Václav Žák

V denním shonu přesyceném politickými šarvátkami a jepičími skandály lehce přehlédneme, jaká společnost se u nás rodí. Máme už skutečně transformaci za sebou, jak svorně tvrdí premiér i prezident? Už jsme se vyléčili z komunismu? Vzniká u nás "standardní" občanská společnost?

Téma občanské společnosti otevřel novoroční projev prezidenta Havla. Je to další důležité téma, po Slovensku, vyrovnání s minulostí a německé otázce, jemuž se prezident věnuje. Prezidentu nelze upřít cit pro rozpoznání klíčových politických problémů. Jistá skepse však je však na místě při pohledu na způsob, jakým se je snažil řešit. Stojí za úvahu, jestli i v případě občanské společnosti není prezidentova vize spojena s jistými riziky.

Na okraj poznámka k roli prezidenta v parlamentní demokracii: je z ústavy neodvolatelný. Zatímco předseda vlády může na politické chyby doplatit odvoláním, prezident ne. Čeká se proto od něho jistá zdrženlivost. Ke konkrétním politickým sporům by se vyjadřovat neměl. Politik, který chce prosadit svou vizi uspořádání společnosti, se má postavit do čela politické strany a ve volbách pro ni získat podporu voličů. Jedině pak bude mít poslanecký klub, který bude hlasovat podle jeho přání. Pokusy ovlivňovat politické spory z pozice prezidenta škodí dělbě rolí mezi institucemi. Brání-li se proti prezidentovi, stěží se mezi parlamentem a vládou vyvinou normální vztahy.

Společnost podle prezidenta Havla

V. Havel chápe občanskou společnost v kontextu svého konzistentního celoživotního postoje: vždy mu byla blízká ochrana vlastního rozhodování občanů před byrokratickou manipulací. Je tedy pochopitelné, že se jeho pozornost soustřeďuje především na rozšíření prostoru, v němž nerozhoduje vláda, ale sami občané. Vize občanské společnosti se tak v podstatě redukovala na spor o roli a postavení neziskových organizací.

To je zúžení problému ve dvojím ohledu. Zaprvé, V. Havel podléhá tradičnímu českému odporu ke státu, umocněnému disidentskou zkušeností s normalizovaným Československem. Stát však není erár, není něčím, co bychom měli chtít jako Marx zlikvidovat. Je to náš stát a jeho do určité míry odosobněná tvář je nutným předpokladem k tomu, aby mohl plnit svou základní funkci: být mocenským nástrojem k dodržování práva a zákona pro všechny. Měli bychom si vždy přát, aby stát byl schopen své mocenské funkce plnit, tedy abychom měli silnou vládu. Vláda, která není schopna vládnout, je demokracii ve skutečnosti nebezpečnější než vláda, která má víc rozhodovacích kompetencí, než by musela. To je zkušenost mnoha zemí, v nichž se občané za neschopnou demokratickou vládu poděkovali a vrhli se dobrovolně do náruče diktatur.

V. Havel si ve svém okouzlení "samoorganizací života" neuvědomuje, že význam dobrovolných institucí ve společnosti je velmi omezený, pokud na ně stát nepřenese část svých rozhodovacích kompetencí. Pokud je však přenese, je na místě velká ostražitost: dobrovolně se totiž neorganizují jenom altruisté Armády spásy, ale i dravé loby. Jejich vliv na chod státu může být obrovský. Na západě se v posledních 25 letech tomuto tématu věnuje celá ekonomická škola. Mancur Olson ve své slavné knize "Vzestup a úpadek národů" dokládá, že na ekonomickém neúspěchu národů má podstatný podíl vliv malých vlivných loby, které dokázaly pomocí ochranného zákonodárství "zacementovat" změny v oblastech svého působení. Stát si proto musí ponechat účinnou kontrolu i nad institucemi, které mají samosprávný charakter. Navíc, Václav Havel také zapomíná, že občanská společnost dokáže vydávat i nepříliš voňavé plody: třeba skinheads.

