Jan Čulík

Sedmdesát čtyři procent skotských účastníků mimořádného referenda, zorganizovaného labouristickou vládou, hlasovalo ve čtvrtek 11. září, že si přeje zřízení samostatného skotského parlamentu. 63 procent účastníků referenda dalo novému parlamentu právo zvyšovat či snižovat daně. Referenda se účastnilo přibližně 60 procent skotských voličů. Pro zřízení skotského parlamentu se tedy vyslovilo přibližně 45 procent všech skotských voličů.

Považuje se to za výraznou podporu návrhu vytvořit nový skotský parlament. Podstatně překročil počet občanů účastnících se referenda minimální hranici 40 procent, které nebylo dosaženo v roce 1979, kdy byla skotským voličům v referendu poprvé položena v podstatě tatáž otázka. Nynější referendum se však ve srovnání s referendem z roku 1979 konalo za radikálně změněné situace. Komentátoři vesměs hodnotí výsledek nynějšího referenda pozitivně.

Labouristický ministr pro Skotsko, Donald Dewar, který se tímto v podstatě stává skotským ministerským předsedou, charakterizoval výsledek voleb jako triumf. "Je to vynikající výsledek. Překonali jsme očekávání. Je to jednoznačné. Občané ve Skotsku podpořili politiku Labouristické strany, aby byl zřízen skotský parlament s právem měnit daně. Znamená to, že nyní máme pro vytvoření nových zákonů morální autoritu a můžeme to udělat energicky."

Ústavní mluvčí Konzervativní strany Michael Ancram uvedl, že jeho strana bude respektovat demokratickou vůli občanů, ale vyjádřil pesimismus ohledně budoucnosti jednoty Velké Británie. "Vzniká nebezpečí, protože celý projekt je nevyvážený. Mohlo by to vést k ústavní nestabilitě a k rozpadu Velké Británie. Budu usilovat velmi energicky, aby se to nestalo".

Ve čtvrtečním referendu hlasovalo 74 procent voličů "Ano" odpovědí na otázku, zda si přejí zřízení samostatného skotského parlamentu, 25 procent voličů zvolilo odpověď "Ne." Na druhou otázku, zda má mít nový parlament právo měnit daně odpovědělo 63 procent voličů "Ano", 36 procent "Ne".

Výsledky překonaly veškerá očekávání aktivistů za samostatnou vládu ve Skotsku. Celé Skotsko hlasovalo pro zřízení nového skotského parlamentu. Jen dva okrsky, Orknejské ostrovy a zemědělský okrsek na jihozápadě Skotska Dumfries and Galloway odmitly návrh, že by měl mít nový parlament pravomoc měnit daně. Tony Blair konstatoval, že jde o "fantastický výsledek" a že je potěšen, že si Skotové důvěřují, že si dokáží vládnou sami.

Donald Dewar uvedl, že rozhodnutí uspořádat referendum bylo triumfálně potvrzeno jako správné. Šéf skotských liberálních demokratů Jim Wallace řekl, že jde o historické rozhodnutí: dokončení úsilí, které trvalo sto let. Alex Salmond, šéf Skotské nacionální strany, vyjádřil názor, že jde o začátek cesty, která povede k nezávislosti. Čelní konzervativci uznali, že občané promluvili nahlas a jasně. Budou muset svou situaci přehodnotit. V mnoha částech Skotska pokračovaly oslavy vítězství ještě v ranních pátečních hodinách.

Na jednom z edinburských pahorků, Calton Hill, kde se koná vigílie za samostatnost Skotska už od roku 1992, vládla nálada absolutního nadšení. "Lidé ve Skotsku konečně promluvili a řekli něco, co chtěli říct velmi dlouhou dobu. Vyjádřili názor, že se lidem ve Skotsku dá důvěřovat a že nejsou pitomí, když se má rozhodovat o penězích."

Labouristický britský premiér Tony Blair přiletěl v pátek do skotského hlavního města Edinburku, aby k výsledku referenda Skotům blahopřál. V souladu s volebním programem své strany konstatoval, že "éra silné, centralizované vlády skončila". Blair zdůraznil, že referendum bylo pro Skotsko velmi prospěšné a odcestoval pak do Walesu, kde se bude konat samostatné referendum o zřízení welšské sněmovny příští čtvrtek.

