Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé BL se vám natáhnou, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy.
Jsem nejraději tam, kde právě nejsem...
Susanna Roth (14.5.1950 - 11.7.1997)
Zemřela velká švýcarská znalkyně a překladatelka Hrabalova a Kunderova díla
"Chtěla jsem v létě přijet do Švýcarska, ale zase tam budu jen bleskově, protože se stal zázrak: dostala jsem po osmi letech vízum do Prahy. Moc se těším a trošku se bojím," psala Zuzana z Paříže.
Na pohledu není Montmartre, kde jsme mezi turistickými atrakcemi pátraly po stopách avantgardy, netyčí se tam Eiffelovka, před kterou Zuzana tropila opičárny s mým synem. Na pohledu stojí gotická socha Kateřiny alexandrejské z hradu Karlštejn. Půvabná světice drží v levé ruce pootevřenou bibli a pravou ukazuje na svého protivníka, po jehož hřbetě sveřepě šlape. Lístek je datován 11.8.87 a Švýcarka Zuzana napsala text česky.
Z bývalého Československa ji vypověděli při jedné z jejích návštěv. Nedlouho potom, co v Curychu tlumočila přednášku emigranta Milana Kundery. Učil v Paříži na Ecole des Hautes Etudes et Science Sociales. Dalším Kunderovým hříchem byly úspěšné francouzské překlady jeho románů. Tenkrát, v roce 1979 Zuzana ještě netušila, že bude všechny Kunderovy knihy překládat.
Česky se začala učit na počátku sedmdesátých let v Curychu. I když se chtěla vlastně naučit rusky. Ke studiu slavistiky patří však kromě ruštiny také západo a jihoslovanské jazyky. Zuzana se rozhodla pro češtinu a srbochorvatštinu. Později se učila i makedonsky. V roce 1972 dostala stipendium na Karlově univerzitě. Do Curychu se po roce nevrátila už Susanna Roth, ale Zuzana Rothová, která mluvila pražsky, jako by byla křtěná Vltavou. Sicilská ulízečka na katedře slovanských jazyků byla ovšem přesvědčená, že Zuzana pochází ze severní Itálie. Diskutovaly spolu a tempteramentně gestikulovaly, až nám oči přecházely. Kdyby byl naší signoře někdo vyprávěl, že se Zuzana naučila italsky v Praze od svých přátel, sotva by mu uvěřila.
Zuzana byla fenomenální jazykový talent. Slavistiku chtěla studovat, protože je to těžký obor. Jejím rodičům dalo dost práce ji přemluvit, aby si přibrala i nějaký "normální" jazyk. Vybrala si francouzštinu.
V Čechách a na Slovensku je Zuzana známá především jako překladatelka a propagátorka díla Bohumila Hrabala a Milana Kundery. Také jako reprezentantka švýcarské kulturní nadace Pro Helvetia. Zuzana založila v roce 1992 její pobočku v Praze a v letech 1992 - 1993 zastupovala tuto vstřícnou instituci v Bratislavě. Organizovala kulturní výměnu, zprostředkovávala stipendia, výstavy, koncerty, divadelní zájezdy. Všestranně podporovala umělkyně a umělce. A přitom pilně překládala. Málokdy však v Čechách a na Slovensku ví, že Zuzana byla literární vědkyně a kritička. Její recenze knižních novinek pravidelně vycházely ve švýcarských, německých, rakouských a francouzských novinách a časopisech. V odborných publikacích uveřejňovala příspěvky především o české literatuře 19. a 20. století.
"Sedím nad Boženou Němcovou, už jsem osm let (jak to utíká!) o ní nic nedělala. Škoda. Snad to zase půjde. Jinak překládám z francouzštiny nového Kunderu ("Pomalost") a baví mě to," sdělovala Zuzana z Bratislavy v lednu 1995. To už měla za sebou chemoterapii po první operaci rakoviny. V květnu 1994 šla pod nůž a v červnu se pustila do překládání. Jenom v tomto roce vyšlo šest jejích německých překladů ("Příliš mnoho andělů" od Petra Chudožilova, kniha Květoslava Chvatíka o Kunderovi, Daniely Hodrové "Citta dolente", "Schizofrenní evangelium" Bohumila Hrabala a "Česká bohéma" od Josefa Hiršala. Kunderovy "Zrazené odkazy" přeložila z francouzského originálu.)
