Fabiano Golgo kráčí k čtenářkám Vlasty, aneb Jiří Szuta šanci má, řekl mu to někdo?
V převyprávěném příběhu (Peklo, z něhož Jiřímu Szutovi nikdo nepomohl)a jeho pokračování (Rukojmí státu?) je cenný pouze Golgův nepředstíraný lidský soucit, který ho ovšem strhnul na stranu přílišné emotivní osobní účasti, jež mu nedovolila zůstat v poklidném střehu novinářského odstupu. Jistě, téma samo o sobě není z těch, které by nechalo kohokoliv citlivého ve stoickém klidu, nicméně nadužívání emotivního slovního obraziva budí dojem, že týraný chlapec Jiří Szuta, musí být již minimálně deset let po smrti. To není cynismus, ale nadsázka, ve snaze být vzdálen soudům, k nimž mám dostatek výpovědi pouze jedné strany. Fabiano Golgo tím překročil Rubikon ještě investigativní novinařiny, směrem k čtenářkám takových plátků, jako je Vlasta a nebo Květy. Golgo se totiž nesnaží vypátrat alespoň základní příčiny některých selhání která uvádí, nekladl dotěrné otázky těm které kritizuje, ale detailně převypráví srdcervoucí příběh Jiřího Szuty který mu ho nadiktoval a jemuž bezmezně věří. Ve své obraznosti pak doprovází mladého chlapce nesoucího svůj kříž až na pomyslnou Golgotu, odkud za něho volá po světské spravedlnosti. Fiktivní čtenářky Vlasty, osuší slzu účasti.
Vzpomenu-li s úsměvem Golgův dětinský vstup na českou mediální scénu účelovým textem o údajné manipulaci Vladimíra Železného s diváckými ohlasy (otištěno 3. 3. 2001 v Lidových novinách)a srovnám-li ověřená fakta, která uvádí v obou článcích o mučení a týrání Jiřího Szuty, vybaví se mi české pořekadlo, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Ne že bych se chtěl nekriticky zastávat propagačního pořadu Volejte řediteli anebo všech protagonistů (včetně Svědků Jehovových) kteří měli co do činění s Jiřím Szutou, ale autorova snaha šmahem odstřelit celou „záchrannou síť“ pro týrané děti v České republice jen na základě jednoho - byť silně emotivně popsaného příběhu, je na seriozního novináře přece jen trochu málo. Fabiano Golgo podrobil školu, občany Telče, sociální pracovnice, psychology, diagnostický ústav, vychovatele, Policii a stát tvrdé kritice, ale sám zůstal skryt za literárním syžetem příběhu, který žil zřejmě toliko ve své jihoamerické divoké představivosti.
Pokusím se nyní zbavit dotěrných emocí a nechám v sobě zaznít ratio konkrétní a velmi poučné životní zkušenosti, jíž budu nahlížet z povzdálí to, co tak účastně líčí Fabiano Golgo. Měl jsem tu možnost „pracovat“ na poloviční úvazek jako vychovatel, ve velmi známém Výchovném ústavu pro mládež tzv. POMELI („pohyb mezi lidmi“)v Praze 9 Na Klíčově, v letech 1984 až 1986, za skvělého ředitelování „papírového bolševika“ Matouše Řezníčka. Já jsem se tam fakticky věnoval arteterapii, ale byl jsem oficiálně veden jako vychovatel, protože tehdejší interní úpravy pojem a funkci arteterapeuta neznaly. Ovšem i jako arteterapeut jsem se nemohl vyhnout běžným úkonům vychovatele a mít přirozený respekt bylo podmínkou. Již tehdy, za ředitelování Řezníčka nebyly v ústavu mříže, svěřenci mohli nosit, co chtěli a byl vytvořen jistý druh samosprávy, tedy možné a dobrovolné aktivní účasti svěřenců na stavu svých věcí. Jednoduše řečeno, pomocí hry na dosažení jednotlivých stupňů klíčů, což předpokládalo „splnění“ jistých požadavků třeba jako neutíkat z ústavu či prokazatelně pomáhat druhým, získával svěřenec „výhody“, jako třeba pravidelné vycházky bez vychovatele a nebo dokonce opuštění ústavu na několik dnů. Prosím zbavme se předsudků o státem vězněné mládeži. Mezi empatickými typy (jako je třeba Jiří Szuta) ze sociálně problematických rodin (a těch mi bylo nejvíc líto) tam byli totiž i ti, kteří vás neváhali přizabít pro pár drobných v kapse.
