Příspěvek českého historika Eduarda Kubů na londýnské konferenci o nacistickém zlatu (2. 12. - 4. 12. 1997):
Československé zlaté rezervy a jejich vydání nacistickému Německu
(Z angličtiny přeložil Ivan Kytka)
Až do vytvoření Národní československé banky v roce 1926 plnil funkci centrální banky v Československé republice bankovní úřad ministerstva financí. Tento úřad byl také odpovědný za monitorování a spravování československých zlatých rezerv.
Zlaté rezervy, které byly zpočátku velmi skromné a které dosahovaly podle údajů bankovního úřadu v roce 1925 6.457,6 kilogramů zlata, téměř neustále rostly. Zdrojem relativně rychlé akumulace zlatých rezerv však nebyl státem organizovaný nákup drahého kovu. Z velké části byla výsledkem široké veřejné kampaně, která zahrnovala dary od firem a institucí, a to především, v letech 1919-1924 k organizovaným sbírkám mezi obyvatelstvem, které bylo požádáno, aby přispělo na tehdy známý "Zlatý poklad Československé republiky".
Vytvoření měnových rezerv ve zlatě tedy obsahuje zvláštní citové zabarvení spojené s budováním nového československého státu a stalo se veřejnou záležitostí.
Koncem roku dosáhly zlaté rezervy 40.737,4 kg. Celková suma zahrnovala 12.057,3 kg převedených z bývalé Rakousko-uherské banky. Během hospodářského boomu bylo možné zvýšit zlaté rezervy na 68.858,1 kg. A rezervy rostly i ve třicátých letech. K 29. srpnu 1938, tedy v době mnichovské konference, která Československu uložila předat rozsáhlé pohraniční území Německé říši, činily celkové zlaté rezervy 94.772 kg.
Vzhledem k rostoucí německé hrozbě však Národní československá banka preventivně zvýšila množství zlata, které bylo deponováno v zahraničí. Z tohoto důvodu bylo v době Mnichova v domácích sejfech jen 6.366,6 kg, zatímco zbylých 88.435,4 kg bylo rozloženo mezi několika zahraničními depozitory , všeobecně považovanými za bezpečné.
Nicméně ke škodě ČSR a jejich občanů a ke škodě zemí, které byly velmi brzy nuceny vstoupit do války proti Hitlerovi, Německu se nakonec podařilo získat kontrolu nad většinou československých zlatých rezerv. Množství převedeného zlata a způsoby, kterým bylo získáno, jsou specifikovány dále.
I.
Zlato podporující československou měnu v pohraničních oblastech okupovaných na základě mnichovské dohody z 29.9. 1938
Při uplatňování mnichovského diktátu Německo požadovalo, aby se Národní banka československá vzdala zlata podporujícího měnu kolující na území okupovaném německými vojsky. Na anektovaném území bylo staženo 1250,6 miliónů Kč v bankovkách a 1502,7 miliónu Kč ve státem vydaných cenných papírech. Po obtížných jednáních charakterizovaných vysokými německými požadavky a nátlakem byl odňat Čechům formou "odkupu" majetek patřící okleštěnému Československu (zvláště průmyslovým zájmům pražských bank v pohraničních územích) a převzetím československého zbrojního potenciálu, o který Němci usilovali.
Při jednáních o stažení části měny vydané bankou Německo požadovalo zlato a cennou zahraniční měnu a současně odmítalo diskusi o poměrné části vyjádřené v peněžních příkazech a ve finančním vyrovnání. V lednu se Němci uchýlili k hrozbám, které vyvrcholily 23.února 1939 v ultimativních požadavcích zaslaných Praze. O pět dní později byla vyslána československá delegace do Berlína, kde podlehla německému tlaku. 4. března byl podepsán dokument, na jehož základě bylo 769 miliónů Kč "pokryto" československými nemovitostmi v okupovaném pohraničí a peněžními půjčkami, které tam byly poskytnuty, zatímco zbytek byl kryt zlatem. 7.března odeslala Národní československá banka basilejské Bance pro mezinárodní vyrovnání telegram požadující, aby tato banka předala 47 ingotů (579,8 kg) zlata deponovaného v Bruselu a 125 ingotů (1.468,36 kg) zlata deponovaného v Bernu německé Deutsche Reichsbank. Telegram také požadoval, aby Švýcarská národní banka převedla 1031 ingotů (12.488 kg) zlata deponovaného v Bernu.
