala podél zavodňovacích kanálů ve snaze skrýt se před střelbou ze samopalů. Hemingway projevoval tendenci "schovávat si" nejlepší historky pro své romány a noviny, které financovaly jeho pobyt ve Španělsku, tak bral zkrátka.
Po čtyřech letech společného života se Gellhornová vzdala jeho naléhání, aby si ho vzala. V životě se vdávala třikrát a pokaždé z nevhodných důvodů. Možná pro ni nikdy neexistovaly dobré důvody. Ale Hemingway ji chtěl mít doma, snad, v konvenčnější životní roli. Jejich domácí život nebyl zrovna piknik. Gellhornová byla nesmírně pořádná a vadil jí Hemingwayův chaos, nechtělo se jí po něm pořád uklízet, nelíbily se jí desítky jeho koček a pořád nechtěla zametat střepy po sklenicích, které vztekem rozbíjel o zeď. Vzbouřila se proti jeho zvyku čekat na ni, když přišla domů, u dveří se spuštěnými kalhotami, připravený pro sex.
Hemingway a Martha se vzali v listopadu 1940. Ona však dál co nejvíce cestovala. Po celý život, kdykoliv se ji někdo pokusil donutit, aby zůstala na jednom místě, konkrétně i obrazně, vždycky proti tomu rebelovala. Před svatbou byla reportérkou z rusko-finské války, na svatební cestu se vydali do Číny, kde ovládala okupační armáda Japonců celou třetinu země. Hemingway jel neochotně do Číny s ní, a silně tam pil, zatímco ona prověřovala doupata kuřáků opia a nevěstince. Z jeho dopisů Martě vyplývá, že vlastně Hemingway byl "manželka", seděl doma, zatímco ona sobecky vedla život plný dobrodružství a slávy.
Hemingway dopisoval knihu Komu zvoní hrana, psal jí dopisy, jak se mu po ní stýská, jak udržuje dům v čistotě a ptal se, kdy se vrátí domů. Vždycky, když přijela, vynadala mu, že má doma "bordel". Jeho dopisy byly plné touhy po její fyzické lásce.
V roce 1943 se Martě stal domácí život na Kubě u Hemingwaye už nesnesitelným, válkou rozervaná Evropa ji nezadržitelně lákala. Odjela do Londýna a do Itálie a Hemingway za ní posílal telegramy: "Jsi válečný korespondent, anebo manželka v mé posteli?" Psala mu, aby se za ní vydal, on nechtěl, v roce 1944 se konečně vzdal a vydal se za ní, i když přiznal, že už nemá entusiasmus pro válečnou novinářskou práci.
Gellhornová byla v Londýně v den invaze do Normandie, v době, kdy byl tisk několik hodin po začátku invaze informován o tom, že invaze začala. Jako ženě jí bylo zakázáno vydat se do bojové zóny, a tak zuřila, zatímco Hemingway nastoupil na loď, z níž měl s ostatními novináři sledovat vojska, jak se brodí ke břehu. Pronikla, aniž by se komukoliv podařilo jí zadržet, na palubu nemocniční lodi za úsvitu 7. června a poslala reportáž o "plovoucím městě obrovských lodí, zakotvených před zelenými normandskými útesy" a o mrtvolách, plovoucích v moři. Podařilo se jí dostat se na břeh, roznášela vojákům vodu a léky. Hemingway byl jen na oficiálně vyhražených místech na oficiální lodi, sledoval invazi z moře. Nikdy jí neodpustil, že ho tak obrovským způsobem přetrumfla.
Pobavilo ho, když ji zatkl tiskový úřad americké armády, že nemá povolení k pobytu v bojové zóně. Zavřeli ji u Londýna do tábora, setrvala tam čtyřiadvacet hodin, pak přelezla plot, nechala se odvézt stopem na vojenské letiště a podařilo se jí bez povolení nechat se pak odvézt letadlem do Neapole, předstírala, že hledá jako zamilovaná dívka svého snoubence. Harold Acton, který kontroloval depeše válečných korespondentů v cenzurním úřadě, zdůraznil, že její reportáže byly vždy "nejlépe a nejživěji napsané".
Pověst Gellhornové rostla a úměrně tomu rostl Hemingwayův vztek. Dokázala obrovským způsobem čtenáře dojmout, prostě tím, že se soustředila na určitou výmluvnou podrobnost. Lidé dlouho vzpomínali na její reportáž z Dachau. Do toho koncentračního tábora se dostala 7. května 1945. Psala o experimentech, prováděných na vězních, o mučírnách, ne větších, než je telefonní kiosk, a zaznamenala, že někteří vězni v koncentračním táboře v den osvobození zemřeli radostí. Gellhornovou lze kritizovat za to, že někdy ignorovala široké plátno historie, pomíjela protiargumenty, ale vždycky dokázala zaznamenat nějaký nezapomenutelný fakt. Když psala o utrpení civilistů, zmínila se o tom, že za druhé světové války to stálo 400 000 dolarů usmrtit jediného nepřátelského vojáka.