Máme sami už první zkušenosti: to, co dělají některé profesní komory, třeba stomatologická nebo lékárnická, přesahuje právní rámec, k němuž byly zřízeny. Místo institucí, které měly dbát na profesní standard svých členů, vznikly instituce, které se soustřeďují na standardy povýtce hmotné. Je typické, že honbu za rentou cudně pentlí argumenty o celospolečenských zájmech. Nezastaví se přitom ani před porušováním zákonů. Pokud by stát nátlaku ustoupil, rovnost práv občanů by se rozplynula jako nadšení ze sametové revoluce.

Co je to občanská společnost?

Zadruhé, pro pochopení občanské společnosti je důležitější fenomén moci. Občanská společnost je vnitřně strukturovaná tak, že řada funkcí, souvisejících s výkonem moci ve státě, není prováděna výlučně státními orgány, ale institucemi, které nezávisí na výsledku voleb.

Vývoj moderních společností ukázal, že horizontální dělba moci (vláda, parlament, soudy, kontrola), ani vertikální (obecní a regionální zastupitelstva, federalismus) pro dostatečnou kontrolu moci nestačí. Z přímého politického vlivu se vyčlenily aktivity, které by se daly zneužít k získávání a udržování politického vlivu těch, co jsou u moci. Vznikly tzv. veřejnoprávní korporace, které řídí např. sdělovací prostředky, v nichž by jmenování ředitele vládou znamenalo politické ovlivňování zpravodajství. "Veřejnost" zde nezastupují politické strany, ale církve, odbory a jiná zájmová sdružení, případně známé osobnosti. Stejný princip platí i v sektoru veřejných služeb - zdravotnictví a sociální péči řídí instituce, které nejsou pod přímým vlivem vlády. To je důležité: politici rozhodují pouze o daních, nikoliv o pojistném.

Ve moderních státech je státní správa apolitická, jinak vznikne nomenklatura a prebendy pro politické přátele. Státní správa nerozhoduje o financích na rozvojové projekty, to je výsadou volených orgánů. Parlamenty západních demokracií už léta neschvalují svým vládám peníze nazdařbůh, jako náš dobrácký parlament, ale pouze na přesně definované projekty. Přitom se drží zásady, že vláda rozhoduje pouze o projektech celostátního významu, regionální projekty rozhoduje regionální samospráva atd. Tím se opět zmenší manévrovací prostor pro korupci vládních úředníků či mikulášské nadílky známým a soustraníkům. Princip je jasný: politická moc musí být omezena jak v možnostech zacházet s penězi, tak ve schopnosti obsazovat pozice ve státní správě, jinak je schopna ovlivňovat politickou soutěž.

Společnost podle premiéra Klause

Václav Klaus v článku "Snahy o hledání třetí cesty nekončí" (LN 55) i dalších předvádí opačné stanovisko než prezident Havel. Pro něj zase veškerá spontánní aktivita i decentralizace zavání lobyismem a kolektivismem. Altruismus? Celospolečenský zájem? Jenom kamufláž skupinových zájmů! Ti, kdo s ním souhlasí, údajně vědí, že pro "spravedlivou, slušnou a solidární společnost" stačí "svoboda, politický pluralismus a trh", ostatní jsou hledači třetích cest.

Pomiňme školácké neznalosti v jeho článcích: třeba "subsidiarita" není vynálezem bruselských byrokratů, ale normálním termínem církevního práva, který se běžně používal např. v prvorepublikových diskusích o územní správě. Občanská společnost je - v protikladu s jeho tvrzením - jedním z nejdůležitějších témat současné západní politické diskuse. U údajně konzervativního politika však překvapí vize "společnosti svobodných lidí", kterou si V. Klaus vypůjčil z arzenálu amerických libertariánů (M. Friedman, R. Nozick), jimž jsou tradiční konzervativní motivy občanské ctnosti a hodnot rodiny, tradice atd. astronomicky vzdáleny. Zatímco nejpravicovější američtí konzervativci chválí projevy V. Havla, v nichž slyší náboženské motivy, V. Klaus odmítá moderní západní kritiku liberalismu z konzervativních pozic!

