Dr. Antonín Jelínek, předseda Obce spisovatelů:
Úvodem konference upozornil dr. Antonín Jelínek, že situace je skutečně stále značně nepřehledná. Ústav pro českou literaturu vydal nedávno seznam všech knižních titulů, které vyšly za posledního půl druhého roku. Jsou jich stovky. Nelze znát všechno, co dnes vychází v České republice knižně, uvedl dr. Jelínek.
Jaké jsou dnes v literatuře tendence?
V minulých letech došlo v české literatuře k naprosto podstatné změně. Literatura přestala mít zástupnou roli. Brněnský prozaik Jiří Kratochvil poukazuje na to, že však stále přežívá - ještě z doby komunismu - setrvačnost návyků spisovatelů i čtenářů. Lidé pořád čekají od literatury víc, než jim může dát, a jsou zklamání, že je literatura neuspokojuje. Silně překáží při recepci literatury tento psychologický postoj. Česká literatura je obviňována, že se prý příliš málo zabývá současným životem. Spisovatelé si nemohou zvyknout, že už nejsou členy organizace, která by je zvýhodňovala.
Sjezdy spisovatelů bývaly vítány v komunistické sféře jako platformy určité míry svobody. Literatura hrála roli svědomí národa. Tento pocit ve vědomí národa pořád přežívá. Spisovatelé dodnes nechápou, že napsat román je už dnes jen věcí individuálního rozhodnutí.
Čtyřiadvacet českých spisovatelů nedávno poslalo otevřený dopis ministerstvu kultury, v němž se dožadují finanční podpory pro každou českou knihu. Tvrdí, že česká literatura zmizela. On se však stal přesně opak. Knih vychází daleko více, než kdy předtím.
Co číst? Významný vliv českých autorů ze zahraničí
Velký vliv na současnou českou literaturu má podle Antonína Jelínka skutečnost, že do ní vstoupili čeští autoři, žijící v zahraničí, a tak výrazně rozšířili její obzor. Autoři, jako Jaroslav Vejvoda ze Švýcarska, Jan Novák ze Spojených států a Sylvie Richterová z Itálie jsou v české literatuře významnými osobnostm. Nejprve v ČR vyšly jejich knihy prvně vydané v exilových nakladatelstvích (od Jaroslava Vejvody například Plující andělé, letící ryby a Ptáci, od Jana Nováka Striptease Chicago, to jsou skutečně vynikající povídky, a román Miliónový jeep, od Sylvie Richterové třeba pozoruhodné svědectví o snaze uchovat si v cizině vlastní identitu Návraty a jiné ztráty a Místopis). Teď ti autoři píší dál.
Pro názornost zveřejním alespoň krátkou ukázku z jednoho textu z Novákovy knihy Striptease Chicago. Cituji z povídky "Co mi řekl jeden pán", je to nepřetržitý monolog chlapce, který byl svěřen na opatrování frustrovanému Čechoameričanovi, který zcela žije středoevropskou politikou. Emigrant chlapce veze k vodě a vypráví mu hrabalovským způsobem o osmašedesátém roce a o Československu:
A víš, proč se to tak vyblilo, nevíš, co, tak já ti to teda řeknu, protože Dubček byl komunista. Ty jsou stranou vykleštěný z vlastní vůle ještě před pubertou jako kůroví zpěváčci. Ty si myslíš, že já jsem tam nebyl, řval na mě ten pán, jen jsem o tom slyšel, už jsem kupoval letenku a za deset hodin jsem stál na hranicích v Rakousku. Kdyby bejval padnul jeden výstřel, tak bych tam byl bejval první, já bych do těch kurev pražil, tos neviděl. Tak jsem stál na hranicích a co jsem viděl, lidi s kuframa plnejma slovníků a nádobí se hrnuli směrem ven jak ptačí zob z klícky, nikdo se ani neohlédl, jenom si lebedili, že oni jsou venku a že si nechají za sebou poslat peřiny poštou. Tak jsem tam stál s loveckou puškou, připravenej vběhnout do Československa a střílet, a oni se valili proti mně, pěkně oblečení a s úsměvem. Když jsem je chytal za ramena a otáčel a říkal jim, co děláte, pojdťe zpátky, to se musí bojovat, od toho se nedá utéct jako od zbouchnutý holky, neblbněte, pojdťe tam se mnou zpátky, tak si akorát ty kurvy, zkřivený komunismem, vylepšený tisícem školení, zkrysený, aby si udrželi životní standart, bez spiritu, ťukali na svý prázdný hlavy a říkali, hele, spíš nám tady najdi práci, to bylo to jediný, co je zajímalo, jak mračno kobylek, jak stádo křečků s prázdnýma kapsama v kalhotách i ve tváýřích, celý držky jednu obrovskou kapsu, hnali se přezimovat na teplý Západ. A teď už dávno spí hlubokým zimním spánkem, proto nás filozofie učí, že devadesát procent lidí je ksindl. (...)
