Český stát na prahu třetího milénia
(V minulých dnech vyšlo nejnovější číslo časopisu Prostor (č. 36). Časopis vychází s podporou Open Society Fund George Sorose. Je možno ho objednat od firmy SEND, na této adrese: sendsro@mbox.vol.cz, domovská stránka http://www.vol.cz/send.
Časopis mě zaujal. Zabývá se aktuálními otázkami: jak definovat českou totožnost a jaký bude osud české společnosti v nadcházejících desetiletích, v nové Evropě. Co je pro dnešní ČR hodnotou, ptá se v čísle například Stanislav Komárek. Má český jazyk v Evropě vůbec budoucnost, anebo začne zanikat, tak jako dneska do určité míry zaniká holandština?
Zveřejňuji úvodní text časopisu Prostor č. 36. úvahu Michala Janaty. Časopis se charakterizuje jako časopis konzervativní. Je to však, zdá se, poněkud jiný konzervatismus, než jaký dosud vládl v ČR za éry Václava Klause a jaký dosud - ze setrvačnosti? - prosazují někteří debatéři na zdejších fórech.
Mimochodem, souhlasím skoro se vším, co Michal Janata napsal, až na to vylučování komunistů z veřejného života, které je nedemokratické a těžko v Evropské unii obhajitelné. Vím ovšem velmi dobře, co Michal Janata v závěru článku míní: Česká republika se musí zbavit komunistické mentality . Bohužel však to asi nepůjde zakazováním komunistů: ten princip naopak ČR vrací ke komunismu. Existuje snad řešení v nenásilném přesvědčování a každodenní kontrole odvedené práce podle profesionálních civilizačních měřítek, a v dobré motivaci pracovníků? JČ)
Český stát na prahu třetího milénia
Michal Janata
Česká republika, vzniklá v roce 1993 rozdělením bývalé federace, se ocitla v jedinečné historické situaci. Měla šanci nově vymezit svou roli a totožnost, ustavit se jako stát postavený nikoli na národní homogennosti, ale na občanském principu, pro který je národnost druhotná.
Nová historiká možnost zůstala doposud nevyužita - spíše se zdá, že se ještě víc upevnila stará dějinná schémata. (...)
Hierarchie historických období, na něž je v té které době kladen důraz, vypovídá o charakteru přítomnosti. Česká republika převzala národovecké historické schéma, v němž za plodná údobí platí například husitství, národní obrození, první republika a poválečná éra do roku 1948. Toto schéma se přirozeně netýká řady vynikajících historiografických prací, ale zato platí v obecném měřítku. Jde o značně zjednodušený "český příběh" tvořící historické pozadí naší přítomnosti. Podstatné je, že podle tohoto nacionálně zbarveného "mustru", jenž obsahuje řadu nereflektovaných předsudků, se dodnes píší učebnice dějepisu a učí se na školách (správně na to poukázal David Čaněk ve svém polemicky laděném článku na tomto míste v revue PROSTOR 33).
Přitom nelze přehlédnout, že právě evropská univerzalita, v jejímž znamení dosáhly v minulosti české země nejpozoruhodnějších duchovních vzepětí, se ocitla mimo "identifikační rámec" současného českého státu. Evropa se příznačně redukuje na administrativně fiskální rovinu, přičemž se opomíjejí její kulturně-civilizační zdroje a duchovní kořeny.
Současně s touto pokleslou představou Evropy jako hospodářsko-administrativního prostoru, do něhož máme vstoupit, úporně přežívá určitý "geopolitický fatalismus". Čechám jako by bylo souzeno být výspou i za změněných, příznivějších podmínek evropské spolupráce. Místo "eurofilie" se pěstuje spíše podezíravost vůči sjednocovacím procesům, jakési "misoevropanství". Nutnost integrace se odůvodňuje především ekonomickými, zčásti administrativně-bezpečnostními důvody, ale vůbec se už nebere v potaz nutnost návratu k západoevropským civilizačním normám, tradicím a hodnotám. Právě o ně by se měl opírat celý projekt "evropského domu".
