Proč vznikají antiglobalizační protesty
Seattle, Praha, Quebec City, Janov a dál kdo ví...
Tato města zviditelnilo násilí, spojené s protesty proti způsobu, jakým mocní tohoto světa budují náves a humna budoucí globální vesnice. Scéna s drobnými obměnami stejná - proti malým militantím skupinám stojí za milióny vyzbrojená a koupená ochranka, která s horlivostí a gustem, vymytým mozkům vlastním, chrání pána (1). Obraz pak doplňují desetitisíce protestujících, zneviditelnělých vlastní mírumilovností.
Postavení současné vrchnosti, které symbolizoval pověstný plot v centru Quebecu, dosti připomíná závěr hry V+W "Svět za mřížemi": V ní je zkorumpovaná moc oddělena od veřejnosti mříží vězení, kterou bděle střeží poctivý policajt. Mocným ovšem na jejich straně mříže nic nechybí a tak ani nepociťují touhu dostat se na svobodu. Nakonec tedy není jasné, kde vězení vlastně je a koho před čím policie chrání.
Smysl událostí v citovaných městech bývá vysvětlován pomocí tohoto klišé: Ti, co házejí kamením, jsou idioti, kteří nechápou, jaké dobro jim politikové činí tím, že odstraňují přeživší se státní sektor (pokud ještě někde nějaký zbyl), snižují daně na úkor sociálních programů a uvolňují ruce velkým korporacím.
Toto seskupení polopravd je propagandisticky velmi účinné, protože většina lidí nemá v lásce létající šutry a daně považuje v prvním přiblížení za zrůdnost. Státní sektor (v Kanadě například zdravotnictví, školství, část vědy a výzkumu, státní správa a nějaká ta crown corporation) je - kvůli pensím, relativně slušným platům, dovolené a jiným výdobytkům - předmětem snadno vyvolatelné závisti těch, kdo v něm nepracují. A svět přímého i nepřímého vlivu korporací na politický vývoj je příliš zákulisní než, aby se v něm občan vůbec mohl vyznat.
Zdá se však, že zmíněné klišé ztrácí s postupující sílou protestů půdu pod nohama. Ve hře je zjevně o hodně víc než pár kameníků s kapesníkem přes obličej.
Události poslední doby zjevně odrážejí nesoulad mezi dynamikou ekonomických a politických procesů. Na jedné straně stojí dynamické korporace (nezaměňovat tento pojem s úspěšností) a na druhé straně staromódní a těžkopádné politické instituce, které se bojí jakéhokoli rychlejšího kroku, aby si nerozhněvaly korporace z jejichž milodarů se jejich moc konec konců odvozuje (2).
Velké korporace mají dost peněz na to, aby dostaly k moci takové politiky, kteří budou tak zvaně "pro business". V Severní Americe tento eufemismus znamená, že se politik se nechá přesvědčit lobbisty, placenými ovšem korporacemi, aby se legislativně činil v oblastech, které potenciálně brzdí tvorbu zisku, jakou jsou daně, pracovní zákony, regulace životního prostředí a podobně. K tomu přistupují lukrativní zakázky financované ze státní pokladny. Korporace by do politiky a politiků nevkládaly peníze, kdyby se jim to nevyplatilo (3).
Další významnou skutečností je to, že demokracie (jež by měla ústit v moudrost, inspiraci a konsensus) přestává existovat. Ostatně i v rétorice politiků se demokracie smrskla na argument o volbě z více kandidátů. Cudně se mlčí o tom, jak volby vlastně vypadají (za peníze se k moci dostane kdokoli - viz presidentské volby v USA) i o tom, že jimi ten náznak demokracie končí. Expertně ohlupovaný volič (pokud se jím občan ještě obtěžuje stát) odevzdá hlas, aby obratem narazil na aroganci vítězů: Dals mandát, tak drž hubu (4). Za takového stavu lze těžko očekávat, že veřejnost bude respektovat pseudodemokratické instituce jakými jsou parlament nebo senát - obzvlášť, když je nerespektují ani politikové sami (5).
Vzhledem k tomu, že neexistuje seriósní diskuse o žádném ze základních problémů, občan ztrácí schopnost chápat dění kolem sebe. Ontárijec se například může jen divit, proč je nutné privatizovat úspěšné podniky jen proto, že jsou kontrolovány státem. (6,7)
Je tedy víc než pochopitelné, že v okamžiku, kdy důsledky ekonomické dynamiky světa přesáhnou míru chápání, zdravého rozumu a nebo práh bolestivosti (8), dochází k uvolnění sebezáchovných mechanismů, které působí mimo, nebo případně proti institucím, z nichž se již dávno staly pouhé sinekury intelektuálně líných nafoukanců, kteří jsou tak dokonale okouzleni sami sebou, že nevnímají realitu své nahoty.
