Václav Klaus v protivětru
Václav Klaus je znám svým vyhraněně odmítavým přístupem k aktivitám, nesoucím byť jen možný náznak k označení ekologické či enviromentální: od jeho slavného výroku na olomoucké universitě, kde ohromil tvrzením „ekologie není věda“, až po projev poslední - vyjádření podpory prezidentu Bushovi, za jeho odvahu „foukat proti větru“ (viz. přepis na konci článku).
Nebudu zde objasňovat rozdíly a souvislosti mezi vědní disciplínou zvanou ekologie a hnutím na ochranu přírody, přezdívaným environmentální, zelené, či ekologické. Vysvětlení lze nalézt ve slovníku a jsem přesvědčen, že i Václav Klaus již do nějakého nahlédl.
Pro potřeby následujícího textu chápejme tedy ekologii nikoli jako vědní disciplínu, ale jako (zjednodušeně řečeno) způsob chování šetrný k stávající přírodě a ekology pak jako stoupence tohoto přístupu.
Nad čím se chci pozastavit, je kontroverze ekologie a svobody, tak jak ji staví právě Václav Klaus, když nám vykreslil následující obraz:
1. výzkumy prokazující ohrožení přírody člověkem jsou chatrné a nekvalitní
2. výzkumy tvrdící opak jsou zpracovány kvalitně
3. proto není žádný důvod jakkoli přehodnocovat pohled na systém lidských hodnot
4. ekologové jsou velmi zaujatí a velmi nesnášenliví lidé
5. cílem ekologů je omezovat osobní svobody jednotlivce, ekologie je jen záminka
Úplná, jasná, totální deklasace ekologů. Člověk má skoro chuť hodit kamenem.
Předpokládejme nyní, že jeho názory v této oblasti nejsou pokrytecké, nesledují žádný skrytý cíl a vyjadřují jeho vnitřní přesvědčení.
Z Klausova textu čiší nekompromisní nesmiřitelnost a pohrdání, bohužel tu však chybí konkrétní argumenty. Zkusme je dohledat za něj.
Mezivládní panel pro klimatické změny (IPCC) zřízený při OSN, předložil letos v Shanghai zprávu o výsledcích svých výzkumů (The 3rd assessment report). Jednou z náplní tohoto výzkumu (který nadále pokračuje) je snaha odhadnout míru vlivu lidské činnosti na případné změny klimatu a modelovat jeho budoucí vývoj. Tato zpráva mimo jiné naznačuje, že se klima naší planety postupně otepluje. Konkrétně ve 20. století vzrostla průměrná teplota blízko povrchu Země o 0.6 ± 0.2 °C. Problémem není jen celková průměrná změna teploty, nýbrž i lokální změny klimatu, které můžou reálně učinit současné úrodné oblasti méně výkonnými až neúrodnými (změna teploty, přesun srážek, povětrnostní podmínky, …). Na tuto (značně obsáhlou a detailní) zprávu navazuje několik shrnutí (Summary for policymakers), ve kterých jsou výsledky prezentovány jako podklady pro případná politická rozhodnutí.
Jako každá vědecká teorie, má i teorie globálních klimatických změn indukovaných člověkem své odpůrce. Jedním z nich je i Fred Singer, prezident Science & Environmental Policy Project (nezisková organizace, snažící se vyvrátit některé „mýty“ - zpochybňují například vliv ozónové díry, pasivního kouření či mobilních telefonů na lidské zdraví). Singer se podílel na zprávě IPCC jako jeden z posuzovatelů (expert reviewer). Vůči samotné zprávě nemá vážnější výhrady, za nepřesné však považuje některé závěry v shrnutích.
Lze říct, že se vytvořily dva tábory. Jedni věří ve správnost výsledků IPCC (většina ekologických organizací, bývalá Clintonova administrativa, …), druzí zase sází na Singera a jeho stoupence (Bush, Klaus a značná část liberálů obecně).
Takovýto, poměrně vyvážený, teoretický střet však asi nebude dostatečným důvodem Klausova odporu a marginalizování ekologických názorů. Ten hlavní střet probíhá v rovině daleko abstraktnějších symbolů.
