Sangatte u Calais:
Jak jsem se ubytoval ve špinavém uprchlickém táboře
Reportér Burhan Wazir se vydával v uprchlickém táboře Červeného kříže v Sangatte ve Francii za uprchlíka. Shrnujeme jeho svědectví, které včera vyšlo v týdeníku Observer.
Vítr fouká od kanálu La Manche a vhání mi ostrý déšť do tváře. Je krátce po devatenácté hodině a na francouzském pobřeží se stmívá. Dojel jsem z Londýna do Calais vlakem pod kanálem La Manche. Jízdenka mě stála 270 liber (cca 15 000 Kč). Mám se pokusit proniknout jako uprchlík do tábora, který se stal ohniskem celosvětové kontroverze, že je to prý útočiště pro žadatele o azyl, kteří se snaží proniknout do Británie a začít tam nový život.
Dovezli mě asi kilometr od Sangatte, tábor je zdálky v temnotě vidět. Asi o patnáct minut později procházím vchodem do tábora, plným odpadků. Všude kolem jsou novináři a zástupci sdělovacích prostředků: kamery, reportéři a fotografové doufají, že se objeví uprchlíci, kteří se budou snažit dostat se do Británie. Noviny a tisk, jak se zdá, se nemohou nabažit zpráv o "přílivu lidí", který má "zahltit Británii."
Tábor v Sangatte je domovem pro asi 1600 uprchlíků a vede ho francouzský Červený kříž. Tábor má politiku "otevřených dveří", pomáhá každému, kdo přijde. Dostanu se dovnitř jednoduše. Mám na sobě bundu, košili a texasky, projdu hlavní bránou a vydám se ke skupině uprchlíků, kteří tam žijí už téměř rok. Většina hovoří pod slabými zářivkami. Uvnitř tábora dominuje životu každodenní nuda stání ve frontě na jídlo, na povlečení a na vodu. Nikdo se nepokusí mě zaregistrovat. "Jsem tady nový," řeknu později onoho večera pracovníku Červeného kříže. "Potřebuju deku." Říká, že deky došly, ale o patnáct minut později se vrací a vrazí mi do ruku těžkou vlněnou deku.
Tábor je umístěn na ošklivém, rovném kusu pole osm kilometrů od centra Calais. Cesta do města - telefonovat příbuzným nebo nakupovat potraviny - trvá více než hodinu. Do Calais vede čtyřproudová silnice, na jejímž okraji není nic než občasná benzínová pumpa. Je to deprimující procházka větrným, nepřátelským územím, i ve městě, kde majitelé obchodů a místní lidé stojí za okny a nepřátelsky se dívají na šňůru uprchlíků, jdoucích do města.
Součástí tábora je i někdejší budova Eurotunnelu, nyní pronajatá francouzské vládě. Řada přetékajících záchodů (zdi jsou potřísněny lidskými výkaly), špinavá umyvadla a sprchy stojí mezi loužemi blátivé vody. V tomto hangáru je dále umístěno 20 přenosných maringotek rozdělených na maringotky pro muže, pro ženy a pro rodiny. Na pravé straně tábora je asi 20 barevných stanů, v každém z nich jsou nosítka pro asi 15 mužů: je tady tak přeplněno, že noví příchozí musejí spát na betonu mezi plnými stany.
Místa pro spaní si uprchlíci přirozeně dávno zabrali podle etnického původu. Kurdové a Afghánci - který je tady nejvíce a kteří jsou jazykově spřízněni prostřednictvím arabštiny - bydlí u vchodu do tábora. Vzadu žijí Pákistánci, Indové a malá skupina Rusů. Zdvořilou segregací, která téměř nikdy nevypukne v násilí se přeskupili obyvatelé tábora ve skupiny, které sdílejí své kulturní zážitky a historii. Jsem svědkem několika hádek ohledně předbíhání ve frontě na snídani, ale všechny jsou rychle vyřešeny prostřednictvím omluv, podání ruky a objímání.
Hovořím se skupinou indických žadatelů o azyl, kteří vzrušeně hovoří o rozdílech mezi Urdu, jazykem, jímž se mluví jen v Pákistán, a hindštinou, obdobně znějícím indickým jazykem. Jsem představen muži, kterému říkají "doktor". Je to Síkh, má trochu nadváhu a je velmi arogantní, tvrdí, že pomohl mnoha uprchlíkům dostat se do Británie. Najde mi postel ve svém stanu. "A pak si promluvíme," slibuje hrubou pandžábštinou. "Za 1000 liber vám pomůžu dostat se do Anglie. Včera jsem poslal dva chlapce. A příští týden půjdou další. Není to žádný problém." Usmívá se a odchází.
Po večeři muži hovoří: mnoho jde ven, dokouřit cigaretu anebo telefonovat ze dvou automatů u hlavních vrat. Všichni muži ignorují ženy, které se starají o děti u umyvadel. Nedaleko vchodu do tábora je puštěná televize: na malém obrazovce plné zrnění hraje Michelle Pfeifferová učitelku ve filmu Dangerous Minds. Dívá se na to asi třicet uprchlíků, všichni muži.