Španělsko bylo pro Gellhornovou a Hemingwaye vzrušujícím dobrodružstvím, ale pozdější válečné fronty jejich manželství rozdělily. V roce 1944, mezi dvěma novinářskými výpravami, zorganizovala Gellhornová setkání s Hemingwayem v Paříži. Když se setkali, požádala ho o rozvod. Došlo k strašlivé hádce, obvinil ji, že mu zničila život. Fotograf Robert Capa otřesené Gellhornové poradil, aby zatelefonovala do pařížského hotelu Ritz a chtěla mluvit s Mary Welshovou. Když to učinila, telefon vzal Hemingway. Welshová, další atraktivní americká novinářka - blondýnka, se stala čtvrtou Hemingwayovou manželkou.
Při návštěvě Číny začaly u Gellhornové vznikat antipatie k lidem, které u ní v pozdějším životě zesílily. Hemingway měl pravdu, když jednou řekl: "M. miluje lidstvo, ale nesnáší jednotlivé lidi."
Během manželství Gellhornové s Hemingwayem mu byla Gellhornová věrná, pak měla sexuální poměr s mnoha muži, dokonce se tím i vychloubala. Měla nezvyklý postoj k sexu, velmi odlišný od Hemingwayova. Sex byl pro ni "jen dezert, který někdy musíte nabídnout aby byla večeře úspěchem".
Nikdy se Gellhornová nepovažovala za feministku. Využívala své ženskosti a tolerovala mužské předsudky, platila za večeři sexem. V knize "Vzestup a pád paní Hapgoodové" napsala o své hlavní hrdince: "Nedovedla říct, zda se jí sexuální akt líbí či nelíbí. Ráda byla něžná, ráda si byla vědoma toho, že i sex je součástí její užitečnosti, ráda měla pocit vznešenosti, vášeň ale v ní nebyla, neprojevovala se." Důstojník, který si odvedl Martu večer domů, ráno zjistil, že odešla bez ohlédnutí. Vyjádřila se, že nejlíp se cítila ve společnosti mužů, kteří si na ni nečinili žádné nároky: "Ráda udělám pro muže pro jeho potěšení, co chce, a pak ať vypadne. Není větší radosti v životě než ležet sama v posteli, číst si a jíst sendvič s burákovým máslem."
Proč neměla potěšení ze sexu? Možná to bylo z fyziologických důvodů - prý podstoupila nějakou drobnou operaci. Anebo to byl důsledek složité psychologie. Nebyla naprosto prudérní, ale nedokázala se podřídit ovládání jiným člověkem. Její sexualita byla po celý její život oddělena od lásky. Sexuální akt ji vždycky nutil posléze utéci.
Bezpochyby používala sexu k tomu, aby získala, co chtěla, protože to, co chtěla, bylo vždycky doménou mužů. V anarchických situacích, kdy šlo o život, ji nikdo nevolal k odpovědnosti. Když se vyspala s mužem, o němž bylo pravděpodobné, že možná druhý den zahyne, mohla to dokonce považovat za "užitečný" akt "vznešené velkomyslnosti". Je obtížné věřit, že s hodnotami, jaké jí vštípili její rodiče, pociťovala vůči sobě příliš velký respekt.
Když žila Gellhornová po rozvodu s Hemingwayem v Mexiku, rozhodla se adoptovat bezdomovecké dítě. Přátelé se toho děsili.
Naposledy se vdala za elegantního Toma Matthewse, bývalého šéfredaktora týdeníku Time. Avšak ani tento sňatek se nepovedl. Jak adoptované dítě dospívalo, ztrácela o něho zájem a byla vůči němu stále kritičtější. Syn byl "slabý", byl tlustý a nedokázal s tím nic udělat, když mu bylo konečně 22, "vykopla ho", jak se vyjádřila, z domu.
Jak stárla, už necestovala lehce a s nadšením. "Akt cestování býval kdysi potěšením," napsala v roce 1980. "Teď už to není cestování, je to doprava. Turistika ničí zeměkouli." Nenáviděla Afriku, nenáviděla Rusko. Začala být kritičtější vůči demokraciím než vůči diktaturám. Při poskytování rozhovorů se lehce naštvala. Poznamenala: "Tahle konverzace je tak nudná, že asi omdlím." Pronásledovala a odmítala lidi, kteří chtěli psát její životopis, odmítala jejich otázky. Ale objevila radost potápění se snorkelem v Karibské oblasti a zůstala energicky aktivní až do konce života. Když jí jeden lékař špatně provedl operaci šedého zákalu, nechala ho proklít medicinmanem.
Ať už byly její rozmary jakékoliv, Martha Gellhornová byla bezpochyby jedním z nejvýznamnějších válečných korespondentů dvacátého století. Její nejlepší knihy, The Face of War (Tvář války) a The View from the Ground (Pohled ze země) ji získaly místo v historii.
15. února 1998 ve čtyři hodiny ráno se Sandy, její adoptivní syn, vzbudil podivným výkřikem Byla to přesně chvíle, kdy Martha Gellhornová zemřela. Pak vzal její adoptivní syn její popel a podle jejího přání ho vysypal z londýnského Tower Bridge, zrovna když byl odliv. Martha Gellhorn byla zase jednou na cestě do neznáma.
Životopis Marthy Gellhornové se jmenuje Beautiful Exile (Krásný exil), autorem je Carl Rollyson, vydalo nakladatelství Arum Press, cena 19.99 liber.
