Pražský podzim 2000
aneb
Otazníky
Tento text nenabízí téměř žádné odpovědi, jen otázky. Ale je možné, že po těchto otázkách přestanou být brány vážně odpovědi plytké a povrchní, falešné…
I.
Rozbouřená Praha
Pražskými ulicemi kráčejí stovky lidí. Nesou transparenty, provolávají hesla. Blíží se k sevřené hrázi v policejních uniformách, zastavují se. Oči jedněch i druhých se střetávají.
Praha zažila ve dvacátém století několik velkých demonstrací. Příčiny nepokojů byly vždy jiné. Namátkou jen ty nejpodstatnější -1939, 1948, 1968, 1989. A jakoby toho nebylo málo, na samý konec století ještě jedna třešnička na dortu - zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. V předcházejících případech šlo vždy o úděl našeho národa, popř. slovenského, tentokrát šlo o osud…čí vlastně?
Celé dvacáté století demonstrovali v Praze Češi, nyní to jsou lidé ze všech koutů Evropy, i ze zámoří. Proč přijeli?
II.
Média
Při událostech 17.listopadu v roce 1989 byly na Národní třídě desítky novinářů, fotoaparátů a kamer. Zprávy o tom, co se událo, se okamžitě rozlétly do celého demokratického světa. U nás v Československu většina lidí ještě dva dny poté nic netušila.
26.září roku 2000 byly novináři opět u toho: označeni červenými vestami se hemžili mezi černotou policejních kombinéz a různobarevnou směsicí demonstrantů. Tentokrát mohli být lidé jejich prostřednictvím informováni téměř okamžitě.
Před osmi lety v Iráku užasl svět nad "válkou v přímém přenosu" a pražské události, které jsme sledovali téměř v přímém přenosu, byly některými žurnalisty označeny také jako válka.
Cenzura z dob socialismu je pryč. Jednou z hodnot, na nichž je postaven demokratický řád, ke kterému se dnes hlásíme, je svoboda tisku. Avšak, může dnes novinář skutečně psát svobodně, jak by se na první pohled mohlo zdát? Snaží se tisk, rozhlas a televize skutečně informovat objektivně, nebo je toto zrcadlo Pravdy pokřiveno a zakaleno o něco méně a trochu jiným způsobem než tomu bývalo za komunistického režimu?
Zářijové události v Praze byly dobrou příležitostí posoudit, jak na tom naše média jsou. Nejlépe to mohou udělat ti, kteří byli přímými aktéry demonstrací a zásahů, nebo aspoň jejich očitými svědky. Ale i ten, kdo u toho nebyl, si může leccos vyvodit. Jaký obraz o dění v Praze podala česká média? Jaký "pohled na věc" se díky tomu u obyvatelstva České republiky vytvořil?
Nespokojenost se způsobem, jakým bylo o všem podstatném informováno, byla prvotním podnětem k napsání tohoto textu, jehož cílem však není podat lepší, pravdivější, objektivnější zprávy a výklad událostí kolem zasedání Mezinárodního měnového fondu a SB. Nechť toto zamyšlení slouží čtenáři jako podnět k přezkoumání názoru, který si na "válku v Praze" a vše, co s ní souvisí, utvořil. Zkusme prověřit odpovědi, které máme, jestli obstojí. Možná pak trochu změníme i pohled na zdroje, které nám tyto odpovědi poskytují.
III.
Demonstranti - lidé
Ano, demonstrující v ulicích Prahy byli lidé, to jen pro ujasnění celé záležitosti. Bylo možno zaslechnout nebo si přečíst různá označení pro lidi, kteří byli na konci září v našem hlavním městě jako odpůrci globalizace. Divoká zvěř, lůza, hovada, verbež, pakáž, teroristé…
Je velice snadné vysvětlit pražské události takto: sjela se k nám sebranka z celé Evropy a naše policie s nasazením všech sil před nimi bránila nejen finančníky, ale také Prahu a všechny slušné lidi - a tím celou věc uzavřít. Je to opravdu nesmírně jednoduché a pohodlné, ale snad právě proto také velmi povrchní a pro soudného člověka nepřijatelné.
Kolikrát v dějinách se už prokázala krutost a nespravedlnost v případech, kdy byl bezmyšlenkovitě přijat princip kolektivní viny?
