Ve vlaku, pokrytém rudými vlajkami, jsme hovořili o vládě studentů a kouřili jsme marihuanu. Na pár týdnů se zdálo, že vstoupíme do historie. Pak přišla revoluce.
Mladí muži a ženy, kteří v ulicích demonstrovali proti válce ve Vietnamu, si mysleli, že svrhnou "pozdní kapitalismus". Namísto toho pomohli zlikvidovat něco jiného - sociální demokracii.
Toto je zhodncení západní revoluce roku 1968 od jednoho jejího účastníka, Neala Aschersona, čelného britského komentátora a znalce Německa a středovýchodní Evropy. Vyšlo v týdeníku Observer 3. května 1998.
Byl jem ve vlaku, když jsem uslyšel o bojích v Paříži. Byl květen 1968 a vlak, pokrytý rudými vlajkami, vezl revoluční studenty z Berlína do Bonnu na demonstraci proti zákonům pro výjimečný stav. Zvolili jsme delegáta našeho kupé pro vagónový výbor, a vagónový výbor zvolil delegáta pro vlakový výbor, a většina z nás se snažila spát, nebo kouřila marihuanu anebo četla traktáty o kapitalismu. Pak, v časných ranních hodinách, někdo pustil hodně nahlas rádio. Na levém břehu Seiny v Paříži útočilo 10 000 policistů na barikády, které bránili studenti a školní děti. Slyšeli jsme hluk davů, exploze granátů, výkřiky.
Berlíňané, kteří si o sobě mysleli, že jsou tvrdí, poslouchali s otevřenou pusou. V Německu nedošlo nic tak daleko. Ale pak vykřikl delegát našeho kupé - "Kein Konkurrenzdenken - Žádné konkurenční myšlenky!"
Stále ještě vzpomínám na jeho ochraptělý hlas, když lidé hovoří o "svém" roce 1968. Ať se tehdy stalo cokoliv, anebo se chtělo stát, nemá to nic společného s tím, kdo hodil víc kamení nebo rozbil víc univerzitních přednášek. Rebelie, jejíž myšlenky a praxe nadchly mladou generací severní hemisféry před třiceti lety, nebyla soutěží o styl. Tato rebelie nebyla úspěšná, přesto však byla seriózní a zůstává dodneška záhadou. Posléze přešla její energie do podzemí a nečekaným způsobem pozměnila názory lidí. Někteří pařížští studenti si říkali "Enfants de Marx - Marxovy děti". Dnešní mladí mají v sobě geny Danyho Cohn-Bendita a Rudi Dutschkeho, aniž by o tom věděli.
Ian Bell v deníku The Scotsman bagatelizuje "les événements" roku 1968 jako frašku, která vedla nikoliv k revoluci, ale k reakci. "Květen roku 1968 patří k nejlepší propagandě, jaké se pravici kdy dostalo." Mládež roku 1968 nyní světu vládne, na základě škrtů sociálního zabezpečení a masové nezaměstnanosti. Poučila se, že "pokud pravici nemůžete porazit, dejte se k ní." Bell uzavírá: "Nic se nestalo."
Ale ono se něco stalo. Světem se rozšířil bacil. Bacil svými myšlenkami nakazil především Spojené státy, Západní Německo, Francii a Itálii, ale nebyla vůči němu imunní žádná "západní" země. Rebelie se rozšířila na univerzity v Jugoslávii a ve Španělsku. V Československu podepsali studenti smlouvy o vzájemné obraně s dělníky v pražských továrnách, V Mexiku skončilo hnutí 2. října krvavou lázní, kdy policie a vojsko usmrtily asi pět set demonstrantů. Jen v roce 1968 šel počet těch osob, co se účastnily demonstrací, okupovaly budovy, stavěly barikády a lepily po zdech plakáty, do miliónů.
Rozsah této erupce byl fenomenální. A co její kvalita? Byla to snad "skutečná revoluce", vzhledem k tomu, že skutečné revoluce často selhávají? Ze subjektivního hlediska ano. Každý, kdo studoval historii devatenáctého století, náhle viděl revoluční rekvizity i postavy všude kolem sebe. Pro mladé ženy a muže, které jsem znal v Berlíně, kdysi dobromyslné a nepříliš dobře se vyjadřující, se stala "revoluce" jediným obsahem jejich života a snů: vyjadřovali se jasnou, zářivou doktrínou - změnily se jim oči. Sorbonna byla přesně taková, jak Lamartine popisoval pařížskou radnici z roku 1848 - schodiště bylo ohlušujícím vírem lidstva, jak se jeden proud lidí se zprávami a letáky dral nahoru a druhý proud misionářů a zpravodajců s široce otevřenýma očima se dral dolů: akční výbory freneticky zasedaly v každé místnosti a na každém odpočívadle. Tichá dívčina u nás odvedle z Berlína vstoupila s celou třídou do Rudých gard - místo do školy chodili pak každý den do lesa nacvičovat písně proti "revisionismu".
