Musíme si pomáhat - velmi dobrý český film
Jan Čulík
"Erbarme dich, mein Gott," - "Smiluj se, můj Bože," úpěnlivá vokální pasáž z Bachových Matoušových pašijí je mottem filmu režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarkovského Musíme si pomáhat (2000), v jehož závěru se ozývá. Film, v souladu s tímto mottem, je archetypální výpovědí o pošetilosti, ubohosti, absurditě a ničivosti lidského chování "v těžkých dobách", ale zároveň je apoteózou neformální lidské slušnosti. (Mimochodem, obdobným, hluboce filozofickým způsobem využívá v závěru, ale i v průběhu svého filmu Oběť právě této Bachovy hudby ruský režisér Tarkovskij; Oběť je přitom podle mě jedním z nejvýznamnějších filmů, jaké kdy vznikly ve dvacátém století - je návrat k tomuto Bachovi Hřebejkovou poctou Tarkovskému?) O lidském jednání a lidských vztazích vypovídá film Musíme si pomáhat na základě existenciálně zhuštěných mezních situací, kdy jde o život a smrt, v kontextu nacistické okupace Československa, dlouho jen na základě komorní, téměř jevištní interakce čtyř osob: "obyčejného slušného" Čecha Josefa Čížka a jeho ženy Marie, "kolaboranta" Čechoněmce Horsta Prohazky a ukrývaného židovského uprchlíka z koncentračního tábora Davida Wienera.
Film má inteligentně napsaný příběh plný invence a rezonující autentičností; přestože někdy až provokativně zasahuje do žánru černé komedie, na hranici ironizující provokace balancuje s dokonalou jistotou - nikdy přitom nezazní falešný tón.
Snad jedinou výtkou tvůrcům filmu by mohlo být to, že přibližně kolem padesáté až šedesáté minuty filmu se příběh zpomaluje - divák začne být před obrazovkou netrpělivý. Chvíli to vypadá, že tvůrci filmu vytvořili úspěšně výchozí kritickou situaci příběhu a pak ochabli a film se dál nebude rozvíjet. Pokud divák však netrpělivost potlačí (vím, že tvůrci filmu chtěli v tomto místě divákovi přiblížit pocit intenzivního strachu hlavních jeho protagonistů, avšak přesto se domnívám, že by bývalo neškodilo tuto část trochu zkrátit), režisér i scénárista ho překvapí bravurou dalšího vývoje tohoto příběhu. Tento film je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších děl posledních let, autenticky analyzujícím lidské chování v situaci útlaku i následné revoluce. V první řadě je film Musíme si pomáhat svědectvím o velikosti hereckého talentu Boleslava Polívky, který ve filmu zosobňuje hlavní postavu typického, obyčejného "slušného" Čecha "Josefa Čížka" (nevím, jestli tím symbolickým jménem autoři filmu trochu neidealizují českou pospolitost - je skutečně "typický Čech" tak neformálně lidský jako tento Polívkův hrdina?).
Film Musíme si pomáhat je přímo založen na dynamické interakci mezi tím, co vytvořili scénárista a režisér, a jak se to podařilo ztvárnit Polívkovi. Právě Polívka uvedl vynikajícím hereckým výkonem v život velmi dobře napsaný scénář. Bez Polívkova hereckého mistrovství by tento film asi nebyl příliš mnoho.
Videonahrávka filmu, která se komerčně prodává, je technicky nesmírně nízké kvality a v německé verzi názvu filmu, uvedené tučnými písmeny na obalu kazety, je hrubá, primitivní gramatická chyba.
