Britské listy

Třetí den promítání začal povzbudivě: shlédli jsme totiž hned ráno dosud první a jediný dokumentární film z České televize, který konečně dosahoval relativně vysokých kvalit. Byl to film Petra Slavíka "Zápisky z podzemí" (ČR 2000, 59 min.) o ruské disidentské umělecké kultuře za komunismu. Ten film - nebo spíš snad publicistický pořad, stál dost na hranici mezi dokumentárním filmem a publicistickým programem - měl to, čemu anglosaští televizní pracovníci říkají "big production value" - nebyl prázdný, byl nabitý zajímavými, neotřelými, původními informacemi. Bylo zřejmě velmi důležité, že ho pracovníci České televize nezplodili ve spěchu za dva natáčecí dny, jak tomu v ČT bývá zvykem, ale autorovi spolupracovníci ho připravovali několik let. Významnou roli sehrál v tomto smyslu bezpochyby rusista Tomáš Glanc, který byl zjevně pro autory filmu hlavním zdrojem informací a ve filmu také vystupoval. Úspěšnost a profesionalita tohoto snímku byla znovu důkazem (pokud někdo tuto zcela zjevně banální skutečnost ještě potřebuje dokazovat), že se výroba žádného televizního filmu či pořadu neobejde bez řádně předem vykonané, dobře financované práce týmu schopných a inteligentních researcherů.

Později během dne jsme shlédli bohužel zase několik trestuhodných filmů z České televize, které dobrý dojem z ČT na základě Slavíkova filmu rychle smazaly. Dokázaly, že u Slavíka šlo o výjimku - i když je povzbudivé, že se v ČT mohou takové výjimky vyskytnout. Bezostyšně hloupý byl film Heleny Třeštíkové "V pasti - Katka" (ČR 2000, 55 min.), nudně proestablishmentový byl proestablishmentový dokument Jany Chytilové o kapele, pronásledované za komunismu, "The Plastic People of the Universe" (ČR, 2001, 75 min).

Ani další, v tento den uvedené filmy z České televize nechápaly základní princip nestrannosti, plurality a kritického odstupu od zpracovávaného tématu, jímž jsou - kromě principu pokory a veřejné služby motivovány nejkvalitnější dokumentární filmy západních televizí - olomoucký festival to znovu prokázal.

Dával jsem si ale otázku, proč u Slavíkova filmu o ruském undergroundu, který vlastně taky neprojevoval příliš silný kritický odstup od zpracovávaného tématu, tato skutečnost nevadila, zatímco u ostatních filmů z ČT bila ostře do očí. Odpovídám si, že to byla asi proto, že Slavíkův film o Rusku dokázal každou vteřinou své metráže divákovi předložit nové, neotřelé a zajímavé informace, takže potřebu zpochybňovat tak vlastně odsunul až do druhé řady.

(Zajímavou ukázkou ve Slavíkově filmu byl například obrazový komentář tzv. "soc-artu" od jednoho ruského umělce, který jím učinil spojnici mezi komunistickým režimem a vládou kapitalistických nadnárodních společností. Vytvořil totiž logo, kde použil grafiky i obrazových symbolů společnosti McDonald, její název však pozměnil na McLenin. Tomu se člověk zasměje a začne nad takovým obrazem uvažovat: na chvíli pak od tvůrce filmu nepožaduje zpochybňující otázky. Jestliže pak film i nadále soustavně přináší obdobné neotřelé či zábavné motivy, divákova potřeba zpochybňujících otázek je i nadále uspokojena.)

Urážkou základních principů filmové i televizní práce byl však film Heleny Třeštíkové, na němž prý pracovala pět let (jak obrovské plýtvání materiálem, energií i finančními prostředky, vybranými od českých koncesionářů!) "V pasti - Katka" . Dal si za cíl sledovat osud jedné české mladé narkomanky. Celou záležitost pojal mechanicky, tupě, nepřemýšlivě.

