Emanuel Mandler: České sdělovací prostředky publikují jen názory, které jsou v linii
Důležitý článek, který vyšel ve středu 18. března v Mladé frontě Dnes.
O pozoruhodném pořadu Sněží na ČT 2 se hodně hovoří. Byl to pořad mimořádný, na jehož konci se po neslaném a nemastném povídání o osmičkách v našich nejnovějších dějiných většina účastníků (P. Šustrová, K. Kaplan, R. Kučera, P. Příhoda) vysloveně vzbouřila. Za pobouřené asistence vyděšeného, nic nechápajícího Pavla Tigrida a s nesmělým souhlasem organizátora pořadu (M. Schulz) vyjádřili účastníci pořadu velmi zřetelně přesvědčení, že mnoho lidí u nás nemohlo využívat existující svobody slova, protože sdělovací prostředky publikovaly jenom příspěvky, které byly "v linii". Nepochybná skutečnost, že média odmítají mnohé články, názory a diskusní příspěvky v situaci, kdy existuje svoboda slova, svědčí proti objektivitě redakcí. Zajisté, jenomže věc je složitější. Pořad Sněží 10. března je toho ostatně dokladem.
Při značné intelektuální potenci účastníků by se dalo očekávat, že se v diskusi o osmičkách dozvíme hodně nového - kupříkladu o roce 1948 a jeho historických souvislostech a právě tak o roce 1968. Divák místo toho slyšel nudnou, nic neříkající rozpravu. Proč? Obdobně jako v mnoha podobných případech byli účastníci debaty přesvědčeni, že pokud by hovořili o tom, co si myslí, nebo kdyby se dokonce "zbytečně" přeli, překročili by meze dané, "přirozené" televizní slušnosti. Někdo by je okřikl, diváka by přivedli do rozpaků, příště by už nebyli do takové debaty přizváni, a tak dále. Dělali by tedy něco, co se dělat nemá.
Co se dělat má, a naopak nemá, je tedy dáno nevyřčenou, tichou dohodou, konvencí. V takových pořadech jako Sněží je konvence - například tichá dohoda o mezích slušnosti - nezbytná. Ale nám teď jde výlučně o konvence politické. Jsme jimi po dlouhém období nesvobody vysloveně zahlceni, a to do té míry, že vznikl a je "celonárodně" dodržován celý systém konvencí s množstvím norem, zákazů a příkazů. Tento rozvětvený systém "národní tiskové konvence", skládající se z nacionalistické, konformní, historické a plebejské části, lze vymezit jako "tiché srozumění většiny společnosti o tom, o čem se má nebo smí veřejně pojednávat (a jakým způsobem) a o čem nikoli. (Viz o tom můj článek v Kritické příloze Revolver revue č. 9). V pořadu Sněží 10. března bylo možno vysledovat zejména tabuizaci určitých osob, událostí a hodnot podle norem nacionalistické části národní tiskové konvence.
Ve srovnání s národní tiskovou konvencí jsou většinou normy a příkazy obsažené v "televizní" kovnenci o dost přísnější, tvrdší. Tím, že se jim účastníci pořadu Sněží podrobili, lze si vysvětlit salonní způsob, jímž promlouvali o německé otázce a o česko-německých vztazích, které na ně nastražily škodolibé české osmičky. Bylo to pojednávání ušlechtilé a zcela obecné. Nejenže se vyhnulo otázkám souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců (a takovým pojmům, jako je odsun, vyvlastnění, pracovní povinnost, a tak dále), ale i landsmanšaftu, Neubauerovi nebo problematice diskusního fóra. Přitom jak tam ti lidé seděli, uměli by o česko-německých vztazích říci divákům hodně nového. V tomto ohledu na tom přece my diváci nejsme dobře: všude vidíme, slyšíme a čteme buď demagogické výroky z dílny českého nacionalismu, anebo v nejlepším případě právě moudrá a hezká slova o potřebě spolupráce a vyrovnání se s minulostí. Jsou to slova natolik obecná, že už dnes neříkají nic.
V posledních deseti minutách Sněží nám jeho účastníci vše vynahradili: jejich vzpoura se jistě zapíše do pohnuté historie České televize. To je nadějné a - bohužel - nic víc. Pro televizi i pro autory je mnohem snazší bořit obecně mýtus o všudypřítomné svobodě (na jeho nepatřičnosti se dnes intelektuálové většinou shodnou) než zaujímat nonkonformní stanoviska vůči jednotlivým normám, příkazům a zákazům konvenčních norem, jejichž kořeny zasahují hluboko do našeho vědomí a zejména nevědomí. To nemá na svědomí Václav Klaus, ani ODS a ODA (i když tu snaha byla), ani sametový převrat (také udělal své), nýbrž zejména půlstoletí autoritativních režimů.
Přirozeně, nejde jen o jeden pořad a o sdělovací prostředky. Klestit cestu houštinou politických konvencí k politické realitě je nepochybným posláním médií - a je velmi smutné, že většinou až dosud dělala opak - i mnoha dalších institucí, zejména však intelektuálů, kteří v těchto institucích pracují nebo jim dodávají příspěvky a materiál. Bylo by trapné, kdybychom teď zjistili, že ono obtížné naplňování svobody slova v České republice mají na svědomí pouze ONI (činitelé), i když udělali v tomto ohledu, co jen mohli...
Celá desetiletí padaly z olověných oblaků konvencí mokvavé vločky příkazů, návodů a zákazů a vytvořily hlubokou soudržnou vrstvu "starého" televizního sněhu. Překryjí je opravdu vločky kyprého prašanu, které - jak se zdá - začaly padat?
Emanuel Mandler
Autor je historik
