Mafiánské uvažování: "Kdo nekrade, okrádá rodinu"
Morální základna zaostalé společnosti - kořeny dnešního marasmu jsou v komunismu
Paul Johnson cituje v knize Nepřátelé společnosti studii Edwarda Banfielda o chudé jihoitalské vesnici jménem Montegran, nazvanou Morální základna zaostalé společnosti. Ve studii se píše: "Člověk Montegranu uvažuje tak, že jakákoliv výhoda poskytnutá jinému člověku by šla nutně na úkor jeho vlastní rodiny. Člověk si proto nemůže dovolit přepych blahovůle, na jejímž základě by druhý dostal víc, než co mu oprávněně patří. Nemůže si dokonce dovolit přepych spravedlnosti, jež si žádá, aby druhý dostal oprávněný díl. Jelikož svět je takový jaký je, všichni ti, kteří stojí mimo blízký kruh rodiny, jsou přinejmenším potencinálními konkurenty, a proto také potencionálními nepřáteli." Johnson k tomu dodává: "Tento pokleslý morální systém nemusí nutně pramenit z ekonomických podmínek. Celý smysl morálních zásad je v tom, že o nich nerozhodují vnější životní podmínky, ale dají se buď pozvednout nebo znehodnotit lidským působením, ať už ze strany jednotlivce nebo kolektivu."
Kdo nekrade, okrádá svojí rodinu, říká jedno české "přísloví". Tato věta je kvintesencí mafiánské etiky, kterou pokládám za jednu z hlavních příčin neúspěchu ekonomické a společenské transformace naší země.
Jsem dokonce ochoten obrátit na hlavu klasiky a říci, že na základnu mafiánské etiky byla naroubována ekonomická nadstavba liberálního kapitalizmu a výsledkem jest kapitalizmus mafiánský. Johnson píše :
"Nic nenasvědčuje tomu, že nevyhnutelným důsledkem nedostatkových ekonomik, jsou chybné morální soustavy. Téměř všechny velké náboženské systémy, - a na prvním místě křesťanství-, vzešly ze společností, které nevytvářely téměř žádné přebytky."
O mafiích a tunelářích se sice píše dost a dost, jenže vždy tak, jakoby se jednalo o někoho, kdo stojí mimo tuto společnost, mimo onu většinu slušných a morálních. To je ale alibistická a také zlá a nebezpečná iluze. Dělení společnosti na my a oni jsme se naučili za komunizmu. Komunizmus skončil, snad definitivně, na smetišti dějin, lidské pokrytectví zůstalo beze změny.
Patřím ke generaci, která vyjma posledního desetiletí, zažila vlastně jen husákovskou normalizaci. V šedesátém osmém roce mi bylo šest let. Specifickou "etiku" té doby jsem tedy pocítil na vlastním těle. Tehdejší režim, jako každý diktátorský režim, preferoval jednání vycházející ze sobectví, závisti a zbabělého strachu a vytvořil pro něj ty nejlepší podmínky.
S některými tezemi z výše uvedené knihy Paula Johnsona lze polemizovat, jeho zdůrazňovaný konzervatizmus je chvílemi jen pozerstvím. Mnohé závěry jsou povrchní a působí dojmem, že autorovi jde jen o to se blýsknout svou myšlenkovou brilantností. Na druhé straně někdy míří velmi přesně na podstatu problému.
Souhlasím se základním východiskem knihy, že střední třída je rozhodujícím prvkem společenské dynamiky a dějinného pohybu. Její stagnace pak znamená úpadek ekonomický i mravní.
Komunistický režim se pokusil zničit střední třídu neboli buržoazii. Nikdy se mu to však zcela nepovedlo. Václav Bělohradský říká v jednom rozhovoru: "…buržoazie, která byla odevšud vyhnána, skutečně osvědčila, že je buržoazií. Během několika málo let se na vysoké školy zase dostávaly děti z - kádrově závadných - rodin. Když to nešlo jinak, vystudovaly po večerech. Padesátá a šedesátá léta jsou pro mne mj. důkazem toho, co si už mysleli Marx, Weber, Sombart a jiní sociologové, že buržoazie totiž je třída, která má svůj antropologický typus. Je to třída lidí, kteří se za všech okolností dokáží chovat efektivně. Dokáží se prosadit."