Potíž byla i v tom, že obět narkomanie "Katka" a její přítel, kteří ve filmu po dlouhé desítky minut vystupovali jako jeho hlavní hrdinové, byli dost omezeného intelektu. Jeden člen poroty se vzbouřil a dotazoval se, proč proboha natáčí Třeštíková banální film o nemorálních pitomcích. Hrdinka Katka hned v prvních asi deseti minutách filmu přiznala, že s milencem na nákup drog každý den "vydělávají" tím, že kradou v obchodech a kradené zboží pak se slevou prodávají. Výše zmíněný člen poroty pokračoval: "Měla-li si režisérka Třeštíková uchovat morální a profesionální integritu, okamžitě se své hrdinky v té chvíli měla zeptat, jak k tomu přijdou ti lidé, které tato dívka okrádá. Tím by ovšem její sběrný film zřejmě hned skončil, protože hloupá hrdinka by na to nedokázala odpovědět, interpretovala by to od režisérky jako projev nepřátelství a odmítla by s výrobou filmu nadále spolupracovat." - Třeštíková však tuto základní morální otázku, ani žádné jiné podstatné otázky, "hrdinům" filmu vůbec nekladla.

Není přirozeně nic špatného natáčet film o hloupých nebo omezených lidech. Lidská pošetilost a omezenost je přece v tomto nedokonalém světě hlavním námětem umění: žádný z nás se neorientuje dostatečně efektivně v nepřehledném a zmateném, mnohoznačném světě. Jak se posléze často ukáže, lidi se chovají ve většině situací jako idioti a je úlohou umění - včetně dokumentárního filmu televizní publicistiky - na to poukazovat, abychom si dokázali zachovat skromnost a pokoru a abychom uměli neustále zpochybňovat vlastní schopnosti vnímání, za účelem jeho zostření. Je tedy přirozené, že se většina nejlepších filmů na olomouckém festivalu zabývala tématem lidské nevědomosti, hlouposti, či tragické neschopnosti analyzovat či interpretovat své prostředí.

Potíž je, že filmy jako "V pasti - Katka" Heleny Třeštíkové, se nepřemýšlivým a pro diváka urážlivým způsobem samovolně jaksi identifikoval se svou narkomanskou hrdinkou. Nepřinesl nic nového: hrdinka i její přítel vyslovovali do kamery banality po dlouhé desítky minut.

Jiným myšlenkově chabým "dokumentem" z České televize byl snímek Jany Chytilové "The Plastic People of the Universe". Byl to snímek nekriticky a establishmentově oslavný. Jeho hlavní událostí bylo to, že za komunismu zakazované a pronásledované hudebníky ze skupiny Plastiků pozval Václav Havel, aby zahráli ve Španělském sále. Pohádka, že? Neuvěřitelné! Dojemné! Nakonec to říkal i Havel sám, kterého film dlouze citoval v projevu proneseném v souvislosti s koncertem Plastiků ve Španělském sále, a pak znovu jeden člen této kapely, který okouzleně také promluvil o tom, že kdyby mu býval někdo v roce 1980 řekl, že jednou bude hrát ve Španělském sále na Pražském hradě, nikdy by tomu nevěřil.

To byla v podstatě celá intelektuální rovina tohoto filmu Jany Chytilové - myšlenkově se nikam jinam nepovznesl. Stejně jako špatný film Olgy Sommerové o divadle Na Zábradlí (viz včerejší reportáž z olomouckého festivalu), ani film Jany Chytilové o Plasticích se nepokusil nijak kulturněhistoricky, natož kriticky, zhodnotit práci a historii této hudební skupiny. Jak poznamenal jeden člen poroty, tento film o Plasticích si nepoložil ani jedinou otázku. Například: Měla na rebelie smysl? Byla jejich hudba skutečně umění? Namísto toho obsahoval nekritické výroky neinformovaných zahraničních hvězd jako byl Američan Lou Reed, který bájil něco o tom, jak je fantastické, že českým prezidentem je filozof Havel a jak vynikající jsou Plastikové. Jeho interview v angličtině byl kromě toho titulky překládán do češtiny dost nepřesně a nedokonale. Film byl "fenoménem Miloš Rejchrt": jak jsem se loni přesvědčil během delšího rozhovoru s tímto za komunismu nesmírně odvážným chartistou a bojovníkem za lidská práva, tento disident dodnes žije vlastně za komunismu: je to slušný člověk, ale žije ze své minulosti a nezdá se, že by se probudil do postkomunistické reality a že by jí vůbec jakkoliv rozuměl. Totéž se zjevně stalo Plastikům, anebo pokud se jim to nestalo, film Jany Chytilové to navozoval. Absolutně nebyli schopni reagovat na dnešní realitu: bylo to, jako by se svět pro ně zastavil pádem komunismu.

