středa 6. června O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Policejní dohled nad internetem v České republice: Chodí špicl okolo (Bohdan Urban) Sdělovací prostředky: Vaculík mezi dinosaury: Jak Lidové noviny klesají do bulváru (Jan Paul) Práva pacientů: Musí vzniknout partnerský vztah pacient - lékař (Václav Chytil) Český film: Poznámka na okraj dialogu o Vaculíkovi: Falešná hra o čtenáře či diváka (Štěpán Kotrba) Vodárny a privatizace ve světě: World Water Forum prosazuje privatizaci a deregulaci světových vod Reakce: Včera bude pozdě, aneb cestování časem do ztracena (Václav Pinkava) "Xenofobní petice": Jsem z Brna a já parchant jsem myslel, že mám právo na kolej (Martin Snopek) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

World Water Forum^* prosazuje privatizaci a deregulaci světových vod

Ani kapku vody na pití!

"Dnes společnosti jako France´s Suez spěchají privatizovat vodu, představující již dnes čtyřistamiliardový (USD) světový byznys. Sází na to, že H₂O bude v 21. století tím, čím byla ropa ve dvacátém."

("Water, Water Everywhere" Fortune, 15.5.2000, str.55)

Privatizace vody má dlouhou a problematickou historii sahající dokonce až do poloviny minulého století, kdy Napoleon III. privatizoval ve Francii vodní služby. I když mnoho samospráv a lokálních společenství experimentuje s různými typy politik v poskytování vodních služeb, privatizované vody činí stále jen 10% světových vodních zdrojů. Avšak v poslední době začala prosazovat privatizaci vodních zdrojů schůzka ministrů, zástupců Světové banky, OSN a představitelů největších světových společností z oblasti vodního hospodářství konaná 17.-22. března 2000 v Haagu. Ta poskytla těmto institucím politickou podporu, kterou potřebovaly k urychlení procesu globální deregulace a privatizace do sféry soukromých společností.

Produkce vody může být "byznys" pro kohokoli

Světová vodní fóra jsou tříletá shromáždění Světové vodní rady (World Water Council) - mezinárodního think-tanku s významným vlivem na světovou politiku vodních zdrojů.

Po prvním Světovém vodním fóru v roce 1997 v Marákéši iniciovala Světová vodní rada "prováděcí vizi (vision exercise)" známou pod názvem "Dlouhodobá vize pro vodu, život a životní prostředí v 21. století" nebo "Vize světových vod". Vize byla podle viceprezidenta Světové banky a předsedy Světové vodní rady Ismaila Serageldina zamýšlena jako "příspěvek ke změnám budoucnosti našich světových vod". Název vizionářského dokumentu má snad naznačovat změny, o kterých Serageldin hovoří - "Vize světových vod: produkce vody je byznys pro každého".

Jako "rádce pro provádění vize" vytvořila Rada v roce 1998 další organizaci, nazvanou Světová vodní komise. Tato Komise je tvořena nejvyššími zástupci vodních společností a propagátory neoliberalismu - Jerome Monod, šéf Suez Lyonnaise; Maurice Strong, zakladatel Obchodní rady pro trvale udržitelný rozvoj; Robert S. McNamara, bývalý ředitel Světové banky; Enrique Iglesias, prezident Vnitroamerické rozvojové banky; Mohamed T. El-Ashry ze Světové banky a programu Global Environmental Facility a Ismail Serageldin coby předseda.

Pokřivená vize

Světová vodní komise tvrdí, že dokument vize je výsledek osmnáctiměsíčního "mimořádného vynaložení úsilí přispěvatelů - tisíců mužů a žen". Avšak bližší zkoumání metodologie Komise odhalí jiný obrázek. Značný rozsah vkladu do prováděcí vize pochází od účastníků a skupin účastnících se v minulém roce a půl stovek konferencí o vodě a vodních zdrojích.

Zatímco tyto konference se konají v nejrůznějších zemích světa, většina jejich účastníků jsou titíž techničtí poradci, akademici, vodní "experti" a členové různých rozvojových agentur a nevládních organizací. Lidé nejvíce postižení celosvětovou vodní krizí byli často na těchto akcích v okrajové míře. Obyvatelé velkoměstských slumů, obyvatelé venkova a vesnic, lidé postižení nemocemi šířícími se vodou, oběti projektů přehrad financovaných Světovou bankou či postižení suchem či záplavami neměli téměř žádný podíl na vkladu do prováděcí vize. Navzdory tomu již však Serageldin hovoří o vizi jako odrazu zájmů "všech hráčů".

Pohled na "hráče"

Navzdory Serageldinovým výrokům o zahrnutí "všech hráčů", kontrolovalo proces tvorby vize jen několik málo organizací. Vůdčími mezi ostatními byla Světová vodní rada, Světová komise pro vody v 21.století, Globální vodní partnerství, Světová banka a francouzský vodní gigant, Suez Lyonnais des Eaux. Klíčové pozice v těchto organizacích byly rovněž ovládány několika jedinci, jako Ismail Serageldin, který předsedá všem třem "vodním" organizacím a sloužil jako viceprezident Světové banky. Nejméně čtyři lidé z vrcholných pozic v Suez Lyonnaise drží vlivná místa v různých skupinách.

