"BERA"
Bylo nekym receno, ze uveritelne pribehy musi s prevelikou namahou vymyslet profesionalove, zatimco pribehy neuveritelne dokaze napsat pouze a jedine sam zivot...
Pri plnem vedomi tezkeho rizika, ze budu ceskym Newyorcanem Jasikem Krondlem opet narcena, ze si to vsechno asi "vymejslim" -- Jasik, hned potom co se v BL objevil muj clanek o TITANICU, e-mailoval, ze se mu jevi naprosto neuveritelnym skutecnost, ze jsem "OSOBNE ZNALA NEKOHO, KDO SE ZACHRANIL Z TITANICU"! -- pisi do BL nasledujici pribeh, ktery se mi, necht pan Jasicek veri nebo neveri!, stal DNES RANO!
Za velmi casneho pondelniho rana, byt proti me vuli, mne, nevyspalou, nevysprchovanou, na jakakoli pracovni setkani naprosto nepripravenou, osud zaval do casti Los Angeles zvane EAST LA....
Je to ve spanelsky mluvici ctvrti, mistni frekventanti lokalniho McDonalda, kde jsem se zastavila na kaficko, abych sve prilis casnym vstavanim dosud nerozbreskle oci ponekud probudila k zivotu, jsou budto v USA narozeni "Chicanos", potomci rodilych Mexicanu, dnes na rozdil od nas, Cechu, s DVOJIM, americkym I MEXICKYM! obcanstvim, anebo, taktez od minuleho mesice s dvojim obcasntvim, rodili Mexicane, nyni stali a trvali residenti EAST LA...
Jako obvykle, spotrebuji ke svemu rannimu kavou napajeni se dost prostoru, nejmene pro dve osoby... Po pravem boku mam tacek s kavou, cukrickem a smetanou v plastiku, po boku levem pak dosiroka rozlozene cerstve Los Angeles Times...
Tak i dnes... Ponorena do hledani nejake, byt sebmensi zpravicky o stavu Vaclava Havla, jsem zaznamenala po pravem boku jakysi sum... Svarny, cernovlasy, byt ponekud prosedively pan, bez dovoleni odstrcil muj kavovy tacek z mista, a usedl vedle mne... Kdyz jsem na neho vycitave pohledla, vesele se zazubil, a skvostne bile se lesknoucim chrupem se bez jedineho slova pustil do sve McDonaldovske snidane...
Dosnidal, dosel si pro dalsi, zdarma poskytnutou druhou porci kavy... Ja jsem udelala totez... Pri skladani novin jsem si uvedomila, ze nemam slamecku... Kavu obvykle dopiju pomoci brcka uz na dalsi ceste po mem skororodnem Los Angeles....
Poucena zkusenosti z minule zastavky ve stejnem podniku par tydnu zpatky, bylo mi jasne, ze chci-li z mexickeho McDonalda odkracet se slamkou v poharku s nedopitou kavou, musim o slamecku pozadati spanelsky...
Kdyz jsem totiz ve stejnem podniku minule pozadala anglicky, zmocnila se McDonaldovske mistni zamestnankyne panika, a ctyri jeji spolupracovnice musely poslat pro manazera, protoze zadna z nich nevedela, co je to anglicky "straw".
Po petiminutovem vysvetlovani mi readostne sdelili, ze objekt meho zajmu se spanelsky rekne "POPOTE'!, kyzenou slamecku mi vydali, a ja mohla i kafickem v poharku pokracovat za svym dennim "businessem"....
Co cert nechtel, dnes rano nastala tataz situce: noviny precteny, kava nedopita, a ja ne a ne si vzpomenout, jak se rekne spanelsky BRCKO! I rozhodla jsem se, ze pozadam o pomoc sveho nerudneho spolecnika, ktery se, s usmevem sice, lec presto nerudne, jaksi taksi "vetrel" k memu stolecku...
"How do you say," rikam, "in Spanish: STRAW?" Chvili se na mne vesele dival, a i ted blyskal nadhernym bilym chrupem na vsechny strany, a potom rekl: "POPOTE!"
"Muchos gracias," opacila jsem jazykem domorodcu, a hodlala vyyklidit docasne okupovany McDonaldovsky zivotni prostor...
Lec clovek mini, spoluobcane nekdy meni... Nadherny chrup se znovu zablyskl, a muj spolustolovnik se mne, anglicky, usmevne otazal: "Where are YOU! from???"
Ah, nejprve se mi vetrel do lajny, ani se neomluvil, a ted hned chce vedet, odkud jsem... Lec byvse od prirody povahy mirne a pratelske, povahy, ktera se za svuj ethnicky puvod nikdy, nikde a pred nikym nestydela, pravim, take jazykem vsech nas, v americkem, kazdou jednotlivou ethnicitu drive ci pozdeji rozpoustejicim, jazyce anglickem: "From the CZECH REPUBLIC..."
Beloskvouci usmev opet, a jeste sireji, zazaril, a pravil, ne PRAVIL, lec ZAZPIVAL, ZANOTOVAL!: "Ahhhh, B E R R A!..."
Zazirala jsem se na neho nechapave... Proc Berra, asi si to, chudacek, nejak popletl... Lec ochotne a zdvorile pokracuji v ranni McDonaldovske, navic anglo-mexicke, konverzaci: Ja baseball nehraju, ujistuji vas, a ze by mel Yogi Berra cesky puvod, jsem jeste nikdy neslysela... To bude asi nejaky omyl...
"No, no baseball," ujistuje mne radostne Mexiko, "No baseball... OLYMPICS, you know, OLYMPICS...." Zacina mi pomalu zapalovat.... Olympiada, Mexico City 1968, nase V E R A!!!"
