 |
|
Český průmysl: Je zapotřebí vypracovat novou hospodářskou politiku
Martin Myant(University of Paisley, Skotsko)
(Toto je přednáška, připravená pro VI. schwarzenberské setkání českých intelektuálů, které organizuje dr. Vilém Prečan z Ústavu pro soudobé dějiny ČAV o nadcházejícím víkendu na hradě Schwarzenberku v německém Scheinfeldu. Setkání se každoročně účastní několik desítek českých vzdělanců z ČR i ze zahraničí. Pravidelná výroční setkání vznikla z původních disidentských schůzek osob soustředěných kolem samizdatového časopisu Obsah. Náměty konference je především situace na Slovensku, česká hospodářská situace, vnímání ČR zvnějšku. Kromě Čechů a Slováků se konference účastní i skupina německých vědců a publicistů a někteří hosté z Francie, z Británie a z Rakouska. Jiná přednáška pro toto setkání, od Jana Čulíka, o pojmech plurality a tolerance, jak se projevují u debatérů na Fóru Neviditelného psa, vyšla ve včerejších Britských listech.) Český průmysl: Je zapotřebí vypracovat novou hospodářskou politiku
Martin Myant(University of Paisley, Skotsko)"Zjistil jsem, že firmy nebudou v konečné instanci úspěšné, pokud nezaloží svou strategii na zlepšování výrobních procesů a na inovacích, na ochotě konkurovat jiným a na pochopení svého národního prostředí a na vědomí, jak to národní prostředí zlepšovat." M. Porter, The Competitive Advantage of Nations (Jak národy dokáží konkurovat), 1990, str. 30"
Víme, že s výrobou zboží masové spotřeby dlouho nevystačíme. Pokud se v některých komoditách nedostaneme na úroveň, jakou dnes představuje třeba Itálie, tak nemáme za chvíli ve střední Evropě co vyrábět. Většina kvasimajitelů totiž hleděla na okamžitý výnos a nikoliv na dlouhodobou perspektivu. My očekáváme návratnost v horizontu pěti až osmi let." M. Červencl, Právo, 23.10.1996
Tyto dva citáty určují téma tohoto příspěvku. Autorem jednoho je čelný americký univerzitní pracovník, který provedl významnou analýzu kořenů mezinárodní konkurenceschopnosti. Druhý citát je od českého podnikatele, který se snaží nalézt strategii, jak zachránit chřadnoucí textilní průmysl. Navzdory rozdílnému zázemí, z něhož citáty pocházejí, oba ukazují stejným směrem. Ústředním argumentem je, že konkurenceschopnost ekonomiky závisí nikoliv na nízkých mzdách, ale na tom, zda si firmy jsou schopny vytvořit dlouhodobou strategii pro neustálé zlepšování výrobních procesů, výrobků a pro inovace.
V České republice je však v tomto ohledu hospodářská politika státu podnikům systematicky nenápomocná. Sama státní hospodářská politika vytvořila další překážky bránící rozvoji dlouhodobé zlepšovací strategie. Odkaz na "kvasimajitele" ve výše uvedeném citátu je jedním takovým příkladem. Podniky jsou nuceny přijímat různé druhy "náhradních", druhořadých strategií, bez nichž by bylo jejich přežití nemožné. Mají-li být české firmy schopny přejít od etapy, v níž jen přežívají, do etapy systematického růstu, bude muset česká vláda zaujmout k hospodářství aktivnější postoj. Neuvádím žádný přesný předpis, co by vláda měla dělat. Prvním životně důležitým krokem by však mělo být systematické zkoumání vyhlídek a problémů podniků v různých odvětvích českého průmyslu. Je to přístup, který byl zcela pominut a dokonce aktivně odsuzován v období, kdy se považovala samotná privatizace za hospodářský všelék.