"Fenomén Olga Sommerová" se projevil i v snímku Jany Chytilové o Plasticích tím, že - podobně jako ve filmu Sommerové o divadle Na zábradlí - se i ve filmu o Plasticích hlavně se hovořilo o různých anekdotách a podružnostech, ale o kapele samotné a o jejich významu jsme se ve filmu nedověděli nic. /řesně to vyjádřila polská členka olomoucké poroty, která samozřejmě nutně nezná celou českou kulturní problematiku a ani tedy Plastiky, a poukázala na to, že člověku, který o nich nic neví, film Jany Chytilové o nich neobjasnil nic: jedinou informaci, kterou si z tohoto oslavného filmu takový divák odnese, je to, že "Plastikové jsou nějaká kapela".

Jiným oslavným a neupřímně působícím filmem byl dokument Olgy Struskové o dětech s Downovým syndromem "Jeden chromozom navíc" (ČR, 2000, 23 min.) Film byl propagandou, reklamou, snažící se děti s Downovým syndromem pro českou společnost na televizní obrazovce přiblížit a lidštit. Potíž byla, že k tomu využil dvou mladých lidí s Downovým syndromem, jejichž postižení bylo zřejmě velmi nízké - navodil tedy neprávem dojem, že lidé s tímto postižením nejsou vlastně problém - a úplně pominul mnoho závažných otázek. Rozhovory s osobami, které ve filmu vystupovaly, měly režijně, kamerově i střihovým zpracováním velmi špatnou kvalitu. Docela rozsáhlou diskusi v porotě vyvolal film Víta Janečka z České televize "Houba" (ČR 2000, 57 min.) V popisu filmu ve festivalovém katalogu autor poukázal na to, že se filmem pokusil vytvořit stejně složitou strukturu, jakou v zemi vytváří podhoubí. Aspoň měl určitý plán a do jisté míry se mu ho snad podařilo realizovat: film je docela originální, úsměvnou provokací, nejen důsledně svou strukturou, ale i tím, jak podvrací seriózní vědecké informace o mykologii pseudovědeckými spekulacemi různých pochybně vyhlížejících osob, navozujících dojem, že je lidstvo od hub v nebezpečí obklíčení. Postoj autora je zajímavý. V kontextu skutečně vynikajících filmů, které jsme na festivalu shlédli, však nakonec vypadal infantilně. Naopak velmi profesionálně působil jiný film s vědeckou tematikou, německý vědecko-populární film "Zamořeno - poučení z katastrof" (Thomas Weidnbach, Meike Hemschemeier, Německo 1999, 45 min.)

