Falešný úhel pohledu
Malá skupina intelektuálů, soustředěná kolem Lidových novin, předvádí obrovskou sílu zveřejněného slova, jehož účinek je závislý na obratnosti vyjadřování, houževnatém opakování a právem či neprávem požívané autoritě jejich šiřitele před veřejností, nikoli na správnosti myšlenky. Mimoděk prokazují pravdivost známého Goebelsova postulátu, byť by se k onomu pánovi jako ke svému učiteli určitě nehlásili a není ani důvod je za jeho vědomé žáky považovat. Jejich vytrvalá agitace směřuje k usměrňování vývoje obrazu česko-německých vztahů v povědomí národa ve shodě s názory, zájmy a mocenskými i ekonomickými cíli politické reprezentace našich bývalých spoluobčanů. Výsledky jejich píle, t.j. zřetelný posun ve vnímání těchto záležitostí mladší generací od pohledu generace pamětníků jsou tak výrazné, že Lidové noviny jako domovský přístav těchto úspěšných věrozvěstů by si zasloužily přejmenování. Kdybychom sáhli do slovníku ideologů předlistopadového režimu, vhodným pojmenováním by byly "Revanšistické noviny". Pojmenovat takto list, kterému právem náleží tradičně úctyhodné místo v dějinách české žurnalistiky, by bylo sprosté, ale v dané souvislosti výstižné.
Zmíněná autorská skupina paradoxně vděčí za úspěch také výsledkům čtyřicetiletého vymývání vlastenectví z mozků občanů jejími úhlavními protivníky-komunisty. Pamětníci hrůz války a kritických poválečných let mizí a paměť národa je vygumovaná v tom smyslu, že byla přerušena kontinuita předávání historických zkušeností z generace na generaci. Virtuální realita války a poválečného období, vytvářená zejména televizí a filmem, se jeví ve vědomí těch, jimž chybí bezprostřední zážitek, jako kýčovitá, vzrušující, nijak nepříjemná, nebezpečnost a nesnáze života v ní pouze předstírající. Úspěšně se šíří představy, že se Čechoslovákům za okupace nijak neubližovalo a žili jsme si docela v blahobytu. Pokud sem tam okupanti někoho zastřelili, inu,byla válka a udržení pořádku bylo příkazem doby.
Zdatní mistři pera využívají oslabení historické paměti a bezostyšně manipulují s dějinnými skutečnostmi již tím, že posouvají bod pohledu, z kterého je třeba nazírat na poválečný odsun Němců, do poválečného období. Tím zastírají příčinnou souvislost inkriminovaných dějů s tím, co se dělo v Evropě i u nás v meziválečném období a za války. Prohlašují, ( vypůjčím si část formulace Viktora Dobala z 16.8.2001) že po druhé světové válce u nás došlo k destrukci politických, ekonomických a lidských práv, jejímž výrazem jsou mimo jiné Benešovy dekrety a odsun, zejména jeho "divoká" etapa. K destrukci ovšem skutečně došlo, ale ne po až válce, nýbrž nástupem nacismu v Německu a následným zničením Rakouska a Československa, při kterém v našem případě Henleinem zfanatizovaná německá menšina nadšeně masově pomáhala. To je pravý počátek popření platnosti lidských práv, stability obecného práva, politických poměrů, ekonomických vztahů, opuštění zásad slušných mezilidských vztahů. Odsun je jen dílčí součástí utrpení druhé světové války, které bylo tak velké, že na jeho poměřování nelze použít měřítka platná v mírovém životě. Kyvadlo, vychýlené do své krajní polohy, se vždy zhoupne do opačného bodu. Ukončené válečné utrpení obyvatel celé Evropy vytřídala pohroma pro žháře a spodina využila příležitosti k uspokojení pudu pomstychtivosti. Masakrování Němců při divokém odsunu československými nebo polskými "revolučními gardami" a poválečnými rychlokvašenými "partyzány", ke kterému došlo na některých místech sovětské okupační zony, je jen kapkou v moři hrůz, jimiž trpěli bez rozdílu vinní i nevinní na obou stranách fronty, tedy i Němci. Namátkově z nich připomínám barbarské vybombardování Drážďan, totální zničení Berlína či Varšavy, zpustošení frontové části území SSSR, ale také vyvraždění šesti milionů Židů, desítek tisíc Cikánů, nesmyslné upálení obyvatel Ploštiny úplně na konci prohrané války, desítky milionů padlých a raněných, hromadné ztráty majetku a střechy nad hlavou a jiné. Tím vším nechci říci, že lidé, kteří zneužili poválečné situace k projevení svých zvrácených choutek týráním Němců, jednali správně a mravně. Jenže v současnosti pachatelé, oběti a skutečně oprávnění soudci již odcházejí do ústraní nebo dokonce nežijí a soudit místo nich jejich děti a vnuky je nepřípustné.