„Matouš“, jak se řediteli říkalo, byl schopen sám bez pomoci vychovatelů zvládnout silou své osobnosti i vzpouru, zatímco v jiných ústavech volali ihned „Veřejnou bezpečnost“. Možná že mnozí dnešní ředitelé výchovných ústavů jeho legendu budou pamatovat. Byl schopen zastat se v oprávněném případě „svého“ kluka a do „latě“ postavit policisty i úředníky, kteří něco zanedbali. Byl jsem toho svědkem. „Svůj“ ústav vybudoval tak, že do vyhlédnutých prostor, kde nebylo nic, přišel se šesti svěřenci, kteří si sami vařili, prali, atd. Říkal s úsměvem, že jako jediný odzkoušel u nás Makarenka v praxi. Řezníček své svěřence nekompromisně nárokoval, nic jim neodpustil, „nezajímal“ ho jejich často trpký úděl, nelitoval je. Učil je postavit se životu takovému, jaký je, a snažit se ho v rámci svých možností změnit. Dokázal ocenit i minimální pozitivní snahu tam, kde ji v jiných zařízeních povrchně přehlížely. Ten kdo se snažil, pociťoval výsledky svého snažení a to bylo tehdy výjimečné. Kdo poprvé zklamal, dostal šanci podruhé, potřetí a nebyl ocejchován jako neschopný resocializace. Za jakýkoliv projev šikany pozbyl svěřenec všech výhod a vracel se ve hře na „klíče“ úplně na začátek. Mohl si dokonce zvolit nehrát vůbec a nedělat nic, což ovšem znamenalo být všemu stranou. Měřil všem stejně, Romům i „bílým“. Brutalitu či násilí (kterého pamatuji skutečně málo) svěřenců na svěřencích trestal samotkou, protože tzv. nápravné zařízení pro mladistvé byla ta poslední štace, kam chtěl své svěřence poslat.
Není bez zajímavosti, že ihned po revoluci byl odvolán jako ředitel, který používal nestandardní postupy. Odvolali ho ti, z nichž mnozí to dnes „dotáhli“ až na ministerský odbor speciálního školství. Přitom úspěšnost zařazení svěřenců do „normálního“ života byla tehdy na Klíčově čtyřicetiprocentní, což bylo nevídané! Kolik je to dnes, se „standardními“ přístupy?
Nevím, ale Fabiano Golgo píše, že většina dětí, které „českou cestou ústavní výchovy“ prošla, totiž něčeho takového jako je resocialisace není schopna a že neumí navázat běžný partnerský vztah, natož založit rodinu. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že to není pravda a je to paušální tvrzení, neboť řada bývalých svěřenců Klíčova má své rodiny a žije „spořádaným“ životem. Pochybuji, že by po roce 1989 byla situace výrazně horší.
Pro mne je Klíčov cenná zkušenost v tom, že příběh Jiřího Szuty nevidím jen očima jeho pohledu, ale mírou jeho vlastní ochoty svůj život alespoň trochu změnit. Proto Szuta nemusel znovu utíkat třeba k prostituci a nejsem ochoten přijmout jakýkoliv argument včetně toho, že potřeboval peníze. Mohl se nechat najmout na jednorázovou manuální práci, mohl prodávat noviny, mohl třeba žebrat a tím na sebe upozornit, ale tuto snahu neprojevil. Volil jednodušší cestu, a to je „pasťácký fenomén“, problém „všech“ problémů ve VÚM.
Na jedné straně hezká slova o úsilí, snaze, smysluplné existenci, na straně druhé volba jednodušší cesty. Jednat se všemi svěřenci, mluvit a dokázat navázat osobní kontakt byla velká zkušenost, neboť jsem měl reálnou možnost ověřit si jejich touhy, představy i stížnosti s jejich činy a konkrétním jednáním. A to je důvod, proč to píši, protože tuto často trpkou zkušenost (rozporu mezi proklamací a činem) Fabiano Golgo zřejmě nezná.