Jedním z dominantních myšlenkových proudů dneška je nepochybně liberalismus, se svým klíčovým pojmem - svobodou. Tento, na první pohled banální termín, má však svoje úskalí. Sám o sobě popisuje svobodu absolutní, omezenou pouze vlastním rozhodnutím.
Subjektem svobody pak může být jedinec, stejně jako skupina (např. má-li tato nějaký skupinový cíl). Jelikož se liberalismus (a jeho dnešní podoby) vymezují především vůči kolektivismu, hlavní důraz je přikládán na svobodu jednotlivce.
I když se definice svobody různých lidí liší, těžko najdeme někoho, kdo by svobodu nechtěl.
Mobilizovat pod heslem obrany či získání svobody je snad ten nejúčinnější způsob
aktivizace. To, spolu s určitou mlhavostí a abstraktností, činí pojem svobody poněkud ambivalentním a nabádá nás to k opatrnosti při jeho používání.
Klausova „liberalistická“ představa nejlepšího uspořádání osciluje kolem schématu, kdy jednotliví atomizovaní jedinci (výlučně lidé) budou sledovat svůj prospěch, svobodně se rozhodovat za účelem maximalizace zisku (hmotného i nehmotného) a tato jejich svoboda bude co nejméně omezována nějakou kolektivistickou regulační institucí (např. sociálním státem). Všechny typy situací se budou řešit „v tržnici“, formou nabídky a poptávky. Dominantním rysem se zde stává kalkul, tedy ekonomické uvažování. Vedlejším produktem tohoto typu vztahů bude sociální stabilita (na každou potřebu se najde dodavatel služby) a perspektiva dlouhodobé existence (konkurence bude způsobovat nekonečné objevování nových zdrojů). Vše je zaštítěno nejvyšším morálním principem - nezpochybnitelnou svobodou jedince, která je pro Václava Klause nade vše.
Jako všechny filosofické principy, je i tento v různých svých aspektech zpochybnitelný.
Odpor ke kolektivismu brání Václavu Klausovi vnímat společnost nikoli jako prostý souhrn jedinců, ale jako další kvalitu, stojící částečně mimo jedince. Fatální zjednodušení zde má za následek jednostranný příklon k individualismu a utilitarismu. Pokud by překonal svou nechuť ke společenským vědám, sociologie či právě ekologie (zkoumaní vztahů organismů mezi sebou a prostředím) by mu možná napověděli, že si v těchto měřítcích nevystačí pouze s poučkami z psychologie jedince. Lze-li snad ještě hledat racionalitu v chování jedince, těžko ji podle stejných kritérií najdeme v chování skupiny (např. z pohledu jedince je přežití jedince hlavním cílem, z pohledu biologického druhu nikoliv).
Pro dnešní civilizaci - a ekonomický liberalismus zvláště - je příznačné absolutní povýšení člověka nad cokoli ostatního (následně pak často povýšení některých lidí nad ty ostatní). Je zajímavé, že v tomto bodě se i jinak ateističtí liberálové rádi odvolávají na Bibli a křesťanské hodnoty vůbec. Dnes platí, že jeden lidský život má větší cenu, než život bezpočtu jiných tvorů. (Snad proto pak pociťují někteří údiv, když je cena lidského života při mysliveckém neštěstí oceněna na 17 tisíc korun.) Existuje tu člověk, jako obchodník se svými potřebami, a jako zdroje má k dispozici celé svoje okolí - vyjma toho, co už má jako zdroj jiný člověk. Problém vyčerpatelnosti zdrojů (a jakýchkoli hranic růstu vůbec) pak pro liberála vlastně žádný problém nepředstavuje, neboť nekonečný lidský důvtip vždy přinese nějaké inovace pro překonání aktuálních limitů a nějaké náhražky vyčerpaných zdrojů.
Jsou však i lidé, kteří chápou svobodu jinak, než jako možnost člověka prodat a koupit kde chce a co chce. Domnívají se, že člověk není jediný tvor s právem na spokojenou existenci na této planetě - je jenom jeden z druhů, kteří mají tu možnost tu pobývat. A byť je mezi nimi svým způsobem výstřední (civilizovaný), neopravňuje ho to k přehlížení životních potřeb ostatních druhů. Zde nejde jen o faktickou závislost člověka na okolním ekosystému (strach o sebe sama), ale o v podstatě liberální normy, aplikované holisticky, nikoli omezeně a výlučně na člověka. Někteří lidé také považují za své právo mít okolo sebe jistý typ krajiny, který jim biologicky prokazatelně nejlépe vyhovuje. Neberou nikomu právo žít v krajině jiné, avšak cítí se být svobodni k tomu, aby toto své právo hájili, bude-li jim někým upíráno. Ekologické hnutí není samostojné, je to reakce na příliš zjednodušující, radikálně antropocentrický pohled na svět. Cílem ekologů není zneuctít člověka, ale pozvednout z neúcty svět okolo něj.