Blair poukázal na to, že jeho centristická, Nová labouristická strana, která nyní vládne ve Velké Británii, hodlá i nadále realizovat silně decentralizující program. Jeho poradci vysvětlili, že Blair podpoří i přesun moci od londýnské vlády do jednotlivých anglických regionů, budou-li s tím angličtí volůiči souhlasit. Blair se také chystá podpořit volbu nového londýnského starosty (funkci, kterou zrušila konzervativní premiérka Margaret Thatcherová, protože tehdejší starosta za její vlády byl levicového zaměření) a zřízení londýnského městského úřadu.

Důležitost úsilí předat obyčejným lidem moc

Někteří komentátoři poznamenávají, že nástup Tonyho Blaira k moci po květnových všeobecných volbách, v níž jeho Nová labouristická strana získala obrovskou parlamentní většinu, bude zřejmě stejně radikální revolucí, jakou byl v roce 1979 příchod Margaret Thatcherové do premiérské funkce.

Británie žije v zajímavé době. Snad není přehnané, vyjádříme-li názor, že se v nejnovějším období řadí v celoevropském kontextu řadí k politicky nejpodnětnějším státům. V Británii dochází k hypermodernímu vývoji, který, jak se zdá, zatím dokáže efektivně reagovat na dramaticky se proměňující globální ekonomickou scénu. Vznikají v ní také - částečně pod vlivem Ameriky - nové zajímavé politické myšlenky.

Tradičně vládl na světové politické scéně konflikt mezi pravicovým a levicovým pojetím ekonomiky. Konzervativci vždy přijímali hospodářskou nerovnost občanů jako fakt kapitalistického způsobu života, s nímž se nedá nic dělat, je ho jen možno snad trochu zjemnit sociálními opatřeními státu. Přeje-li si společnost hospodářský růst, který může způsobit jen kapitalismus, pak nemá vláda jinou možnost, než dát volné pole člověkově hrabivosti, i když to vede k rostoucím rozdílům mezi chudými a bohatými, argumentovali tradičně konzervativci.

Stará (Blairem nezreformovaná) Labouristická strana zpochybňovala tento názor. Trvala na tom, že stát má povinnost vnutit společnosti ekonomickou rovnost, a to proto, že ve společnosti je víc nemajetných než majetných lidí, takže přerozdělování majetku od bohatých k chudým je podpořeno demokratickou vůlí většiny.

Toto byl poválečný konsensus až do doby, kdy na scénu přišla Margaret Thatcherová a dokázala, že ve volně fungujícím kapitalistickém systému nemusejí být bohatí, anebo alespoň ti, kdo podporují bohaté, nutně jen menšinou, ale mohou se stát většinou.Přerozdělování majetku od bohatých k chudým se přestalo být cílem vlády. To bylo podstatou thatcherovské revoluce.

V roce 1997 však Tony Blair rozbil thatcherovský protirovnostářský konsensus. Jak? Noví britští labouristé si jsou vědomi, že v novém, ekonomicky se globalizujícím světě už není možné voličům zajistit tradiční finanční a hmotné rovnostářství (o něž usilovala stará levice). Nemožnost vytvořit ekonomickou rovnost mezi občany kompenzuje Blairova Labouristická strana příslibem větší politické rovnosti, zvýrazněním občanských politických práv a zmenšením rozdílů mezi vládci a ovládanými.

Tony Blair usiluje o  rozšíření demokracie téměř podle amerických měřítek, kde voliči chodí skoro pořád hlasovat, volí skoro všechny činitele veřejné správy od prezidenta až po místního krysaře. Blair nyní argumentuje: přestaňme uvažovat o nerovnosti výlučně z hlediska peněz - kdy jsme přerozdělovali bohatství, jak nás to naučili marxisté - a začněme o ní uvažovat předmarxisticky a pomarxisticky jako o přerozdělování moci. Blair usiluje o rozšiřování demokracie. Jde o omezování parlamentní imunity a rozšiřování občanské suverenity. Proto hodlají pořádat Noví labouristé ve Velké Británii četná referenda. Nyní začali referendem o skotském parlamentu.

Skoti zaznamenali příchod novou éru vlastní vlády bez hluku a bez vzrušení

Je tomu trochu, jako by se ve Skotsku vůbec nic nestalo. Vládne ale tichá radost. Skoti jsou sami sebou překvapeni: Jak je možné, že my, národ, hluboce rozdělený na nejrůznější skupiny, a trpící především vůči Angličanům komplexem méněcennosti, jsme se dokázali sjednotit a vzepnout k činu?