Každý ze svěřenců má totiž tu velmi obtížnou a s ohledem na rodinné okolnosti ve výchově těžkou šanci nechovat se asociálně, totiž dělat vše pro změnu svého obtížného a mnohdy krutého osudu, jakkoliv je jím poznamenán. V prostředí ústavu pro mládež citlivý vychovatel vždy osciluje neustále mezi nadějí a zklamáním a „Matouš“, nebo „Řezňa“, nám „dospělákům“ vždycky říkal: „Nejsi tu proto, abys za svoje úsilí něco dostal zpět, vykašli se na to, tady nejsi na trhu, tady musíš sloužit, když na to nemáš, jdi pryč!“ A klukům zase říkal: „Nejsi tu proto, abychom tě litovali, protože když už tady jsi a cokoliv pozitivního uděláš, děláš pro sebe a nikoliv pro nás!“ Nikdy a u nikoho včetně vychovatelů i svěřenců nepřipustil kritiku, pokud ten kdo kritizoval, neměl svoji vlastní představu o tom, jak kritizovanou věc změnit.
Proto se obloukem vracím skrze tuto zkušenost k textu Fabiana Golga, který nám s jistotou sděluje TAK TO BYLO, ale neříká, TAK to prožíval a tak si to pamatuje hlavní účastník Jiří Szuta. Tento jemný významový posun považuji z důvodu nároků serióznosti za dost důležitý a dokazuje to skutečnost, že Golgo se s tvrzením Jiřího Szuty zcela ztotožnil. To je ovšem z hlediska objektivity novináře založeno špatně.
Na tomto základu je pak postaven celý text, v jehož konečné fázi se Golgo nemůže vyhnout velmi těžkému obvinění, celé české sociální sítě. Novinář se tak předem zbavil své nestrannosti, jakož i možnosti a důvodu odkrývat jemná přediva problémů celého případu. Stal se Szutovým obhájcem, vrbou, které se Jirka vypovídal. To není samo o sobě nic zlého, kdyby se ovšem ve svém textu nesnažil míchat autentický záznam s vlastní interpretací, jejíž nezaujatosti se ovšem předem dobrovolně zbavil. Díky tomu manipuluje s pocity čtenáře, když třeba píše: Týrání, které pro chlapce tímto začalo, se nedá vylíčit, protože jde skutečně o sadismus nejtvrdšího zrna. Snad jen, že "otec" chlapcem házel místností nebo ho zvedal ke stropu a pouštěl dolů a pak sledoval, jak se na zemi svíjí bolestmi a pláče. Vyrazil mu několik zubů ranami pěstí do obličeje, dával mu nekonečné výprasky kabelem, nebo latí, kterých nespočet o chlapcovo vyhublé tělo zlomil“.
A dále dodává, že si toho nikdo nevšiml ani ve škole a že to trvalo další otřesné tři roky než spadla klec tím, že Jirka ukradl balíček žvýkaček. Já nevím jaké jsou následky po házení malým dítětem po místnosti, ale předpokládám, že ty nejhorší. Je proto zázrak, že Jirka tyto věci přežíval tři roky a nevěřím tomu, že s tím nešlo nic dělat. Nikde se nepíše o jeho prospěchu, který nutně nemohl být na základě těchto okolností dobrý a špatný prospěch i ti nejotrlejší učitelé nenechávají bez povšimnutí. V tu chvíli tu startuje logický řetězec příčin a důsledků, které se mohly dostat do pozornosti školy a nemá cenu je tu vyjmenovávat. Ani náhodou nejsem obhájcem učitelů a našeho školství, naopak a mohl bych uvést řadu kritických případů z vlastní praxe, neboť šest let jsem „vedl“ dětskou výtvarnou skupinu při zdejší základní škole. Bylo by ale nemožné, aby v ní podobně líčený případ, zůstal bez povšimnutí.
Jirka „nemusel“ ukrást balíček žvýkaček, aby na svůj případ upozornil, existovala reálná řada jiných možností. Proč čekal na následky výprasku za ukradené žvýkačky s nadějí, že si toho ve škole všimnou? Mělo snad Golgem popisované předchozí kruté týrání následky menší, že je ve škole nikdo neviděl? Také další události nemohly být jinak. Autor píše, že škola to dala sociální pracovnici, které se po srdcervoucím pláči dokonce Jirky zželelo (no vida !)a odvezla ho do nemocnice.
