Deset let po selhání komunistického puče v Rusku
Jak mocným nástrojem se po celém světě stala svobodná řeč!
O minulém víkendu tomu bylo deset let, co selhal komunistický puč v Rusku. Nad tím, jakou cestu od té doby ušlo Rusko, se v sobotu v pořadu rozhlasu BBC "From our own correspondent" zamýšlela tehdejší zpravodajka BBC v Moskvě Bridget Kendalová. Příspěvek mě zaujal proto, že se v něm uvažuje nad tím, na co poukazuji už dávno, trochu jinými slovy: Do jaké míry byl pád komunismu ukončením totalitní éry a do jaký míry byl naopak začátkem globalizační, informační éry, která nesnese uzavřené společnosti? Shrnujeme. JČ
Vzpomínám, jak jsem před patnácti lety v Moskvě navštívila jednoho britského podnikatele, který se tam snažil řídit malou joint venture. Chtěl mi vysvětlit svou frustraci s šíleným sovětským systémem, a tak mi ukázal, jak musí každý večer zamykat svůj xerox. Byly to předpisy sovětské cenzury. Xerox stál samostatně v místnosti s ocelovými tyčemi speciálně zpevněnými zdmi, podlahou a stropem. Každý večer se dostavil pracovník sovětské bezpečnosti a místnost zamkl na visací zámek a dal na zámek voskovou pečeť. Ráno kontroloval, zda nebyla pečeť porušena.
V současnosti je v Rusku nesčetné množství fotokopírovacích strojů, lidi mají mobilní telefony a satelitní talíře a dívají se na zahraniční televizi. A přes nekonečné stepi a lesy Ruska komunikují obyčejní Rusové s vnějším světem e-mailem, hrají bridge s americkými babičkami, konverzují v chatroomech s teenagery v Asii a stahují si z internetu hudbu z Jižní Ameriky. Pryč je doba, kdy byl nejlepší dárek pro sovětského známého tippex, (bílá vodička na opravování překlepů, udělaných na psacím stroji) a krabice kopíráků.
Vzpomínám, jak jsem navštívila jednu dámu, spolupracující s disidentským hnutím, která opisovala na psacím stroji v mnoha kopiích na tenký papír básně emigrantského básníka Josifa Brodského. Dneska by ty básně mohla na stisknutí jediného tlačítka poslat komukoliv na světě, v libovolném množství kopií.
Představme si, že by se ruská vláda dnes snažila zakazovat rozšiřování zakázané poezie! Jen pomysleme, jak obtížně stíhá policie po světě internetovou pornografii.
Žijeme v novém světě: máme svobodnější přístup, větší demokracii a existuje daleko větší množství prostupných hranic. Ale do jaké míry je to proto, že skončila studená válka a rozložil se komunismus, a do jaké míry je to proto, že stejně nadcházela revoluce v oblasti informačních technologií a polorozpadlé monstrum sovětského totalitarismu by bylo stejně donuceno odumřít?
Některé globální změny, k nimž došlo, lze skutečně vystopovat zpět ke Gorbačovově "perestrojce". Vzpomínám na sovětského náměstka ministra zahraničních věcí v roce 1988, který mi sdělil, nejenže se chystá Sovětský svaz stáhnout svá vojska z Afghánistánu, ale že se prý Sovětský svaz chystá opustit své spojence v Africe a ve střední Americe. "Angola, Etiopie? Ať si vyřeší své problémy sami," řekl mi.
"Je to on the record, mohu to citovat?" ptala jsem se s magnetofonem v ruce. "Samozřejmě, že ano. To je naše nové politické myšlení," odpověděl.
Nevěřila jsem mu a ani mu zřejmě asi další rok dva nevěřili západní analytikové. Jak jsme si mohli vůbec představit svět, v němž SSSR a USA nesoutěžily o globální nadvládu?
Uznejme však: tím, že jsou dnes hranice daleko prostupnější než kdysi, jsme všichni daleko zranitelnější. Před patnácti lety odsuzovaly vlády v západní Evropě sovětský blok za to, že brání svým občanům volně cestovat. V současnosti uvažují tytéž západní vlády, jak zabránit vstupu do země takzvaným "neoprávněným žadatelům o azyl".
A zatímco ruská a západní policie - a dokonce i rozvědky - nyní navzájem spolupracují, jejich novým společným nepřítelem jsou jiné, těžce postižitelné mezinárodní sítě - mocné zločinecké syndikáty, které celosvětově obchodují s narkotiky, se zbraněmi a ženami, určenými pro prostitucí a pro otroctví. Pašují se dokonce i tělesné orgány.
Je lehké namalovat deprimující obraz.
Ale nezapomínejme, co jsme získali. Demokratické právo volit si svého politika a nebát se otevřeně mluvit s člověkem, kterého neznáme - to je cenná výsada.
Před dvaceti lety v Moskvě bylo pro Rusy promluvit s cizincem riziko. Jedna má známá, kterou zastavil v Moskvě na ulici cizinec, byla okamžitě poté zastavena tajným agentem z KGB: "Co jste řekla tomu Američanovi?" zeptal se agent rovnou, bez pozdravu. "Chtěl vědět, jak se dostane na Rudé náměstí, tak jsem mu to řekla," odpověděla. "Výborně, soudružko, splnila jste svou sovětskou povinnost," řekl agent KGB zcela vážně a šel dál shromažďovat informace. Jak absurdně to teď zní.
A jak mocným nástrojem se stala svobodná řeč! V současnosti si politikové po celém světě, včetně bývalého Sovětského svazu, uvědomují, že malé kampaně obyčejných lidí se v dnešní době dokáží rozrůst a nabýt celosvětových rozměrů. Jen se podívejme na tlak, vyvinutý na farmaceutické společnosti, aby poskytovaly rozvojovému světu levné léky. Podívejme se na úspěch kampaně donutit bohaté země, aby zrušily dluh chudých zemí.
Není divu, že se sovětská vláda snažila zamykat xeroxy co nejdéle! Jakmile vypustíte džina informační svobody z lahve, už ho nikdy nedostanete zpět.
