Britské listy

Německý zpravodajský týdeník Stern věnoval minulý týden dvanáct stránek tomu, čemu nyní Němci už běžně říkají "anglický pacient". V jeho reportáži o Británii to byla země, jejíž chudí žijí v podmínkách třetího světa, pětina jejíž obyvatel je negramotná, veřejné služby v Británii jsou třetího řádu, ročně zbytečně umírá 25 000 lidí na rakovinu a o životní prostředí se nikdo pořádně nestará. Reportáž byla tak drastická, že ji většina britských čtenářů odmítla jako přehnanou - stejně ostře kritickou reportáž by bylo možno napsat o Německu, usoudili britští žurnalisté.

Avšak je nutno podívat se tváří v tvář pravdě. Existují oblasti, kde je Británie výborná, ale celkově vzato Británie tvrdě prohrává. Naše veřejné služby opravdu jsou třetího řádu. A je výmluvné, že podobné skrblictví, nepořádnost a přijímání nízkého standardu se projevuje i v soukromém sektoru. Pozoruhodný je i růst rozdílu v produktivitě Británie ve srovnání s ostatní Evropou, ale hlubším měřítkem je kulturní stoicismus, s nímž trpíme druhořadost. I kdybychom se o tom mohli snažit, nemůžeme zaútočit na Němce stejným způsobem. V jejich zemi existují také chyby, ale celkově funguje.

Britské přímořské hotely jsou jedním z výmluvných barometrů nenapravidelné britské druhořadosti. Můj hotelový pokoj v přímořském letovisku Hove během loňské výroční konference Labouristické strany měl třepící se koberec se špinavými skvrnami, levné záclony, sprchu, která stříkala po celém stropě, odkud pak voda kapala na hnijící koberec v koupelně, polorozpadlou skříň bez ramínek a zdi tak tenké, že bylo slyšet, jak se myjí další hosté. Nemá majitel toho hotelu pocit hanby? Proč je nám trapně, když bychom mu měli říct rovnou do očí, že jeho hotel je strašlivý?

Zkuste srovnatelný trojhvězdičkový hotel v obdobném letovisku v Německu a vejdete do jiného světa, kde se považují investice, kvalita a služba za něco samozřejmého - existují instituce i kultura, které to podporují. Tamější hotely si vypůjčily na investice z místních spořitelen a hypotéčních bank, jejichž úkolem je podporovat místní podnikatelské investice a do hotelu byly investovány skutečné peníze, takže má pořádné zdi a fungující kohoutky v koupelně, vybavené pracovními silami s řádnou profesní kvalifikací z místních, státem financovaných škol. A němečtí hosté by si velmi energicky stěžovali, kdyby úroveň služeb poklesla pod to, co očekávají, že mají dostat.

To je ta potíž. Británie neinvestuje dostatečné množství peněz. Zdá se, že je Británie neschopná zacházet se svými pracovními silami lidsky a tvůrčím způsobem, a taky je neschopná požadovat, aby měli vysokou kvalifikaci. Británie zachází se svými zákazníky s arogantním nezájmem. A lidé nahoře mají zájem jen o to, aby si dali astronomické platy.

Jen se podívejme na čísla. Německé pracovní síly mají k ruce investováno o 70 procent více kapitálu na každou odpracovanou hodinu, ve srovnání se svými britskými protějšky. Součinnost jejich vysoké kvalifikace a vysokých investic znamená, že produkují za každou hodinu práce o 29 procent více než britské pracovní síly - což jim dovoluje, aby každoročně pracovali o 175 hodin méně než Britové. Během devadesátých let rostla zaměstnanost v Německu o 0.3 procenta ročně - v Británii to byly 0.4 procenta ročně, navzdory slavnému britskému "pružnému pracovnímu trhu". Kdyby nemělo Německo obrovské břemeno modernizace NDR, vzniklo by v něm stejně tolik nových pracovních příležitostí jako v Británii. Dvacet let se nám vysvětluje, že máme-li zvýšit svou produktivitu, musíme rozbít odbory, omezit sociální stát a nabídnout lidem co nejnižší daně jako pobídky ředitelům i obyčejným pracovním silám. Poměr platů ředitelů britských firem vůči průměrnému platu dělníků je nyní dvojnásobný než v Německu. Sociální podpora v Británii je poloviční ve srovnání s Německem, britské daně jsou celkově nižší. Británie je daleko nerovnější společnost než Německo, přesně jak nám konzervativci vysvětlovali, že to musíme být, abychom byli produktivnější. Ale namísto toho se rozdíl mezi produktivitou britských a německých pracovních sil stále rozšiřuje a rozdíl mezi kvalitou britských a německých veřejných služeb se stal propastí.

Je velmi důležité, že Německo si totiž uvědomuje, že instituce, které podporují jeho ekonomiku a společnost - ať je to školství, věda, či bankovnictví - musejí být nejvyšší kvality a musejí podporovat veřejný zájem. Článek 14 německé ústavy otevřeně deklaruje, že "vlastnictví uvaluje na vlastníka povinnosti. Užívání vlastnictví musí být ve prospěch veřejného zájmu". V Británii je představa, že majetková práva jsou doprovázena povinnostmi, tak slabá, že soukromá firma jako Railtrack, Železniční komunikace, si myslí, že je úplně normální vyplácet akcionářům dividendy a zároveň žádat vládu o další státní dotace. A názor firmy Railtrack se odráží v mnoha dalších podnicích po celé Británii: podniky jsou přesvědčeny, že jejich prvotní odpovědnost je vůči akcionářům.

Británie se musí starat stejně dobře o strukturu a hodnoty svých klíčových institucí, ať jsou ve veřejném nebo v soukromém sektoru - a musí najít způsob, jak učinit usilování o nejvyšší kvalitu základní normou. Musí se stát naprosto nepřijatelným postavit dálnici tak špatně, že zúžení na ní vytvářejí pravidelné zácpy, jako musí být nepřijatelné pro soukromý sektor stavět domy, hotely a byty, které jsou hlučné a téměř neobyvatelné.

Jinými slovy: nikdy nebudeme mít vysoce kvalitní veřejné služby, pokud nebudeme ochotni regulovat a vytvářet instituce, které nám poskytnou vysoce kvalitní soukromý sektor.