Velkým manipulátorům z Lidových novin se podařilo vnuknout mnoha lidem názor, že odsun byl nemravným porušením lidských práv také proto, poněvadž postihl všechny Němce bez rozídlu, v souladu s principem kolektivní viny. Neříkají naplno, co se správně mělo stát. Domyslím-li ale jejich vývody ad absurdum, pak asi podle jejich představ se po zastavení bojů měly vztahy mezi jednotlivci a národy okamžitě vrátit do takového stavu, v jakém byly v hlubokém míru. Pokud by pak přesto došlo k odsunu Němců, mělo se tak stát po řádném přezkoumání - patrně soudem - podílu každého jednotlivce na válečném bezpráví. Pokud by vůbec byli někteří odsunuti, pak jen ti, kteří se dopustili zločinů, zatímco ti "hodní" by zůstali. Majetky odsunutých by samozřejmě byly vykoupeny. Uplatňujíce jejich představy v praxi, ještě dnes bychom nebyli s "posuzováním individuelní viny" třiapůlmilionového etnika zdaleka hotovi. A možná bychom zažili podobné věci, jakých jsme svědky v bývalé Jugoslávii.
V návaznosti na výše uvedené hodnocení odsunu pánové požadují zrušení t.zv. Benešových dekretů. Posedlost touto myšlenkou by se mohla zdát podivná, protože tyto právní akty měly působnost jen v dané chvíli a situaci. Nedotýkají se žádných věcných vztahů současných ani budoucích. Jejich zbytková hodnota spočívá převážně v tom, že legalizují vyvlastnění německých majetků, zanechaných na našem území. Zrušením dekretů by bylo umožněno retroaktivní působení práva, což je v mírových staibilizovaných poměrech nepřípustné.Jak vyvlastnění, tak následně vytvořené majetkové vztahy k původně německému majetku by se rázem staly nelegálními a vznikl by důvod k vznášení restitučních nároků. Vracení restituovaného majetku do rukou původního vlastníka je sice aktem spravedlnosti, ale na druhé straně může být pociťováno jako křivda těmi, kteří jej kdysi v dobré víře nabyli a dosud užívají. Ve srovnání s polistopadovými restitucemi by ovšem uspokojení případných majetkových nároků odsunutých Němců mělo mnohonásobně větší ekonomické důsledky. Zasáhlo by do individuální osudů mnoha lidí a bylo by jimi chápáno jako křivda. Toto ovšem celá autorská skupina jako jeden muž popírá a odkazuje na výroky oficielních politiků i různých představitelů krajanských spolků českých Němců, kteří budoucí uplatnění majetkových nároků vylučují. Padnou-li Benešovy dekrety, zárukou klidu současných majitelů někdejších německých majetků už nebudou právní akty suverénního státu, ale čestné slovo politiků. Co váží více ? Pokud toto bojovníci za nápravu křivd na odsunutých Němcích popírají, jsou buď slepí, nebo pokrytečtí.
Válečné a poválečné události však již dávno v myšlení "obyčejných" lidí nehrají roli a neovlivňují vzájemné vztahy příslušníků obou národů. S Němci dnes máme spoustu společných zájmů. Ostatně ani v "temné" minulosti nebyly naše vztahy jen konfliktní. Společné kulturní tradice a po staletí vytvářená podobná hodnotová měřítka a životní styl překrývají válečné a poválečné zážitky a odsouvají i vzpomínky na staletí trvající nepřátelství. Přispívájí k tomu změny v myšlení Němců, vyvolané hořkou válečnou zkušeností. Ale hlavní silou je globalizace hospodářských, kulturních i politických vztahů, které nacionalismu nepřejí. Hitlerem slibovaný "nový evropský řád" byl skutečně nastolen, ale naštěstí vítězi nad nacismem a ve zcela jinému duchu. Aktivní generace obou národů nemají s neblahou minulostí vůbec nic společného. Není důvod, proč by měly trpět za pomyslné či skutečné hříchy dědů a otců. Platí to oboustranně. Současní Češi a Němci nemají důvod vzájemně si odpouštět a smiřovat se, protože si nikdy vzájemně neublížili, žádné pře mezi sebou neměli.Nebudou-li je rozeštvávat nezodpovědní politici a novináři, ponecháni sami sobě se do žádných rozepří pouštět nebudou a budou se věnovat pokojnému hromadění majetku.
