"www.ceskatelevize.cz" anebo "www.czech-tv.cz"?
O snobském zneužívání angličtiny v českém jazykovém kontextu
Jestliže napíšete www.ceskatelevize.cz, dostanete se přirozeně na stránky … České televize. Takže jestliže má tato veřejnoprávní instituce stránky, jejichž URL mohou lehce rozumět všichni diváci, proč se vždycky uvádí internetová adresa ČT ve vysílání také jako www.czech-tv.cz?
Nechci, abych připomínal své francouzské prarodiče, kteří by chtěli vyhnat cizí (přesně řečeno americký) vliv ze své země. Ale existují určité hranice, založené na zdravém rozumu.
Dokážu pochopit, že si Česká televize zaregistrovala doménu www.czech-tv.cz pro zvědavce zvenčí, kteří se - ať už z jakýchkoliv důvodů (třeba z důvodů vánočního "puče" či "rebelie", nebo jak už to nazvete) chtějí podívat na její stránky. Ale to jde o minimální, irelevantní klientelu (a v tom případě by stejně URL mělo končit na "com" nebo "org", ne "cz"). Vzhledem k tomu, že česká verze URL vás dovede na úplně stejné stránky jako anglická, proč používat angličtinu?
Před čtrnácti dny jsem četl v New York Times článek o tom, že se "v Brazílii mluví příliš mnoho anglicky". List si povšiml, že je v Brazílii všude vidět amerikanizaci života. Vzhledem k tomu, že jsem z Brazílie, vím, o čem je řeč. Ten jev má ale vysvětlení.
Brazílie byla osvobozena od neschopné vojenské diktatury v roce 1985 a od té doby vzhlíží ke Spojeným státům jako k svému vzoru. O deset let později už byla Brazílie sedmým největším trhem na světě, stala se zemí s největším množství zahraničních investic na celé planetě Zemi. A během tohoto procesu měli všichni pocit, od podnikatelů až po řidiče autobusů, že americký způsob života je lepší, že naše vlastní formule pro život selhala.
Průměrný člověk z ulice se cítí daleko důležitěji, když do věty včlení anglické slovo. Před nedávnem se v brazilské televizi o tom vysílala satira, postavy užívaly množství amerických výrazů, ale špatně. V každém případě, způsob, jak místní lidi anglická slova vyslovují, je pro rodilého anglického mluvčího stejně nesrozumitelný.
Brazílie je země, kde společenský status znamená všechno a vládne tam mínění, že Spojené státy jsou lepší, a tak bychom je měli napodobovat. To vede i k jazykovým výpůjčkám.
Bohatí se v Brazílii snaží ostentativně ukazovat, že jsou bohatí. Ti, kdo nejsou příliš bohatí, se taky snaží vytvořit dojem, že jsou bohatí. Střední vrstvy kupují výlučně zboží, které vypadá "z dovozu", aby daly najevo, že nepatří mezi chudinu. Příslušníci chudiny, kteří kradou, většinou nekradou potraviny v supermarketech, ale vyhledávají oběti, které mají boty od firmy Niké anebo Corvettes (ty jsou červené, pro zbohatlíky, abyste si jich povšimli).
Když jsem byl naposledy v Brazílii, během dvaceti dní mě okradli třikrát. Jak je při tom běžné, nic moc mi neudělali. Přijde k vám chlapec nebo skupina chlapců a řekne vám, co chtějí. Když odmítnete, zbijí vás nebo vás zabijí. Když neodmítnete, mohou se chovat i přátelsky (jeden z nich mě odvezl na motorce domů, když jsem protestoval, že bez kalhot nebudu moct nastoupit do autobusu, ani neseženu taxíka).
Třikrát mě okradli nikoliv o peníze, ale o kus oděvu, nějakou slavnou značku. Poprvé mi odebrali mé tenisky značky Ivan Lendl (našel jsem je v historické skříni u matky, pocházely z doby, než mi bylo dvacet), přišel jsem také o hodinky Casio (nic zvláštního, ale v televizi na ně běží reklama, tak…) Podruhé, když jsem byl přepaden, vzali mi levné tričko, ale byl na něm nápis anglicky. Měl jsem na sobě sandály Olympicus, vyrobené v Brazílii, tak ty nechtěl. Ale odebral mi bermudy z nějakého vietnamského trhu, protože na nich bylo napsáno něco anglicky, tvářily se jako známá mezinárodní značka. (Právě při této příležitosti mě odvezli domů. Málem mě pozvali na pivo.)
Když jsem byl přepaden potřetí, dvakrát do mě kopli, na protest, že jsem měl na nohou neznačkové boty a neměl jsem hodinky. Peníze mi ukradli jen při první příležitosti, ale jen dolary, ne místní brazilskou měnu.