Zuzana byla "statečný Mikeš" z pohádek Boženy Němcové: ničeho se nezalekla a bojovala vždy až do konce. Němcové věnovala Zuzana několik studií. Nezatížená českými domácími tradicemi a předsudky zpracovala legendy o původu této "první emancipované ženy v Čechách a na Slovensku". Věcně a bez sentimentality zhodnotila vlastenectví Betty Panklové, která se teprve po sňatku naučila česky. O to obdivuhodnější byl krásný jazyk jejího díla. Zuzana analyzovala romantickou prózu a národopisnou činnost této nejvýznamnější české spisovatelky 19. století. Citlivě a bez senzacechtivosti popsla její soukromý život. Božena Němcová prožívala podobně jako George Sandová dobrodružství volné lásky. Na rozdíl od francouzské šlechtičny na to tvrdě doplatila - společenskou diskriminací, finanční nouzí a zruinovaným zdravím. Kromě těchto aspektů rozebrala Zuzana velmi kriticky mýty, kterými je Němcová opředena. Jako "naše skvělá vlastenka", jako "krásný pozemský anděl", anebo jako "bojovnice za lepší příští". V letech 1987 - 1991 uspořádala Zuzana anketu mezi českými spisovateli o jejich poměru k Boženě Němcové a jejímu dílu. Již těžce nemocná, přeložila prosebné dopisy, které Němcová napsala dva měsíce před smrtí. Tento překlad vyšel dva měsíce před Zuzaninou smrtí.
V té době se ještě snažila pracovat na sborníku o Hrabalovi, který začala po jeho úmrtí připravovat. S "králem pábitelů" se seznámila, když poprvé přijela do Prahy. Na fotografii u spisovatelova domku v Kersku pózují spolu ve vykasaných džínách a v pruhovaných ponožkách. Drobná světlovlasá dívenka se usmívá na paní Elišku Hrabalovou, která je fotografuje. Pan Hrabal se filištínsky usmívá na dívenku. Má k tomu pádný důvod, neboť tato titěrka chce napsat o jeho knihách dizertační práci. To ještě nikoho nenapadlo, že se ze skromné studentky stane nejznámější švýcarská bohemistka. O Hrabalově díle napsala výtečnou monografii. Byla i jeho nejlepší německou překladatelkou, a později zástupkyní autorských práv na Západě. Po sametové revoluci doprovázela trpělivě nemocného a vrtošivého spisovatele na cestách v cizině. Naposledy se setkali v prosinci minulého roku v Berlíně. O přestávce mezi autorským čtením je vyfotil pohotový reportér. Bohumil Hrabal otcovsky pozoruje rozesmátou Zuzanu. Má krátké vlasy po nekonečných chemoterapiích a není už drobná jako kdysi. Ale vypadá tak svěle, že by mohla skály lámat.
"Vlastně bych měl být už rok a půl mrtvá. Po tak mizerné zimě jsem si ovšem zasloužila jaro a léto," prohlásila Zuzana rozhodně o velikonocích. V antroposofické klinice u Basileje byla nejtěžší pacientkou. Nikdo to však nepozoroval. Žertovala se sestrami a utěšovala ostatní nemocné. Tvrdošíjně jim opakovala, že nemůže umřít, protože nemá čas. Chtěla přeložit dosud nedopsanou knihu Milana Kundery.
"Mám se líp, ale bohužel za cenu, že dostávám morfium. Tak to je," stojí na lístku z této doby. Pak ještě napsala, když vyšly dopisy Boženy Němcové: "Můj stav se neustále zhoršuje, ale nevzdávám to. Brzy zase nashledanou, ozvu se!" Skutečně zatelefonovala, že si zaplavala v curyšském jezeře. Asi to bylo naposledy. Voda byla její živel.
Věřili jsme, že se stane zázrak. Zuzana byla perpetuum mobile. Nic ji nemohlo porazit. Před curyšskou kožeností utekla do Paříže. Z Paříže odešla do Vídně. Žila v Praze. Potom v Bratislavě a zároveň ve Vídni. Nakonec vedla v Curychu východoevropské oddělení Pro Helvetie. Přeložila třicet knih pouze do němčiny. Železná disciplína, bohémské veselí, obrovská životní vůle a neobyčejná nezištnost - to byla naše Zuzana, Susanna, Susi. Proč by mělá právě ona umírat?
Zázrak se nestal. Do Curychu se sjeli přátelé z celé Evropy se se Zuzanou rozloučit. Na jejím smutečním oznámení stojí hrabalovské motto: "Jsem nejraději tam, kde právě nejsem..."
Helena Kanyar-Beckerová
Basilej
