Když jsem minulý týden zvažoval, zda napsat polemický komentář k Neffově horování pro vstup do NATO občan-neobčan, zvítězila zdrženlivost. Neodpovídej bláznu podlé bláznovství jeho, abys i ty jemu nebyl podobný, praví se v Bibli (Př 26:4). Nepovažuji za džentlmenské získávat body strháním komentáře tak zjevně nepovedeného; kdybych chtěl Ondřeje Neffa za každou cenu zostuzovat, mohl bych už rovnou napsat recenzi na jeho opus magnum, scénáře k "prvnímu českému sitcomu" Nováci (kdo seriál viděl, ví, o čem mluvím). Zkrátka, k bontonu patří zásada netrhat mouchám křídla a politickým protivníkům přiznat právo na špatný den.

Nadutá reakce Ondřeje Neffa na Stroehleinův článek ("k obsahu Britských listů se zásadně nevyjadřuji") mě usvědčila z naivity. Snad se projevil jakýsi Železného efekt: přestoupí-li zájem o mediální produkt kritickou mez, ztratí jeho tvůrce soudnost a svůj úspěch, byť by byl příslovečnými pěti minutami slávy, učiní provždy absolutním měřítkem lidské kvality. Milión na psím počítadle a několik pochvalných zmínek v tisku si Ondřej Neff vysvětlil jako vlastní nevratnou apoteózu mezi tzv. VIPs. Jakkoli nesnese redaktor Neviditelného psa srovnání s Vladimírem Železným po stránce intelektové, jeho reakce na popularitu je Železného sobotním desetiminutovkám pozoruhodně blízká. Komu se náš Pes/naše Nova nelíbí, je závistivec a může si založit vlastní, lepší webovou stránku/televizní stanici, a kdo nás kritizuje, toho prostě pojmenujeme tajtrlíkem a hlavně mu nedáme prostor se ke své kauze vyjádřit (za slušnost bych považoval Stroehleinův článek převzít do polemického sloupku NP).

Zpět k věci: O co vlastně jde při vstupu do NATO a proč se kolem této otázky vytvořilo tolik emocí?

Obávám se, a napsal jsem to už ve své minulé poznámce, že podle Ondřeje Neffa jde o návrat vyššího řádu, při jehož nastolení všichni loajální horovatelé (mezi nimi i on jakožto primus inter pares) vyvoláni budou jménem. Snad jsem se mýlil, když jsem spojoval tuto naději s dobou Varšavské smlouvy; možná se jedná o chiliasmus zakořeněný daleko hlouběji. Podstatné je, že ne rozum, ale víra je tím, čeho se Neff dovolává.

Smiřme se s faktem, že vstup do NATO nerovná se prosperita. Přijetí do kteréhokoli elitního klubu dodává prestiž, sebevědomí a otevírá nové možnosti; pro bohatství a úspěch je však klubové členství symptomatickým, nikoli instrumentálním. Vstup bude mít pro Českou republiku velký význam obzvlášť v dlouhodobé perspektivě a v rovině posílení národního sebevědomí, ale sám o sobě rozhodně není zárukou ekonomického blahobytu.

Ondřej Neff úmyslně pomíjí, že hlavní rozměr vstupu do NATO je obranný. Kdybychom chtěli dosáhnout takového posílení obranyschopnosti, jaké nabízí kolektivní systém obrany NATO, jako neutrální země, museli bychom do armády investovat astronomické sumy. Protože se za hranicemi nesrocují cizí vojska, připadají občanům jakékoli výdaje na obranu zbytečné, a aby Ondřej Neff dospěl k žádoucímu závěru, snaží se vstup do Aliance laickému čtenáři pocukrovat pábením o nejrůznějších výhodách mimoobranných. "Vstup do NATO, brána ke štěstí," stálo by jistě na provstupových billboardech, kdyby vláda chtěla procento podpory co nejúčinněji zvýšit.

Je absurdní a inteligenci čtenáře urážející tvrdit, že ke vstupu do NATO neexistuje alternativa. Možností je celá řada: neutralita s výraznými investicemi do obrany, aby to zajistilo aspoň částečnou obranyschopnost, neutralita na stávající úrovni (zdánlivé) obranyschopnosti, regionální pakt se Slovenskem a Ukrajinou, běloruský model a konečně zrušení armády a resignace na vojensko-politické ambice. Kolikrát znělo z českých tribun patetické "Není jiné cesty" a kolikrát se ukázalo, že jen přání řečníkovo tu bylo otcem myšlenky...

Stejnou naivitou je myslet si, že vrchní velení Severoatlantické aliance zorganizuje jakési výjezdní herkulovské týmy, které se vydají udělat pořádek v Augiášových chlévech české armády; budou-li nějaké mise, budou to mise přísných strýčků a protivných tetiček, kritizujících vše od nízké kvalifikace generálů po zapáchající popelnice na dvoře kasáren -- a díky za ně.

Otázka referenda je, myslím si, poněkud přeceňována. Úkolem vlády je zajistit adekvátní obranyschopnost země a občané by jí k tomu měli dát přiměřený manévrovací prostor, zvlášť pokud vítězné politické strany ve svých volebních programech deklarovaly, o jakou orientaci budou usilovat -- nejde tu o to, že by pro nás uprostřed volebního období začaly vyjednávat členství v Arabské lize. Přestože referendum jako prvek přímé demokracie nemusí nutně znamenat vývoz Romů za polární kruh, kloním se k tradičnímu konceptu demokracie zastupitelské; pokud referendum o NATO, pak jako konzultativní institut, vyjadřující zájem vlády o názor občanů i na partikulární otázky týkající se aktuálního politického vývoje.

Jsem přitom přesvědčen, že většina informovaných občanů bude o vstup do NATO usilovat; proti budou jen ti, u nichž se tento krok kříží s osobními ambicemi (už nikdy se nevrátí doba "dělnických ředitelů," kdy výměnou za oddanost politické straně šlo získat téměř vše), a pak programoví negativisté, pro něž co je od této vlády, je od ďábla.

Služba, kterou Ondřej Neff vstupu do NATO svými naivně entuziastickými komentáři prokazuje, je každopádně službou medvědí, a kdybych o problematice Severoatlantické aliance nedostával informace odjinud než z Neviditelného psa, jevilo by se mi NATO věru podivnou společností.

Tomáš Pecina
Praha, 20.10.1997