Ano, jednání některých demonstrantů skutečně dalece překročilo meze zákona i lidské slušnosti, někdy i zdravého rozumu - házení kamenů proti sanitkám se dá jen stěží ospravedlnit.
Avšak v Praze bylo demonstrantů několik tisíc (údaje se různí). Kolik bylo těch, kteří házeli dlažební kostky a zápalné lahve? Sugestivní televizní záběry s patřičně laděným komentářem dokážou diváka jaksepatří rozezlit, ale přesto by mohl být schopen odhadnout alespoň řádově, jak velká část demonstrujících se podílela na tom či onom.
Dobro a zlo prochází napříč rasami, národy, politickými stranami a vůbec napříč snad všemi skupinami, proto je soud založený na principu kolektivní viny vždy nespravedlivý.
Ba, co víc, dobro a zlo prochází napříč každým člověkem. Proto neodsuzujme člověka, odsuďme pouze jeho špatný čin. Není lehké vyznat se v hlubinách lidské duše, ve smýšlení a motivech, které vedou k určitému jednání, a je možné, že často bychom odvolali kvapný ortel, kdybychom věděli více. Je možné, že agresivní demonstrant byl dříve nenásilný, ale poté, co byl bezdůvodně zmlácen policisty, se změnil. A je možné, že dlažební kostkou zraněný policista bude mít při příštím zásahu blízko k tomu, aby třeba svévolně uhodil mírumilovného anarchistu.
Kdo vlastně byli demonstrující v pražských ulicích? Co dělají v běžném životě? Proč přijeli? Co je vedlo k tomu, aby obětovali svůj čas a peníze na pobyt v Praze? Skutečně si přijeli zařádit, "rozbít nám Prahu"? Byli mezi nimi i násilníci, ale kolik jich bylo? Co vedlo lidi z různých zemí, různých organizací, různého věku a profese, aby se sjednotili ke společnému protestu? Opravdu to byla "jen" pakáž a verbež, či v lepším případě jacísi moderní pomatenci, blázni?
Napadlo někoho také to, že mnozí z nich přijeli pozvednout svůj hlas na obranu lidí, kteří se prostě nemohou sebrat a odjet do Prahy hájit svá práva? Nemohou, protože na to nemají, stejně jako nemají na jiné věci, které jsou pro většinu obyvatel Evropy a Severní Ameriky samozřejmostí.
IV.
Fond a Banka
Dnešní Kongresové centrum bylo vybudováno za komunistického režimu, kterému také sloužilo jako místo konání sjezdů Strany (a jiných institucí), která měla v rukou moc. Tyto sjezdy pak byly většinou jen nudným divadlem. Ironií osudu se stala stejná budova v novém kabátě místem zasedání dvou světových finančních institucí, které (na rozdíl od bývalé KSČ) působí velice seriozním a důvěryhodným dojmem. Smyslem jejich existence je přispívat k růstu a stabilitě světové ekonomiky a pomoc méně vyvinutým zemím.
Je zde tedy patrný jistý nesoulad - ušlechtilé poslání a po celém světě takové protesty, jak je to možné? Proč právě tyto instituce vzbuzují takovou vlnu nevole - je přece mnoho jiných příležitostí k "řádění v ulicích" a rozbíjení výloh? Co vede celou řadu nevládních organizací k odporu vůči MMF a Světové bance? Proč právě tyto dvě organizace a ne jiné? Jsou to jenom zmatené bláboly, nejasné ideály, nebo je všechno podloženo seriozními argumenty? Protestují jen nevzdělaní, zmanipulovaní, nezralí lidé nebo se k nim přidávají také osobnosti a odborníci včetně některých ekonomů?
Bohužel, o tom se bylo možno dovědět z médií už mnohem méně než o přípravách na demonstrace, jejich průběhu a následcích. A je nepochybné, že to vše mohou být velmi zajímavé informace, i když už poněkud náročnějšího charakteru.
Brettonwoodské instituce vznikly před více než půl stoletím a od začátku jejich existence byla jedním z hlavních cílů pomoc "rozvojovým" zemím. Jak vyznívá bilancování této činnosti po padesáti letech? Jaký byl rozdíl mezi bohatými a chudými zeměmi tehdy a jaký je dnes? Jestliže se zvětšil, jak se na tom podílely Fond a Banka? Zabránily ještě většímu rozdílu, nebo přispěly ke zvětšování této propasti? A komu tedy vlastně pomáhají?