Je zřejmé, že i chování protestujících odráží dynamiku tohoto vývoje. A protože cesta pokojného protestu vede - k radosti moci - do nikam, stává se "idiot" s kamenem v ruce klíčovou postavou "obrodného" procesu. Jednak proto, že fyzicky znepokojuje moc (9), jednak proto, že se na mediálně nosné vlně násilností dostávají na veřejnost informace, které by jinak zůstaly mimo okruh jejího zájmu.
Je zajímavé, že selhání tak zvaných demokratických institucí nepochybně vede k občasnému vytváření přímé vazby mezi protestujícími skupinami a korporacemi. Sem například spadá nedávné rozhodnutí některých farmaceutických společností nesoudit se s vládami Brazilie a Jihoafrické republiky, které nerespektují patentovou ochranu léků proti AIDS (10). Jde o vcelku logický proces, protože velké korporace, operující s rozpočty na úrovni hrubých národních důchodů států střední velikosti, nemohou zcela opomenout dopad svého působení na společnost a pokud v nich vládne osvícený diktátor, jsou schopny jednat pružně.
Občasné úspěchy v této oblasti ale bohužel zakrývají podstatu problému. Musíme si totiž stále připomínat, že základní funkcí demokratické instituce je najít pokud možno nejlepší řešení určitého problému a pak je na základě konsensu, který vychází z respektování takové instituce, prosadit. Rozdrobení společnosti do různých zájmových skupin, které nejsou ochotny respektovat jiný názor, krizi jen prohlubuje.
Obnova demokratických institucí, do jejichž pravomoci by mělo spadat i vymezení společenské odpovědnosti velkých korporací (11), je tedy jedinou podstatnější nadějí do budoucna. Bude ale trvat dlouho než se svět zbaví hlupáků, kteří udělali z demokratického procesu dnešní frašku. Těžko říct, jestli tomu Augiášovu chlévu pomůže nějaký filosof (12), kámen a nebo filosof s kamenem v ruce.
Poznámky
(1) V Kanadě byla nedávno zveřejněna závěrečná zpráva o vyšetřování zásahu policie proti lidem, kteří protestovali proti jednání představitelů (a zejména přítomnosti indonézského diktátora Suharta) států pacifické oblasti ve Vancouveru v roce 1997. Vyšetřovací komise proměnila rozpočet 10 miliónů v opatrné konstatování, že se policie chovala nekompetentně, že úřad ministerského předsedy Chretiéna nepřípustně do její práce zasahoval, a že potlačování demonstrací bylo v rozporu s Kanadskou chartou práv. Je zjevné, že díky politickým vlivům přestala policie plnit svůj mandát veřejnoprávní instituce a stala se pouhou ochrankou mocných. Zlatým hřebem její práce bylo ničení transparentů s nápisy jejichž spatřením by mohlo oko diktátora ochořet. Je škoda, že se těch statečných příslušníků, kteří z bezprostředdní blízkosti stříkali pepřový sprej do očí demonstrantů, nikdo nezeptal, zda mají trochu vlastního názoru na politická jednání a zda někdy něco slyšeli o Norimberském procesu, který nadřadil činnost mozku jednotlivce slepě kolektivnímu vykonávání rozkazů.
(2) V článku deníku The Ottawa Sun z 5. července 2001 jsou uvedeny částky, které kanadské politické strany získaly pro svoji činnost v roce 2000. Federálně vládnoucí Liberální strana získala "obrovských 26.5 miliónů dolarů díky největším korporacím v zemi a dobře fungujícím ottawským lobbistickým firmám, které se snaží zajistit lukrativní vládní kontrakty." Na druhém místě byla konservativní strana Canadian Alliance s 19.6 milióny. Obě strany bohatě inserovaly v předvolební kampani a zhruba v poměru dotací si rozdělily poslanecká křesla.
(3) Kanadská CBC nedávno vysílala dokument, z nějž vyplývá, že německý obchodník Karl Hans Schreiber ovlivnil kanadskou politickou scénu ve prospěch velké korporace (Konsorcium Airbus) tím, že v polovině osmdesátých let poskytl prostředky (letenky, ubytování, jídlo) pro 200 delegátů sjezdu Progresivně konservativní strany. Díky hlasům vděčných obdarovaných se dostal k moci Brian Malroney, jehož vláda posléze schválila nákup Airbusů pro Air Canada (místo očekávaných amerických Boeingů). Šlo o miliardovou zakázku, která podržela výrobce nad vodou a převedla miliónové částky všimného do zatím blíže neidentifikovaných kanadských kapes.