Tato nová střední třída se skutečně začínala prosazovat. V uvolněných šedesátých letech, začínala plnit svou funkci dynamického prvku ve společnosti. Pak ale přijely tanky, následovalo poučení, čistky a výsledkem byla "normalizace", ve skutečnosti stagnace ve všech oblastech společnosti.
Pokusím se o filozofickou reflexi fenoménu "normalizace" a jejích následků, i když můj pokus asi skončí nezdarem.
Tradovala v těch dobách jedna anekdota. Přijde takhle jednou Pepíček ze školy a ptá se: "Tatínku, ty jsi komunista?" "Ne, já jsem u komunistů," zněla odpověď. "A jaký je v tom rozdíl?" "To máš tak. Jestliže maminka je u krav, taky to neznamená, že je kráva." Nelze snad lépe vystihnout nemravnost hry, na kterou mnozí přistoupili.
Normalizační režim vytvořil nejlepší podmínky pro chování v duchu mafiánské etiky. Část nové střední třídy, tedy i zárodku budoucí elity, emigrovala, část se uchýlila do ústraní. Na jejich místo nastoupili někdy druhořadí, někdy ti, kterým TGM říkal patologická sedlina společnosti.
Režim se skutečně poučil z chyb šedesátých let. Fatálním symbolem let sedmdesátých byl "osvícený hříšník". Tedy někdo dříve pomýlený a dezorientovaný, kdo však včas "pochopil" onu jedinou správnou pravdu. Nikoliv proti němu, ale vedle něj stál jeho dvojník, kterému již nebylo dovoleno se "obrátit" a tak mu nezbylo než zatrpknout na nespravedlivý svět a nebo se stát "hrdinou". Každý měl možnost volby. Buď křivá páteř a nebo život na okraji společnosti. Zde mám na mysli sedmdesátá léta. V osmdesátých létech, zejména ve druhé polovině už režimní bdělost zeslábla, ale nikdy to nedosáhlo intenzity let šedesátých.
Jednou ze "socialistických vymožeností" bylo trestání dětí za jejich rodiče. Měli li rodiče kádrově závadný materiál, dítě nemělo šanci dostat se na školu a být někdo, jak se říká v maloměšťácké hantýrce. Tak se tedy otec musel snažit, chodit na schůze, vstoupit do strany, pokud ho vzali, nebo se stát agentem STB, bylo li mu to nabídnuto. Dělal to přece ne pro sebe, ale pro své děti. Mafiánská etika tu legitimizovala jeho bezpáteřnost.
Mnoho takovýchto otců bylo posléze nemile překvapeni "mravní zkažeností" svých dětí, které odmítly tuto hru a revoltovaly. Píše se o tom třeba v románech Egona Bondyho nebo Jan Pelce. Bohužel většina dětí se však této pokrytecké a zcela falešné hře přizpůsobila.
Právě Egon Bondy napsal v roce 1977 zajímavý, filozoficky laděný román s názvem 677. Kniha není příliš známá, nejsem si jist, jestli vůbec vyšla tiskem, mám k dispozici samizdatové vydání. Autor se zde zcela po svém vyrovnává s problémem života v době normalizace. Velmi přesně zde postihuje některé charakterové typy té doby. Stojí za to citovat z ní i delší pasáže. Bondy píše:
"Kdyby někdo chtěl u nás napsat realistický román, musel by si nejprve vybrat skutečně žijící lidi. Mohl by začít tím, že si vezme normálního občana, otce rodiny. Tento občan pracuje dejme tomu v úřadě, a proto je ve straně. Přežil od roku 1948, kdy mu bylo osmnáct, vše . I kdyby to byl naprostý blbec, alespoň by si pamatoval, co prožil. Marxistická teorie pro něj byla vždy španělskou vesnicí a za třicet let každoročního svazáckého, odborářského a stranického školení, jichž se musel zůčastnit, z ní má dojem, že je vycucaná z prstu a že je plastická jako žvejkačka, protože během těch třiceti let sloužila k osvětlení a obhájení věcí diametrálně odlišných… Je tedy tento občan ve straně již dávno a dávno prostě z toho praktického důvodu, že jinak by ho z úřadu vyhodili a děti by se nedostaly na školu."