Kdo jsou členové těchto institucí? Jak se člověk stane manažerem Světové banky? Komu jsou tito lidé zodpovědní? Jaká je jejich motivace k tomu, aby skutečně pomáhali lidem Třetího světa? Vidí výsledky své práce až do konečných důsledků a dopadů na obyvatelstvo, nebo se pohybují jen ve světě čísel a ekonomických tabulek, zasedání, hotelů a limuzín?
Jaké jsou konkrétní výsledky jejich pražského zasedání? Co vyplyne z těchto dvou dnů jejich práce?
V.
Policisté
Muži, kteří chránili pořádek v ulicích Prahy, byli ze všech koutů Čech, Moravy a Slezska. Přijeli vykonávat svou práci, vydělat na živobytí své a svých rodin. Těm mimopražským bylo poskytnuto provizorní ubytování. Bankéři, kteří byli příčinou všeho, bydleli v nejlepších hotelech.
Český národ nemá své policisty příliš v lásce. Být strážcem zákona není žádná čest. Tak tomu je už od komunistických dob. Před jedenácti lety byli příslušníci SNB zápornými hrdiny listopadových událostí. Za uběhlé desetiletí se změnilo jen málo. Zelené uniformy za modré či černé, část nových lidí, zákony, pravomoce… Ale desítky vtipů o policajtech kolují dál.
26.září se náhle stali pro velkou část národa hrdiny. Předvedli profesionální výkon. Mnozí z nich čelili kamenům, dlažebním kostkám, zápalným lahvím. Někteří byli zraněni. Neopláceli, zachovávali disciplínu. Češi byli na svou policii hrdi.
Na co mysleli ti, kteří vrhali zápalné lahve proti mužům v uniformách? Že tímto bojují proti křivdám Světové banky? Proti zavedenému řádu? Napadlo je, že za policejními štíty jsou otcové rodin, manželé, synové?
A o čem přemýšleli policisté, kteří se ocitli v nebezpečí života? Proč tohle všechno musí být? Zda se vrátí v pořádku domů?
Čemu by museli policisté čelit, kdyby proti nim stáli lidé činností Banky a Fondu skutečně postižení, lidé, kteří přišli o domov, o živobytí?
VI.
Média (podruhé)
Jen velmi malá část obyvatelstva byla přímými svědky či účastníky pražských demonstrací, ti ostatní (s výjimkou několika málo těch, kteří sledují i zahraniční zdroje) byli odkázáni pouze na informace, které jim poskytovala česká média. Měřítkem kvality jejich práce by tedy mělo být to, nakolik byl jimi poskytovaný obrázek přiměřený pražskému dění a nakolik pomohl k vytvoření objektivního, rozumného a nezkresleného úsudku.
Americký autor Scott Peck píše o tom, že při posuzování informací, které jsou nám někým podávány, aniž bychom si mohli ověřit jejich pravdivost prakticky, na vlastní oči, je dobré položit si otázku "Co zde chybí?", protože vynecháním některých podstatných údajů lze zcela změnit výsledný obraz. Jestliže si tedy člověk položí tuto otázku a náležitě vše prozkoumá, může mnohem více posoudit, nakolik může důvěřovat svému zdroji a dokonce i do jisté míry "odhalit" jeho pozici či roli.
Proč se téměř všechna naše média soustředila na informování o násilnostech, ke kterým v Praze docházelo? A jestliže se tak stalo, jak je možné, že naprosto chybělo důrazné a jasné vymezení jejich rozsahu? Byla motivem jen snaha přitáhnout diváky, resp. posluchače a čtenáře? Proč chyběly informace o mnohem podstatnějších věcech, jako byly různé happeningy, diskusní fóra či jednání mezi zástupci nevládních organizací s představiteli finančníků na Pražském hradě?
Jsou naši novináři tak nedůslední a neschopní, nebo toto vše chybí proto, že na tom má někdo zájem? Proč byly v televizním zpravodajství opakovaně pouštěny stejné záběry, na nichž demonstranti rozbíjejí výlohy atd. a chyběly obrázky, odvysílané všemi zahraničními televizemi, kde policisté kopou na zemi ležící antiglobalisty (což by zaručeně také přitáhlo zájem mnoha diváků)? Jak to, že si pouze jeden nezávislý publicista všiml toho, že někteří mladí lidé z růžového kolony začali bránit vlastními těly policisty, na které začala metat kameny skupina černě oděných radikálních anarchistů?