Dosti pozoruhodným, i když vnějšími reáliemi poněkud přehlceným filmem o osudu jedné indické rodiny byl finský snímek Jouko Aaltonena "Kusum" (Finsko, 2000, 70 min.) Symptomatická byla v tomto smyslu (problém motivického přehlcení) už stopáž snímku. Během olomouckého filmového festivalu se prokázalo, že více než hodinová stopáž dokumentárních filmů je zřejmě pro většinu průměrně talentovaných režisérů neúnosná: bylo možno ve více než devadesáti procentech případů předem předpovědět, že dlouhý film nebude příliš zajímavý: režisér neudrží dramatickou linii po tak dlouhou dobu. Aaltonenův film byl sice přeplněn - snad z bezradnosti - příliš velkým množstvím dost nudných etnických podrobností, jeho téma však bylo nosné. Rodina měla čtrnáctiletou dceru Kusum, která záhadně onemocněla nemocí zřejmě podobnou bulimii - lékaři si s ní nevěděli rady a dívka se dostala až na pokraj smrti. Rodina ji předvedla lidovému léčiteli a ten za pomoci dalších léčitelů z ní (nikoliv jen z dívky, ale z celé rodiny) vymítal démony. Dívka se uzdravila. Film to jen konstatoval, nijak dál to neanalyzoval. Scéna vymítání démonů z dívčiny maminky byla pozoruhodná. Hlavní události tohoto dne promítání byly však dva filmy opravdu veliké, které porota sledovala se zatajeným dechem. Prvním z nich byl "Den, který zmizel v kabelce" (Marion Kainz, Německo, 1999, 33 min.) v němž jeho autorka sledovala starou, duševně už dost zmatenou paní, žijící ve velmi slušném domově důchodců v Německu . Stařena byla v domově důchodců nešťastná a vykořeněná. Pořád tvrdila, že v něm nežije, že to není její byt, a dožadovala se návratu do svého původního domova. Před divákem, sledujícím tento intenzivní film, nadlouho zůstane v detailu trvale exponovaná, expresivní tvář této zoufalé staré ženy. Film byl metaforou nejen stáří a naší nezadržitelné cesty ke smrti, ale i symbolem obecné bezradnosti člověka na cestě tímto pozemským slzavým údolím. Film byl tak silným zážitkem zřejmě právě proto, že stará paní sice byla zmatená, ale dokázala své zoufalství vyjadřovat artikulovaně, lidsky a přesvědčivě.

Ale největší bombou olomouckého festivalu byl film britského dokumentaristy Dana Reeda "Údolí" (Velká Británie, 1999), natočený pro britskou kulturní komerční stanici Channel Four. Na sedmdesáti minutách - opět zcela bez komentáře líčí tento vynikající a intenzivní, objektivní a pluralitní film s pozoruhodnou uměřeností a klidem, jak se navzájem pronásledují a vraždí srbští a kosovští obyvatelé jednoho údolí v bývalé Jugoslávii, navzdory tomu, že se všichni znají a jsou vlastně navzájem úplně stejní - všichni propadli téže nacionalistické ideologii, zpívají stejně znějící písně, podléhají týmž - jenže zrcadlově obráceným - politickým a historickým mýtům. Film systematicky konfrontoval postoje obou znepřátelených stran. Právě tato zabedněnost: že jsou obětmi nesmyslných mýtů - vede k neustálému vraždění. Tenhle film byl něčím daleko víc než pouhým zpravodajským záznamem bigotního vraždění: byl hlubokou filozofickou výpovědí o dnešním světě. Z ještnosti ani pro peníze jej jeho tvůrci zcela jistě nenatočili: po celých sedmdesát minut bylo zjevné, že mohli být zastřeleni na obou stranách v každé minutě natáčení. Tak proč ten film dělali? Proč se do Kosova vydávali? Tu otázku si zodpovězte sami. Prosím, nenechte si tento film ujít - bude se na festivalu bude promítat dnes ve středu 25. dubna v 17.30. Jeho shlédnutí je zážitek, který se hned tak neopakuje. Kéž by ho zařadila do vysílání Česká televize.

Celkové shrnutí po třech dnech sledování mezinárodní kolekce dokumentárních filmů? Deprimující pocit, že Česká televize olomoucký festival obeslala tak špatnými příspěvky. Nejlepší mezinárodní tvůrci projevili ve svých filmech pevnou obhajobu základních etických a civilizačních hodnot. Nastolili vážné otázky. Projevili obrovskou pokoru před divákem i před svou veřejnoprávní profesí. Filmoví režiséři z České televize projevili až na dvě tři výjimky ješitnost,velikášství a myšlenkovou nesoustředěnost a nepořádnost. Většina z nich nemá v České televizi vůbec co dělat.