Z 85 jednotlivců a skupin, kteří přispěli do návrhu Vize světových vod v prosinci 1999, jen 19 nemělo žádné přímé vazby na skupiny ovlivňující proces tvorby vize.

"Rámec činnosti" - volný trh

Zatímco Rada a její následnická organizace, Světová komise pro vody 21.století, vypracovaly pro Vodní fórum vizi, vytvořit a zavést "rámec činnosti" bylo svěřeno Globálnímu vodnímu partnerství. Tento dokument navrhuje aktivity, jakými mají vlády vizi implementovat. Zpráva zahrnuje některá velmi kontroverzní doporučení, blízká trendům v mezinárodním obchodu a investičních dohodách.

Zahrnuje to volání po: plné liberalizaci a deregulaci vodního sektoru, po "národním režimu zacházení" pro nadnárodní společnosti (tj. ekvivalentním režimu s místními podniky a/nebo veřejnou správou), po transparentnosti vládních smluv týkajících se vod; usnadnění obchodu -vlády mají být více orientovány na služby soukromému sektoru- a po privatizaci jako nejlepším řešení, případně po smíšených dohodách soukromého a veřejného sektoru.

Další doporučení zahrnují: odstranění všech cen a podpor deformujících obchod, nastolení diskuse o vodní problematice, podporu zemědělských biotechnologií (GMO), ochranu vlastnických práv nad vodními zdroji a alarmující reminiscenci na neslavnou MAI, Mnohostrannou úmluvu o investicích - požadavek "stabilního a předvídatelného investičního klimatu", které by posílilo "práva investorů".

Všechna doporučení jsou ještě více rozvedena v Rámci činnosti. Navzdory tomu, že jsou podána v lákavé terminologii tradičně používané nevládními organizacemi, pomocí dětských kreseb a mnoha odkazů na posílení žen, místních komunit a pozemkovou reformu pomáhají ilustrovat v pozitivnějším a přijatelnějším světle návrhy dlouhodobě směřující k expanzi a dalšímu posílení moci společností nad světovými zásobami vod.

I když některé návrhy nastíněné ve zprávě by potenciálně mohly pomoci při zmírňování globálních vodních problémů, jsou zcela podlomeny tím, co Ismail Serageldin označuje jako budoucnost se "soukromým sektorem v úloze motoru zásadní transformace". Zatímco Vize a akční dokumenty poskytly delegátům Fora a výsledné ministerské konferenci (navštívené přes 100 ministry životního prostředí a rozvoje) zevrubnou analýzu, některé jiné souběžné iniciativy pomohly těsně přičlenit zájmy korporací k agendě Vodního fóra.

Korporace nastupují

V showroomu konference, Světovém vodním veletrhu, korporace jako Nestlé, Suez Lyonnaise, Unilever a Heineken předvedly své snahy podporovat trvalou udržitelnost a vodní efektivnost, zatímco jejich nejvyšší vedení se obrátilo na shromáždění s žádostí, aby voda byla považována za ekonomické zboží, nikoli za lidské právo.

Ve skutečnosti se celá rétorika na Fóru soustředila na "lidské potřeby" - koncept zcela opačný konceptu "lidských práv"- v souladu s koncepcí Světové vodní vize, kde se pojetí vody jako lidského práva neobjevuje. Tento důraz na odklon od diskuse o lidských právech byl oceněn v následující deklaraci z ministerského setkaní, která uznala vodu jako ekonomické zboží, což je podáno jako hlavní ideologické vítězství korporací otevírající jim cestu na trh s vodou.

Jiné ideologické vítězství dosažené soukromým sektorem a neoliberálními vládními činiteli na Vodním fóru bylo oficiální uznání významu "partnerství soukromého a veřejného sektoru" (PPP´s) v oblasti vod. "Partnerství", v němž vláda a průmysl spolupracují na projektu (obvykle veřejné službě) činí ve světě malé procento stávajících systémů správy vod.

Avšak ve světle závěrů konference může velmi rychle v následujících letech toto procento vzrůst. Četné dokumenty, workshopy a projevy na Fóru hovořily o úspěších stávajících "partnerství" a příslibech, které přinášejí. Poměry navrhované pro podíl vlád zněly v duchu, že "hotovostně svázané" vlády, většinou na Jihu, si nemohou dovolit nutnou infrastrukturu a služby pro poskytování vody svému obyvatelstvu.

Nejednou bylo naznačeno, že vlády si nemohou dovolit investovat do svých vodních služeb, protože se zotavují z finančních krizí zadušených programy strukturálních úprav uvalených Mezinárodním měnovým fondem a že jsou "svázané", protože jsou nuceny utrácet obrovský podíl svých rozpočtů na splácení dluhů věřitelským zemím a mezinárodním finančním institucím.