Vděčným tématem pro proněmeckou lobby je nyní také Temelín. Snaží se nám vnuknout myšlenku, že jsme povinni přizpůsobit se německým technickým normám, při testování elektrárny se podřídit vůli rakouských a německých organizací, elektrárnu zavřít. Nepředkložili však například žádný věcný argument ve prospěch opuštění bezpečnostních norem, platných v USA, tedy v technicky nejvyspělejší zemi světa. Jejich zdůvodnění je pouze politické, a to devotní. Neříkají nic o tom, kdo zaplatí protahování zkoušek elektrárny, kdo by uhradil její odepsání v případě, že nebude spuštěna a cudně mlčí o tom, že provoz Temelína zostří konkureční boj na trhu obou křičících zemí, či že celá tato tahanice patrně sníží cenu ČEZu při privatizaci, možná do rukou právě německého vlastníka. Německé energetické společnosti jsou jediným, byť poněkud skrytým, účastníkem hry, který na nespuštění Temelína jednoznačně vydělá; případné zisky ostatních hráčů jsou nejisté. Pánové tedy svým čtenářům zatajují skutečnost, že i v případě Temelína platí, že za politickými hesly jsou peníze až na tom opravdu prvním místě. Celým postojem dávají najevo, že považují české odborné i politické orgány za dementní, nezodpovědné vůči obyvatelstvu a nesvéprávné (jaký národ, taková vláda…). V době, kdy téměř celý český tisk křičí o porušení suverenity naším přizpůsobením potřebám britské imigrační politiky, tedy o problému, jenž se praktickými důsledky dotýká několika desítek jedinců, kritizují vládu za nedostačnou vstřícnost vůči přáním a zájmům vlád sousedních zemí. Vnucují nám myšlenku, že se samozřejmě musíme přizpůsobit německým normám a blábolí něco o dráždění tygra bosou nohou a zadělání si na evropský malér obnovením zkoušek Temelína těsně před příjezdem kancléře Schrödera.
Snažení zmíněných manipulátorů veřejného mínění je vzorem účelového vytváření umělých zástupných problémů sdělovacími prostředky. Prospěch má mít ten, kdo herce tohoto divadla platí. Zaplatit mají oklamaní diváci, od kterých se samozřejmě očekává, že obelhávačům kromě předraženého vstupného projeví vděk také nadšeným potleskem.
Trochu delší poznámka ŠK: Nepolemizuji s autorem, protože bych mohl valnou většinu jeho článku
podepsat, jak mi mluví z duše... Nicméně musím se ohradit, že tato skupina
"intelektuálů" je spojená pouze s LN. Mediální rozsah této hydry vyplývá z
prolnutí tajných služeb, několika politicko vlivových PR agentur, a
některých "novinářů" do mocensko-mediálního syndikátu, před kterým si nemůže
být jist žádný deník či časopis, vydavatelství či nakladatelství, o rozhlasu
či televizi ani nemluvě. Kořeny tohoto syndikátu je nutno hledat v prostředí
Chraty 77, Rádia Svobodná Evropa a jejího privátního ocasu v bezpáteřném
Českém rozhlase. Pojítka lze hledat ve svérázném spojení
"revolučně-pravicového" romantismu, spojeného s fanatickým a černobílým
viděním světa. Náš a jejich, jejich a náš... Černá, bílá. Ideálně světa bez
jediného komunisty, socialisty či jen levicového křesťana. Ideálně s životem
prvorepublikové smetánky a snobismu. Ideálně be práv nájemníků, zákoníku
práce i bez podpor v nezaměstnanosti. Ideálně bez daní státu. Ideálně tak,
jak svět na pčátku 21. století nemůže být. Už nikdy, protože svět nepoznal
jen Stalina, ale i Vietnam, svět nepoznal jen barikády v ulicích Berlína,
zažívá v poslední době každoročně barikády při setkání MMF či SB -
současných mocných tohoto světa...
V Lidových novinách je situace složitější, než píše autor. Do redakce
nastoupila generace pragmatických novinářů, kteří nehodlají respektovat
"intelektuální hloubku" a "étos" Lidových novin a jejichž jediným úkolem je
dělat noviny, které si lidé budou kupovat. Ne zchudlá "intelektuální"
"elita", ale čtenáři, kteří ty noviny uživí. Pro ilustraci situace odcituji
jednoho z vedoucích pracovníků při kritice tvrdého PR na stránce kultury:
"Mou jedinou starostí je, abych alespoň jednoho autora, o kterém píší LN na
stránce kultury ZNAL. Aby ho znali i čtenáři. Protože o umělcích, kteří jsou
tak skvělí, že je nikdo nekupuje, o těch už dál psát nelze. Není totiž
nikdo, kdo by to platil..."
A tak neúprosný kapitalismus dá zemřít celé jedné novinářské generaci -
generaci důchodců, kteří sice stvořili k obrazu svému sametovou revoluci,
dnes už ale o ně není zájem. Ani o další revoluci. Ani na Hrad, ani do
podhradí, ale do důchodu. A pak budou i noviny normální, jako kdekoliv
jinde.