Jak si máme vysvětlit takový zmatek? Tajemství je prosté: V. Klaus žádným konzervativcem není. To je jenom rétorika.

Američtí libertariáni jsou konzistentní: sní o státě s minimálními rozhodovacími pravomocemi. Samosprávu? Podporují všemi deseti! Přerozdělování přes rozpočet? Omezit na minimum! Kontrolu sdělovacích prostředků vládou? Jen přes jejich mrtvolu! Jim jde především o to, aby se zabránilo lobyistickým skupinám pod líbivými frázemi o "celospolečenském zájmu" získávat rentu z omezeného přístupu k trhu, který si na zákonodárcích vynutí.

Václav Klaus přebírá jejich slovník - s dosti podstatným rozdílem, že on je pro stát jako řemen. Patrně aniž si to uvědomuje, převzal z minulého režimu názor, že státní moc nemá omezení. Vůbec nechápe, že liberální demokracie je založena právě na tom, že i vítěz voleb má jenom omezenou moc.

A o moc se dělit nechce. Ani s veřejnoprávními korporacemi, ani s Bruselem. To je vůdčí motiv jeho politiky: proto chce Evropskou unii omezit na zónu volného obchodu a odmítá Maastrichtskou smlouvu. Tato politika může zabránit našemu vstupu do EU. Proto je pro něj Listina základních práv a svobod "plevelem v ústavě". Proto chce mít kontrolu nad sdělovacími prostředky, odmítá "ty různé rady", které je řídí. Proto slyšíme trvalé útoky na Fond národního majetku, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, Fond tržní regulace atd. Proto nechce ani slyšet o neziskových organizacích, nechce, aby s pojistným hospodařily fondy. Proto nechce ani regionální uspořádání. Decentralizace by vládu mocensky oslabila. Senát také nechce, znamenal by další tříštění moci. Z profesních komor chce udělat spolky zahrádkářů, krok za krokem vyřazuje ze hry odbory. Nejradši by zrušil tripartitu. Prosazuje jednací řád parlamentu, který by znemožnil účinnou kontrolu vlády. Odmítá ombudsmana. Parlament změnil jedinou nezávislou instituci, která mohla kontrolovat vládu (Nejvyšší kontrolní úřad) z odborné na politickou. Vláda zrušila možnost kontroly privatizace soudem a zrušením prokuratury omezila možnost právního dohledu nad státní správou.

Premiér prostě chce, aby vláda měla mocenskou kontrolu nad většinou dění ve státě, aby politická moc vítěze voleb procházela společností až do konečků prstů. Je přesvědčen, že se tím zbaví nebezpečí lobyingu.

Kdyby vládní kontrola skutečně zlepšila fungování státu, mohli bychom premiéru Klausovi jenom děkovat. Vždyť kritika chování řady institucí je oprávněná. Vyberme namátkou:

-Rozhodování obecních zastupitelstev je často zejména v menších městech spojeno s porušováním zákonů.

-Naše veřejnoprávní sdělovací prostředky zajišťují objektivní a vyvážené informování veřejnosti jen částečně. Rady, které sdělovací prostředky řídí, nekontrolují, kolik času jednotlivé politické subjekty ve vysílání dostaly. Redaktoři veřejnoprávního rozhlasu nepracují podle profesionálního kodexu - např. "rozhovory" se zástupci soukromých firem, které jsou mnohem spíš neplacenou reklamou, jsou v západních veřejných médiích zcela nepřípustné.

-Některé rozsudky i rozhodnutí soudů o vazebních podmínkách jsou nepřiměřené závažnosti spáchaných trestných činů. Soudce např. odmítl uvalit vazbu na skiny, kteří házeli zápalné bomby do rómských bytů!