Je velmi jednoduché odvysílat záběry z nejprudších střetů a hned za ně zařadit výpověď mluvčího INPEGu, že všechny akce probíhají podle představ organizátorů, ovšem stejně tak by bylo možno k tomuto prohlášení přiřadit obrázky z poklidných demonstrací nebo diskusního fóra. Objektivní by pak bylo promítnout obojí, tedy pro organizátory příznivé i nepříznivé záběry, nebo se přímo zeptat na stanovisko k násilnostem a uvést celou odpověď mluvčího. Proč se tak nestalo - omylem, nedorozuměním? Či snad neprofesionalitou, nezájmem? Nebo naopak, tedy v něčím zájmu?
VII.
Pravda a Láska
V roce 1989 se provolávalo a pronášelo okřídlené heslo o Pravdě a Lásce. Po uplynulých deseti letech se zdá, že většina lidí tehdy vyšla do ulic spíše s vidinou pojízdných nákupních vozíků plněných zbožím ve slevě, pokleslé komerční kultury a Coca-coly než demokracie a vznešených ideálů.
Přesto by právě ona Pravda měla být právě pro všechny žurnalisty něčím posvátným. A co se týče Lásky, z ní by měla při dnešní nemodernosti všeho vznešeného zůstat alespoň obyčejná lidská slušnost a tolerance.
Je fakt, že i láska se v oněch vypjatých dnech na obrazovce objevila. Byla to láska mateřská - TV Nova prokázala své umění hrát s city diváků odvysíláním rozhovoru s plačící matkou jednoho z policistů, sloužících v Praze (v Televizních novinách ve středu 27.září). Ona nebohá žena, stejně jako mnoho jiných, musela při sledování zpravodajství předchozího dne podlehnout dojmu, že její syn se ocitl uprostřed války.
Při veškeré úctě k oné matce - jakou má tento materiál zpravodajskou hodnotu?
A když už přistoupíme na tuto hru, která do profesionálního zpravodajství nepatří, musíme se zeptat: Co chybí? Proč zrovna matka policisty? Copak nebyli tou dobou ve stejné nejistotě příbuzní a blízcí těch, kdo v Praze demonstrovali? Proč si zaslouží soucit pouze jedna strana? Naprosto stejně pak vyznívají odvysílané výpovědi zraněných policistů. Na druhé straně byli přece také zranění. Zranění lidé.
Vrcholem nehoráznosti pak byl způsob, jakým Nova informovala o tom, že mluvčím INPEGu je vyhrožováno. Moderátorka Televizních novin uvedla reportáž se zřetelnou ironií a neúctou v hlase a reportáž, ze které se diváci dověděli, že Viktoru Pioreckému a Alici Dvorské je vyhrožováno (mj. i smrtí!), byla zakončena posměšnými slovy zpravodajky (promenádující se kolem rozbitých výloh na Václavském náměstí ) o tom, že si mluvčí stěžují i na to, že jim kdosi hrozí vytlučením oken.
Kromě zjevné "nespravedlnosti" (mluvčí přece nerozbíjeli výlohy, ani nikomu neublížili) bylo tedy v podtextu zjevně obsaženo poselství Oko za oko, zub za zub a autoři reportáže, stejně jako médium, které jí dalo ve svém vysílacím čase prostor, se tím v podstatě snížili na úroveň výtržníků, kteří se zmíněných násilností dopustili.
VIII.
Policisté (podruhé)
Zakrátko po skončení zasedání se objevily ve velkém počtu stížnosti na chování policistů k zadrženým demonstrantům (ale také náhodným svědkům). Nedodržení základních práv zatčeného, fyzické i psychické týrání až brutalita. Pro občany každého státu by takové informace měly být alarmující - vždyť ve stejné pozici se může kdykoli (byť třeba nedopatřením) ocitnout každý z nás a s každým by také mělo být zacházeno jako s člověkem a v souladu se zákonem.
Nicméně, zprávy o brutalitě našich policistů k zadrženým demonstrantům nevzbudily větší pozornost ani rozruch. Odpovědní činitelé vše vysvětlili jako pomlouvačnou kampaň proti České republice, vedenou ze zahraničí a předem připravenou.