Schreiber momentálně žije v Kanadě, protože na něj v Německu vydali zatykač pro daňové úniky. Vydán ale pravděpodobně nebude, protože nikdo nechce, aby mluvil. Malroney byl sice vyšetřovnán policií, ale cesty peněz mezi nejrůznějšími konty byly tak složité, a poicie neobratná, že je těžké získat jenoznačné důkazy.
(4) Ministerský předseda Chretien nedávno na adresu odpůrců globalizace prohlásil, že mají využít demokratické instituce (voleb) a dostat se na základě atraktivního programu k moci. Bohužel zapomněl dodat, že k tomu je zapotřebí silná podpora establishmentu, který si nebude přikrmovat veš ve vlastním kožichu. Chretien ale jinak ví o čem mluví. Sám se dostal k moci na základě předvolebních báchorek o tom, že zruší federální daň z prodeje a projedná znovu Dohodu o volném obchodu s USA. Po volbách se po nich zem slehla (po těch slibech) a tak zůstalo vše při starém.
(5) Nabubřelost politiků předvedl nedávno v plné síle Václav Klaus, když se vysmíval tomu, že by se snad měl podřídit jednacímu řádu Sněmovny. Reakce jeho pravicových nohsledů? Smích v sále, jako by šlo o dobrý vtip. Od politiků, kteří nedovede respektovat zásadní pravidla hry nelze očekávat smysl pro fair play v ničem.
(6) Provinční ontárijská vláda chce privatizovat síť obchodů, které prodávají alkohol. Zmíněný podnik poskytuje perfektní služby a nabízí velmi pestrý výběr vína, kořalek i piva (včetně plzeňského). Jeho roční zisk - asi 800 miliónů dolarů - jde do státní pokladny, což není ideologicky košer, protože zisk má končit v soukromých kapsách (nejlépe kamarádů politiků).
(7) Podnik Ontario Hydro zásoboval po desetiletí provincii elektrickým proudem. Dodávky spolehlivé, ceny ve srovnání s USA mírné, jak se snad na monopol ani nesluší. Byl to ovšem monopol státní, což umožňovalo vládě (po většinu oné doby pravicově konservativní) regulovat cenu energie podle potřeby. Díky tomu Ontario například poměrně slušně přežilo ekonomickou krizi přelomu devadesátých let, protože na několik let dopředu zaručená cena elektrické energie byla magnetem pro udržení investic do provinční ekonomiky. Spokojenost tedy byla na všech stranách. Přesto se současná pravicová vláda, která sama regulaci ceny bohatě využívala, rozhodla podnik privatizovat. Opět nejde o nic jiného než převést zisk do soukromých kapes.
Aby k tomu došlo, je třeba podnik oddlužit. (Dluh, který se momentálně pohybuje kolem 30 miliard dolarů vznikl v sedmdesátých letech, kdy energetická krize vyvolala nejen potřebu nových zdrojů - v Ontariu jimi byly jaderné elektrárny Darlington, Pickering a později Bruce - ale i inflaci a s ní nevýhodné úvěry. Tento dluh však byl vzhledem k rentabilnosti výroby elektrické energie snadno zvládnutelný.) Dluh tedy zůstane ve státní pokladně a bude postupně splácen zvláštními příplatky k účtům za odebranou energii. Soukromému podnikání padne do klína dar odpovídající velikosti zisku, který podnik produkoval tak jako tak. Oproti tvrzení vlády, že se soukromým energetickým sektorem bude energie levnější a život tím pádem tak nějak radostnější stojí realita, kterou lze přiblížit po způsobu Radia Jerevan: V zásadě to je pravda s tím rozdílem, že občan bude (možná) platit míň za 1 kwh, ale bude platit nejrůznější vyrovnávací poplatky, takže nakonec bude platit (o hodně) víc. To ostatně potvrzuje i vývoj v Albertě, kde se deregulace podařila tak pěkně, že vládě nezbylo než uvolnit 5 miliard dolarů (za jeden rok) na příspěvky, které alespoň částečně kompensují prudký nárůst účtů za energii.