-Pro parlament nebyla parametrem výběru soudců Ústavního soudu znalost ústavního práva, ale postoj k lustračnímu zákonu. Výsledkem je, že Ústavní soud zasahuje do tvorby práva!

-Úroveň smluv, které uzavíral Fond národního majetku, byla žalostně nízká a daňoví poplatníci na to značně doplatí. Nedokázal ani řídit podniky, jejichž státní účasti měl spravovat.

Řešení V. Klause je však řešením zdánlivým. Mocenská politika, které je protagonistou, vede k centralizování rozhodování ve vládě a vyvoláva boj uvnitř i mezi institucemi. Dokonce ani parlament nemá spravedlivý jednací řád, většina v něm diktuje menšině. Mocenský boj se pochopitelně přenáší i dovnitř vládní koalice - takže kola vládního stroje začínají mlít naprázdno.

Lobyistické praktiky tím nezmizí. Naopak, mocenská politika, která podceňuje obecný zájem, se musí soustředit na zájmy hmotné: majetek nebo postavení. Lobyistické praktiky tak mají otevřenou cestu přímo do politických stran a do státních institucí. Není divu, že se vládní koalice stále brání podrobit transformaci etickým normám. Schází zejména majetkové přiznání v daňových zákonech, které je jediným způsobem ke kontrole korupce. ODA a ODS odmítají zveřejnit sponzory svých stran. Mnoho vládních rozhodnutí by se dostalo do jiného světla. I bez toho však existuje řada příkladů nepřijatelných praktik:

-Pohádce o tom, že M. Macek privatizoval Knižní velkoobchod z lásky ke knihám (skandál odhalil bývalý NKÚ), dnes asi stěží někdo věří. Tím se také dostává do jiného světla intervence M. Uhdeho.

-Státní fond kultury svěřil organizaci loterie společnosti, jejímiž společníky jsou přítel V. Klause herec Bartoška a jeden z "otců zakladatelů" ODS Petr Havlík. Místo, aby si fond vybral ve výběrovém řízení společnost, která by měla pro rozjezd loterie vlastní kapitál, nadělil firmě startovné ve výši 350 mil. Kč mj. hypotékou na dům u Hybernů! To není malá, to je velká domů.

-Předseda vlády jezdí do ciziny na pozvání soukromých firem, jeho manželka je členkou dozorčí rady velkého podniku se státní účastí.

-Ministři se veřejně předvádějí v dresech soukromých firem.

-Předseda vlády ironicky konejší ministra průmyslu, že mu potvrdí, jak se zastával zahraničních firem při projednávání privatizace petrochemie.

-Náměstek ministra privatizace Jurečka (ODS) byl v televizi veřejně obviněn, že svévolně změnil rozhodnutí o privatizaci jednoho plzeňského stavebního podniku.

-Vedoucí místa ve státní správě jsou obsazována podle politické příslušnosti. A tak dále.

Vznikl tak neuvěřitelný propletenec soukromých a veřejných zájmů, který je mnohem nebezpečnější než veřejně deklarované lobyistické skupiny. "Pragmatismus" (čti: pohrdání právem) vládní koalice vedl k nejhoršímu možnému výsledku: politické strany (a u nás jsou malé, proto zranitelné) se samy změnily na lobyistické skupiny. Politická moc se používá k opatření peněz a prebend.

Hrozí nám dvojí nebezpečí

Chceme-li žít v občanské společnosti, pak se politické uspořádání musí vyhnout jak Scylle odporu ke státu a naivity, s níž Václav Havel jednostranně zdůrazňuje téma "samoorganizace života", protože by se stát mohl oslabit natolik, že by se nedokázal bránit lobyistickým praktikám, tak Charybdě "společnosti občanů" Václava Klause, v níž politická moc kontroluje společnost až do morku kostí a lobyistické a korupční praktiky ovládají slabé politické strany.