Ovšem zarážející na celé věci je už počátek toho všeho - samotné zatýkání. Jak je možné, že téměř nikdo z několika set (!) zatčených nebyl obviněn z trestného činu? Jaké byly důvody jejich zadržení? Byla to snad prevence, nebo pomsta za zdemolované výlohy na Václavském náměstí? Potřebovala Policie potvrdit svou užitečnost? Jak je možné, že byli zadrženi i lidé, kteří k demonstrantům nepatřili, turisté a dokonce jeden finančník?!
Vyjádření ministra vnitra (a dalších), že za stížnostmi na jednání policistů je nějaká ideodiverzní centrála v zahraničí, je pěknou upomínkou předlistopadových časů - tehdy bylo také zvykem vysvětlovat vše, co se "nehodilo do krámu", jako výsledek činnosti tajných služeb a diverzantů ze Západu. Kdo a proč by měl zájem na tom, aby vyšlo najevo, že mnoho policistů v těch dnech nerespektovalo zákon ani základní normy lidské slušnosti? Není snad náprava takového stavu zájmem každého občana? A nebylo v zájmu Policie samotné udržet si dobrou pověst a popularitu, kterou ji přineslo zasedání?
Co je pravděpodobnější - že je proti České republice vedena nákladná kampaň s pochybnými motivy i efektem nebo že policisté na služebnách skutečně selhali? Opravdu je na tom naše policie tak dobře, že se její členové budou chovat na celách a při výslechu stejně profesionálně jako v ulicích před kamerami a objektivy fotoaparátů novinářů celého světa? Máme takové policisty? Nasvědčují tomu naše zkušenosti s nimi v běžném životě? Jestliže ano, proč nebyl umožněn Občanským právním hlídkám přístup do služeben?
I kdyby snad naši strážci zákona byli na tak vysoké úrovni, nenašlo by se v oněch dnech mnoho důvodů k tomu, aby se k zatčeným chovali hrubě? Nechtěli pomstít své kolegy v ulicích za to, že byli vystaveni spršce dlažebních kostek a zápalných lahví? Potrestat "cizáky" za to, že nám rozbili Václavské náměstí? Jaký dojem si přinášeli z toho, co se o demonstrantech dověděli ze sdělovacích prostředků? Byly to pro ně osoby s lidskou důstojností?
A co zadržení - byli to opravdu rozmazlení spratkové ze Západu, kteří požadují ve vězení nadstandartní komfort? Mají právo si vůbec na něco stěžovat, když jejich kolegové vymlátili výlohy u MacDonalda? Čemu musí být vystaven člověk, aby vyskočil ze třetího patra? Nebo se u antiglobalistů jedná převážně o nenormální jedince s oslabeným pudem sebezáchovy?
IX.
Zmužilé gesto kontroverzního politika
Bože, chraň nás před tím člověkem, muselo leckoho napadnout , když si přečetl výrok, v němž Miroslav Macek označil část demonstrantů za hovada, do kterých by nechal střílet. Ze všeho, co pronesli představitelé našeho státu a čelní politici v době kolem zasedání Fondu, jsou tato slova nejhanebnější a nejvíce varující.
Je rozdíl, když je pronese někdo v hospodě u piva a když je vypustí osoba, pohybující se ve vrcholné politice. Měla by stát navždy jako výstražné memento u jména a tváře člověka, který je vyslovil. Co člověk říká, svědčí vždy především o něm samotném, ne o objektu jeho slov. Nikoli o druhých, ale o tom, co nosí v sobě sám řečník je možné se dovědět nejvíce z řeči každého.
Co nosí v sobě tento člověk? Čeho by byl schopen?
X.
Veřejné mínění
Podle průzkumu provedeného krátce po skončení nejrozsáhlejších demonstrací, považovala většina dotazovaných zásah policistů za přiměřený nebo za příliš slabý. Ve "hlasech z ulice", které se objevily v televizi, dominovala slova dámy středního věku: "Do nich...a tvrdě, protože nic jinýho si nezasloužej." a ostatní vyjádření se nesla v podobném duchu. Nepříliš odlišná situace panovala zřejmě v celé republice. Názor Puberťáci z ciziny nám přijeli rozbít Prahu (který jsem zaslechl u holiče) se v různých obměnách a podobách objevoval téměř všude.