Podle dostupných údajů dosahuje hrubý domácí produkt České republiky na jednoho obyvatele o něco méně než 60 procent průměru HDP na obyvatele v zemích Evropské unie. Produktivita českých pracovních sil dosahuje téměř ve všech odvětvích zpracovatelského průmyslu jen asi třetinu produktivity zemí Evropské unie. V této situace má česká ekonomika v podstatě dvě alternativy, i když ne všechny hospodářské sektory ani ne všechny firmy musí nutně postihnout stejný osud. V českém hospodářství by mohlo vzniknout dostatečné množství samostatných úspěšných a inovativních podniků, takže by se Česká republika mohla stát ekonomikou skutečně dobře schopnou mezinárodní konkurence a s příjmy, srovnatelnými se západními příjmy. To by nemělo být nemožné, protože jiným zemím se v poválečném období podařilo přejít z kategorie středně vysokých příjmů do kategorie vysokých příjmů. Druhou alternativou ale je, že by byla česká ekonomika začleněna do ekonomiky Evropské unie v podstatě jen jako ekonomika subdodavatelů pro západní firmy. Přežila by celá řada sektorů lehkého průmyslu prostřednictvím práce ve mzdě. Strojírenské firmy by vyráběly jednodušší součástky pro velké západní podniky. Tak by vznikla jen ekonomika s relativně nízkými platy. Vzhledem k velkému objemu obchodního schodku, který narostl od roku 1993, nedokáže nyní české hospodářství podporovat takovou životní úroveň, jakou české obyvatelstvo považuje za samozřejmou. Takováto integrace do západoevropské ekonomiky hrozí vést k cyklu problémů s rozpočtovou bilancí, k opakovaným devalvacím a k rostoucí inflaci. Nemusel by vzniknout skutečný hospodářský růst, ani tak rychlý, jaký je průměr růstu hospodářství zemí Evropské unie.
Slabost českého hospodářství je přirozeně v první řadě důsledkem dědictví centrálního plánování. Proces transformace ale vedl jen k částečným řešením. Vytvořil obrovské nové možnosti, došlo k otevření ekonomiky a ke vzniku úplně nových forem podnikatelské činnosti. Nevznikla však moderní tržní ekonomika. To totiž vyžaduje více než jen existenci cenového mechanismu a soukromého vlastnictví. Moderní tržní ekonomiky musejí mít finačně silné a stabilní podniky, které jsou navzájem provázány. Dále nutně potřebují celou řadu dalších institucí, jako jsou vzdělávací, výzkumné a vládní organizace. V důsledku "šoku" roku 1991 vznikla struktura izolovaných a slabých podniků. Mnohé české podniky se octly ve finanční krizi. Vedlo to k špatné disciplíně placení účtů a ke ztrátě vzájemné důvěry. To je dodnes velkou překážkou spolupráce mezi podniky. Privatizace do českého vlastnictví typicky neposkytla řešení finančních problémů a v mnoha případech posílila tendenci vůči fragmentaci ekonomiky. V mnoha případech byla výroba oddělena od distribuce a prodeje a v jiných případech byly podniky, které mohly těžit ze soustředění a racionalizace provozů, zprivatizovány jako malé, samostatné firmy, neschopné překonat svou izolovanost a pracovat společně.
Je velmi módní dávat vinu kupónové privatizaci, že způsobila nízkou produktivitu českého průmyslu. Běžně se argumentuje, že potíže poslední doby jsou důsledkem neexistence jasně definovaných vlastníků, od nichž by se dalo čekávat, že ředitelství podniků donutí násilím, aby firmy restrukturalizovaly. Důkazy pro toto tvrzení jsou poněkud nepřesvědčivé. Existují daleko jasnější důkazy dvou jiných, podstatně odlišných záporných důsledků kupónové privatizace. Prvním takovým záporným důsledkem je neobyčejná nestabilita vlastnictví, kdy bezohledně loupeživé finanční skupiny hrozí kdykoliv ovládnout i docela úspěšné podniky. Druhým záporným důsledkem je nezájem těchto nových vlastníků na dlouhodobé strategii. To je přesně argument, o němž se zmiňoval Červencl v úvodním citátu. Tak v českém hospodářství často existují velmi dobře definovaní vlastníci, ale jejich zájem bývá v přímém rozporu se zájmem ředitelství podniků, která se snaží pro své firmy vypracovat dlouhodobou podnikatelskou strategii.