Film končí kolem půlnoci a muži jdou pomalu zpět uložit se ke spánku. Mnoho nejnovějších příchozích bude chodit po táboře ještě několik hodin a bude doufat, že najde postel a nebudou muset spát na betonové podlaze. Lehnu si na nosítko ve stanu, plném iráckých Kurdů. O několik minut později mě vzbudí jeden jejich kolega:"To je moje postel," tvrdí.
V noci se nedá spát, protože 1600 obyvatelů tábora neustále hovoří. Muži chodí sem a tam. V několika stanech tlučou muži do kyblíků z PVC a zpívají spirituály své ztracené vlasti. Je velká zima.
Fronta na snídani v promrzlém táboře v Sangatte trvá téměř dvě hodiny. Dostávám dva plátky bílého chleba, trochu marmelády a hrnek slabého čaje.
Následujícího večera si povšimneme osmi kurdských uprchlíků, jak jdou pryč ze Sangatte a pomalu kráčejí přes pole k tunelu pod kanálem La Manche. Prší už půl hodiny a muži se opatrně vyhýbají loužím a blátu na prošlapané pěšině. "Můžu se k vám přidat," ptám se Sarfraze, mladíka s příjemnou tváří. Zastaví se, aby se vymočil, vděčně přijme cigaretu, mává na kamarády a běží za nimi.
Čekají na nás za rohem, další hodinu jdeme mlčky, lezeme do kopců a sklouzáváme po svazích. Ujdeme čtyři kilometry.
"Tady si musíme sednout?," říká Shakil, další člen skupiny a ukazuje na deky, rozprostřené v trávě. Už jen hodinu pěší chůze a osmiproudová dálnice je dělí od svobody - to pro ně představuje tunel - svobody od nepříjemných podmínek v uprchlickém táboře. Muži vzrušeně zasednou k modlitbě. Pak zpívá Shakil kurdskou lidovou píseň.
V nevlídném francouzském venkovském terénu v následující hodině Shakila a jeho přátele ztratíme. Vezmeme si taxíka k blízké stanici Eurotunelu a z pole sledujeme linie pomalu jdoucích přistěhovalců, plných napětí.
Na dálnici se na mě obrátí asijský mladík:bojuje s větrem a ptá se mě: "Nevíte, kde je tady nádraží? Snažím se dostat do Paříže."
Ukazuji na nápis na dálnici: "Le Gare TGV," je tam napsáno. Mladík vybuchne: "Za tou zatracenou cedulí jdu po dálnici už dvacet kilometrů. To je určitě ještě dalších dvacet zatracených kilometrů." Jde dál.
Nedaleko zastaví policejní automobil, dva policisté v něm prohledávají tuto oblast a hledaj uprchlíky z tábora v Sangatte.
Vlak odsud vypadá nesmírně blízko - stačilo by prostřihnout ostnatý drát, a sklouznout po mírném svahu k nákladním vlakům, které tady zpomalují jen asi na 40 km/h.
Plot byl nedávno prostřižen, ale nyní díry v něm opravila francouzská policie. Z mlhy vystupuje pět Afghánců s ruksaky. "Jdeš do Anglie?" ptá se Mehmood. Je překvapen, když říkám, že jsem novinář. "Tamti lidé na kopci," ukazuje na nedaleký vrcholek kopce, "nám řekli, že jdeš do Anglie a může nám pomoci." Vypadá zklamaně a zničeně, když mu říkám, že plot byl opraven. Ale dá se to znovu prostřihnout, vysvětluji.
"Jenže my na to nemáme ty kleště," říká Afghánec. "Nepomysleli jsme na to."
Teprve teď si uvědomuji, že je pole plné lidí, kteří se schovávají v hluboké trávě a čekají na svou chvíli.
Asi kolem 23. hodiny začne velmi silně pršet. Déšť proměňuje pole v říčky bláta a vody a uprchlíci se zdeprimovaně zvedají z trávy, přelezou dálnici a vracejí se obtížným terénem do tábora. Té noci se nikomu nepodaří dostat se do vlaku.
Když pak druhý den v táboře fotografujeme pro týdeník Observer, aby to neviděli tamější pracovníci Červeného kříže, obklopí nás uprchlíci. "Řekněte lidem, jak strašné to tady je," nařizuje mi jeden mladý Kurd. "Musíte to lidem dát vědět. Nedávají nám dost jídla. A tohle místo je strašně daleko od města. Proto chceme do Anglie. Raději bych se vrátil do Iráku než abych zůstal tady. Ani Saddám by s námi nezacházel takhle špatně."
Rozhlédneme-li se po táboře, na davy uprchlíků, stojících v dlouhých frontách u sprch - někteří z nich tlučou na dveře sprch, aby lidé v nich spěchali - je obtížné s ním nesouhlasit. Blízká fronta na oběd je víc než 150 metrů dlouhá.
Onoho večera se zase vydají muži a ženy na cestu k tunelu. Déšť jim bude bít do tváří, ale jim je to jedno. Myslí jen na Anglii a na vyhlídky na nový život. Sangatte je deprimující. Zatím však nic jiného nemají.