Co je řešení? Trpělivé budování nezávislých institucí a kontrolních vztahů mezi nimi, i za cenu přechodných komplikací. Politika mocenského nátlaku musí být nahrazena politikou hledání dohody. Jedině pak se v politice udrží lidé s vlastním svědomím, ne jenom zkorumpovatelné loutky. Liberální stát spočívá na napětí mezi nezávislými institucemi, z nichž každá má omezenou působnost. V tomto napětí se vyjevuje nemocná tvář politiky, lépe řečeno politiků, jejichž odchodem ze scény se nemoc léčí. Je zřejmé, že před tím, než se tato tradice vytvoří, budou instituce tápat. To je daň za přetržení demokratického vývoje léty nesvobody. Ovšem např. porušování zákonů obecními zastupitelstvy přece nemůže být argumentem pro omezení samosprávy, ale pouze výzvou ke zřízení účinného kontrolního mechanismu!

V. Klaus se však snaží instituce podrobit vládnímu řízení. Do značné míry se mu to podařilo. Za každou cenu bagatelizuje aféry, je velmi úspěšný ve vnucování svých názorů sdělovacím prostředkům. Servilní žurnalisté už jsou zase v předklonu - kdyby ministerský předseda prohlásil, že je Panna Orleánská, druhý den otisknou poutavý rozbor, v čem je jeho panenství konzervativní. "Nezávislá" televizní stanice po intervencích premiéra neodvysílá rozhovor, v němž mu ujely nervy, protože dostal jiné otázky, než na jaké byl zvyklý.

Co je výsledkem? Zmizela odpovědnost za politická selhání. Politická scéna se změnila v bahniště, z něhož politika stěží vyloví trestní senát. Vzpomeňme na "strážce zákonnosti" Šetinu. Ovšem co ještě bude muset spáchat třeba ministr Baudyš, aby konečně zmizel z vlády, si lze stěží představit. A nezmar Macek? Za úspěchy v privatizaci dostal pozvání na večeři s M. Thatcherovou. Těžko to vnímat jinak než jako políček veřejnosti.

Vládní koalice předvádí občanům, jak se různým lidem měří různým metrem. Nelze samozřejmě zabránit tomu, aby do politické strany nevstoupili lidé, pro něž je etika prázným pojmem. Pokud to však veřejně předvedou a jejich strana je z veřejného života neodstraní, ničí důvěru ve spravedlivé uspořádání společnosti. To však patří mezi smrtelné hříchy, které je možné na demokracii spáchat: každá společnost se bez víry ve spravedlnost rozpadne.

Politika musí být férová

Dnes už je zřejmé, že cesta do občanské společnosti nebude krátká. Názor prezidenta Havla, že už v postkomunistické společnosti nežijeme, patří, bohužel, do kategorie útěšných tvrzení. Normalizační režim nám pokazil natolik vkus, že nám připadá normální, co pro demokratickou společnost musí být zcela nepřijatelné. Žádný ministerský předseda civilizované země by politicky nepřežil soukromou návštěvu zahraniční firmy na její účet!

Obráží se to i v justici. Soud dvakrát zamítl uznat jako pokus o úplatek milión, který bývalému premiérovi české vlády Petru Pithartovi nabídl ředitel Agrobanky jako příspěvek pro OH za přiklepnutí budovy, kterou banka chtěla získat. Jasnější případ si snad ani nelze vymyslet. Přesto soud na postupu ředitele neshledal závady! Jaký se tím vytváří precedent pro současné držitele moci?

Co je největším nebezpečím, že se nám občanská společnost v blízké budoucnosti bude spíš vzdalovat? Skepse veřejnosti vůči možnosti férové politiky. Pak i snaha sdělovacích prostředků odhalovat skandály vyzní naprázdno. Bude-li veřejnost mlčky předpokládat, že ti, co jsou u moci, vždycky syslí pro sebe, a nebude ze skandálů vyvozovat politickou odpovědnost, politici nebudou mít důvod své chování měnit.

Václav Žák