Lidem ve Skotsku v pátek minulý týden jen pomalu začalo docházet, co to v referendu vlastně udělali. "Budeme muset oslavovat," řekl jeden Glasgowan. "Znamená to, že si teď budeme moci psát do těch formulářů, co vyplňujeme cestou v letadle do zahraničí, už ne 'britská národnost', ale 'národost skotská'?

"Ano," uvedl Tom Devine, profesor skotské historie na Strathclyde University v Glasgow. "Typický skotský 'Jimmy' si dosud řádně neuvědomil obrovský dopad výsledků referenda. Doufám, že se Skoti nyní konečně zbaví vůči Angličanům onoho svého příslovečného komplexu méněcennosti."

V pátek 12. září, den po historickém referendu, se Skotsko probudilo líně a nevzrušeně, bez kocoviny. Zjevný byl stoický postoj: "Tak se nám to podařilo. To je dobře. A teď do práce."

Skotů žije v přibližně pětapadesátimiliónové Velké Británii jen asi pět miliónů. Vztah mezi Skoty a Angličany je do určité míry obdobný vztahu, jaký vládl mezi Slováky a Čechy před rozdělením Československa. Skoti jsou emocionálnější, přátelštější, impulzívnější a někdo by možná řekl i naivnější než světa znalí, pragmatičtí, cyničtí a prý i podstatně manipulativnější (viděno ze skotského hlediska) Angličané.

Soužití s Angličany bylo pro Skoty vždycky břemenem. Sdílejí s nimi jednotný jazyk a do jisté míry i kulturu, i když si angličtinu i britskou kulturu Skotové výrazně přizpůsobili vlastnímu prostředí. Na jedné straně je pro Skoty angličtina otevřeným oknem do světa, obrovská výhoda, kterou my Češi, uzavření do miniaturního jazykového společenství naší řeči snad ani nemůžeme ocenit. Na druhé straně je angličtina pro Skoty zátěží, protože jim zamezuje, aby dokázali jasně jazykově definovat vlastní národní totožnost. Skotové, kteří se chtěli prosadit, vždycky odcházeli ze země pryč, většinou do Londýna. Zlé jazyky poukazují na to, že skoro celé vedení nynější Blairovy Labouristické strany je vlastně "skotská mafie".

Skotsko je nádherná země. Na velké většině jeho území se rozkládá snad poslední skutečně nefalšovaná přírodní divočina v Evropě. Většina z přibližně pěti miliónů Skotska obyvatel žije v hustěji obydleném středním pásu Skotska, mezi velkými městy Glasgow na západě - v devatenáctém století to bylo jedno z nejvýznamnějších evropských středisek loďařství a těžkého průmyslu - a hlavním městem Skotska, významným finančním střediskem Edinburkem na východě. Jinde je země jen velmi málo obydlená.

Tradiční průmyslová odvětví v tomto vysoce zalidněném středním pásu Skotska už v podstatě úplně odumřela. Velmi bouřlivě se ve Skotsku v posledních letech rozvíjí především počítačový průmysl. V oblasti kolem města Livingstonu, mezi městy Glasgowem a Edinburkem, působí nyní desítky amerických a japonských počítačových firem, některé z nichž investovaly do hypermoderních podniků doslova miliardy dolarů. V tomto skotském "křemíkovém údolí" se dnes např. vyrábí více než 60 procent všech stolních počítačů, produkovaných v Evropě.

Jih i sever Skotska je kromě několika menších měst v podstatě zemědělská krajina nebo pustina - země kamení, jezer, vřesovišť a hor. Snad nejdramatičtější se severozápad země: divoký kraj, kde jedete úzkými silnicemi majestátními scenériemi, nad nimiž se vám tají dech, desítky kilometrů, aniž byste viděli obydlený dům anebo vesnici.

Opuštěnost země je dána pohnutou skotskou historií. Do začátku osmnáctého století bylo Skotsko samostatné království, ale v roce 1707 se parlamenty obou zemí sloučily a vzniklo takzvané Spojené království Velké Británie. Skotsko ztratilo samostatnost.

Obyvatelé skotské divočiny, takzvaní Highlanders, zůstali i po protestantské reformaci, kterou do Skotska přinesl ohnivý kazatel John Knox, žák švýcarského reformátora Jana Kalvína, věrni katolické dynastii stuartovců, která byla během reformace donucena opustit skotský trůn. V letech 1745 - 1746 zažili obyvatelé severních skotských oblastí vlastní Bílou Horu, jejíž neobyčejně drastický a traumatický dopad je dosud v těchto částech Skotska pociťován neobyčejně emotivně.