Analýza českých podniků, a dokonce i četba českého podnikatelského tisku, nenechává nikoho na pochybách, že mnohá ředitelství podniků jsou neobyčejně aktivní ve snaze přizpůsobit se tržním podmínkám, ale jsou nucena pracovat v prostředí plném vážných překážek. Tyto překážky jsou částečně důsledkem jejich vlastní podnikatelské nezkušenosti a částečně důsledkem transformačního procesu. Tak se většina lehkého průmyslu velmi rychle přeorientovala na zakázkovou práci pro západoevropské firmy. Pro české firmy bylo nejlákavější, že byla tato strategie neobyčejně jednoduchá. Je od nich jen požadováno, aby vyráběly podle přesných specifikací západního partnera. Druhým lákadlem bylo alespoň částečně to, že české firmy, pracující pro západní podniky, se mohou spolehnout na to, že dostanou zaplaceno. To by nebylo zaručeno, kdyby byly subdodavatelem pro české firmy. Práce ve mzdě se však nedá považovat za trvalé řešení. Zisky jsou často minimální a větší podniky se nyní neustále snaží vyrábět vlastní značkové zboží a prodávat ve vlastních značkových obchodech, i když je teď často velmi obtížné toho dosáhnout. Potíže českého textilního průmyslu vedly k poněkud absurdní situaci, v níž vyvážejí čeští výrobci materiálu do západní Evropy, protože nemohou důvěřovat českým zákazníkům,. že jim zaplatí účty, a výrobci oděvů se spoléhají na dovoz materiálu ze západní Evropy a vyrábějí pro okamžitý export.
V jiných sektorech je situace lepší: výrobci polotovarů jako je ocel jsou schopni prodávat tytéž výrobky do západní Evropy a často tím vydělávají podstatné zisky. Strojírenské firmy, do určité míry stejně jako podniky v oblasti lehkého průmyslu, se přeorientovaly na jednodušší výrobky, ale i v této oblasti existuje v různých podnicích různá situace.- Je možné formulovat svého druhu "modelovou" strategii pro úspěšnou českou strojírenskou firmu. Částečné přeorientování na výrobu jednodušších nebo "těžkých" výrobků pro export dokáže přinést dostatečné množství zisků, z nichž je možno do určité míry financovat investice. Občas se tak podnik dokáže vrátit k výrobě složitějších produktů. Ve skutečnosti jsou však tyto firmy ve světovém měřítku stále ještě velmi nevýznamnými protagonisty a je pravděpodobné, že zůstanou především subdodavateli pro mocné zahraniční podniky ještě dost dlouho. Tak firma Škoda Plzeň, největší český strojírenský koncern, vydala v roce 1996 na inovační rozvoj jen devět desetin procenta svého obratu. Jsou to pouze tři desetiny procenta částky, jakou vydává na výzkum a vývoj podnik Siemens. V ekonomice s vyššími platy by Škoda Plzeň se svým nynějším sortimentem výrobků nepřežila a musela by si vypracovat úplně jinou strategii. Vzhledem k překážkám, jimž čelí, má pravděpodobně v současnosti Škoda Plzeň nejlepší možnou strategii v dané situaci.
