Britské listy

V poznámce k mému textu v Britských listech dne 31. srpna 2001, kde mimo jiné píši o svém seznámení s dívkou kouřící hašiš, se Jan Čulík ptá: "Co bude ta dívka dělat, až se stane drogově závislou a nebude mít peníze na další narkotika - tak bude krást nebo půjde dělat prostitutku? A drogová závislost neničí jedince fyzicky ani psychicky?" Odpovídat protiotázkou se nemá, ale zde je to zcela na místě. Proč by se měla stát drogově závislou? Hašiš, stejně jako marihuana, v obou případech zde působí látka zvaná THC, není návykový. Kdybych napsal, že jsem s onou dívkou vypil láhev vína, tedy návykového alkoholu, projde to bez povšimnutí.

To ale není to nejpodstatnější. Podstatné je, že šlo o jistou konkrétní situaci, v níž účinkovaly konkrétní osoby. Nejsem tak nezodpovědný, jak to možná vyznělo z mého zkratkovitého textu. Dotyčná dívka cosi hledala a mně přišlo mnohem smysluplnější jí pomoci hledat než jí vyprávět o tom jak škodlivé jsou drogy, což jistě věděla sama. Byla totiž vysoce inteligentní. Nemohu bohužel napsat, o čem jsme se bavili a co vše mi řekla, nemám její souhlas. Mohu se ale pokusit popsat, co se vlastně s člověkem děje po vykouření jointa, neboť poprvé jsem tento zážitek prožil před více než dvaceti lety.

Skutečně zde dojde k jisté krátkodobé proměně psychiky. Svět kolem nás je najednou jiný. To, co se dříve jevilo jako skutečné, hodnotné a normální, připadá najednou klamné, bezvýznamné a směšné. Rozum a logika světa je najednou k smíchu, vše se jeví jen jako jakýsi popis, který nám byl od dětství vnucován a který jsme přijali za svůj. Rozum se stává omezující překážkou, kterou je nutno překročit, abychom došli skutečného poznání. Jde tedy o stav analogický tomu, co Indové nazývají samandhi.

Otázka je, co s tím. Vím o problému příliš mnoho, proto nemohu jednoduše říci, že zde nehrozí žádné nebezpečí. Odkud ale hrozí? Viděl jsem nedávno v televizi dokument odkudsi z Afriky. Skupina po zuby ozbrojených vojáků, zkouřených trávou zde proti komusi bojovala. Byli posedlí jedinou touhou. Touhou zabíjet. Za to ale nemůže tráva, ta jen umocnila jejich přirozené sklony a odbourala zábrany.

Je neskonale snadnější bojovat proti drogám než bojovat proti zlu, které se ukrývá v lidech samotných. Je v tom také pořádný kus pokrytectví a alibismu. Ale některé drogy jsou nebezpečné i jinak. Prožije li někdo onen stav, který popisuji výšem a dokáže li jeho psychika zážitek správně zpracovat, stane se "nebezpečným" pro společnost. Takový člověk se totiž nedá tak snadno ovládat, proto dávám slovo nebezpečný do uvozovek. V minulém textu jsem napsal:

"Často se ale za intolerancí ukrývá mocenská manipulace. Žijeme v době střídání paradigmat, v době, kdy se mění hodnotový systém celé civilizace. To se mnoha lidem nelíbí, neboť to ohrožuje jejich pozici v hierarchii systému a jejich moc... Představme si, že velká část populace najednou přijme za své hodnoty, které v sobě nese tibetská kultura, tedy hodnoty budhismu. Najednou se rozpadne napadrť celé náboženství stále se zvyšující spotřeby a okamžitého hmotného prožitku. To samozřejmě ohrozí velekněze tohoto náboženství. Ohrozí to výrobce a ty, kteří nás nutí ke spotřebě. Mějme toto pořád na paměti, když nám někdo z "vědeckého" hlediska dokazuje nemožnost např. reinkarnace či duchovního života vůbec."

Totéž platí i v tomto případě. Každý, kdo vystupuje proti drogám, třeba i zcela poctivě, veden dobrým úmyslem, by si měl položit zásadní otázku. Ta zní, jestli náhodou není, jak se říká v Čechách, někomu za blbce. Jestli náhodou nepřijal roli snaživého hlupáka, který dostal jen neúplné informace, kterým uvěřil a na základě toho slouží nějaké ideologii.