V diagnostickém ústavu, kam byl z nemocnice převezen, přišli na to, že je nekonfliktní dítě a převezli ho do dětského domova v Plumlově, kde se Jirkovi líbilo. Matka přijela a přesvědčila Jirku aby se vrátil domů, že vše bude v pořádku. Golgo se podivuje, že Jirka jejím slibům uvěřil a že matce se podařilo Jirku přesvědčit aby vypověděl, že mu "otec" nikdy nic neudělal a že chce zůstat doma.
To se také stalo. Soud tomu uvěřil, "otec" byl propuštěn, chlapec byl vrácen zpět ke svým trýznitelům a Golgo se ale ptá, jak k tomu mohlo dojít. Co ale měli podle něj psychologové, příslušný soudce a sociální pracovníci dělat? Měli jít proti vůli dítěte? Měli ho přesvědčovat a říkat, nechoď tam, zůstaň v děcáku nebo u nás, vždyť víš jak jsi byl týrán! Komplikovaná situace, v níž „bohužel“ platí zájem dítěte a ten byl deklarovaný, jakkoliv se může zdát nepochopitelný.
Pak přijel Troška s filmem Z pekla štěstí a modrookého blonďáčka si okamžitě oblíbil. Ani jemu se Jirka nesvěřil, přestože týrání prý nepřestávalo a celá Telč údajně věděla, že za to "otec" tři měsíce seděl. Jestliže musel chodit po městě s cedulkou "Neposlouchám rodiče, zasloužím si trest", je opravdu neuvěřitelné, že všichni mlčeli.
Ověřil si to Golgo? Je s podivem, že Szuta přežil i kopání do břicha. Je s podivem, že Linka bezpečí kam nakonec volal, nevzala věc do svých rukou a celé utrpení pokračovalo ještě další dva roky a půl!
Jestliže Jirka vzpomíná na chvíle, kdy se k němu hezky choval natáčecí štáb filmující Z pekla štěstí 2, proč se nesvěřil maskérkám, asistentkám a známým hercům? 24. 12. 2000 Jirka díky neochotě matky slavit Vánoce poprvé utekl do Prahy, kde se dal po řadě peripetiích na dráhu dětského prostituta.
Je samozřejmě těžké předpokládat u takového chlapce pozitivnější rozhodnutí, nicméně se nabízela a on je nevyužil. Místo toho dojemně líčí, kterak odmítnut matkou i otcem přespával hladový po záchodcích, až ho na lavičce u sochy Sv. Václava oslovil pan Bohumil a vzal ho k sobě. Následuje klasický scénář o tom, kterak svolil ke styku ač nechtěl jen proto, že neměl peníze a nechtěl krást. Dojaté čtenářky Vlasty mohou vyměnit mokrý kapesník.
Po několika dnech odjel do Jihlavy na sociálku s tím, že chce do dětského domova. Pánové a dámy však prý opět zklamali na celé čáře, protože neodhadli, že Jirka nepatří ani rodičům, ani do nápravného zařízení kam ho nikdo neposílal a že skončil opět v depresivním prostředí diagnostického ústavu, odkud z nedostatku volnosti a chladného přístupu vychovatelů opět utekl. Ať byl ale důvod jeho útěku jakýkoliv, zde měl možnost usilovat o své opětovné umístění do dětského domova. Místo toho ale zvolil jednodušší cestu recidivy dětského prostituta. Kde jinde, než u pana Bohumila a po té v Praze na Hlavním nádraží.
Čtenářky Vlasty opět mohou vyměnit kapesník když Golgo líčí, kterak k osamocenému mladému chlapci přišel první homosexuál, lačný po novém masíčku. Následuje výčet míst i národností, s kterými Jirka šel. Co je pozitivní, že nespadl do drogové závislosti. Na doporučení Fabiana Golga odjel zpět do brněnského diagnostického ústavu.
Jirka samozřejmě není vinen svými rodiči a je nepochybně jejich obětí, nicméně v určitý okamžik volil byť v zoufalství a zklamání „jednodušší“ cestu prostituce a asociálního chování a to byl zřejmě důvod, proč byl umístěn do Výchovného ústavu pro mládež. Odtud opět utekl (nikoli ale ohlásit šikanu na Policii), ale samozřejmě - jak píše Fabiano Golgo - kam jinam, zase do Prahy, aby se opět vrátil k prostituci.