Ty firmy, které odmítly nutnost alespoň dočasně rezignovat na výrobu vlastního, finálního zboží, se typicky dostaly do katastrofického cyklu klesajícího odbytu a rostoucí zadluženosti. To jsou firmy, které by bylo možno obvinit, že se nerestrukturalizovaly, i když jak se zdá forma vlastnictví nebyla v tomto ohledu nejdůležitější. Příčiny jsou částečně objektivní - nezřídka mají tyto firmy moderní kapitálové zařízení, které nelze přizpůsobit k tomu, aby se na něm daly vyrábět jednodušší výrobky - a částečně jsou subjektivní. Ředitelství podniku má svou vlastní hrdost a nevěří, že je nutno udělat za minulostí tlustou čáru.
Zahraniční vlastnictví, na druhé straně, přináší úplně nové možnosti. V některých případech je možno používat firmu v zahraničním vlastnictví jako měřítko, jímž lze posuzovat firmy vlastněné Čechy. Ukazuje to, jaké by mohly ty podniky přijmout podnikatelské strategie, kdyby překonaly překážky, jimž čelí. Rozdíly v objemu investic jsou často obrovské. Škoda Plzeň je schopna investovat 5 procent příjmu z prodeje výrobků, zatímco ta část Prvních brněnských strojíren, kterou vlastní Asea Brown Boweri, investovala do inovací v roce 1995 34 procent příjmu z prodeje výrobků. Podniky vlastněné ze zahraničí se - možná překvapivě - často zaměřují na domácí český trh, který bývá pod velmi silný tlakem dovozců. Pozitivní výsledky někdy ovlivňují nejen mateřskou firmu, jak ukazuje případ automobilky Škoda, jejímž většinovým vlastníkem je Volkswagen a která stojí v centru struktury výrobců součástek.
"Odprodej" podniků zahraničním vlastníkům však není řešení. Neexistuje dostatečné množství zahraničních vlastníků, zajímajících se o příchod do České republiky, přesněji řečeno neexistuje dost zahraničních vlastníků s upřímným zájmem zajistit inovační rozvoj podniků, které převezmou. Kromě toho, překážky inovačnímu rozvoji, jimž čelí české firmy, stále ještě záporně ovlivňují i české výrobce automobilových součástek, kteří také čelí konkurenci z dovozu. Automobilka Škoda se vychloubala, že v roce 1996 tvořil její vývoz do zahraničí celé 4, 8 procenta celkového českého exportu, avšak přitom dovozy firmy Škoda v tom roce dosáhly celých 80 procent objemu jejího vývozu.
Lehký průmysl se po roce 1992 nezotavil a dále upadá. Ocelářský a těžký chemický průmysl se rozvíjí relativně dobře. Jediným skutečným úspěchem je automobilový průmysl a jemu přidružené sektory.
Ve vlivných institucích mimo středovýchodní Evropu - například v Evropské unii, v Mezinárodním měnovém fondu a v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj existuje stále ještě silná tendence považovat privatizaci a deregulaci za hlavní kameny hospodářské politiky. Vychází se od předpokladu, že by vlády v postkomunistických zemích měly pokračovat se stejným důrazem a neměly by jednat více intervencionisticky než vlády v jiných zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Zřejmě tyto vlivné organizace doufají, že postupné sbližování rámců hospodářské politiky postkomunistických zemí a západních zemí povede k postupnému sbližování hospodářské úrovně. Tento názor však zjevně není ospravedlnitelný, když vezmeme v úvahu, jako obrovské jsou v současnosti rozdíly hospodářské úrovně v postkomunistických zemích a na Západě.