Protože mnichovská dohoda byla považována československým právem správně za nulitní a neplatnou od samého počátku, tyto transfery byly označeny za nepřijatelné a neoprávněné. Požadavek na jejich vrácení byl také samozřejmě posílen faktem, že sama okupovaná území byla v roce 1945 vrácena Československé republice.
II.
Zlato zabrané přímo po okupaci českých zemí 15. března 1939.
Ve varování o hrozící německé okupaci, které doručilo československému velvyslanci v Berlíně Vojtěchu Mastnému francouzské velvyslanectví, byla rovněž zmínka o německém zájmu o československé zlato. Následující den potvrdil, že francouzská informace byla správná. Úkol zajistit československé zlato byl svěřen dr. Muellerovi, zvláštnímu komisaři Německé říšské banky napojenému na velení vojenské skupiny 3 (Sonderbeauftragte der Reichsbank beim Heeresgruppenkommando 3). Po svém příjezdu do Národní banky donutil dr. Mueller ředitele Peroutku a Malíka, aby pod hrozbou okamžité exekuce sepsali a odeslali dva příkazy pro převedení československého zlata deponovaného ve Velké Británii. První, adresovaný Bank oif England, požaoval převedení 26 793 ,7 kg zlata Bance pro mezinárodní vyrovnání v Basileji. Durhý příkaz požadoval, aby basilejská banka převedla 23087,3 kg z depozitu 28 309,3 u Bank of England na 'čet Deutsche Reichsbanky u londýnské Bank of England.
Ve stejnou dobu však bylo požádáno britské velvyslanectví, aby zajistilo, že vynucený a tedy neplatný příkaz bude zrušen kompetenmtními britskými orgány. Nicméně příkaz k převedení 23 tun zlata byl 20. března promptně splněn. Majetek oběti násilí - čin, který britská vláda neuznala - byl nezodpovědně odevzdán násilníkovi. Druhý příkaz nebyl naštěstí proveden kvůli posunu v politickém pohledu na tuto záležitost.
Věc brzy vyvolala pozornost britského tisku a 18. května 1939 byla předmětem debaty v britské Poslanecké sněmovně. Přinesla nejen kritiku bank of England, ale také ministerstva financí a celé vlády. Poslanec Brenden Brecken ji označil za "velmi nečistou formu finančního appeasmentu, neboť Němci jsou usmiřováni penězi nešťastných Čechů."
Rovněž Winston Churchill vyjádřil rozhořčení: "Pokud jsou naše mechanismy tak nemotorné, že těchto šest miliónů liber zlata může být převedeno nacistické vládě Německa, která je chce využít a už je využívá, tak jak to dělá s celou zásobou zahraniční měny, aby zvýšila svůj zbrojní potenciál [...],
tak to zcela zesměšňuje úsilí, které vynakládá každý příslušník našeho národa, aby zajistil národní bezpečnost a semknul veškeré síly této země."
III.
Odvezení zlatých mincí do Německa v roce 1940
Národní banka Čech a Moravy - nově pojmenovaná centrální banka za protektorátu - měla jen omezené pravomoce a minimální zlaté rezervy. Vymyšlená obvinění a zatčení jejího ředitele Sadílka gestapem, které skončilo jeho sebevraždou, se stalo záminkou pro převedení zbytku českého zlata deponovaného v sejfech Národní banky do Berlína. 12. června 1940 odvezli úředníci Deutsche Rechsbanky 6375,86 kilogramů zlata, tentokrát v podobě zlatých mincí, z nichž část byla v numismatických sbírkách velké historické hodnoty.
IV.
Decentralizovaná část československých zlatých rezerv
K poslednímu případu nezákonného převodu československého zlata ve prospěch Německa došlo na podzim roku 1940 při transferu 1008,9 kilogramů zlata spravovaného pro Národní banku v rámci tzv. "celní autonomie Škodových závodů a Brněnské zbrojovky". Zlato deponované v sejfech těchto koncernů bylo použito na nákup zahraniční měny na dovoz průmyslových surovin.
Celkové množství zlata uloupeného nacisty převýšilo, jak ukazuje prosté sečtení jednotlivých položek, 45 tun. To představovalo přibližně polovinu celkových zlatých rezerv Národní banky podle záznamů z doby mnichovské konference.
Škody v této výši byly nahlášeny československou vládou tripartitní komisi pro vrácení zlata. Tato komise uznala téměř celý tento požadavek jako legitimní (43.999,4 kg) a přijala ho jako základ pro restituční konání. S ohledem na emoční náboj sledovala československá veřejnost konání a uplatnění restitucí s velkou pozorností a veřejnost projevuje o tuto záležitost stále velký zájem.