Jakou roli by mohla hrát Česká republika v budoucí Evropě? Především je dobré si uvědomit, že často právě na civilizačním okraji může existovat ostřejší smysl pro hodnoty západní civilizace, z nichž žije Evropa leckdy automaticky, neuvědomovaně, matně. Víme, jakých autentických poloh nabýval judaismus v těch nejvýchodnějších výspách Evropy, například v oblasti Haliče. Víme, jakou anticipační moc měla "humanitas austriaca" v období koroze rakousko-uherského dualismu.
Zní to jako pošetilá vize, ale celospolečenská frustrace z éry úzkoprsého redukcionistického ekonomismu, který se deklarativně hlásil k evropskému modelu liberalismu, ale v praktické rovině byl hodně poplatný marxismu, může přivodit hlubokou potřebu identifikace s těmi evropskými hodnotami, které v západní Evropě existují v příliš zautomatizované, odvozené formě.
Není ani vyloučeno, že se můžeme, po desetiletích intenzívní ateizace, nadít v české společnosti znovuvzkříšení křesťanských hodnot. Přitom nemusí jít o žádná náboženská dogmata, dokonce ani o religiózní jádro křesťanství. Probuzený smysl pro křesťanské hodnoty může obsahovat nové formy solidarity s méně úspěšnými členy společnosti, potřebu překonání společenského atomismu, ale také rozumnou korekci společenského modelu založeného na jednostranném prosazování výkonu, efektivity a úspěchu.
Rovněž se nedá vyloučit příklon k judaismu ve formě zvýšené úcty k odlišnosti druhého či v podobě zbystřeného smyslu pro spravedlnost, jež se neváže jen na kodifikovanou rovinu práva, ale také na jeho hluboké vnitřní zdroje. Nedá se však vyloučit ani nejméně pravděpodobný příklon k antickým hodnotám uměřenosti, střízlivosti spojené s vědomím politických hodnot jako tmelu, nikoliv jako zdroje neustálých sporů a konfliktů vedoucích k rozklížení společnosti.
Toto znovuuvědomování si pilířů, na nichž stojí Evropa, se stává prvořadým kulturním úkolem. Znamená to ovšem znovu položit zvláštní důraz na vzdělání jako nástroj osobnostního rozvoje zaměřeného zejména ke kultivaci a prohlubování společné sdílených hodnot. Zatím se školství, ekologie, zdravotnictví a další oblasti odsunuly na okraji s poukazem na prioritu ekonomické transformace. Ztráta povědomí, že transformace má více rovin, nás z Evropy spíše vyděluje. Překonání strnulých stanovisek je i jednou z cest k překonání krize identity české státnosti.
Je-li řeč o krizi české státnosti, pak je třeba se ptát: Lze i nadále opírat identitu českého státu s bohatě rozvrstvenou minulostí o státnost založenou na ideji čechoslovakismu? Vznik samostatného Československa byl jen velmi krátkou epizodou v dějinách českého státu, navíc epizodou - z hlediska čistě geopolitického - nepříliš šťastnou. Mnohem lépe se rozvíjel český stát v rámci Rakouska, později Rakouska-Uherska. Jako bytostně naléhavý úkol vyvstává před námi potřeba formulovat "ideu státu českého".
Absence zřetelné zahraničně-politické koncepce České republiky stejně jako absence vojenské doktríny české armády pramení právě z toho, že se nám nedaří formulovat, artikulovat tuto nezbytnou ideu. Propracovaný soubor priorit, jímž bychom se definovali politicky i geopoliticky, by prospěl nám i naším sousedům.
Je třeba připomenout, že konfrontační styl zahraniční politiky první republiky vůči sousedům, především Maďarům a Polákům, vyplýval ze soustavné krize identity mladého českélslovenského státu. Umělá konstrukce kombinující hledisko územní historické kontinuity (týkalo se zemí Koruny české) a hledisko mocenských potřeb (týkalo se například Podkarpatské Rusi) nemohla neprocházet trvalou krizí. Přes velkou kulturní a hospodářskou konjunkturu Československa byly územní garance nového státního útvaru velmi nejisté a slabé. Záruky poskytované dohodovými mocnostmi ( a ty samy o sobě vzaly za své mnichovskou dohodou) neměly odpovídající protiváhu v garancích založených na vnitřní soudržnosti státu.