Jeli jsme s tou kánojí, přivázanou na střeše jeho minibusu, a na ulici stál stopař a palcem ukazoval k nebi, měl dlouhý vlasy jako holka a ten pán zastavil pěkný kus od něj, divil jsem se tomu, ale když ten kluk přiběhl celý udýchaný k autu, ten pán jenom stáhl okénko na své straně a zařval, chlupáče neberu a dupnul na plyn, jako to dělá táta, a ten kluk tam zůstal stát a byl čím dál tím mrňavější a potom začal hrozit pěstí, ale ta už byla tak maličká, že by s ní nerozbil ani mravenčí vajíčko, jenomže vtom se ozvala hrozná rána a vzdau v autě se po podlaze šoupaly Hračany a rozbily se na nich žárovičky a na straně auta něco spadlo, nejdřív jsem myslel, že na nás padá ten most, ale potom jsem viděl, že to byla jenom ta kánoj, úplně rozbitá na padrť. A ten pán vylezl, bouchl dveřma a upadla klika, začal skákat po tý kánoji a to dřevo křupalo, jak do něj zuřivě kopal. Díval jsem se z druhé strany a vždycky se najednou skrz bok loďky prolomila v třískách jeho velká bota a praštělo to a vzduch pod tím mostem smrděl výfukovým čmoudem jako v tunelu. A auta zastavovala anebo přibrzďovala a lidi stahovali okýnka a smáli se tomu pánovi, že se vzteká a on furt kopal do svý rozbitý kánoje. Najednou jelo okolo vyleštěný auto a z něj koukal ten dlouhovlasatý kluk, a to auto zastavilo a kluk vystrčil hlavu ven a zakřičel, hey, man, wanna ride, we got all kinds of room in here, man, a ten pán sebral kus kánoje a chtěl to po něm hodit, ale než to dřevisko ukroutil, tak auto zase ujelo, a vykloněný kluk se na něj smál a ukazoval ukazováčkem a prostředníčkem peace a já jsem na něj taky ukázal peace, to se mi líbí, dělat na lidi peace nebo fuck you anebo plivat ze šestýho patra lidem, který se drží zábradlí, když jdou nahoru nebo dolů po schodech, když nejede výtah, což se taky dá zařídit, stačí ho dovézt do sklepa a dát ho na hold a potom vyběhnout až nahoru, plivat jim na ruce tou mezerou, co se táhne skrz celý dům jako ta mezera, co ji má babička, co ji už nikdy neuvidím, mezi zubama. A najednou jsem dostal facku od toho pána a umínil jsem si, že už s ním nikdy v životě nepromluvím ani slovo.
Zajímavá je podle dr. Jelínka knížka Boehmerland 600 cc od Michala Konůpka, v Norsku žijícího českého autora. Je to vzpomínání na dětství, na dobu dospívání vypravěče a na jeho pražské přátele. Hlavním motivem je zakopaný motocykl, který hrdina a jeho přátelé najdou, vyvezou z jámy a opraví. Pak do Čech přijedou Němci a motocykl hledají.
Jinou dobrou knihou, která vyšla v Atlantisu, je román od Jiřího Drašnara, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu - je to historie rozvětvené česko-německé rodiny.
Dr. Jelínek si velmi považuje bývalého tajemníka Jana Masaryka, Viktora Fischla (nar. 1912), píšícího velmi klasickou uměřenou prózou. Známý je jeho tragicky groteskní román Dvorní šašci. Ve Fischlových knihách se často vyskytují originální podivíni. Ozvláštňuje také svůj pohled vidinou Franze Kafky.
Neuspokojivý a plochý, i když zručně napsaný je prý podle dr. Jelínka nový román Ivana Klímy Poslední důvěrnost. Je to zručně napsaný deník, vyznání evangelického faráře, který se zamiluje a spáchá nevěru. Kniha je problematická, protože se Klíma snaži do ní nahustit všechny aktuální problémy české současnosti: restituce, téma agentů neoficiálních seznamů státní bezpečnosti, drogy, náboženské sekty.
Dobrý je prý román Jaroslava Putíka Plyšový pes, který dostal cenu Egona Hostovského. Navazuje na Putíkova Muže s břitvou a je to série meditací dvou stárnoucích mužů. Je to rytmicky napsaná kniha, projevující radost z vyprávění. Kontroverzi vyvolala nová kniha Edy Kriseové Kočičí životy, kterou jeden kritik do nebe vychválil jako takřka geniální dílo a jiný ji do naprosto zatratil. Kniha pojednává o osudu volyňských Čechů, které pozval na Ukrajinu kolem roku 1860 car Alexandr II. Kriseová lyrizuje tam, kde by asi měla vytvářet psychologické portréty.
Nejlepší současní čeští prozaikové jsou experimentátoři Jiří Kratochvil, Daniela Hodrová a Sylvie Richterová. Vzniká však velmi zajímavá otázka. Prodávají se jejich knihy vůbec? Čtou se? Rychle klesající zájem o literaturu pod vlivem audiovizuálních médií po celém západním světě potvrdil nedávno v rozhovoru Antonínu Jelínkovi i americký spisovatel Joseph Heller.
Dnešní studenti jsou podle Antonína Jelínka generace televizních videoklipů. Vyčítá jim, že nejsou schopni vnímat hlubší logické souvislosti. Vnímají kauzalitu jinak, než to bývalo zvykem ve starší generaci.
Málokdo ze současných českých autorů dokáže spojit vysoké a nízké tak, aby se stal široce čteným, jak to dokázal Bohumil Hrabal. Umění se rozešlo s obecenstvme. Literatura, stavějící na jazyce, na hře s významy, bude mít stále větší problémy nacházet čtenáře.
