Velká Británie: Jak ukončit azylové šílenství

Motto:

1. "Británie je multikulturní země, která si zakládá na toleranci a otevřenosti k uprchlíkům." Teodor Marjanovič, Jindřich Šídlo, Respekt 6. 8. 2001

2. "Odmítnutý žadatel o azyl, který byl při deportaci z Británie dnes umístěn na loď z Doveru do Francie, skočil do moře, ve snaze vrátit se do Británie, a přišel při tom o život. Byl to muž pocházející z Kosova." BBC Radio 4, rozhlasové zprávy v 16 hodin, 20. 8. 2001

Žadatelé o azyl v Británii zůstávají na holičkách, protože je azylové řízení nesmírně neefektivní. Avšak ministerstvo vnitra je neschopné provést reformy, jichž by bylo zapotřebí. Nový začátek může způsobit jedině založení nové, nezávislé Rady pro uprchlíky, argumentoval minulou neděli 19. 8. v týdeníku Observer Guy S. Goodwin Gill, profesor Oxfordské univerzity, právník, zabývající se mezinárodní uprchlickou problematikou. Shrnujeme. (Uvažujme nad tímto článkem i nad českou azylovou politikou, která je ještě daleko méně racionální a efektivní než britská. JČ)

Navzdory tomu, co tvrdí politikové, Konvence o uprchlících z roku 1951 a to, co se v ní praví o statutu uprchlíků, nevytváří problém pro britskou azylovou politiku.

Absolutně nic v Konvenci nebrání britské vládě, aby vyřizovala žádosti o azyl "bezodkladně, prostřednictvím rychlého rozhodování a efektivního systému hodnocení jednotlivých žádostí," jak o tom hovořil premiér Tony Blair před nedávnými britskými všeobecnými volbami.

Konvence nám a všem ostatním 141 státům, které ji podepsaly, připomíná, že máme společnou povinnost neposílat uprchlíky zpět tam, kde jsou pronásledováni, čelí mučení nebo smrti, ale to je povinnost, kterou by uznala za automatickou většina z nás, Konvence nekonvence.

Problémy jsou daleko základnější a jsou daleko blíž domova. Nikdo v britské vládě ani v opozici o tom nechce mluvit, ale jde o základní problém systémové neefektivnosti. Současný proces, jímž projde žadatel o azyl od podání žádosti až k jejímu vyřízení či odmítnutí, je nevhodný, nepružný, plýtvá finančními zdroji, je plný chyb, podléhá politickému ovlivňování a vůbec nestojí za to, aby ho někdo obhajoval.

Neschopnost vlád reagovat na vlny uprchlíků

Už přibližně dvacet let nedokáží vlády přiměřeně a efektivně reagovat na migraci lidí. Částečně za to nese odpovědnost vysoké komisařství OSN pro uprchlíky. Za posledních deset let totiž toto vysoké komisařství přestalo plnit svůj základní mandát. Odmítá se účastnit na procedurách a na realizaci ochrany pro uprchlíky. Neplní svou povinnost, jíž je zlepšovat normy a praxi v zájmu států, hostitelských komunit i samotných uprchlíků.

Vlády se samozřejmě plně podílejí na vině za tato selhání a musejí za ně přijmout odpovědnost. V Evropě už dlouho ministři a oficiální činitelé argumentují, že prý žijeme ve světě nulového přistěhovalectví. Samozřejmě, že tomu tak není: nikdy jsme ve světě nulového přistěhovalectví nežili.

Naopak, jako aktivní činitelé v provázaném světě jsme spojeni historickými, pokrevními a kulturními vazbami se všemi kouty naší planety, jsme nutnou součástí přílivu a odlivu lidí, který vzniká v důsledku obchodu, v důsledku globalizace ekonomiky a v důsledku očekávání našich občanů a jejich rodin. A také potřebujeme zahraniční pracovní síly, neboť jsme si vybudovali většinu svého bohatství prostřednictvím přistěhovalců a gastarbeiterů. Jak klesá počet obyvatel Evropy, zjišťujeme, že existuje mnoho práce, o níž my občané chceme, aby ji někdo dělal, ale ne my sami.

Takže tolerujeme nepravidelnou podtřídu příležitostných pracovních sil. Snažíme se předstírat oficialitu tím, že kriminalizujeme přistěhovalce, kteří nemají příslušné dokumenty, a vystavujeme hlučně na odiv svou tvrdost tím, že rozbíjíme rodiny a arbitrárně umisťujeme nešťastníky na dlouhé měsíce nebo i roky do vazby. Nikdy však nás nenapadne vymknout se konvenčnímu myšlení. Ať už jsme Britové, Němci, Dánové nebo Irové, stále se považujeme za jakýsi staromódní suverénní stát, jako bychom byli schopni se v dnešním světě izolovat fyzicky od lidí a od událostí.

Reagujeme na příznaky jen v daném okamžiku, vůbec nás nenapadne uvažovat o tom, odkud uprchlíci přicházejí, anebo jakou roli hrajeme v jejich důvodech, proč přicházejí k nám. Nenapadne nás zaregistrovat, že hlavními zeměmi, z nichž lidé prchají do Evropy - Afghánistán, Srí Lanka nebo Irák - jsou země, kde zuří konflikt a kde se nedá žít - a právě to jsou typické země, odkud lze očekávat uprchlíky.