Je obtížné soudit, je obtížné najít smysluplný poměr mezi údajně krutými podmínkami v ústavu a Jirkovou nutností vracet se k prostituci, kde vlastně zneužívání pokračuje. Ten poměr nevidím, ledaže by čtenářky Vlasty měli vědět, že tím důvodem je hledání dobrotivé a láskyplné náruče. Dojatý novinář který bezmezně věří všemu co tvrdí Jirka píše: „Ostatní kluci, jsou v ústavu agresivní a každý z nich má již něco za sebou. Jirka s nimi nemá nic společného.“ Probůh, jistěže má, i když třeba nikoliv agresivitu. Dále píše, že Jirka je v ústavu omylem, ale všichni svěřenci jsou v ústavu „omylem“ a možná nikoliv jen zlou vůlí.
Fabiano Golgo končí první text několika otázkami, jejichž možné odpovědi jsem zde naznačil. Zůstává ta poslední nezodpovězená a sice, proč se nikdo nezabývá Jirkovými tvrzeními, o kruté šikaně v ústavu.
Nevěřím vzhledem k jeho recidivě, že to je ten jediný důvod, proč z ústavu utíká. Golgův závěrečný povzdech, že kdyby byl Scuta v dětském domově, nebo v náhradní rodině již od dětství, tak by jistě nemusel projít tím co jej poznamenalo na celý život, je možná pravda, ale stejná pravda je, že prostitucí si svoji situaci nezlepšil a nelze na ni jen shovívavě hledět, jako na důsledek příčinných okolností.
Jistě, je to tak jak Golgo píše: vina padá na rodiče, učitele, psychology, ale i na sousedy a běžné občany města Telč, kteří viděli a slyšeli, ale dělali, že nevidí a neslyší, a tak poznamenali jeden lidský život navždy. Ale přesto a možná právě proto, nelze vyloučit z odpovědnosti za sebe samé ani ty postižené kterých se to týká, protože těch je jako Jirka, skutečně bohužel stále mnoho.
V druhém textu je Fabiano Golgo překvapen vyústěním celé situace, kdy Szuta vše popřel a naopak sdělil, že vychovatelé jsou báječní! Nechce uvěřit rozporu mezi tím co mu Jirka řekl a co sdělil po té, co do věci vstoupil ředitel diagnostického ústavu Boehm.
Fond ohrožených dětí reagoval správně, ale policie nemohla převzít kompetence odpovědných a zainteresovaných stran. Pravda, není to závěr hodný čtenářek Vlasty a jistě to nebyl vhodný závěr tak dramaticky fabulovaného příběhu, nicméně nedivím se tomu a znám to z vlastní zkušenosti. Zažil jsem podobné případy na Klíčově. Komu Jirka lže? Fabiano Golgo má kazetu, na které podle jeho slov tvrdí Scuta opak, a Golgo se ptá, je ten příběh u konce?
Současně si v závěru odpovídá: „ Pokud někdo kompetentní včas nezasáhne, tak až se uzavře v červnu školní rok a Jirka dokončí základní školu, čeká ho převoz do skutečného pasťáku pro mládež. Tam bude úplným nováčkem a zřejmě si bude muset projít stejnou kalvárií, jakou zažívá celý život vždy na novém místě, kam ho někdo další zase pošle.
Z hlediska pravděpodobnosti to nelze vyloučit. Já bych ale díky tomu nevyvazoval Jiřího Scutu z odpovědnosti za budoucnost jeho vlastního životního příběhu a nepředjímal bych stejnou kalvárii, protože i na něm je jako na dospívajícím člověku i přes jeho handicap to hlavní rozhodnutí a sice, snažit se vždy změnit okolnosti svého života. Protože i pobyt v pasťáku je limitován věkovou hranicí osmnácti let, za kterou je jen vlastní odpovědnost. Jistě, nám bez podobných obtíží se to mluví hezky a tak raději slyším Matouše Řezníčka, jak Jirkovi pomyslně sděluje: „Nejsi tu proto, abychom tě litovali, protože když už tady jsi a cokoliv pozitivního uděláš, děláš pro sebe a nikoliv pro nás!“ Tuhle šanci Jiří Szuta má vždycky, řekl mu to někdo?