V budhistické kultuře kouřit trávu nebo hašiš není, na rozdíl od pití alkoholu žádný přečin. Země ovlivněné budhismem jsou mnohem méně agresivní než země s tradicí křesťanskou a islámskou. Budhista se stará především o sebe a o to, aby neškodil druhým. Ten, kdo je ovlivněný paternální kulturou, která má kořeny v judaismu, cítí neustále potřebu napravovat svět kolem sebe a své bližní. Pokud se mu nepodaří druhého zmrzačit k obrazu svému, nezbývá než jej eliminovat. Již Ježíš říká. "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ." Nazval bych toto podobenství moderně, jak podobenství o pýše euroamerické civilizace.

Druhá otázka zněla, jestli drogová závislost ničí jedince fyzicky ani psychicky? Tady se zdá odpověď zcela jednoznačná a jasná. Ve skutečnosti zde není nic jednoznačného a jasného. Řeknu to raději ještě jinak. Drogová závislost je samozřejmě destruktivní proces. Otázka je ale proč.

Ve svých textech jsem zatím vždy nazíral na člověka z pohledu psychologického a duchovního a vyhýbal jsem se pohledu biologickému. Není to proto, že bych tuto složku lidské bytosti podceňoval, jen jsem se snažil vyvažovat jednostraný materialismus, který je všudypřítomný v našich médiích. Nyní se ale budu zabývat věcmi tělesnými.

Naše kulturní chování bývá chápáno jako následek vývoje lidského mozku. Z toho vyplývá, že změna chování u toxikomana chápeme jako poškozením mozku drogou. Ve skutečnosti je to ale obráceně. Právě kulturní chování přispívá k rozvoji mozku. Zdokonalení lidského mozku pomáhá komunikace, tolerance názorových, sociálních a kulturních rozdílů.

Každá společnost má své normy chování. Každá určuje, co je dobré a co špatné. Každá společnost také své normy více či méně násilně prosazuje. Nejběžnější metodou je zde sociální sankce. Připorušení společenských norem vznikají u jednotlivce nepříjemné pocity studu, viny a špatného svědomí. To je v různých kulturách různé. Někdo může mít pocit viny, že nevykonal krevní mstu. I takto archaické společnosti se na této planetě vyskytují (Taliban).

Nás ale zajímá toto. Při překročení společenských sociálních pravidel se totiž cosi zásadního odehraje v celém lidském organizmu. Prostřednictvím neuronálních okruhů vybudovaných socializací je organismus zasažen změnami v neurotransmiterech, dále hormonálními změnami a změnami vyvolanými neurovegetativním systémem. Z toho vyplývá, že jestliže společnost někomu vystaví doklad o tom, že je asociál, třeba tím, že bere drogy, může jej nezvratně fyzicky (!) poškodit. Je li někdo trestán pokořením a odmítáním, jako to dělala socialistická medicína v případě léčby toxikomanií, je li nucen ke studu, dojde zákonitě ke stavu zvaný "vztek ze studu". Tento končí buď agresí vůči sobě či druhým nebo depresí a následnou rezignací. I takovýto stav, uměle navozený tzv. léčením může trvale poškodit některé funkce mozku.

Tvrzení, že mozkové buňky nejsou schopny regenerace, překonali američtí vědci již v osmdesátých letech minulého století. Toto tvrzení bylo a mnohdy dodnes je prostředek některých lékařů k vyvolání strachu u lidí nadměrně konzumujících alkohol. Nakolik jsou takovéto prostředky v souladu s Hipokratovou přísahou, ať si odpoví každý, kdo je používá sám.

(Teď sem raději vsunu tuto poznámku. Poznatky, které uvádím jsou poměrně nové a pro mnohé asi překvapující, nicméně nevznikly v mé hlavě. U novinového článku nebývá zvykem uvádět seznam použité literatury. Sám si však dělám bibliografii ke každému svému textu, z prostého důvodu, abych nezapomněl, odkud jsem citoval. Každému, kdo bude mít zájem rád zašlu emailem seznam knih a časopisů, ze kterých čerpám.)

Ptáme li se tedy jestli drogová závislost ničí jedince fyzicky a psychicky, musíme se zároveň ptát jestli nezaměňujeme příčinu a následek. Nakonec se může ukázat, že skutečně destruktivním prvkem není sama droga, ale intolerantní společnost.

