Suď, budeš taky souzen
Před několika dny jsem byl v Praze a v metru jsem neodolal lakotě, jež mne pudila vzít si jeden výtisk deníku Metro, ačkoliv vím, že to není nejlepší tiskovina. Nalezl jsem v něm rubriku Rejžkův žlučníček, o které také vím, co od ní očekávat, ale přesto jsem byl trochu překvapen. Žlučníček se mj. zabýval také kauzou Zdenka Zbořila, jemuž děkan zakázal zvát na debaty se studenty, studující politický extremismus, politické extremisty.
Osobně jsem toho názoru, že je to velmi podobné a stejně chytré jako zakázat studentům patologie pitvat mrtvé.
Žlučníček však za nejdůležitější považoval zdůraznit, že podle něj má docent Zbořil v nepořádku "jisté osvědčení", a tak vlastně nemá vůbec na protestování nárok.
Žlučníček je bdělý udavač, už jsme si zvykli, ale přesto...
Nějak mě zamrazilo, přiznám se. Nevím, kolik má docent Zbořil dětí, co dělá jeho žena a jeho studenti, co si pomyslí, zda tím budou trpět nebo mávnou rukou, nevím, zda snad, jak v Neonu napsal Michal Viewegh, Zbořil v dětství (Rejžkově) Rejžka neznásilnil, ale váhám: je to ještě názor? Vztahuje se na to ještě svoboda projevu...?
Týž den jsem si přečetl - abych se dotkl jiné tváře české žurnalistiky - v Lidovkách článek Břetislava Rychlíka o brněnském řediteli Drahošovi: pan Rychlík má hodně důvodů nemít Drahoše rád, (podotýkám, já neznám ani jednoho, Drahoš je vlasatý a Rychlík taky není hezký), jenže jeho článek končí varováním: jestli chce pan Balvín zůstat ředitelem, tak ať kouká dělat, co mu Rychlík nařizuje, jinak...
Pan Rychlík ví, mluví něčím jménem, bude to umět zařídit?
Vedle investigativní žurnalistiky (novinář-vyšetřovatel) existuje také racketeeringová žurnalistika: novinář-vyděrač.
