Obskuranto neboli Jak krátkou paměť má volič
Ke sjezdovému projevu Josefa Luxe
V sobotu pronesl předseda KDU-ČSL Josef Lux na stranickém sjezdu v Hradci Králové řeč, která, jak se shodují političtí komentátoři, znamená zásadní přelom v lidovecké politice. Mně se ovšem ten projev nezdá ani zásadní, ani důsledný a už vůbec ne přelomový.
Klíčovou otázkou je, zda strana, jejímž trvalým politickým krédem se stalo blatantní carpe diem (drž se dnešního dne a na delší perspektivu nemysli), a jejíž pragmatismus a bezzásadovost ji učinila notorickým "obávaným spojencem," může vůbec prohlásit něco, co jí uvěříme. Kdo vstoupil ve všeobecnou známost jako pokrytec, nemůže učinit pokání; jeho upřímnost bude považována jen za o stupeň mistrnější přetvářku a za jeho projevy lítosti budeme hledat nejnečistější postranní úmysly. Křesťanskou ctností je odpouštět, ne však slepě důvěřovat.
V tomto světle jsem od samozvaného "politika pro příští tisíciletí" mnoho nečekal. Ve sjezdovém dokumentu je přesto několik pasáží, jejichž dikce o dění uvnitř "jediné stabilní koaliční strany" leccos napovídá:
"Situace, v níž se dnes nachází naše země, vyžaduje ode všech odvahu k pravdě. Odvahu odpovědných tuto pravdu říkat a odvahu všech této pravdě pohlížet do oči. To je postoj dospělých lidí, kteří znají břemeno svobody a zvolili si je s odvahou je také nést."
Angličtina používá pro označení zamlžujícího, nekonkrétního jazyka politiků termín obscuranto. Přeložme si tedy Luxovo obskuranto do češtiny: Říkat pravdu je hrdinský čin, zatímco lhát je snadné. I my jsme lhali, ale jen proto, že nás utlačoval arogantní koaliční partner. Ten je teď na kolenou a my si proto můžeme dopřát slastný pocit mluvit pravdu (tedy minimálně potud, než v zájmu setrvání u moci začneme lhát před dalším koaličním partnerem). Je to jasná výzva spolustraníkům: Kritizujte dosavadní spojence, buďte nesmiřitelní a důslední -- heslem pro příští měsíce budiž: Nihil habemus cum ODS! (Nic nemáme společného s ODS!)Je to ostatně jediná cesta, jak se vyvázat ze spoluzodpovědnosti za průběh reformy; tato spoluzodpovědnost, jak Josef Lux dobře ví, je hlavní překážkou k postupu vzhůru po žebříčku voličské přízně. Je dovolena i sebekritika, ale vždy s důrazem na vlastní ušlechtilou, holubičí povahu: "Byli jsme příliš mírní vůči partnerům, kteří obhajovali svou cestu a označovali ji za jedině správnou."
Královéhradecký program se tváří jako program nové odpovědnosti. Jestliže Monsignore Šrámek toužil "být při tom," Josef Lux, zdá se, pocítil sílu stát se hlavním hybatelem. Ale chce to opravdu? Křeslo ministerského předsedy je velmi exponované postavení. Kdo bude viníkem neúspěchů vlády premiéra Luxe? Čtyřicet let totality? Šest let chybné politiky ODS? Nebo je v záloze připraven ještě jiný, nečekaný manévr? Politický program KDU-ČSL je populistický a nepropracovaný. Strana má věrné straníky, ne však odborníky, a lidovecké špičky vědí, že ujmout se kormidla znamená pro ně cestu do pekla ( = do opozice).
Přikláním se spíše k názoru, že změna rétoriky má jiný cíl: napravit straně katastrofálně špatnou mediální reputaci. Jak ukazují některé komentáře v českém tisku, sofistikovaný a relativně propracovaný projev zabral. To je docela jiný Lux, než jak ho známe, shodují se komentátoři -- že by se přece jen starý pes chystal předvést nové kousky?
Programová část Luxova projevu je lidovecky nedůsledná. Charakteristickým rysem tohoto programu není "středovost," spíš programový minimalismus a opatrnictví. Žádná překvapivá odhalení, žádné odvážné koncepce, jen shrnutí toho, o čem se mluví již několik let. Každý manifest obsahuje teze "co ne" a "co ano." Je příznačné, že dnešní KDU-ČSL je schopna vymezit se pouze negativně; nejjasněji artikulovaným pozitivním vymezením je cíl "vybudovat sociálně-tržní ekonomiku" a tím se "víc podobat Německu, Rakousku, Belgii nebo Francii." Rezolutní je program i v odmítnutí východoasijského modelu: Deseti- a víceprocentní přírůstky HDP? Nic pro nás!
Josef Lux si jistě neuvědomil, jak směšně působí jeho výrok o třetí cestě občanské pravice. Když před lety přišel s řečnickou figurou třetí cesty Václav Klaus, bylo ještě, byť s jistou dávkou výkladové fantazie, možné identifikovat cestu první a druhou. Dnes můžeme už jen s určitým sarkasmem konstatovat, že zbyly cesty dvě: jedna, ke které se hlásí ten, kdo termín používá, a pak ona odsouzeníhodná cesta třetí.
Jak bylo řečeno, program je minimalistický. Přesto obsahuje několik pozoruhodných tezí. Jedna z nich zní: "Musíme vytvořit systém právní ochrany klientů a zákazníků, kteří za své peníze mají právo na zboží a služby v garantované kvalitě." V tomto bodě, zdá se, předstihli lidovci i své reálně-komunistické předchůdce: i tehdy platilo caveat emptor. Demokratický stát může zajistit nanejvýš kvalitní zákony a korektní, objektivní a efektivní justici, a podporovat společenské mechanismy, které budou podvodné podnikání eliminovat; garantem kvality být samozřejmě nedokáže. Čistě propagandistické, populistické hodnotě teze však nelze než zatleskat. -- Traduje se, že po návštěvě koncertu vážné hudby si spisovatel Mark Twain povzdechl: "Wagner's music is better than it sounds." S praktickou politikou populistů je tomu právě naopak: je mnohem horší, než jak zní v projevech.
Zá vůbec nejdůležitější část Luxova projevu považuji následující pasáž:
Proto jsme přesvědčeni, že nás nespasí návrat k roku 1992, návrat na cestu, která se příliš neosvědčila. A byli bychom bláhoví, kdybychom umíněně trvali na jejím prošlapání. Potřebujeme energii na to, abychom rychle prošli cestou nejschůdnější a osvědčenou. Naším cílem není získat vavřín průkopníků, ale zajistit bezpečí a spokojenost obyvatel naší země.
Aplauduji a dodávám k tomu: Pokud bude naším vzorem stát ve srovnatelné ekonomické situaci (třeba Německo koncem 50. let), je velmi pravděpodobné, že se to podaří. Bude ovšem účelné zeptat se historiků, jak to bylo v Německu se státním zdravotnictvím nebo se sociální sítí. Můžeme mít totiž buď prosperitu, nebo pečovatelský stát. Německo se stane naším vzorem za třicet let (pokud nám v té době bude německý model ještě připadat atraktivní) -- prozatím bych se vůbec nestyděl, kdybychom se přiučili od panem Luxem tolik zavrhovaných východoasijských zemí. Pravda, je ještě třetí možnost: Nechat roztlačování, nastoupit zpátky, nadskakovat a vrčet.