Pokud to myslíme vážně s vlnami lidí, kteří přicházejí naším směrem, měli bychom se intenzivně zajímat o řešení jejich problémů - měli bychom pomáhat řešit konflikty a zabraňovat jim, povzbuzovat investice, rozvoj a místní demokratizaci.

Pozitivní rysy britské azylové politiky

Významná rozhodnutí soudů posílila ochranu uprchlíků ženského pohlaví a odhalila právní nedostatky, ano, dokonce i protizákonné jednání malé menšiny našich evropských partnerů.

Bohužel však Jacku Strawovi, který byl donedávna britským ministrem vnitra, [je to nynější britský ministr zahraničních věcí, pozn. JČ], chyběla odvaha a vůle podporovat důsledné a korektní normy mezinárodní ochrany pro uprchlíky po celé Evropě. Namísto toho se zaměřil na bulvární přístup, jehož cílem bylo zlikvidovat fronty uprchlíků, čekajících na rozhodnutí, a na takzvané "zneužívání azylového systému". Důsledkem toho bylo, že tato rétorika odvedla pozornost od skutečných problémů.

Selhání azylové "reformy"

Vláda tvrdí, že zákon o přistěhovalectví a o azylu z roku 1999 pomohl "zreformovat systém, který nefungoval pro nikoho". Není tomu tak. Také vláda tvrdí, že prý došlo k snížení počtu čekatelů na azylové rozhodnutí. Do určité míry tomu možná je tak, i když teď víme, že podstatná většina tzv. "azylových rozhodnutí" jsou podvod a absolutně neposkytují informace o tom, zda žadatelé, o nichž je rozhodováno, potřebují či nepotřebují naši ochranu.

Rozhodování i nadále zůstává zcela odděleno od konkrétního žadatele, a to časově i co do vzdálenosti. To vytváří dodatečná zdržení a náklady, protože bývá často nutné dodatečně vyjasňovat jazykové problémy, důvěryhodnost, tlumočení i celou podstatu věci. Státní úředníci rozhodují o tom, zda poskytnout či neposkytnout azyl, na základě informací o jednotlivých zemích, které nepodléhají veřejné kontrole ani uznávaným normám verifikace. Rozhodovací proces až příliš často určuje ministerstvo financí. Hlavně jde o počet lidí, jimž má být udělen azyl, a nikoliv o kvalitu azylových rozhodnutí. Je velká otázka, zda bychom dokázali nynější azylová rozhodnutí obhájit, anebo zda na jejich základě prostě vypadáme jen jako pitomci.

Nová rada pro uprchlíky

Rozhovory s vysokými a středně vysokými představiteli britského ministerstva vnitra, mnoho z nichž ví, že je zapotřebí reforem a snaží se o reformy usilovat, mě přesvědčily, že reforma je ve skutečnosti nemožná - že byrokratická inerce, která tak často ochromuje reformu, jíž je zapotřebí k tomu, aby vláda vládla dobře, znovu převládne, ať už jsou meritum věci či jeho finanční aspekty jakékoliv.

Pokud si současná či jakákoliv příští vláda přeje skutečně udělat něco s azylovým problémem v této zemi, a nepůjde jí jen o splnění sobeckých zájmů zaměstnanců státních institucí anebo xenofobních požadavků určitých sdělovacích prostředků, bude nutno najít realistickou alternativu k současnému systému.

Podle mého názoru se to dá udělat. Už sama skutečnost, že žadatelé o azyl stále ještě čekají na první rozhodnutí tři až čtyři roky, jen potvrzuje jasnou věc, že totiž pravomoci pro určování statutu uprchlíka a udělování azylu musejí být odebrány ministerstvu vnitra a musejí být poskytnuty nezávislému úřadu - samostatné, autonomní organizaci, nové Radě pro uprchlíky, která nebude podléhat politickým tlakům, jaké každodenně zkreslují proces rozhodování o žádostech o azyl.

Musí vzniknout takový rozhodovací proces, kde bude spolehlivě zajištěno rozhodování, odvolání, právní zastoupení žadatele, tlumočení i informace o zemi, z níž prchá. Rozhodování bude muset činit instituce, v níž bude moci mít veřejnost i organizace, zastávající lidská práva a práva uprchlíků, plnou důvěru. Musí vzniknout prostředí, v němž budou ti, kteří budou o uprchlících rozhodovat, schopni činit solidní, obhajitelná rozhodnutí a nikoliv jen rozhodnutí, ovlivněná uměle zvenčí určenými ukazateli produktivity.

Co vyžaduje spravedlnost

Existuje šest základních rysů efektivní procedury zpracování žádostí o azyl: Rozhodování by mělo být co nejblíže žadateli; k dispozici musejí být kompletní, autoritativní a důvěryhodné informace o zemi, z níž žadatel utíká; žadateli musí být zaručeno poradenství, právní zastoupení a tlumočení; rychlá a racionální rozhodnutí musejí být poskytnuta písemně; musí být možné odvolání na základě faktů; musí existovat právní možnost rozhodnutí revidovat.

Je nutno se vyhnout falešným iluzím