Lze tyto lidi paušálně označit za „velmi zaujaté a velmi nesnášenlivé“ ?
Ptáme-li se jich, kde berou pro svoje názory oporu, jsme schopni přesvědčivě podpořit argumenty vlastní ?
Smyslem ekologického hnutí je rozšiřování úhlu pohledu. Vytvoříme-li si teoreticky nějakou izolovanou soustavu, z níž vyloučíme určité faktory, budeme lépe schopni spočítat rovnice a vytvořit modely. V praxi nám ale ty vyloučené faktory mohou pěkně zamotat hlavu a modely proměnit v ruiny. Přístup Václava Klause k ekologickým otázkám je charakteristický právě vědomým omezováním si vlastního pohledu, vylučováním nepohodlných faktorů. Kdyby tak nečinil, nemohl by s jistotou odpovídat na všechny položené otázky, musel by dlouho přemýšlet a občas říkat „nevím“ (bez podtextu, se kterým to slovo vyslovuje dnes). A politik musí především všechno vědět, musí mít „jasnou vizi“, jinak ho převálcuje jiný, který má vizi jasnější. A nejjasnější vizí je právě svoboda.
Dobro lidského života, redukované na tržní úspěch, vytváří základ pro exaktně pohodlné uchopení reality. Ukazuje se však čím dál více, že ne všichni mluvící tvorové (o těch nemluvících ani nemluvě) jsou ochotni na toto zjednodušení přistoupit.
Je hrubým zkreslením, mluvíme-li o svobodě a nemluvíme-li jedním dechem též o odpovědnosti. Tyto dva pojmy jsou nerozlučně spjaty. Kdo hlásá svobodu a nezmiňuje se stejnou měrou o odpovědnosti, je demagog. Odpovědnost umožňuje projektovat budoucnost a předcházet konfliktům. Jak se asi slučuje s postojem odpovědného správce přítomna a budoucnosti názor, že můžu činit cokoli mi moje svobodná vůle dovolí, protože se spoléhám na to, že moje děti si s případnými negativními následky jistě poradí ? Nebudu náhodou první otec, kterého jeho syn přehne přes koleno a dá mu za vyučenou ? Zodpovědné je rizika zvažovat, nikoli ignorovat.
Koexistence není možná bez omezení absolutní svobody - jinak nevyhnutelně nastává konflikt, po jehož vyřešení je ten slabší zapuzen či zničen. Omezení svobody není démon, je to nutný předpoklad koexistence. Předpokládám, že i Václav Klaus například dobrovolně omezuje svoji svobodu přijmout zboží a nezaplatit. Debata svoboda vs. ekologie je bezpředmětná. Jde o to, jak uspokojit potřeby co největšího počtu tvorů, za co nejmenšího omezení jejich svobod. Prvotním předpokladem k takové debatě je všimnutí si, že člověk sice existuje, ale není sám a není na okolí nezávislý, ač se o to snaží. Je to debata bez konce, ale její odmítnutí je neklamnou známkou absence odpovědnosti.
Jistou disproporci v pohledu na člověka a na ostatní přírodu vnímá i celá řada stoupenců ekonomismu. Probíhají např. pokusy o vyčíslení externalit, ocenění různých druhů biotopů a podobně. Toto stanovení finanční hodnoty má vtáhnout přírodu do ekonomických rovnic.
Lze však všechno převést na peníze a pak prodat či koupit ? Možná se v budoucnu dočkáme i pevné taxy pro pocit přátelství, jistotu domova, tradici, lásku a jiných kategorií, které pro nás dnes ekonomicky neexistují, bez nichž si však svoje štěstí dokážeme představit jen stěží.
Nevím.