Ahhh, pravim, a nezne ho opravuji, "No: B E R A!!! but V E R A!!!!!! VERRA CASLAVSKA!" Muj nahodny spolusvetoobcan se mi vrha kolem krku nadsenim nad tim, ze jsme se konecne dokazali lidsky domluvit....
Vite, pokracujeme dale lamanou anglictinou, a on, s dojetim v obliceji, rika naprosto uprimne:" Je to nejkrasnejsi zena na svete..." Tichnu...
Vy jste tam byl, v Mexico City, v roce 1968? ptam se ohleduplne...
Nebyl, rika on, ja jsem byl tady, sveruje se... Ale videl jsem vsechno v televizi... Kolik je Vam let? ptam se. Padesat sest, rika on...
Divam se na neho, moje pocatecni nevrazivost je ta tam, je stejne zasazen virem, ktery se kdysi jmenoval CESKOSLOVENSKO, dnes CESKA REPUBLIKA, jako ja...
Neco Vam sverim, pokracuji anglicky, co, prosim, pta se on...Kdysi davno, v te zemi, odkud pochazi i Vera Caslavska, jsem take, jako ona, zavodila v gymnastice.... Neeee.... divi se on....Ano....ujistuji ho ja..... A jednou, jen jednou, mi bylo doprano s ni i zavodit.... Neeee, na to zase on... Ano... Bylo to v Plzni, v budove Sokola I, za me gymnasticke ery se tam rikalo Na Spartaku... VERRA... byla, ovsem, prvni.... Uz tenkrat... Ja asi dvacata sedma... Lec dodnes, jako asi kazda z mych spolugymnastek tenkrat zavodicich, si dodnes pamatuji kazdy jeji pohyb...
Americky Mexican se na mne nezne diva... Pak se ke mne nakloni a septa mi do ucha: Je jeste dnes tak krasna???
Je, je velmi krasna.... A nikdy, a zduraznuji, NIKDY, ji z jeji krasy nic neubude, byt se dozila stopadesati let... Pak musim odejit, a muj novy pritel mi potrasa pravici. Kdyz chci uklidit svuj tac s papirky od cukru, bere mi jej z ruky... To je dobre, rika, jestli ji nekdy uvidite, pozdravujte ji....A vyridte ji, ze se jmenuji ENRIQUE CANO.... a ze jsem na ni nikdy, nikdy nezapomnel..........
Odchazim, muz s prosedivelymi cernymi vlasy a zaricim chrupem vedle mne je vylozene dojaty... Stastne dojaty... Diva se za mnou, a jak odchazim, urcite mysli na malou vzdalenou zemi nekde za Atlantickym oceanem, a mysli na ni v DOBREM......
Odjizdim, a premyslim o tom, co by tomu rekl, kdybych mu v pestrych barvach vylicila horke utrpeni let, ktere po roce 1968 v male zemi za oceanem pronasledovalo nejen Veru Caslavskou... Kdybych mu po pravde vylicila, ze biricove toho ci onoho druhu, take deti te male zeme, jednou zakazi vrcholove gymnastce vychovavat mladou generaci sportovcu k vytrvalosti, cestnosti, odvaze, vlastnostem, nepostradatelnym pro kohokoli, kdo muze svou zemi v tom ci onom oboru, na mezinarodnim foru, jednou proslavit, k uzitku vsech obcanu, bez rozdilu... Kdybych mu vylicila, ze birici podobneho druhu, jednou zakazi napriklad hokejovemu brankari, take nositeli olympijskeho zlata, zdrzujicimu se v zahranici, volit v ceskych volbach...
Obavam se, ze by mi ten clovek neveril... V jeho ocich je Ceska republika krasnou zemi, vlasti Very Caslavske.... Nebylo by lidske mu jeho lasku k Ceske republice pospinit, pokazit, vzit...
A tak, byt se dnes mnohym zdalo, ze uz toho neni treba, zustava opet, jako tolikrat v minulosti, ne na bedrech sobeckych, nemoudrych, kratkozrakych politiku, ministru, oficialnich zastupujicich uredniku, sirit a propagovat dobre jmeno zeme CESKA REPUBLIKA jmenem ve svete: jako v minulosti, spociva tento ukol nekdy na utlych ramenech krehkych gymnastek, jindy v rychle a zkusene hokejove brankarske rukavici, opet jindy v rukou remeslniku, takovych ci onakych profesionalu ruznych oboru, v hlavach profesoru a vedeckych pracovniku, v hlavach a rukou lidi, kteri, byt bez OBCANSTVI CESKEHO, venci malou zemi sveho puvodu, z niz kdysi vysli, cti a slavou... Kez jejich zasoba, presevsechno, nikdy nedojde... Nemoudri politikove prichazeji a odchazeji, a lid, na kterem se svymi skutky ci svou netecnosti tak ci onak podepsali, jejich jmena drive ci pozdeji opet zapomene, obvykle temer ihned, jakmile se prestanou objevovat na televiznich obrazovkach... Jmena lidi, na druhe strane, kteri pro dobro SPOLECNE! dokazali obetovat uplne vse, anebo alespon temer vse....z vpravde spravedlive! pameti lidske nevymizi, ani, dejme tomu, po celych triceti letech.... Jak jsem uvedla na zacatku, neuveritelne pribehy pise sam zivot...
Vas, kdo jste prave v Praze, prosim, abyste vyridili pani Vere Caslavske, ze americky Mexican Enrique Cano v East Los Angeles na ni, a na jeji nezapomenutelne sluzby nasi republice,svetovemu vrcholovemu sportu, a navic i vseobecne obycejnemu, mezinarodnimu lidskemu porozumeni, vdecne a s laskou vzpomina dodnes... A ze, v tom ohledu, rozhodne neni sam.....
LA, 20. dubna 1998