Děti, které musí mít školy. Tento motiv se zde pořád opakuje. Opravdu jím jde vše zdůvodnit? V kontextu morálky vesnice Montegran ano. Bondyho text pokračuje: "Manželka, která musí být také ve straně, projevuje své pohrdání KSČ ještě daleko hlasitěji, rezolutněji a zpátečničtěji. Nebylo by výjimkou, kdyby svůj hluboký odpor ke komunistům spojovala i s antisemitizmem. Oba rodiče ventilují v podstatě pocit hanby, že musí být ve straně, kterou by za normálních okolností potírali, seč by byli sto, a jsou hluboce poškozeni v té nejzákladnější lidské sebeúctě. Nicméně dětem zcela samozřejmě štěpují již od mateřské školky, že musejí být jiskřičkami, pionýry, svazáky a komunisty, protože, pochopitelně, bez toho by se nedostaly na školu a nikam to nedotáhly. Ostatně mají již dávno zažádáno pro dětičky o byt - a pak to nejsou žádné žerty."
Pěkné čtení o lidské bídě, že? Bondy nepopisuje žádný extrém, ale jen průměrného měšťáka. Podobné typy obsluhovaly v Osvětimi krematoria. Text má pokračování:
"Ovšem jsou li děti ve věku předpubertálním, střeží se rodiče poslouchat před nimi Svobodnou Evropu, ba i pronášet moc špatné řeči - naopak jim pro hodiny občanské výchovy vysvětlují vše podle posledního úvodníku Rudého Práva. Jsou to rodiče nejen opatrní, ale i částečně vzdělaní, takže se obávají, nejenže by děti se ve škole prosekly, že se doma mluví jinak, ale že by mohly být i postiženi schizofrenií. Potajmu a se strachem si jednou přečtou Solženicyna, když se jim náhodou dostane do ruky a jsou přesvědčeni, že kterýkoliv americký prezident je právě ten nejlepší taktik. Zde je možno rozpracovat několik modifikací.
Například, že už jsou tak vyjukaní, že v osvobození vůbec nedoufají a pak mají méně skurpulí před bezostyšným kariérizmem. Nebo naopak rok co rok znova doufají ve zhroucení režimu a pak mají větší tendenci k preventivnímu alibizmu, třeba paní v práci oklepe v deseti průklepech básničku o tom, že nám vláda vzala čokoládu."
Autor nepřehání. Podobné typy skutečně tvoří zárodek nové střední třídy. Dokáží se uplatnit každé situaci. Jenže za cenu ztráty osobnostní integrity. Morálka není soubor abstraktních tezí, ale jeden ze základních prvků psychické rovnováhy. Z hlediska lidské psychiky v sobě normalizační schizofrenie nese prvky schizofrenie skutečné. Schizofrenik zničeho nic zjistí, že existuje ještě jiný svět, než ten který znal. Začne li o tomto světě vyprávět, bude potrestán neboli léčen. Nezbude mu tedy než lhát, že svět neexistuje.Zároveň bude celý jeho další život podroben přísné kontrole. Jenž jeho nový svět má své nároky a má svá pravidla fungování, které jsou v konfliktu s pravidly světa ve kterém žije. Tento konflikt může zcela rozložit jeho osobnost.
Život v normalizační schizofrenii může ochromit schopnost rozlišování a rozhodování. Zde jde o složitý a mnohovrstevný problém. Člověk potřebuje mít nějak definovaná kritéria dobra a zla či pravdy a lži. Tato kritéria jsou různá v různých civilizacích i v různých dějinných fázích evropské civilizace nicméně, měla by být jednoznačná.
V třicátých letech se v nacistickém Německu a stalinském Rusku odehrál v masovém měřítku případ, kdy vzdělaní, původně ostře proti režimu stojící intelektuálové začali náhle papouškovat oficiální propagandu. Je to případ psychické obrany proti schizofrenii. Ti lidé prostě nemohli žít ve dvou světech a tak přijali oficiální ideologii za svou. Nelze je za to soudit. Obě totalitní ideologie se totiž staví nad lidské svědomí a člověk se tak cítí osvobozen.