Aktivisté protestují proti závěrům Vodního fóra

Avšak ne vše bylo pro organizátory konference růžové. Mnoho skupin vyvinulo veškeré úsilí k vyjádření kritického hlasu proti celému procesu. Na jednom sezení o soukromo-veřejných partnerstvích vstal člen filipínského svazu veřejného sektoru a ukázal před publikem vzorek vody z manilského vodovodu po zavedení takovéhoto partnerství se Suez Lyonnaise. Žlutohnědá voda předvedená ve skleničce byla pro marketingového ředitele Lyonnaise Jacka Mosse, který právě ukončil suchou prezentaci úspěchu manilského projektu (v současnosti jednoho z největších projektů privatizace vody) dokonalá ostuda.

Některým členům Los Solidarios con Itoiz, skupiny usilující o zastavení stavby přehrady v Itoiz v Baskicku, se podařilo přerušit zahajovací ceremonii dobře zorganizovanou akcí včetně transparentu uvnitř hlavní haly, hlasitého společného protestu publika a předvedení "nahé pravdy" na pódiu požadující "žádné zisky z vody" a "zastavte přehradu Itoiz". Protestující byli na tři dni uvězněni, nejpravděpodobněji kvůli ostudě, kterou způsobili holandské vládě a hlavně princi Vilému Alexandrovi, který byl svolavatelem Fóra.

Členové Mezinárodního sdružení veřejných služeb, Rady kanadských občanů, v Nepálu sídlícího Mezinárodního institutu pro lidská práva, životní prostředí a rozvoj a ostatní měli mnohokrát zasáhli do konference, ve většině případů však to, co řekli, narazilo na hluché uši.

Netrvalo dlouho pochopit, že závěry Fóra nebyly výsledkem otevřené diskuse na konferenci, ale byly zpracovány dlouho před jejím konáním. V tomto ohledu sloužilo samo Fórum jako velkolepá public relation akce k podepření následných závěrů a nikoli jako forum pro otevřenou debatu, jak se prezentovalo.

Pro náhodného pozorovatele byla akce nerozlišitelná od stovek podobných mezinárodních setkání na nejvyšší úrovni. Delegáti, především muži v šedých oblecích, nebyli obklopeni tisíci protestujících. I podle odborové organizace pracovníků ve veřejném sektoru, Public Services International, bylo Vodní fórum "obvyklou událostí".

Voda, zdroj nezbytný pro přežití člověka, se dlouho jevila pro korporace problematická jak ilustrovaly nedávné masové protesty v Cochabambě v Bolívii. Lidé tam po podepsání kontroverzní privatizační smlouvy mezi místní samosprávou a sanfranciskou společností Betchel Corp. trpí drastickými problémy ve vodních službách a odmítají smlouvu uznat. Brzy se ukázalo, že provedení privatizace bylo podmínkou danou bolivijské vládě Světovou bankou.

Protesty přinutily vládu snížit poplatky za vodu a přehodnotit kontrakt s Betchelem a zahájit masivní debatu o demokratickém rozhodování a odpovědnosti. Pozdvižení přinutilo načas Betchel Corp. a další vodní giganty utlumit svou touhu po dobývání nových trhů. Nicméně, s ideologickou a politickou podporou světových vlád, politiků a institucí jako Světová banka a OSN mohou korporace svých cílů dosáhnout snadněji.

Některá fakta o vodě

Podzemní zásoby vody tvoří 1/3 vody na území USA a jsou spotřebovávány osmkrát rychleji, než jsou obnovovány. Saúdská Arábie je čistý exportér pšenice, na jejíž pěstování užívá neobnovitelné vodní zdroje. Očekává se, že své zásoby kompletně spotřebuje do 50 let. Výroba počítačových komponent používaných pro výrobu čipů si žádá 18 milionů litrů vody denně. V celosvětovém měřítku použije průmysl informačních technologií každý rok 1,5 trilionů litrů vody a vyprodukuje 300 bilionů litrů odpadních vod.

Dostupná čerstvá voda činí méně než 0,5% vody na Zemi. Zbytek je mořská voda nebo voda ve formě polárního ledu. Čerstvá voda je obnovitelná přirozeně pouze srážkami v objemu 40 - 50 000 km³ za rok.

V Indii platí některé domácnosti za vodu cca 25% svých příjmů. Chudí obyvatelé Limy v Peru platí soukromým prodejcům až 3 USD za m³ často kontaminované vody, zatímco jiní platí 30 centů za m³ za upravenou vodu z obecního vodovodu. Přes 5 milionů lidí, z nichž většina jsou děti, umírá každý den na nemoci způsobené pitím nedostatečně kvalitní vody. Přes miliardu lidí žije v aridních oblastech, které budou čelit do roku 2025 absolutnímu nedostatku vody.

Corporate Europe Observatory (CEO) je evropská skupina pro výzkum a kampaně zaměřená na ohrožení demokracie, rovnosti a sociální spravedlnosti plynoucí z ekonomické a politické moci korporací a jejich lobbistických skupin

Pro vydání v Britských listech vybrala a přeložila Helena Svatošová, Praha