Jisté je asi jen to, že zatím co my se tu přeme o tom, jestli má činnost člověka vůbec nějaký vliv na okolí, Václav Klaus se při svých toulkách krajinou dál rozkošnicky kochá pohledem na husté, smíšené lesy, kde se to v podrostu hemží nepřebernými druhy zvířectva, občas se zastaví u průzračné řeky - to aby se z ní napil - a zhluboka se pak nadýchne voňavého vzduchu. A protože to všechno je mu k dispozici zadarmo, jako stovkám generací před ním, protáhne se na sluníčku a zvolá vstříc vlahému vánku: „ach, svobodo !“
Převzato z
Do nitra uvažování nového amerického prezidenta nevidím, ale jsem přesvědčen, že to takto - jako buď a nebo - nevidí. Tak to jen karikují někteří politikové a novináři, tak nám to vnucují velmi zaujatí a velmi nesnášenliví ekologové.
Clintonova a v tomto ohledu přesněji Goreova americká administrativa byla vyvrcholením jednostranných, nevyvážených, nezodpovědných pokusů těch, kteří chtějí omezovat lidskou svobodu a kteří se na základě velmi chatrných důkazů o stavu životního prostředí a o vlivu člověka na něj snaží zavést novou fázi dirigistických intervencí státu do ekonomických (ale i neekonomických) aktivit lidí. Záchrana životního prostředí, ne-li dokonce celé planety - byla-li by skutečně ohrožena - by byla bohulibým cílem. Problém je, že pod něj můžete schovat cokoli, co se vám nelíbí a to i na úkor těch, kteří vaše hodnocení situace nesdílejí. A přesně o tom to všechno je.
Od Bushovy administrativy mnozí z nás očekávali radikální pokus o zastavení, ne-li dokonce obrácení celé řady trendů, které jsme v Americe a v celé západní civilizaci sledovali v poslední době s velkými obavami. Ambiciózní, a jinam než na životní prostředí mířící ekologická politika byla jedním z nich. Dlouhá léta pozorně studuji publikace amerických pravicových institutů jako je American Enterprise Institute, Cato Institute, Heritage Foundation, National Center for Policy Analysis (a řady dalších), které dlouhodobě a systematicky připravují ideové koncepty a politické iniciativy amerických republikánů. Jezdím často na jejich konference a semináře, přednáším tam. Každému, kdo je dnes Bushovým krokem překvapen, říkám, že odmítání ekologické politiky a la Kjóto je alfou a omegou jejich postojů už mnoho let. Tento jejich postoj je založen na kvalitních analýzách, a to jak společensko-vědního, tak i biologicko-ekologického typu. Byla v nich zásadně zpochybněna empirická základna, na které byla dohoda z Kjóto založena (ohledně globálního oteplování jako takového i ohledně příčin pohybu globálních teplot), byly zkoumány ekonomické náklady a dopady uskutečnění dohod z Kjóto na americkou (a nejen americkou) ekonomiku a jako velmi varovné se ukázaly být i analýzy důsledků metod, potřebných pro vynucování těchto dohod na lidskou svobodu a vůbec na lidskou společnost.
Je velkým štěstím, že se našel politik, který se odvažuje „foukat proti větru“, který se odvážil udělat věc, za kterou mu nebude ze strany majitelů líbivé dobové ideologie enviromentalismu tleskáno a za který mu bude od téměř soudružskyglobalizované progresivistické skupiny v médiích velmi spíláno.
Nejde o spor ekologie versus prosperita, jak nám budou i u nás tvrdit pánové Kužvart a Patočka. Jde o odvěké hledání optimální kombinace krátkodobého a dlouhodobého, ekonomického a neekonomického, státem organizovaného (na základě záměru nějakého jedince či skupiny jedinců) a spontánně vznikajícího (na základě svobodné lidské aktivity miliónů lidí), jednodimenzionálního (a proto fanaticky prosazovaného) a celostního (a proto málo viděného a málokým zastávaného), založeného na lidské pýše nebo naopak na lidské pokoře, atd. Jinak řečeno: Jde o spor ekologie versus svoboda.
Al Goreův ekologický fundamentalismus musel být sesazen z trůnu, na který se v posledním desetiletí dostal. Zasloužil-li by se G.W. Bush „jen“ o toto, bylo by to pro historii dost. Doufám však, že ještě není všem dnům konec.