Pomineme-li možnost, že některá média jsou schopna názorům veřejnosti "podlézat", tj.upravovat zprávy tak, aby byly v souladu s míněním většiny, je zřejmé, že tzv. veřejné mínění je sdělovacími prostředky velkou měrou ovlivňováno, ne-li přímo vytvářeno. Pak by se mohlo zdát zbytečné příliš se tímto fenoménem zabývat a jednoduše říci, že lidé si své názory vytvořili podle toho, co viděli, slyšeli resp. si přečetli. To by ovšem bylo příliš jednoduché - lidé nejsou prázdné nádoby, které do sebe nechají bezduše nalít obsah televizního zpravodajství (nebo určitě ne všichni).
Proto i postoj, který k celé věci zaujala veřejnost o něčem svědčí.
Jsou lidé u nás schopni vůbec pochopit, že někdo demonstruje za něco jiného než zvýšení vlastního platu? Jak si vysvětlují, že někdo je schopen jet až do Prahy a tam ve svém volném čase riskovat zdraví pro něco tak abstraktního jako je ekonomická globalizace? Je to pro svět českého měšťáka něco tak cizího, že je ochoten bez dalších otázek uvěřit, že si sem ti lidé přijeli "zařádit" nebo že jsou za to "někým" dobře placeni?
Je nám lhostejný stav třetího světa? A je tak složité pochopit, jak souvisí chudoba v Africe, Asii, Jižní Americe s blahobytem vyspělých zemí? (Nutno říci, že některá média se přece jen pokusila obšírněji vysvětlit tyto souvislosti a objasnit důvody odporu proti Světové bance a Mezinírodnímu měnovému fondu, avšak je možno se tázat, jaký byl výsledek tohoto úsilí.)
Na jednom ze soukromých rádií probíhala 26.září celý večer debata o proběhlých a právě probíhajících událostech. Kromě hostů ve studiu, kteří zastupovali aktéry celého dění se jí mohli telefonicky zúčastnit také posluchači. Jedním z nejzajímavějších okamžiků byl telefonát paní, která se obrátila na člena Občanských právních hlídek (zástupce INPEGu se nedostavil) s tím, že až začne pracovat (dotyčný se představil jako student) a "pozná, co je život", změní se mu na všechno názory, vystřízliví a dostane rozum. Jako odpověď zaznělo ujištění, že tato prognóza se zřejmě nenaplní, protože onen člověk před svým nástupem na vysokou školu už několik let pracoval. Z tohoto příkladu je dobře patrné, s jakým despektem hledí mnozí lidé na účastníky podobných akcí (včetně projektu OPH, který byl zaměřen na kontrolu Policie) a vůbec všechny mladé lidi, kteří dosud neztratili ideály. Postoj "však ono je to přejde, jen co poznají život", který je snad i jakousi omluvou, vysvětlením vlastní lhostejnosti, pak může vést i k tomu, že se ledabyle mávne rukou nad zprávami o policejním násilí, které se tímto stává jedním z prostředků, jak mladé přivést "k rozumu."
Pokud bychom připustili jistou naivitu mladých demonstrantů (ovšem v Praze nebyli zdaleka jen lidé mladí), je velmi znepokojující fakt, že je na ni pohlíženo s opovržením, nevolí a cynismem a nikoli, jak bychom mohli očekávat od "starších a moudřejších", s pochopením, nadhledem a snahou o rozumné vysvětlení omylů.
XI.
Historie
Není vždy jednoduché prohlédnout závojem současnosti a zhodnotit věci objektivně. S minulostí to je jednodušší - pokud je dostatek informací, hodnotí se a rozlišuje dobro a zlo mnohem lépe, mj. i proto, že už lze jednotlivým aktérům a událostem připsat jejich budoucí (nebo v té době skryté) činy či význam. V době, kdy vyvedl Hitler Německo z ekonomické krize, by se dozajista našlo mnohem méně jeho odpůrců než po druhé světové válce nebo dnes.
Jisté je, že v Praze nic neskončilo, vše se bude dále vyvíjet. Globalizace bude pokračovat, včetně té ekonomické, Světová banka a Mezinárodní měnový fond budou ve světě působit dále, se všemi důsledky pro státy Severu i Jihu, Východu i Západu. Rovněž jejich odpůrci se budou i nadále ozývat, ať už v ulicích měst nebo v odborných publikacích. Stejně tak česká politika, policie či média půjdou dále svou cestou.
