Britské listy

Kateřina Dostálová mě potěšila tím, že byla snad první (mimochodem po také citované Janě Bobošíkové), komu se podařilo dostat hosty pořadu do defenzivy a nechovat se jako zdeptaný subjekt výslechu. Možná, že mnoho neřestí naší žurnalistiky je způsobeno předem zaujatým submisivním postojem "vyslýchaných". Tím neříkám, že měla vždycky pravdu.
Možná, že jsou si všechny strany rovné. Nedávno začal jeden inženýr v Budějovicích základat Evropskou stranu pravicové demokracie a jistě se mu to zdaří. Jeho strana bude mít ještě méně členů než pidistrana Petra Cibulky (je to psychopat? Není to psychopat? nebylo by lepšéí ještě než lustrace nechat každého, kdo vstupuje do politiky, psychiatricky vyšetřit? neměli by mít zákaz činnosti politici pod 166 cm?) a bude skutečně rovná dejme tomu Unii svobody?
Parlamentní strany mají mj. zodpovědnost, i když o tom samy někdy nechtějí vědět a proto myslím, že jsou jinde než, Evropská strana pravicové demokracie nebo soubor komiků Ratibora Majzlíčka.
Mnozí novináři ve mně vyvolávají dojem, že by se jim nejvíc líbilo, kdyby v parlamentu zasedalo dvacet stran po 5 % hlasů - ty by totiž neměly vůbec čas se zabývat zákony a věnovaly by se jen dohadování a piklům okolo míst a korýtek. Čtyřkoalice nám to nedávno jasně předvedla.
Pan Kučera nebyl cenzor. Posuzoval amatérské texty a věnoval se tomu hloupě, důležitě a naplno - patrně se neseznámil s názorem, který jsem někde četl - myslím vloni v Salonu Práva - pana Alexe Koenigsmarka, totiž, že jestli nemá cenu něco dělat, nemá ani cenu dělat to dobře. Pan Kučera je o to ambicioznější, oč jednodušší je jeho myšlení - a prostě nedokázal ovládnout svou touhu dokázat, že má názor. Ty písně jsou blbé - no a co? Nedoporučit je měl někdo jiný.
I na mne působí počínání pana prezidenta v poslední době jaksi křečovitě a předvádivě, snad proto, že je zklamán svými výsledky. Přeju mu dobrý odpočinek a zamyšlení nad bezmocí mocných.