(8) Před časem proběhla tiskem informace o tom, že epidemii AIDS v Africe by mohl potlačit lék, který zamezuje přenosu HIV z matky na plod. Cena ochránění jednoho života bratru za 5 dolarů. Zhruba ve stejnou dobu se veřejnost dozvěděla, že třídenní fotopříležitost představitelů sedmi vyspělých států na Okinawě stála 700 (slovy sedm set) miliónů dolarů. Tato suma, která by ochránila 140 miliónů dětí, symbolizuje tragedii světa jemuž vládnou lidé, jimž duševní obzor neumožňuje, aby se alespoň pro jednou vzdali pompy, spokojili se třeba s telekonferencí a ušetřené peníze, které stejně bezostyšně berou ze státních pokladen, uvolnili na lepší účely.
V současné době lze v Kanadě narazit na televisní reklamu jakési společnosti pro získávání prostředků pro charitativní činnost (to je v Severní Americe velmi agresivní a zřejmě výnosný business). Týká se léčby lepry: Pošlete nám peníze, každých 240 dolarů vyléčí jednoho nemocného.
Porovnáme-li tato čísla se 137 milióny dolarů, které získal loni president firmy Nortel (viz rovněž poznámku 11), je třeba jisté otrlosti zůstat k takovému způsobu rozdělování bohatství netečný.
(9) Brutalita zákroků ochranky zjevně roste s nervozitou moci a následnými politickými tlaky na policii. Není to tak dávno, kdy upozornění BL na brutalitu a potažmo nezákonnost jednání české policie považovali někteří čtenáři za nesoudné podlehnutí propagandě demonstrujících skupin. Co si asi tito lidé myslí teď? Termín policejní brutalita (a přísliby jejího vyšetřování) totiž začínáme slyšet i od politiků samých (viz například tento článek přeložený pro BL z deníku International Herald Tribune.
(10) Oznámily to například i BL, byť s poněkud zavádějícím titulkem "Spojené Státy nebudou pronásledovat Brazilii za výrobu levných léků proti AIDS". Byly to ovšem farmaceutické společnosti, které nedaly příkaz svým právníkům, aby se postarali o ochranu jejich privilegií, nikoli politikové. Důvodem jejich postoje je nejspíš skutečnost, že krize AIDS nabyla v Latinské Americe a Africe nebývalých rozměrů a odepírání léků chudým je z hlediska PR problematické až škodlivé. Pokud jde o politiky, ti nezaslouží žádný kredit, protože v průběhu devadesátých let zlobovaně odhlasovali dvacetiletou patentovou ochranu, přestože bylo zřejmé, že výsledkem bude snížená dostupnost léků.
(11) Společenská odpovědnost korporací je pole nezorané a prozatím tabu. Nelze ale ani v nejmenším pochybovat o tom, že v dohledné době bude třeba hledat cesty k nalezení rovnováhy mezi agresivitou honby za ziskem a jejím dopadem na společnost. Jádro problému je v tom, že několik málo lidí v čele velké korporace dělá rozhodnutí, která potenciálně nebo skutečně ovlivňují život celé společnosti, přičemž za svoje konání nejsou odpovědni voličům, ale akcionářům (pokud vůbec).
Jedna z největších kanadských společností Nortel v minulosti expandovala způsobem, který byl považován za vzor všech ziskutvorných ctností a její president Roth byl všeobecně oslavován jako bůh korporativního světa. Ochabnutí ekonomiky USA a špatný odhad budoucích potřeb sektoru telekomunikací vedlo k obrovskému pádu. Nortel v červenci vyhlásil největší čtvrtletní ztrátu v historii kanadských firem - 19.4 miliard amerických dolarů. (To částka odpovídající dluhu Ontari Hydro.) Vzhledem ke komplexnosti účetních postupů je zajímavějším měřítkem počet propuštěných zaměstnanců. Do poloviny roku 2001 šlo celosvětově o 30 tisíc lidí (32% z rozkvětového stavu). Podle odhadu deníku The Ottawa Citizen z 20.8. 2001 přijde jen v Ottawě o práci 5-6000 zaměstnanců této firmy. To je obrovské číslo, zvážíme-li, že Ottawa má s okolím necelý milión obyvatel.
Čím obtížněji budou propuštění zaměstnaci Nortelu hledat podobně placenou práci (velké propouštění postihlo i zaměstnace další velké korporace JDS Uniphase a ochablý je v podstatě celý hi-tech sektor), tím větší bude dominový účinek ztráty jejich příjmu na ekonomiku dané oblasti.
(12) Filosofové se zdají být utlučeni systémem, který dávno ztratil zájem o jednotlivce a jeho osud. Zisk vytlačil jakékoli jiné hodnoty na okraj zájmu moci posluhujících sdělovacích prostředků. Obscénní bohatství malé vrstvy lidí se neustále staví na obdiv, kdežto chudoba kriminalizuje.