Česká vláda by měla zaujmout pružný postoj k vytváření hospodářské politiky. Měla by uznat, že hospodářství stále ještě trpí vážnými problémy, které jsou specifickým důsledkem transformačního procesu. Zároveň by se měla poučit z celé řady nejrůznějších hospodářských politik, realizovaných v jiných tržních ekonomikách. Vláda by měla podniknout kroky k vyřešení některých vážných finančních problémů, které brání investicím a modernizaci a rozvoji spolupráce mezi podniky. To možná bude vyžadovat určité formy částečného znárodnění některých podniků, tak jak k tomu došlo v Maďarsku, a některá další speciální opatření, jak se vypořádat se zadlužeností. Vláda by také měla podniknout kroky k tomu, aby omezila vlastnickou nestabilitu podniků a neutralizovala neustálou hrozbu, že podniky spolkne nějaká finanční skupina. Něco takového se těžko uskuteční bez aktivního vládního zasahování do podnikatelské sféry a bez vládní podpory "prospěšných" fúzí podniků. Jinak je alternativou jen dovolit tržnímu procesu, aby si i nadále vybíral a dokonce vytvářel krachující podniky.
Vedle snižování těchto překážek, bránících rozvoji moderní hospodářské struktury, by měla vláda usilovat o to, aby vznikala pouta a sítě spolupráce mezi firmami a jinými podniky, a to v takové formě, o níž se prokázalo v jiných zemích, že je prospěšná. Této strategii by se měla česká vláda věnovat a přestat se bát, že bude do hospodářství zasahovat "příliš mnoho". Poučný je v tomto ohledu příklad východního Německa, kde se vláda velmi konkrétně zavázala, že bude v podnicích udržovat výzkumná oddělení a umožní systematické styky podniků s výzkumnými institucemi.
Snad nejpozoruhodnějším selháním české vlády je její neschopnost poskytnout podnikům pomoc při vypracovávání jejich podnikatelských strategií, přestože v rozvinutých tržních hospodářstvích existují k tomuto účelu vládní agentury, a taková pomoc je jejich ústředním úkolem. Tento argument lze ilustrovat třemi příklady. V roce 1992 byla vypracována analýza pro československou vládu ohledně budoucnosti československého ocelářského průmyslu. Dospěla k závěru, že kladenské ocelárny mají pro budoucnost velmi dobrý potenciál. Využívaly nejmodernější technologie a jako jediný ocelářský podnik nebyly závislé na dovozu surovin ze zahraničí. Avšak kladenské ocelárny se brzy dostaly do vážných potíží, protože se zhroutila poptávka od českého strojírenského průmyslu. Namísto aby se pokusila o seriózní přehodnocení budoucího potenciálu kladenských oceláren na základě informací obsažených v první analýze, česká vláda se pokusila vyhnout se odpovědnosti katastrofální formou privatizace.
Podniky v českém strojírenství musely bojovat o zavedení proexportní politiky, která jim umožňuje prodávat tradiční výrobky. Avšak vláda těmto podnikům nijak nepomáhá, aby mohly přejít k nejmodernější světové technologii. Jen takový přechod může ale zabezpečit trvalý hospodářský růst.
Pro textilní průmysl nedělá vláda vůbec nic. To vede k zoufalým závěrům, že asi nebude mít český textilní průmysl žádnou budoucnost.
V moderních tržních ekonomikách se věci dělají jinak. I v době, kdy byla ve Velké Británii premiérkou Margaret Thatcherová, vyjednávaly vládní agentury se strojírenskými podniky o tom, jak by jim mohla vláda pomoci vytvořit strategie umožňující inovace a technologický pokrok. Před konečným rozhodnutím o osudu čelných britských oceláren byla vládní agenturou velmi podrobně analyzována celá řada alternativních možností. Firmám v textilním průmyslu byla nabídnuta pomoc nikoliv formou vládních dotací, ale formou marketingových studií a poradenství, jak si vytvořit nosnou podnikatelskou strategii.
Závěrem tedy je, že moderní tržní ekonomika nevznikne, pokud vláda bude i nadále odmítat, že nese odpovědnost za průmysl. To jasně dokazuje zkušenost dnešních rozvinutých tržních ekonomik, zkušenost mnohých velmi rychle se rozvíjejících ekonomik ve světě a dokazují to zjevně i nynější hospodářské potíže, kterými prochází Česká republika.
(Přeložil Jan Čulík)
|
|
|
|- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|