Situace v sedmdesátých letech je jiná. Masové nadšení a entuziazmus jsou pryč a život se proměnil v soustavu rituálů a znaků. Režimu je jedno, co si kdo myslí, důležité je dodržovat pravidla hry. Havlův zelinář z Moci bezmocných dává do výkladu ceduli "Proletáři všech zemí, spojte se" a režim je uspokojen. Jenže je zde past. Zelinář je prostě zvyklý, že o jistých věcech mezi nebem a zemí rozhodují jiní. Co se stane, když tito zmizí? Zelinář je najednou sám a chce se po něm osobní odpovědnost. Jenže on takto žít vůbec nedovede. Kolik je mezi námi podobných zelinářů?
Již několikrát jsem psal i na stránkách Britských listů o tom, že jsme mnohem více v moci komunistické ideologie, než si myslíme. Tento stav trvá neustále a platí i pro politické špičky. Některým sociálním demokratům budiž připsáno ke cti, že se k tomu přiznávají. Jde o to, že tito si to uvědomují, na rozdíl od různých "pravicových" moralistů. Mnoho lidí se v životě neobejde bez něčeho definitivnějšího, určitějšího a apriornějšího než je život sám. Verbální omáčka není zase tak důležitá.
Ideologické vidění světa dokáže ošálit svědomí a legitmovat falešnou hru.
Demokracii i demokratický kapitalizmus můžeme chápat jako hru. Je to však hra, která má přesně stanovená pravidla. Po celou dobu svého života mám pocit, že se po mne chce, abych byl falešným hráčem, jinak nemám šanci na úspěch. Ani po pádu komunizmu jsem tento pocit bohužel neztratil.
V divoké privatizaci měli největší šanci na výhru falešní hráči. Ideologická víra v to, že svobodný trh z nich udělá hráče poctivé se ukázala jako neopodstatněná, a následky jsou ne snad nezvratné, ale rozhodně tvrdé.
Byrokraticky řízený trh, kdy věčně něco chybělo vedl ke vzniku paralelních šedých tržních struktur, kde platilo archaické něco za něco. Znovu se mi tu objevuje motiv dějinné regrese o kterém jsem již v jiných souvislostech psal i na stránkách Blistů. Nacházíme tu prvky předdějinné společnosti, kde platí morální kodex kmene. Nejblíže je mi rodina pak soukmenovci. Ostatní jsou nepřátelé. Není to tak jednoznačně vyhrocené, jako v nacistickém Německu, ale spousta znaků je shodných.
Tyto pokřivené struktury se integrovaly do současného politicko-ekonomického systému asi tak, jako se nádor integruje do zdravé buňky a začne jí přetvářet k obrazu svému. Nikdo se tomu ani nepokusil zabránit a pokud ano, byl jeho hlas překřičen.
Kdyby "pravicoví" politici vládnoucí v první polovině devadesátých let dokázali opustit ideologické vidění světa a vskutku pořádně četli třeba zrovna Paula Johnsona, dočetli by se, že:
"Jasná spojitost ovšem existuje mezi absolutní úrovní morálního kodexu a absolutní úrovní civilizace, neboť civilizace se projevuje hledáním pravdy a pravda je klíčovým pilířem morálního růstu. Skutečnost, že dějiny nejsou rozhodnuty předem a události se budou odvíjet tak, jak jim dovolíme nebo k čemu je přinutíme - o jejich podobě vlastně rozhoduje hlavně lidské úsilí - neznamená, že etické hodnoty by měly být svévolné."
Opustíme li svět absolutních kategorií můžeme s klidem říci, že úroveň společnosti ve všech rovinách, tedy i ekonomické, je podmíněná úrovní jejího morálního kodexu.
Jednou z věcí o které se raději příliš nemluví, je to, že v dobách minulých (a zřejmě i dnešních) o přijetí na vysoké školy nerozhodovaly schopnosti žáka, ale kádrový profil a konexe rodičů a především úplatky. Týkalo se to zejména elitních škol, jako je medicína či práva. Dopad této skutečnosti asi poznal jen ten, kdo se s podobným právníkem či lékařem sešel v situaci, kdy potřeboval jejich pomoc. Co můžeme čekat od takto poznamenaných "elit"?
