1.
Nakonec jsem se při své (páteční premiéře pro (samostatné) Britské listy, které ze skotského Glasgova globálně šíří dr. Jan Čulík, nevyhnul gramatické hrubce. Při překladu z anglického jazyka jsem napsal cosi ve smyslu, že již nic "nezachrání Klausovy (sic!) kůži". Češtinářskou hrubku (správně "Klausovi kůži"), za kterou by mě v šesté třídě vytahala má jinak laskavá češtinářka za ucho, přehlédl i jinak pozorný glasgovský bohemista Čulík. Jen se mi potvrdilo, že psaní na obrazovce vyžaduje, i pokud jde o gramatiku velkou pozornost. Člověk navíc nikdy neví, kdo ho v cyberspacu vytahá za ucho, nebude-li to nakonec jeho bývalá češtinářka, která si koupila přístup na Internet. Mohl bych se pak možná vymlouvat, že šlo o překlep správného 'nic nezachrání Klausovu kůži'.
2.
Jedním z důvodů, proč jsem se po rozvaze rozhodl podpořit amatérský projekt Britských listů, je, že ve mně zůstala zachována víra v bláznivé projekty českých blouznivců a zapadlých vlastenců, kteří svým počínáním nesledují žádné jiné nebo vyšší zájmy, než nahodile provokovat (své) v tomto případě cyberspacové okolí a nevědomky si tak potvrzovat svou vlastní totožnost. Sám jsem si tak počínal, když jsem na základní a střední škole vydával vlastní autorské časopisy, abych třídnímu kolektivu jasně naznačil, jak se od něj odlišuji. Každý si tím období musí projít. Někdo jako žák, jiný jako vysokoškolský učitel.
3.
Když jsem teď znovu listuji "Poznámkami z malého ostrova", velmi čtivého cestopisu Billa Brysona, nemohu se s Britskými listy nepodělit o pasáž, která možná posune některé příspěvky na těchto síťových stránkách do jiné perspektivy. Americký novinář Bill Bryson, v jedné z kapitol svého britského cestopisu zavítal (v roce 1994 po letech znovu) do obchodního domu Daniel's ve Windsoru a pak napsal:
"Daniel's mi vždy připomeme, jak by Británie mohla vypadat za komunismu. Poměrně dlouho jsem považoval za nešťastné - a teď hovořím z globálního pohledu - že tak důležitý experiment v organizaci společnosti byl ponechán Rusům, když Britové by to byli schopni zvládnout mnohem lépe. Totiž téměř vše, co je potřeba k zavedené asketického socialistického systému, je konec konců druhou britskou přirozeností. Jsou zvyklí na nedostatek. Dokáží se skvěle semknout ve jménu společného dobra. Zvláště při nepřízni osudu. Dokáží stát trpělivě nekonečnou dobu ve frontách a přijímají se vzácnou statečností přídělový systém, omezující diety a také náhle nepříjmené neodstatky v základních druzích zboží, jak ví každý, kdo se pokoušel sehnat v sobotu odpoledne v supermarketu chleba. Vyhovuje jim šedá byrokracie a, jak dokázala Mrs. Thatcherová, tolerují diktátorství. Bez jediné stížnosti čekají léta na operaci v nemocnici nebo na dodávku domácího spotřebiče. Mají přirozený dar vymýšlet si vtipy o autoritách, aniž by je vážně zpochybňovali, a přináší jim naprosté uspokojení, pokud vidí, jak padají k zemi bohatí a mocní. A většina Britů starších pětadvaceti let se obléká stejně (jako kdysi) východní Němci. Jedním slovem, (pro socialistický systém) tu existují všechny předpoklady."
Mimochodem Bill Bryson není první autor s takovým postřehem. Každý student české vysoké školy starší 26 let ví, že Karel Marx spřádal své teorie socialistické revoluce před 150 lety právě v Britské knihovně.
(Autor je zpravodajem České televize pro Spojené království a Irskou republiku)
(Pozn. Že bych vydával Britské listy proto, abych si potvrzoval vlastní totožnost či ostře se odlišoval od spolužáků - no, to tedy zrovna ne. JČ.)
