Chcete-li dnes nalézt autentické britské hodnoty, hledejte je mezi černošskou mládeží

Známý britský ostře konzervativní, velmi inteligentní komentátor, bývalý šéfredaktor deníku Daily Telegraph, obdivovatel šlechtických vrstev a královské rodiny Sir Peregrine Worsthorne otiskl v deníku Daily Mail a posléze v deníku Independent (z 28.4.) překvapivý článek, z něhož vyjímáme jeho hlavní argumentaci:

Strávil jsem právě čtrnáct dní natáčením pořadu o rasové otázce. Poslouchal jsem při tom nesčíslné množství názorů, včetně názorů bělošských a černošských policistů, vojáků, učitelů, dětí, sportovců a mnoha jiných.

Televize umí dobře sdělovat vizuální obrazy a velmi špatně umí komunikovat myšlenky. Z tohoto důvodu velmi pochybuji, zda někdo, kdo se v televizi díval minulou neděli na stanici Channel Four ve filmu Anglie, má Anglie na mě a na Darcuse Howa, radikálního černošského novináře, který se mnou toto téma analyzoval, je z celé věci moudrý. Sám jsem z toho všeho ještě trochu zmaten.

Pro některé příslušníky mé, starší generace, je rasová otázka dosud problém. Není to proto, že bychom stále ještě považovali černochy za méněcenné, ale je to proto, že jsme ten názor zastávali v minulosti. Stopy těchto předsudků nám zůstávají v krvi, přestože jsme je vykázali z mozku.

Když vzpomínám na minulost, je pozoruhodné, jak intenzívně jsme byli rasisticky indoktrinováni, ve škole i doma. Nikoliv otevřeně, ale nepřímo. V nejlepším případě byli černoši považováni za kriminálníky a v nejhorším případě za kanibaly a divochy. Celá léta v našich postojích tyto předsudky přežívaly. Velmi vážně to ovlivnilo mé zpravodajství z dekolonizačního procesu v Africe.

Indie, samozřejmě, to byla jiná historie. Tam hrál určitou roli snobismus a maharádžové, kteří uměli hrát polo, byli dostatečně majestátní, že se s nimi zacházelo jako s anglickými džentlemany. Totéž ale neplatilo pro africké kmenové náčelníky. Vzpomínám, jak jsem začátkem šedesátých let navštívil jednoho ghanského náčelníka, krále kmene Ashanti, který žil v něčem, co připomínalo kurník spíše než palác. Jeho černí poddaní k němu přistupovali jen po čtyřech. Bílí návštěvníci si většinou před ním ani nesundali klobouk.

Ne, měli bychom přiznat, že to, jak jsme v minulosti zacházeli s černochy v koloniích, nebylo příliš pěkné. Ale je to všechno už minulost. Jsem rád, že když jsme s televizním týmem nyní cestovali po Británii, Darcuse všude vítali jen uctivě. S jediným náznakem rasismu jsme se setkali na fotbalových terasách, kdy jeden bílý chuligán se během zápasu pokusil na Darcuse zaútočit a sprostě na něho křičel. Ale i tento incident skončil šťastně, neboť na konci zápasu donutil kamarád tohoto chuligána, aby se Darcusovi omluvil.

V mé škole, kam jsem za mladých let chodil, Stowe v hrabství Buckinghamshiru, přivítali Darcuse jako hrdinu, protože umí dokonale hrát kriket. Když jsem do té školy chodil před druhou světovou válkou, byla výlučně bělošská. Dnes je viditelně multikulturní. Žáci z Ugandy a ze Srí Lanky vyjadřují rozhořčení, že by někdo mohl vůbec jen učinit náznak, že jsou kvůli barvě kůže diskriminováni.

Stejné to bylo ve státní střední škole v Hampsteadu v severním Londýně. Tam to bylo ovšem méně překvapující, neboť černých a hnědých tváří tam bylo skoro víc než bělochů.

Něco jiného mě ale znepokojilo. Na shromáždění žactva jsme vyvolali pozdvižení tím, že jsme se přítomných zeptali, jaké jsou národnosti. Žádní žáci, ať to byli běloši či černoši, se o otázku národní příslušnosti vůbec nezajímali. Naši otázku, jaké jsou národnosti, považovali tak trochu za vtip.

Proč tomu tak bylo, se ukázalo, když jsme zašli na hodinu dějepisu. Vyšlo najevo, že v mnohorasových školách je nutno obcházet při hodinách dějepisu tolik témat, aby někdo nebyl uražen - zejména, když se to týká otroctví - že jsou otázk

Proč tomu tak bylo, se ukázalo, když jsme zašli na hodinu dějepisu. Vyšlo najevo, že v mnohorasových školách je nutno obcházet při hodinách dějepisu tolik témat, aby někdo nebyl uražen - zejména, když se to týká otroctví - že jsou otázky národní příslušnosti pomíjeny, jako by šlo o něco naprosto minulého, ztraceného v mlhách času.

Trochu to připomínalo Německo po druhé světové válce, kde se také skoro vůbec nehovořilo o národní příslušnosti. V Německu bylo toho účelem připravit občanstvo na vstup do nové, federální Evropy.

Úmyslně se nic takového bezpochyby v britských školách nedělá. Nicméně, výsledek by to mohlo mít stejný.

Navzdory tomuto znepokojujícímu rysu mě naše cesta Británií velmi povzbudila. V zemi se udělal obrovský pokrok směrem k likvidaci zla rasismu. Zejména to bylo jasně vidět v londýnské čtvrti Brixton, kde jsme chodili po ulicích ve společnosti hezké bílé policistky, s níž přátelsky hovořili všichni místní lidé, běloši i černoši.

Ve srovnání s rasovými nepokoji před sedmnácti lety to byla zázračná proměna. Ortodoxní rasismus možná přežívá pod povrchem, ale neprojevuje se na veřejnosti.

Jako většina příslušníků mé starší generaci přijímám, ano vítám, novou karibskou dimenzi britského životního stylu, která neobyčejně oživila život v Británii. Ano, v mnoha ohledech je můj nový černošský přítel Darcus víc Britem, v onom staromódním smyslu, mluví kultivovanější angličtinou, ví víc o britské historii, je víc sečtělý v anglické literatuře než mnoho britských bělochů.

A kdyby se vrátil dnes na svět spisovatel Charles Dickens, jsem si jist, že by byl daleko víc doma v pestrém Brixtonu než v středostavovském Islingtonu, v domově Nové labouristické strany.

Mnohorasové Británii dávám před Británii Tonyho Blaira výraznou přednost. Vím, že v tomto postoji nejsem sám. Ve srovnání s ostatními příslušníky mladé britské generace je nutno dát přednost mladým černochům: jsou přátelštější a zdvořilejší. Jedním slovem: jsou britštější. Stará Anglie, moje Anglie, zmizela navždy. Nahradila ji už trvale nová Británie. Za těchto okolností přijímám černošskou dimenzi britského života jako jednu z nejméně znepokojujících a jako jednu z nejvíce povzbuzujících změn nové doby.