Skotští Highlanders zorganizovali katolickou rebelii a pokusili se nastolit na trůn člena stuartovské dynastie, prince Charlese Edwarda, který žil ve Francii. Sice zprvu proniklo jejich vojsko hluboko do Anglie, ale nakonec bylo povstání ina jaře roku 1746 na hlavu poraženi, na vřesovišti Culloden na severovýchodě Skotska nedaleko města Inverness. Loni vyvolalo dvěstěpadesáté výročí této události mnoho pozornosti a rozsáhlou veřejnou debatu. Navštivte jakékoliv turistické informační středisko ve skotské vrchovině a uvědomíte si, jak je trauma porážky v Culloden ve skotské mentalitě dosud živé.Hovoří se o něm asi tak často, jak často Češi uvažují o tom, když se ohlížejí do historie, zda se mělo či nemělo rozbíjet Rakousko.

To, co po porážce katolických povstalců postihlo Skotsko, velmi připomínalo dobu Temna, která tou dobou vládla v Čechách, kde pro změnu zvítězili katoličtí Habsburkové. Vítězná anglická protestantská strana krutě potrestala odbojné Skoty. Mnoho z nich bylo popraveno, byla zakázána jejich kultura, obyvatelstvo nesmělo nosit národní kroj, a bylo posléze - což bylo nejtragičtější - houfně vyháněno z venkovských oblastí. Následovalo vylidnění země: velké množství Skotů skončilo v zámořské emigraci v Kanadě, v Austrálii a ve Spojených státech.

Toto všechno je dodnes velmi živě přítomné v mysli každého Skota. Možná jako každý malý národ, který má velkého souseda, Skoti, obdobně jako Češi, si během let vyvinuli podstatný komplex méněcennosti. Obviňovali sami sebe, že nikdy ve věci vlastní samostatnosti a řádného rozvinutí národní totožnosti nic skutečně významného nedosáhnou. Všechno končilo jen u prázdných gest a slov. Vznikla povrchní, nacionalistická, etnická skotská kultura pro turisty: whisky, mužské sukně (kilty), tartanové oblečení, lidová skotská hudba, kterou seriózněji uvažující Skoti odmítli jako zdiskreditovanou karikaturu vlastní identity.

Referendum o decentralizaci skotské státní správy v roce 1979 nebylo úspěšné. Od té doby se však mnoho změnilo. Skoti systematicky, ve všech všeobecných volbách za vlády konzervativců,. důsledně a drtivou většinou hlasovali pro labouristy. Vždycky však - v důsledku početní převahy Anglie - jim navzdory jejich vůli vládla z Londýna Konzervativní strana. Frustrace Skotů s konzervativní vládou, kterou nikdy nechtěli, byla nakonec tak silná, že ve všeobecných volbách 1. května 1997 byli konzervativci ve Skotsku téměř rozdrceni - nezískali tam jediného poslance. Poslední dobou ve Skotsku sílila frustrace s Londýnem. Pozoruhodné je, že příležitostí k vyjadřování silně nacionalistických postojů se stal nedávno natočený historický film Braveheart, Statečné srdce.

Za posledních téměř dvacet let od posledního referenda o decentralizaci se Skotsko radikálně proměnilo. Celá průmyslová odvětví přestala existovat a vznikla postindustriální společnost. Lidi už většinou nevěří na tradiční konfliktní rozdělení politické scény mezi levici a pravici. Ideologické argumenty ohledně hospodářství umlkly. Dnes se činitelé všech politických stran snaží zajistit, aby hospodářství fungovalo efektivně tržním způsobem v rychle se integrující světové ekonomice. Jako všechny vyspělé země, i Skotsko chápe, že přežije jen tehdy, dokáže-li zmobolizovat co nejúčinněji svůj lidský kapitál, vyjádřený dobrým vzděláním a podnikavostí. I nacionalismus se změnil se vznikem Evropské unie. Všichni vědí, že naprostá nezávislost jakékoliv země je dnes mýtus. Svět, v němž nyní Skotsko existuje, je světem, v němž je všechno těsně provázáno se vším: hospodářsky i kulturně.

Proč je nynější skotské referendum důležité?

Od letošního jara proběhly v Británii tři podstatné "tiché revoluce". První z nich bylo ukončení konzervativní éry porážkou Johna Majora a jeho strany v květnových všeobecných volbách.