Nedostatek vůle ke spolupráci ze strany současné České republiky s ostatními středoevropskými zeměmi (opět se týká Polska a Maďarska) má podobné kořeny: nevyjasněné "ratio essendi" státu. I když je územní celistvost českého státu garantována podstatně jistěji než celistvost někdejšího Československa, nijak se tím neumenšuje potřeba jasného geopolitického vymezení. Za veškerou vágní frazeologií naší "jednoznačné orientace na Západ" se skrývá bezradnost, související s tím, že podstatné otázky nebyly dosud vážně nastoleny: Kde je naše skutečné (nikoliv proklamované?) místo v Evropě? Jaký je náš skutečný vztah k Rusku?
To, jak se zahraničně politicky i vnitropoliticky vymezí český stát, jakou podobu bude mít příští evropská integraqce a jaký bude vnitřní vývoj v Rusku, určí do značné míry budoucí profil České republiky. Fascinace naším přijetím do Severoatlantické aliance může zastřít neméně naléhavou potřebu naší kooperace se středoevropskými státy, zejména se Slovenskem, Polskem a Maďarskem. Přezíravý postoj zejména ke Slovenské republice by mohl v budoucnu způsobit nemalé komplikace. Český stát je součástí užšího, středoevropského regionu neméně než součástí Evropy, nelze se tedy narcistně vydělovat z úzkého sepětí se zeměmi tohoto regionu. Tím spíše ne, že s těmito státy máme společnou historii. Zbavit se přítěže konfrontační politiky vůči sousedům také znamená učinit vstřícný krok vůči sudetským Němcům, kteří tvořili po staletí součást české sídelní struktury. Národně homogenní prostor a žárlivé střežení jeho čistoty znamená kulturní sterilitu a sníženou ekonomickou potenci. Bez důkladné revize česko-německých vztahů nemůže hrát Česká republika v budoucí Evropě důvěryhodnou roli. Rovněž tak nemůže nabýt ztracené politické věrohodnosti, nezbaví-li se dosud silných reziduí komunismu. Stav justice, státní administrativy i vysoce monopolizované a nestandardní ekonomické prostředí neskýtají zatím příliš šancí na zlepšení. I v těchto oblastech nás čeká nutnost korekce dosavadního vývoje.
Čím intenzívnější a hlubší bude integrační evropský proces, tím větší tlak bude na český stát vyvíjen, aby se řídil evropskými civilizačními normami. Po desetiletích života v euroasijském klimatu to nebude snadné, velká odpovědnost leží zejména na bedrech politiků, pedagogů a novinářů. Prvním krokem k postupnému přijímání evropských standardů by měla být analýza současného marasmu a personální změny, směřující k eliminaci komunistů z justice, administrativy a školství. Skutečný proces debolševizace dosud zahájen nebyl, bez uskutečnění tohoto kroku však nebudeme plnoprávnou evropskou zemí.
Ve vztahu k Rusku si není třeba dělat iluze o tom, že bychom mohli zmizet z mapy jeho mocenských zájmů. Současné Rusko se po desetiletích sovětské destrukce pomalu a bolestivě vrací k identitě dědice určitých evropských tradic. V jaké míře bude kooperativní vůči Evropě, v té míře budou platit nepsané garance naší územní celistvosti. Jistěže rozhodují většinou faktory, které se vymykají dosahu možnosti malých států, ale záleží také na vnitřní soudržnosti a dynamice navenek, nakolik se malý stát stane či nestane hříčkou v silovém poli zájmů mocností.
Jedno je ale jisté: jaká bude Česká republika po roce 2000, to bude záležet také hodně na nás. Přes všechen retrospektivní fatalismus a nářek nad mnichovskými a jinými zradami.
Michal Janata