V Brazílii žije asi 90 milionů lidí s normální nebo velmi vysokou životní úrovní, ale dalších asi 80 milionů žije v chudobě. Z minimální mzdy si každý může denně koupit kuře, jak asi před deseti lety vyhlašoval náš prezident Fernando Henrique Cardoso, když stál v čele hospodářského plánu, který Brazílii vyvedl z třetího světa. Málokdy krade někdo, kdo je chudý, protože hladoví: tropy mají stromy, které produkují ovoce v obrovském množství a půda je velmi úrodná pro pěstování zeleniny. Někteří hladoví, ale to jsou výjimky. V zemi existuje průmyslové odvětví vykrádání bank, průmyslové odvětví vykrádání domovů a průmyslové odvětví únosů osob. A kriminalita spojená s užíváním drog. Avšak malé pouliční krádeže, které obtěžují život každého Brazilce a každého turisty, to je důsledkem národní mentality, vychvalování statusu. Hledají předměty, které jim dají pocit, že "jsou úspěšní".
Brazílie má zastřený kastovnický systém jako Indie. Lidé se hodnotí podle předků a podle toho, kolik mají peněz. Vypadáte-li bohatě, je to klíčem ke všem dveřím ve společnosti. Chudí napodobují bohaté, jejichž mentalita je propagována všemi sdělovacími prostředky (které přirozeně patří bohatým).
Co do počtu případů plastické chirurgie je Brazílie druhou zemí na světě. Ale to není proto, že by byli Brazilci ošklivější než jiné národy. Je to pro to, že nechat si udělat plastickou chirurgii, je známkou, že jste bohatý, a to vám poskytuje status. Hovoří se pak o tom na večírcích a recepcích.
Má sedmnáctiletá sestra vyhrála v roce 1999 jakousi školní soutěž o královnu krásy. O dva měsíce později si nechala udělat nový nos. Moje druhá sestra, jíž je teď jednadvacet, a která je neustále obtěžována na ulici pískáním mužů, což je znamením, že je dost atraktivní, si nechala udělat nová prsa. Myslel jsem, že po operaci uvidím Pamelu Andersonovou, ale neviděl jsem nic. Žádný rozdíl jsem nezaznamenal. Pak mi vysvětlila, že to bylo jen trochu silikonu, "aby prsa držela nahoru" (mimochodem, tyto silikonové implantáty jsou teď v západní Evropě označovány za nebezpečné, protože se stávají zdrojem těžkých infekcí, pozn. JČ)
Protože se moje sestra hodně směje, příští rok plánuje, že si nechá napíchat silikonové injekce kolem pusy, aby jí to zakrylo vrásky (které ve věku jednadvaceti let nemá!) Tyto injekce působí asi půl roku, pak se to musí opakovat - takže o tom zase můžete mluvit i o tom, kolik to stálo. (Kam pak ten silikon mizí, to jsem se neptal.)
V sedmdesátých letech bylo pro ženu ostudné, když si nechala udělat plastickou chirurgii. Znamenalo to, že nebyla dokonalá. Pro muže to bylo víc než ostuda: bylo to prohlášení homosexuality. Teď se o tom hovoří na večírcích, je to známkou vysokého společenského postavení.
Když jsem viděl film Brazil, o kafkovsko-orwellovské diktatuře, nechápal jsem, proč si Terry Gilliam vybral ten titul, protože ve filmu nebylo nic, co by se týkalo mé země. Posléze jsem se dočetl, že nemohl přijít na žádný titul, a tak ho převzal ze jména hlavní skladby ve filmu, známé bossa novy. Dnes, když se na ten film dívám znovu, napadá mi, že byl vlastně prorocký. Když kvůli ničemu jinému, je tam slavná scéna s jednou dámou, která si nechává roztáhnout obličej, jako by byl z gumy, pomýšlí na svou příští plastickou chirurgii.
Jako obvykle jsem se dostal velmi daleko od začátku tohoto článku: Česká televize a její anglický název internetové domény. Výše uvedená všeobecná fakta však ukazují, jak absurdním se člověk může stát, když má komplex méněcennosti a opičí se po jiných kulturách.
Češi mají iritující zvyk přesvědčovat mě, že má láska k české kultuře je chyba, že jsem měl raději jet studovat antropologické zvyky v Kanadě. Málokdy (leda když se hraje hokej) má Čech pocit, že je vítěz. Bezpochyby jsou hlavním důvodem stovky let útlaku od cizinců.
Ale když vidím, kolik hitů ze sedmdesátých a osmdesátých let byly jen přeložené písně z Ameriky, z Británie a z Francie, anebo že dnes druhořadé americké seriály mají větší sledovanost než české pořady, anebo že - nevysvětlitelně - dává Česká televize přednost anglickému názvu než existujícímu českému - mám strach, že postoj veřejné televize povede jen k tomu, že tenhle komplex méněcennosti ještě více zakoření.