Pak následovala, první týden v září po náhlé smrti princezny Diany pozoruhodná a nečekaná "květinová revoluce". Osobnost předčasně zemřelé Diany byla v minulých dnech britskou veřejností zbožštěna téměř až k neskutečnosti. Centrum Londýna bylo zavaleno tunami květin. Ale důležitější bylo, že Dianina smrt se stala katalyzátorem velmi významné vlny nečekaného republikánství. Britská královna se musela podřídit požadavkům občanů. Vznikla rozsáhlá veřejná debata o neuspokojivé roli britské královské rodiny, která je těsně spjata s kořeny britské národní totožnosti.

K nejvýznamnější "tiché revoluci", která byla vyvrcholením obou předchozích, došlo ale právě ve Skotsku v referendu 11. září. Rozhodnutím referenda byla zrušena tři sta let stará centralistická britská ústava. Mnozí i mimo Skotsko si nyní uvědomují, že časem zřejmě vznikne v Británii plně federalistické uspořádání.

Významné bylo, že ve Skotsku se stala přípravná kampaň pro referendum o zřízení parlamentu příležitostí k odstranění dřívější stranické, ostře konfrontační politiky. V přípravě referenda spolu těsně spolupracovaly ve Skotsku tři hlavní politické strany: labouristé, skotští nacionalisté i liberální demokraté. Vznikla nová, konsensuální politika spolupráce, která se bude muset zřejmě dále rozvíjet, neboť nový skotský parlament bude založen především na zásadách poměrného zastoupení. Tím ztratí labouristé svou dosud drtivou politickou většinu ve velkých skotských městech. V novém parlamentě budou zastoupeni i skotští konzervativci, liberální demokraté i skotští nacionalisté. Všechny strany jsou připraveny spolupracovat.

Kampaň pro referendum však byla dosti mlhavá. Nikdo nepředložil jasný a konkrétní politický program. Vlastně se neví, k čemu nový parlament kromě k případnému zvyšování daní bude. Nevznikla debata o tom, jkakou roli budou v novém zřízení hrát skotské školy a univerzity. Jakou bude mít Skotsko ekologickou politiku, jak bude řešit nyní velmi vážné problémy městské dopravy. Pomůže decentralizace Skotska rybářství, které je v krizi, a velmi důležitému sektoru služeb? Ve Skotsku je v důsledku špatné životosprávy snad nejvyšší úmrtnost na infarkty v celé západní Evropě. Bude nový skotský parlament nějak řešit tuto otázku, kterou londýnský parlament léta zanedbával?

Je možné, že v současné váhavé politické kultuře, je mlhavost programu pro nový skotský parlament logická. Politikové dnes totiž už voličům málokdy navrhují přímočará a jasná řešení: spíše je varují, že nebudou v úřadě moci asi udělat mnoho.

Někteří podnikatelé se obávají, že si Skotsko s vlastním parlamentem bude chtít vyzkoušet vlastní verzi socialismu, s nímž mnozí Skoti dlouhá léta flirtovali. Pozorovatelé poukazují na to, že když Skoti dali minulý čtvrtek v referendu novému parlamentu právo měnit daně skotských občanů, bezprecedentně se nezalekli možnosti, že by sněmovna mohla na lidi uvalit vyšší daně.

Někteří lidé v ČR už vyjádřili vůči výsledkům skotského referenda značnou skepsi. V jejich názorech se projevuje nedůvěra k voličům - nezakořenil zvyk, že v demokracii rozhoduje hlas občanů. Jak prý to bude s těmi daněmi: mělo se vůbec v referendu rozhodovat o tom, aby vznikl nový parlament s pravomocemi samostatně upravovat daně? O tom se nemělo hlasovat, napsala například jedna česká čtenářka internetového deníku Neviditelný pes na debatním fóru tohoto listu, protože zvýšením daní nový parlament poškodí skotskou ekonomiku.

Čtenářce ovšem nepřišlo na mysl, že skotští voliči velmi pravděpodobně budou sami schopni dospět k závěru, že zvyšování daní by bylo pro jejich ekonomiku škodlivé. Nepotřebují, aby v této věci za ně rozhodoval Londýn nebo nějací (moudří?) státní úředníci. Obecně se usuzuje, že by měli skotští voliči mít právo v těchto věcech za sebe ve vlastní zemi rozhodovat sami.

Jan Čulík