USNESENÍ německých stran k problematice vyhnanců platná až do přijetí deklarace
PD (22. ledna 1961)
1. Sudetoněmecká otázka není vyhnáním sudetských Němců vyřešena. Vyhnání bylo nezákonné, musí být mírovou cestou odčiněno, aniž by přitom bylo jiným lidem způsobeno příkoří.
2. Odčinění vyhnání znamená: návrat vyhnaných, tj. realizace tzv. “práva na vlast".
3. Právo na vlast může být odčiněno pouze tehdy, až budou ve vlasti uskutečněna a zajištěna politická a lidská práva.
4. Vedle práva na vlast bude prosazována zásada práva na sebeurčení národů.
5. Právo na sebeurčení je rozsáhlý ideál: připouští v daném případě různá státní a mezinárodní řešení.
6. Konstatování, že Německo právně existuje v hranicích z roku 1937, nevylučuje právo sudetských Němců na vlast a na sebeurčení.
CSU (3. června 1961)
dtto. Landsmannschaft je “legitimním zastoupením sudetoněmecké národnostní skupiny v jejím vyhnání" a slibuje prosazovat, aby “Spolková republika o osudu sudetských Němců jednala vždy ve shodě s ním".
CDU (15. října 1964)
2. CDU uznává sudetoněmecký Landsmannschaft za legitimní vlastenecko-politické zastoupení sudetoněmecké národnostní skupiny ve vyhnanství .. a bude se zasazovat za uznání a prosazení práva na vlast a práva na sebeurčení všech evropských národů a národnostních skupin, zejména všech německých národních skupin. Proto CDU hájí podle zásad programu strany právo sudetských Němců na jejich původní vlast a právo na sebeurčení v jejich vlasti. CDU přitom upozorňuje na prohlášení spolkového sněmu z 14. července 1950, podle kterého byli sudetští Němci vzati pod ochranu Spolkové republiky. CDU je toho názoru, že je povinností každé německé vlády hájit právo sudetských Němců na vlast a právo na sebeurčení, a bude prosazovat, aby SRN o osudu sudetských Němců a jejich vlasti jednala jen v souhlase se sudetskými Němci.
4. CDU konstatuje, že protiprávním vyhnáním sudetských Němců z jejich původní (angestammten) vlasti není sudetoněmecká otázka vyřízena.
5. Pojetí mezinárodní a státoprávní kontinuity Německa v hranicích z roku 1937 nevylučuje mezinárodněprávní a státoprávní řešení na základě práva na vlast a práva na sebeurčení.
FDP (15. října 1964)
RP 12. března 1996
Vachata Bohumil, do dubna 1989 vedoucí mezinárodněprávního odboru FMZV
Německý majetek byl po válce konfiskován podle práva
“Ze strany SRN jsou vůči ČR uplatňovány nároky na náhradu za majetek odsunutých Němců.
Dohoda o reparacích od Německa o založení mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata 21. prosince 1945
Smlouva o úpravě otázek vzniklých z války a okupace mezi SRN a třemi velmocemi 26. května 1952 VI, čl. 3, odst. 1
Lastenausgleichgesetz, 1952
Ujednání o německých zahraničních dluzích, Londýn 27. února 1952 (ČR se neúčastnila)
19. prosince 1966 předáno prostřednictvím velvyslanectví USA diplomatická nóta, navrženo jednání o dluzích:
a) pohledávky zbožové a finanční vůči různým dlužníkům v SRN a vůči SRN za dodané zboží a poskytnuté úvěry (1503 mil. Kčs)
b) pohledávky z pojištění a zajištění obchodního styku mezi pojišťovnami a zajišťovnami obou zemí (305 mil. Kčs)
c) pohledávky z německých cenných papírů (343 mil. Kčs)
d) pohledávky ze sociálního pojištění z titulu pracovního nasazení čs. občanů v říši (1,214 mil. Kčs)
f) pohledávky ze žirového účtu bývalé Národní banky československé u Reichsbanky (cca 1 348 mil. Kčs)
W. Brandt v prosinci 1973 jednal s G. Husákem. Brandt prohlásil, že náklady má nést i NDR, a doporučil odložit na jednání o sjednocení Německa.
Vyplaceno 7,5 mil. DM na odškodnění obětem lékařských pokusů.