Avšak selhání je selhání. Všechna hrdá proroctví, když se vládám podařilo znovuzískat moc - "To je teprve začátek... " vešla vniveč. Tom Nairn, který onoho léta seděl v okupované Hornsey School of Art, napsal, že "nový svět se začal projevovat". On a všichni ostatní, kteří měli pocit, že politika v rozvinutém světě se od základů změnila, měli sice pravdu - avšak často způsobem, který nečekali a který by se jim posléze zdál odporný. Otázkou je, zda byly myšlenky roku 1968 jen planými řečmi anebo seriózní reakcí na skutečné problémy.
Dvě základní ideje rebelie z roku 1968 byl "antiautoritářství " a "účast". K revoluci došlo ke konci "zlatého věku", čtvrtstoletí astronomického růstu a prosperity, které Evropu proměnily od základů. Mladá, vysoce kvalifikovaná generace, která se nemusela obávat chudoby či nezaměstnanosti, se snažila uniknout paternalistickému systému s dobrými úmysly, který tuto generaci vytvořil. Terčem útoku se staly všechny hierarchie a formální struktury, od státu, přes systém školských zkoušek až po rodinu. Od nynějška měly být všechny instituce řízeny prostřednictvím přímé demokracie svých zaměstnanců. Měly začít dělat něco úplně jiného, pokud by o tom "základna" rozhodla. Výrobu, hmotnou i intelektuální, měli v nové "republice rad" řídit dělníci.
Byly to starobylé myšlenky. Byly zakořeněny v individualismu osvícenství a přešly prostřednictvím tradice anarchismu do levicového křídla komunismu, které posléze zlikvidoval Stalin. Hnutí odporu proti stalinismu v komunistickém Maďarsku, Polsku a Československu se snažilo dlouhé roky vytvořit dělnické rady v továrnách. Novým prvkem v roce 1968 bylo to, že tyto myšlenky byly přeneseny a přetvořeny pro západní společnost. Měly být užity na univerzitách i v intelektuálních institucích, nejen v dolech a v docích.
Rebelie zjistila, že politický systém není neměnný - že jde spíše jen o kulisy. Ukázalo se, že jen stačí, aby rebelové dostatečně dlouho dupali a křičeli, a náhle se pohoří začala kymácet a obloha krabatit. Jak tvrdili situacionisti dlouhá léta, všechno to bylo jen předstírání, scéna namalovaná na lepence a demonstranti si uvědomili, že všechno skutečně může být zničeno a vybudováno znovu. Překvapení a nadšení z toho plynoucí bylo obrovské. Z celého dědictví roku 1968 byla tato ztráta respektu nejtrvalejší.
Avšak na Západě roku 1968 neexistovala sebemenší šance, že by takováto revoluce mohla zvítězit. I kdyby načas ovládla ulice, neměla možnost udržet se při moci vůči svým nepřátelům. Paradoxně byla tato křehkost zdrojem vlivu. Kdyby bývala revoluce v jedné nebo v několika zemích načas, na pár týdnů či měsíců, zvítězila, úsilí změnit starý systém a udržet se před kontrarevolucí (nemluvě o NATO) by vedla k běžným důsledkům: kompromisy, represe, diskreditace celé utopické vize. Stalo se však to, že revoluce roku 1968 se rozložila tak rychle, že se její ideologie vsákla téměř neporušena do země.
To, co se revoluci roku 1968 stalo, bylo překvapující a někdy bolestné. Část ducha roku 1968 se projevil v nesmyslném ozbrojeném boji v Německu a v Itálii. Jiným trvalým důsledkem však byla všeobecná liberalizace společnosti - nejprve se to projevilo jen ve středostavovské společnosti lidí s univerzitním vzděláním. Po celém Západě přestali být profesoři neomylní, studenti se stal součástí správních rad univerzit, byrokraté začali chodit do práce v texaxskách, právníci dovolili, aby jim mladí zaměstnanci jejich firem říkali křestním jménem, vojáci si nechali narůst dlouhé vlasy a školy se začaly zajímat o to, co je prospěšné pro děti. Jak mi nedávno řekl jeden můj německý přítel, "V téhle zemi se najednou dalo žít."
Množství iniciativ, které do té doby existovaly jen v rámci revoluce, se začalo projevovat po pádu revoluce samostatným životem. Ženské hnutí změnilo svět. Totéž se stalo celé řadě aktivistických skupin, ať už šlo o homosexuály anebo o alternativní výchovu dětí.
