Jak jsem se stal zlodějem na stránkách deníku Super
Golgo je Super! Konečně mám něco společného s Lucií Bílou a Dášou Veškrnovou - jsem v bulvárních novinách! Ve svém případě jsem se stal zlodějem, nebo něčím takovým.
Samozřejmě, vůbec to není proto, že jsem zveřejnil v Lidových novinách článek o partneru deníku Super Vladimíru Železném. Samozřejmě to vůbec není proto, že jsem v Britských listech publikoval článek o samotném deníku Super, s názvem Super Klaus. Vůbec to není z těchto důvodů. Co je to za amatérské loutky, tihle lidé, kteří ani neumějí zakamuflovat své skryté úmysly?
V sobotu ráno mě probudilo několik přátel s tím, že mám prý dokonce v tom bulvárním listě Super i fotku! Nechtěl jsem si to kupovat (taky proto, že paní v trafice ví, že si tam každý den kupuju slušnější noviny a nechtěl jsem, aby si myslela, že kupuju bulvár), tak jsem si to přečetl na jejich internetových stránkách. Posléze přinesl kamarád, s kterým bydlím, přece jen ty noviny, tak jsem si povšiml, že se text trochu odlišuje, ale neprotiřečí si.
Víc se mi líbil ten článek na internetu, protože se v něm nepsalo, že mluvím špatně česky a nebyla tam ta fotka, na které vypadám strašně neatraktivně.
Dva kamarádi, kteří jsou na té fotografii se mnou, nebyli ovšem zrovna nadšeni, že se vyskytli v listě Super, konec konců celá historka se týká jen mě (a samozřejmě Železného) a tak oni (a jejich právníci) chtějí vědět, proč se vůbec v tom deníku octli (já jsem přece ta celebrita, nikoliv oni).
Nejčastěji mě upozorňovaly esemesky od přátel, že je dobře, že se to stalo, protože se tím potvrdilo všechno podezření, že má Železný s deníkem Super víc než jen podnikatelskou dohodu. Všichni, kdo si ten článek přečetli, v tom vidí doslova Železného tiskové prohlášení: "Já, Vladimír Železný, mám spor s tímto brazilským novinářem". No, mně to nepřekvapuje.
Když jsem napsal článek, kde jsem srovnal jeho "Volejte řediteli" s elektronickou kazatelnou, Železný věnoval v tom pořadu spoustu času mému jménu (nebyl si moc jist, jak ho má skloňovat) - a teď jsem se dokonce dostal do bulvárních novin!
Podle tří lidí, kteří byli, stejně jako já, přítomni na nedávné tiskové konferenci Vladimíra Železného, kamera z televize Nova mě po celou dobu filmovala namísto svého šéfa. Přirozeně chtěli vědět, co to je za Jihoameričana, který si dovolil vykřiknout, že král je nahý (čehož si každý s alespoň dvěma neurony povšiml už dávno). Dokonce jsem jim pomohl, aby zjistili, jaké dělám chyby v pádech, když jsem jim poslal pásek, kde jsem interviewován ve svém bytě a kde jsem poněkud zmátl autora toho dokumentárního filmu, protože tam říkám, že chci v České republice bydlet natrvalo.
Je fakt, že stejně jako Chantal dělám dost často chyby v pádech. Ale, jak ví každý, kdo umí nějaký jazyk, schopnost rozumět určitému jazyku je něco jiného než schopnost jím (dobře) hovořit. Rozumím naprosto všemu (dobře, někdy se musím na nějaké slovo podívat do slovníku, když píše Václav Bělohradský), ale mluvím divně. Ne že by si na to moji přátelé stěžovali. Pořád se vlastně s lidmi hádám, že je moje čeština špatná, a oni mě přesvědčují, že prý mluvím moc dobře. Články, které píšu, jsou přeloženy z toho jazyka, jímž jsem ho - podle okamžité nálady - zrovna napsal. Je mi útěchou, že mluvím líp portugalsky, francouzsky, anglicky, japonsky, italsky, španělsky a gaucho než Chalupský a Železný dohromady.
Martin Chalupský je mnou tak znepokojen, že o mně dokonce hovořil s šéfredaktorem Lidových novin Veselínem Vačkovem, podle některých kolegů, kteří v těch novinách pracují. Byl jsem označen za "člověka, který dělá potíže".
Pro mě není Vladimír Železný nic jiného než diletant a chvastoun a la Berlusconi, který hájí své finanční a politické zájmy. Není obtížné prokouknout jeho manipulační metody, nejen proto, že jsem dosud nepřišel o své duševní schopnosti, ale také proto, že jsem studoval na dobrých univerzitách, kde mě naučili analýze sdělovacích prostředků a komunikaci. Kromě toho, mám strýčka, který je herec, a druhý strýček je politik, takže jsem s těmito technikami vyrostl.
A mám vlastně radost z toho článku v deníku Super, že jsem zloděj. Nejsou to opravdické noviny a nikdo ten článek nevzal vážně. Dostal jsem dopis od policie, že se mnou chtějí mluvit. Dostavil jsem se tam z vlastní vůle, abych zjistil, co proti mně kdo může mít. Zločinec si přece neotiskne svou fotku a jméno na titulní straně novin! Vyslechl jsem, že člověk, od něhož jsem pronajímal dům, si stěžuje, že prý z jeho domu zmizely nějaké židle nebo co, poté, co jsem se odstěhoval. Pozval jsem policii, ať si přijde prohledat můj byt, zkontrolovat všechny stvrzenky na nábytek a také promluvit si s mou bytnou paní Voráčovou, která zastává názor, že jsem nejlepší nájemník na světě. Taky jsem poukázal na to, že je asi poněkud nepřesné, že bych v době údajné krádeže měl vlasy nabarvené na modro, což, upřímně řečeno, se poněkud nehodí k mému věku a k tomu, jak chápu, že by člověk měl vypadat.
Očekávám od televize Nova a od deníku Super víc. Když mají mocní pocit, že byli zahnáni do kouta, útočí. Avšak osud určil, že mám vysokou životní úroveň, nikoliv proto, že bych kradl židle, ale proto, že jsem měl příležitost začít velmi vysoko. Pocházím totiž z jednoho z oněch prominentních jihoamerických rodů, které tady mnozí vidí zkarikované v seriálech na televizi Nova. Díky za publicitu, Super!
