Velká turistická cesta do Gulagu

Chrystia Freeland

Financial Times 23.8.1997

Bylo to, posléze vzpomínal jeden vězeň , jako evokace Posledního soudu od nějakého středověkého malíře: 600 žen, většinou mladých, všechny vyzáblé, polonahé, holohlavé, lil se z nich pot a byly nacpánz do tak malého prostoru lodního podpalubí, "že bylo téměž nemožné určit, kde končil jeden zadek a začínala druhá prsa".

Jen pohlédnout na tuto převalující se lidskou hmotu stačilo, aby se člověk zbláznil, vzpomínal tento vězeň o mnoho let později.

Ale ta mučivá cesta byl jen začátek anabáze do Stalinovy verze pekla na tomto světě, do jednoho z vězeňských táborů gulagu, které měly dvojí účel: poskytovaly práci otroků pro grandiózní průmyslové projekty a terorizovaly sovětskou společnost.

Zmíněné ženy byly dopravovány na staveniště číslo 503, na daleký sibiřský sever, kde z nich pak většina zemřela na stavbě železnice, která nebyla nikdy dokončena a nikdy používána.

Podnikala jsem tutéž odyseu, na pohodlnějším Matrosovu, stárnoucím, ale elegantním ruském říčním parníku, který jezdí po sibiřských řekách pro potěšení turistů. Dostala jsem se na parník Matrosov, protože jsem našla v moskevském tisku maličký inzerát, který sliboval "turistické prohlídky Gulagu". Představa, že bych mohla vidět hrůzy stalinské minulosti očima postkomunistických ruských turistů, byla velmi lákavá, a tak jsem brzo odletěla na Sibiř.

Přílet na letiště v Norilsku, severně od polárního kruhu, byl okamžitým poučením v konstatování ruského disidentského spisovatele Alexandra Solženicyna, že "Gulag je všude, skládá se z nás všech". Z pohodlné perspektivy západního čtenáře se zdá být Solženicynův výrok hlubokou a moudrou filozofií. Jenže v Rusku, zejména na Sibiři, je to holá pravda.

V místech, jako je Norilsk, kde se nachází největší důl na nikl na světě, nebotřebujete turistického průvodce a i bez toho najdete pozůstatky Stalinových pracovních táborů. "Zekové (ruský slang pro vězně) toto město postavili, je to město vězeňských táborů," vysvětluje Voloďa, 36, horník s bílou kůží jako duch a se zkaženými zuby. Vypadá stejně jako všichni obyvatelé Norilska.

Nedaleko centra Norilska skládající ho se z ošuntělých, rozpadávajících se betonových sovětských paneláků a několika zakrslých stromů, prohrávajících v boji s permafrostem, označuje ostnatý drát hranici vězeňského tábora ze Stalinovy éry, v němž nyní přebývají vězni Borise Jelcina.

Norilské doly nejprve vytesali do zmrzlé země otroci z Gulagu. I silnice jsou dědictvím Gulagu: Potapov, talentovaný inženýr, poslaný do Gulagu, vymyslel větrný tunel, takže bylo možné stavět silnice i v tundře, bičované větry. Ty silnice se dodnes jmenují potapovce.

Potapovovo jméno dodnes straší Gulag, ale existují tu tisíce živoucích duchů. Jsou tu lidé jako Ivan, sukovitý tvor, tak zakrslý, jako norilské stromy, který pracuje s Voloďou. Koncem třicátých let poslali Ivana do věznic za polárním kruhem, protože paběrkoval na poli po odvezené sklizni obilí. Byl to trestný čin, který Stalinovy soudy trestaly dvanácti lety vězení a brutální douškou: dalšími patnácti lety vnitřního exilu v Norilsku. Pak už byl Ivan příliš starý a příliš izolovaný na to, aby se mohl vrátit.

Je těžko si představit něco horšího než být odsouzen na doživotí do města Norilsk. Je to na světě jedno z nejnehostinnějších míst. Komáry přeplněné léto trvá jen dvacet dní, je to krátká přestávka v roce, jemuž vévodí "polární noc", kdy je trvalá tma a teploty klesají na padesát stupňů pod nulou.

Takzvaná civilizace ještě přidala k brutalitě přírody. Norilsk je jedním z deseti ekologicky nejznečištěnějších měst. Je to pozoruhodný rekord v zemi, plné jaderných a chemických katastrof. Je to vidět v kalužích krvavě červeného bláta, které se shromažďuje v městských příkopech. Jsme tisíce kilometrů vzdáleni od jiného lidského sídliště, ale stalinističtí ústřední plánovači obklopili Norilsk tak geniálně továrnami a doly, že strávit několik hodin ve městě je, jako byste dýchali drcené sklo.