Dramaticky se změnilo chování lidí i hudba. Životní styl, který vznikl v šedesátých letech, se stal trvalým způsobem života. Nejprve se tak žilo jen v komunách a v nezákonně okupovaných prázdných domech a bytech, posléze se stal tento způsob života alternativou k starému postupu po příčkách tradiční kariéry. Mnoho lidí z roku 1968 se stalo novináři - byla to klasická náhražka za společenskou aktivitu. V Británii například vznikla vlivná Free Communications Group, Skupina pro svobodné komunikace, která po řadu let usilovala o "účast" ve sdělovacích prostředcích, o redakční charty, o to, aby byli šéfredaktoři voleni zaměstnanci novin (včetně tiskařů a uklízeček) a aby byla zveřejňována všechna komerční vydavatelská tajemství.
To všechno je pryč. Avšak Free Communications Group také začátkem sedmdesátých let zveřejnila své předpovědi ohledně příchodu nové technologie, jako je internet a interaktivní užívání počítačů, televize a telefonních linek, k němuž dochází teprve nyní. Nebylo náhodné, že k erupci roku 1968 došlo na úsvitu počítačového věku. Autoři pamfletů v Paříži a v Berlíně většinou odmítali novou technologii jako další kapitalistickou zbraň pro manipulaci mozků. Někteří z nich však viděli, že jde o něco, co je možno využít proti vynálezcům: že jde o prostředky výroby, jejichž prostřednictvím by mohla vzniknout kultura malých "řemeslníků", nezávislých na velkých korporacích. Ze svého hlediska měli pravdu. Počítače daly moc nové podnikatelské třídě lidí pracujících na volné noze, která začala vznikat. Je podivné, že lidé roku 1968 si neuvědomili, že nová technologie také povede k likvidaci miliónů úřednických pracovních míst - k holocaustu úředníků.
Mladí muži a ženy, kteří v ulicích demonstrovali proti válce ve Vietnamu, si mysleli, že svrhnou "pozdní kapitalismus". Namísto toho pomohli zlikvidovat něco jiného - sociální demokracii. Revolucionáři roku 1968 zdiskreditovali sociálně-demokratický konsensus, který uchránil většinu západních společností před devastací hospodářstvím zcela volných tržních sil. Když argumentovali rebelové o "represívní toleranci" a o brutální státní moci, která skrývá svou pravou tvář za spotřebním zbožím a za kultem výběru, tvrdili, že analyzují strategii firem jako je Occidental Petroleum, Boeing, Mannesmann Steel a Springer. Ale přinesli bomby na špatnou adresu. Podařilo se jim efektivně zdiskreditovat státy, které byly mírně kolektivistické, opatrně tolerantní a nebyly nijak zvlášť represívní. Vládly v nich však bezpochyby zastaralé struktury, které vytvořili po roce 1945 křesťanští demokraté, socialisté, sociální demokraté a Labouristická strana.
Zkušenost roku 1968 vytvořila generaci, která pohrdala státem - ať už to byl či nebyl sociální stát - a považovala ho za autoritářskou byrokracii. Později, když politikové ideologické pravice začali zpochybňovat stát z podstatně méně idealistických důvodů, bývalí revolucionáři nevystoupili na jeho obhajobu. Tímto způsobem se otevřely dveře pro režimy Thatcherové a Reagana v osmdesátých letech.
Byly i další ironie. Scéna roku 1968 byla plná "kolektivů", zároveň však bylo její etikou osvobozeni jednotlivce, individualismus, odmítání konvenční morálky ve snaze dosíci sebeuspokojení a seberealizace. A tak bylo možno v osmdesátých letech občas najít stavitele barikád z roku 1968, jak vede vlastní malý podnik, likviduje v něm odborové hnutí a chválí Margaret Thatcherovou.
O třicet let později vyvstává otázka, jestli by se to všechno mohlo stát znovu. Exploze roku 1968 byla tak naprosto neočekávaná a skončila tak rychle, že zděšené vlády a univerzity na Západě, neměly čas pochopit její příčiny. Nepochopily je dodneška. Bylo to středostavovské povstání - většinu revolucí konec konců zahajují střední vrstvy. Dělníci byli k revoluci přizváni později, nic nezískali a měli pocit, že byli zneužiti. Revoluce využila metod minulosti k bitvě o budoucnost - byl to brilantní, neúplný výkřik za svobodu ve světě, který byl stále více závislý na intelektuálním zboží.
Mohlo by k tomu dojít znovu?
Ne v téže formě, ne s týmiž slovy. Ale, pravděpodobně, ano.