Kdo ví, co časem vyjde najevo? Možná fakta o policejních provokatérech, jejichž úkolem bylo nepřipustit, aby vše proběhlo v klidu, či o médiích, která neměla poškodit obraz bezpečnostních složek v očích občanů. Anebo to budou šokující informace o zahraničních centrálách, které se ze všech sil snaží uškodit České republice, či o výcvikových táborech pro tisíce antiglobalistů, kteří po zvládnutí různých technik boje jezdí po světě sem a tam a svádějí všude bitky s policisty jen proto, že mají chuť demolovat místní restaurace firmy MacDonald´s.
V každém případě bude hodnocení, které přinese budoucnost, moudřejší a bez emocí. Může potvrdit, co víme už dnes - že naši policisté zatočili s mladými vandaly ze zahraničí, anebo s údivem konstatovat, že jsme v Praze mile pohostili sbor novodobých šedých eminencí, odpovědných za chudobu, hlad a strádání milionů lidí, a naši policisté dali za vyučenou všem, kdo se odvážili proti tomu protestovat, zatímco celý národ se u obrazovek vztekal nad rozbitými výlohami a nedostatkem slušného vychování.
XII.
Otazníky
Jak je to s dnešními médii?
Může novinář publikovat svobodně, v souladu se svým svědomím?
Nebo může publikovat pouze tak, jak požaduje vlastník novin?
Jaký je hlavní zájem majitelů médií - vytvářet skutečně svobodný prostor pro informace a názory nebo je to zisk, sledovanost atd.?
Dovolí vlastníci ve svých médiích publikovat pravdivě o událostech, vztazích a dění ve společnosti, které směřují proti jejich zájmům nebo by tyto zájmy mohly ohrozit?
Jaký je vztah média k hlavním inzerentům a jejich zájmům? Dostávají prostor informace, které by mohly poškodit zájem některých bank, automobilek atd.?
Jaký způsob informování by vyhovoval vlastníkům českých médií v souvislosti s ekonomickou globalizací a protesty proti ní?
Má Policie ČR zájem na vylepšení svého kreditu ve společnosti?
Bylo zasedání MMF příležitostí k něčemu takovému?
Co by se stalo, kdyby všechny protesty proběhly v poklidu, bez výtržností - bylo by to ku prospěchu Policie a ministra vnitra?
Jaké jsou vazby mezi redakcí zpravodajství ČT, vedením Policie a ministerstvem vnitra?
Je stále narůstající rozdíl mezi bohatými a chudými v české společnosti světodějnou nutností, k níž neexistuje alternativa? Je takový způsob "vrůstání" do demokratického světa opravdu jedinou možností?
Jaká je souvislost mezi zvětšující se propastí mezi horní a dolní vrstvou obyvatelstva vyspělých zemí a paralelním problémem (rovněž nabývajícím na síle): bohatý Sever - chudý Jih? Je v pořádku takový svět? Je v pořádku celosvětová společnost, v níž majetek nejbohatších 225 lidí na vrcholu pyramidy je stejný jako majetek jedné miliardy lidí, tvořící její základnu? Společnost, v níž si někteří mohou dovolit zaplatit vyhlazovaní vrásek, odsávání podkožního tuku a plastické poprsí a jiným se nedostává základních léků?
Jak je možné, že hodnota 8 hodin práce amerického policisty je několikanásobně větší než hodnota stejného času, který ve službě stráví český strážník, jehož finanční ohodnocení zase mnohonásobně převyšuje příjem policisty např. ruského, indického či afrického? Dá se to nějak srozumitelně (a to také lidsky srozumitelně) vysvětlit? Je to spravedlivé? Kde jsou kořeny a příčiny takového stavu?
Jaké možnosti změnit systém, s nímž není spokojen, má mladý člověk? Má se stát poslušným členem společnosti a dávat za pravdu těm starším a zkušenějším?
Miroslav Štěpán při studentských demonstracích v roce 1989 prohlásil, že nejde, aby patnáctileté děti rozhodovaly, kdo má řídit stát. Vladimír Železný v roce 2000 z obrazovky ujišťuje českou veřejnost o tom, že demonstranti proti globalizaci (mladí lidé, tzv. baťůžkáři) tomuto jevu vlastně vůbec nerozumějí. Je to podobnost čistě náhodná?