Ale, jak mi vyprávěl Voloďa, obyvatelé Gulagu nejsou jedinými vězni tohoto krutého světa. Kromě otroků bydleli v městech jako je Norilsk, uprchlíci ze Stalinovy ničivé kolektivizace - prostí venkované jako Voloďovi rodiče, kteří opustili svou vesnici v Kursku, ve středním Rusku a do Norilska je přilákat příslib vysokých mezd.

Za sovětské éry mohli doufat, že si během života na severu ušetří dostatečné množství peněz, aby si z toho mohli financovat odpočinek ve stáří v příjemnějším klimatu. Avšak hospodářské reformy jim zlikvidovaly tyto úspory a způsobily astronomický růst činží. Takže jsou tyto rodiny v pasti: v Norilsku musejí zůstat navždy.

"Abych mohl odsud odjet, potřeboval bych peníze - a ty nemám. Jsme tady vězni bez ostnatého drátu," říká Voloďa.

Jedeme zpět centrem Norilska, kde se oslavuje Den metalurgů, svátek, ze sovětské éry, který slouží jako záminka pro pitky. Reproduktory vyhrávají starý šlágr: "Rusové, Rusové, náš osud je bouřlivý. Proč, ach, proč, potřebujeme tragédii, aby nás posílila," zpívá přeslazený hlas. Opilí obyvatelé Norilska, jak se zdá zaujímají k písni netečný postoj, ale levný popěvek se mi pořád ještě motá hlavou, když přijíždíme do Dudinky, polorozpadlého přístavu, kde mám nastoupit na říční loď, která nás odveze na vzdálenější místa táborů Gulagu.

Po noci plavby jižně po řece Jeniseji, jedné z oněch mocných sibiřských řek, které si prodraly cestu ruským severem, přijíždíme do Igarky, skoro úplně opuštěné vesnice, která kdysi bývala ústředím staveniště číslo 503, Stalinovy železnice nikam. Byl to oblíbený Stalinův projekt - chtěl spojit evropské Rusko s dalekým severem sibiřskou železnicí.

Stalin měl možná zvrácené potěšení z toho, že nechal vybudovat toho vězeňské staveniště nedaleko sibiřské vesnice, do níž byl sám poslán do daleko fešáčtějšího carského exilu. Sovětskému diktátoru se projek č. 503 toli líbil, že dal příkaz, aby se začalo v roce 1949 stavět, přestože nebyly vypracovány žádné inženýrské plány ani zeměměřičské mapy. Projekt byl mezi vězni znám jako "železnice kostí". Při její stavbě zahynuly desetitisíce lidí. Projekt byl zastaven v roce 1953, okamžitě to Stalinově smrti.

Už u hlavního vchodu je jasné, že muzeum Gulagu v Igarce a jeho místní návštěvníci jsou značně pochmurní. Namísto běžných nápisů, že se v museu nesmí fotografovat nebo pít limonády, ve foyeru muzea varuje ručně psaný nápis: "Je zakázáno navštěvovat muzeum ve stavu opilosti".

Avšak když Natalia Grezina, energická ředitelka muzea, popisuje některé chmurné exponáty, brzo se stává zjevným, proč se u návštěvníků muzea začíná projevovat tendence obrátit se k alkoholu.

Grezina popisuje "mateřskou zónu", kde byly děti až do věku tří let vězněny odděleně od svých pracujících matek. Když matky nesplnily své pracovní kvóty, byly potrestány odepřením pravidelné návštěvy u dítěte jednou za měsíc.

Jinou specialitou Igarky bylo Divadlo otroků, operetní soubor, který se skládal z nejlepších zpěváků, tanečníků, hudební a herců ze zemí, které dobyla Rudá armáda. Jeden vězeň byl bývalý umělecký ředitel petrohradského Marinského divadla. Oběsil se po jednom představení, neboť kontrast mezi svobodou jeho tvůrčího života a vězením, kam se měl vrátit po divadle, byl nesnesitelný.

Po několika hodinách plavby proti proudu, v Jermakové, si prohlížíme polorozpadné pozůstatky staveniště 503. Kdysi to bývalo vězení, kde žilo několik tisíc lidí. Nyní se Jermakova znovu v podstatě úplně vrátila do divoké tajgy, které vězně přivítala, když sem byli dovezeni se sekyrami a několika strážnými a bylo jim nařízeno, aby si postavili na zimu baráky.

V krátkém létě si vězni nejvíce stěžovali na komáry. Jeden bývalý vězeň je charakterizoval jako "mučivé hejno. Komárů bylo ve vzduchu víc než je kapek v bouři. Když jste mávli rukou ve vzduchu, byla hned celá zkrvavená od mrtvých komárů."