Já ale nechci dělat nějakou lacinou prodrogovou propagandu. Mám rád pravdu, a co se týče drog, se nám hodně lže a lež je pro mne vždy nemravnost, i když s ní sleduji nějaké "vznešené" cíle. Vadí mi lidé, kteří si na drogové problematice budují politickou kariéru. Stejně tak mi vadí, když se z kozlů stávají zahradníci. Vadí mi "experti", jejichž jedinou specializací je to, že nějaký čas drogy brali, pak přestali a začali napravovat druhé. Uniklo jim ale přitom, že za jejich předchozí problémy mohl především nějaký závažný nedostatek ve vlastní osobnosti a proto začali fetovat.

U drogy je totiž největší problém umět si jí nadávkovat. Toto ale pro někoho znamená, že se jí nesmí ani dotknout. Záleží především na psychické výbavě jedince. Je li někdo vnitřně labilní, nezakotvený, stačí mnohdy první dávka a lítá v tom do konce života. Právě takoví se ale dostávají do rukou lékařů, a proto i ti lékaři, kterých si vážím, nejsou ve skutečnosti objektivní. Mají prostě tendenci vlastnosti vzorku populace se kterým přijdou do styku přenášet na celou populaci.

Vrátím se ještě k oné dívce kouřící hašiš. Mrzelo by mne, kdyby si pan Čulík nebo čtenáři Britských listů o mě mysleli, že bych nechal někoho v nesnázích. Bylo by to proti mému životnímu krédu a taky proti tomu, co jsem až doposavaď napsal. Kdyby skutečně hrozilo, že se dotyčná chce živit prostitucí nebo krást, jednal bych rozhodně jinak.

Problém je jinde. Mám hodně přátel o generaci mladších, než jsem sám. Jde vesměs o středoškolské nebo vysokoškolské studenty. Většina z nich běžně kouří marihuanu. Nebráním jim v tom, stejně by mne neposlechli. Snažím se ale každému vysvětlit, že největší chyba, kterou může udělat, je když poznání, které se mu dostalo bude dávat do souvislosti pouze s drogou. Na tomto ulétl v šedesátých letech "prorok LSD" americký psychiatr Timothy Leary a vlastně celé hnutí hippies.

V českých zemích se utratilo v roce 2000 kolem čtyřiceti miliard korun za léky jako diazepam, lexaurin, rohypnol či neurol. Všechny tyto léky jsou silně návykové. Jejich léčebný účinek je v tom, že utlumují. Někdy takovýto lék skutečně pomůže. Sám mívám někdy deprese a potom klidně jdu a nechám si něco napsat. Jenže si zároveň uvědomoji, že deprese mají svou příčinu, kterou lék neodstraní. Většina těch, kteří tyto látky konzumují si toto neuvědomují a tím se stávají toxikomany. Zvláště v tom vynikají dámy ve středním věku, které jsou "na nervy". Tento druh toxikomanie, ve skutečnosti mnohem nebezpečnější než sváteční kouření marihuany, ale nikomu nevadí (!).

Často je možné číst nebo slyšet v médiích, že droga je útěk před realitou. Nemusí tomu tak vždy být. Kuřáci trávy, se kterými se stýkám před ničím neutíkají. Pouze objevili, že existuje i jiný svět než ten materiální. Tato civilizace se vyvíjela velmi jednostraně směrem k materiálnímu způsobu života. V průběhu tohoto vývoje jsme ztratili schopnosti vnímat duchovní svět. Některé chemické látky dokáží stimulovat ta mozková centra, která zodpovídají za vidění duchovní skutečnosti. Důvod dnešní "toxikomanie" mladých lidí je mnohdy právě tento.

Mnohem větší zlo než drogy jsou pro tuto civilizaci automobily. Více lidí zemře následkem dopravních nehod než následkem intoxikace drogou. Automobily nenávratně poškozují přírodu, způsobují respirační choroby. Kvůli automobilům jsme poškodili historická centra mnohých měst a zničili tak cenné kulturní památky. Nicméně ten, kdo na tyto jevy upozorňuje bude nazván extrémistou a zanesen na černou listinu.

Euroamerická civilizace je mimořádně intolerantní k těm, kteří nepřijímají její hodnoty. Jenže takových lidí přibývá. Osobně pokládám konzumní společnost za mrtvolu v agónii. Tažení proti kuřákům trávy a hašiše pak za jeden z projevů této agónie.