Korupce je dnes běžnou součástí ekonomiky, čehož si jsou bohužel vědomi i v zahraničí a podle toho vypadá příliv kapitálu do naší země. Místo potřebného investičního kapitálu přichází kapitál spekulativní a ohrožuje naší měnovou stabilitu. Nesouhlasím s těmi, kteří tvrdí, že korupce je ekonomický ne morální problém. Korupce je morální problém s vážnými negativními ekonomickými následky. Je zde opět ona spojitost, na kterou upozorňuji výše.
Již jsem se jednou na stránkách Britských listů přiznal, že obývám starobylou verzi světa, kde platí jiná pravidla a existují jiné priority. Prioritou číslo jedna je zde odpovědnost každého za každý svůj čin. Moje verze světa odmítá diferenciaci my-oni. V mé verzi světa je ten, kdo vykoupí pro své děti "vzdělání" ať už penězi nebo ztrátou charakteru, padouch nikoliv hrdina. A stejným padouchem je pro mne ten, který tuto hru přijal a vystudoval za úplatek rodičů i když dnes může být váženým lékařem, soudcem či advokátem a nemá jediný viditelný škraloup z minulosti.
Vím, že to co říkám zavání morálním absolutizmem. Přesto je můj postoj legitimní. Je křesťanský, v pravém smyslu toho slova, prostě duchovní.
Zásadní chybou prvních polistopadových vlád bylo, že jako jedinou hybnou sílu transformace, vzali v potaz touhu lidí po rychlém zbohatnutí. Eliminace morální dimenze způsobila, že do ekonomiky se dostaly špinavé peníze a především lidé bez páteře a skurpulí. Tito jí vnutili svá pravidla, kterým se museli přispůsobovat i ti, kteří by sami tak jednat nechtěli. I západní firmy u nás uplácely, tak jako to dělají v zemích třetího světa.
Aby mi bylo správně rozuměno. Nejde mi o to bránit někomu v podnikání nebo v kariéře politika protože jej pokládám za nemravného. Jde o to vytvořit taková pravidla hry a takové kontrolní mechanizmy, aby ti nemravní museli změnit své návyky anebo neměli šanci. To je ale neskonale těžší než vytvořit populistický a alibistický lustrační zákon.
Jediné naše současné štěstí je, že příznivá mezinárodně politická situace a naše integrace do evropských struktur stěží dovolí, aby se u nás ujala moci autoritativní vláda a vznikla diktatura. Máme pro to jinak veškeré předpoklady.
Poznámka JČ: Ale jsou střední třídy věčné? V Británii se k tomu v minulých týdnech v televizi BBC vysílal pozorhodný dokumentární seriál "The Rise and Fall of the Middle Classes" (Vzestup a pád středních vrstev) - střední vrstvy definoval především úsilím o vzdělání pro děti a elitářskou izolovaností od nižších vrstev společnosti. Zajímavě mapoval boj o udržení elitních středních škol, do nichž se děti vybíraly na základě dosti traumatické zkoušky v jedenácti letech - tyto školy byly začátkem šedesátých let zrušeny, takže se střední vrstvy v Británii většinou uchýlily k soukromým středním školám. Ale tvrdý útok proti středním vrstvám v Británii zahájila v osmdesátých letech hokynářova dcera, premiérka Margaret Thatcherová tím, že drasticky omezila financování univerzit. Střední vrstvy byly už otřeseny ropným šokem ze začátku sedmdesátých let, který byl první známkou, že jejich elitářské postavení (celoživotní zaměstnání v prestižních společenských postech jako lékaři, právníci, učitelé - bylo to svého druhu kněžství) je ohroženo. Krize se s postupem globalizace dále prohloubila: dnes už nikdo nemůže mít nárok na celoživotní zaměstnání. Elitní, výlučné "kněžství" středních vrstev skončilo. Zavládl globální podvraťáctví, populistická zábava a rovnost na základě nejnižšího společného jmenovatele. Avšak likvidace středostavovských hodnost znamená, že ze zároveň otevírají mnohé nové příležitosti - svět je daleko zajímavější než byl dosud.