I když jsem byla prosáklá nejmodernějšími západními odpuzovači komárů, moderní komáři útočili na mé oči, uši, na nos a ústa. Museli jsme utíkat, abychom nechali komáry pozadu. Prodírali jsme se hustým podrostem a hledali jsme pozůstatek tábora.

Brzy jsme nalezli železnici, která nevedla nikam. Nyní zbývalo jen několik rezavých kolejnicových spojek, zbytečně připevněných k zemi v sibiřském pralese. Po několika kilometrech jsme dospěli k obvodu tábora. Byly tam kusy ostnatého drátu, polorozpadlá strážní věž a nápis "Zákaz vstupu".

Vevnitř jsme našli několik polorozpadlých skladišť a kasáren, které kdysi bývaly součástí gulagu. Byly v nich roztroušeny pozůstatky táborového života - tu hnijící bota, jinde kus umyvadla. Jediným formálním potvrzením, že jde o místo, kde mnoho lidí intezívně trpělo, je omšelý dřevěný kříž na břehu řeky, který tam postavila ortodoxní církev.

Skutečnost, že neexistuje žádný památník zdejšímu utrpení, je matoucí. Spolucestující na této túře nevědí, jestli se účastníme jakési sibiřské cesty divokou přírodou, anebo zda je to výlet do nejtemnějších koutů ruské historie. Několik dívek natrhalo kytice nádherného množství severských květin. Jiné se stavějí do vyzývavě sexuálních póz pro své milence, kteří je v nich fotografují. Jeden mladý muž se rozhodne, že napíše na zeď rozpadávající se vězeňské budovy "Byl tady Žeňa".

Ale, jak dál procházíme táborem, účastníci zájezdu ztrácejí humor. "Tohle není místo na úsměvy," řekne najednou vážně vyhlížející mladá žena z města Kemerovo, kde se doluje uhlí, když jí přátelé žádají, aby se usmála pro fotografy.

Večer, když se shromáždíme v baru, abychom spláchli těžkou lodní stravu sovětského typu, snažím se porozumět, proč se ostatní účastníci zájezdu rozhodli navštívit stalinský vězeňský tábor, přesto však zůstávají podivně nedojati. Projevují národní obojakost země, které rázně odmítla svou komunistickou minulost, která se však dosud spokojuje tím, že jí vládne bývalá komunistická nomenklatura.

Když dál naléhám se svými nepopulárními otázkami - cizinci jsou v této části Ruska stále ještě velmi exotičtí a moji ruští společníci by se mě daleko raději chtěli vyptávat na spotřebitelský ráj na Západě - podaří se mi zjistit pozoruhodnou věc. Téměř všichni účastníci zájezdu měli prarodiče, rodiče, strýce nebo bratrance, kteří byli vězněni za sovětského režimu.

Lidi začnou mluvit o osobních tragédiích, ale nemohou se shodnout, co to znamená. Alexej, jehož rodina byla navždy vyhoštěna z privilegovaného způsobu života komunistů, protože jeho dědeček spáchal "hřích", že se nechal vzít Němci do zajetí, je přesvědčen, že gulag skrývá pro Kreml poučení: "Všichni bývalí komunisté v naší vládě by měli povinně jet na tento zájezd."

"Víme, že naše celá země byl jeden velký gulag, a řídí ji dosud mnoho těchže lidí," konstatuje Oleg, lékař z místního hlavního města, Krasnojarsku. "Ale co můžeme dělat? Už je dost těžké v této zemi vůbec přežít."

Ruští demokraté, disidenti a aktivisté, zasazující se za lidská práva, jejichž odvaha roztrhala Sovětský svaz na kusy, ale kteří byli nyní odsunuti na okraj veřejného života, jsou přesvědčeni, že tento pocit bezmocnosti a  apatie je příznakem toho, že v Rusku nefunguje občanská společnost. Varují, že dokud si Rusko plně neuvědomí svou minulost, riskuje, že se ta minulost bude opakovat.

Moji popíjející společníci jsou ale optimističtější. "Podívejte se, alespoň o tom mluvíme, a dokonce s cizinkou," říká Oleg. "Před deseti lety by se nám o takové demokracii ani nesnilo. Jsou dvě hodiny ráno, arktické slunce svítí jasně a mezi doušky vodky se dají moji noví přátelé do zpěvu vlasteneckých písní z komunistických letních táborů.

Když Oleg vidí, že to prostě nechápu, usměje se a vysvětluje: "Podívej se, Chrystie, strávili jsme den v gulagu a přesto si dokážeme takhle zazpívat. Takový národ, jako jsme my, si nikdo nikdy nepodrobí."

(Faxové číslo na "Memorial", ruskou organizaci, která se zasazuje a zachování památky obětí gulagu, je 7-095-973-2094.)