Píseň o svobodě
Jaroslav Seifert:
Vy, kdož jste starší, svět už změňte,
ať všechna bída pomine.
Buďte nám zdráv, náš prezidente,
buďte zdráv, velký Staline!
(Závěr básně Píseň o svobodě, kterou Seifert napsal v květnu 1945. Citováno z Pamětí III Václava Černého (1945-1972), Atlantis 1992, str. 28.)
Konec války znamenal radost. Rudá armáda byla vítána jako osvoboditelka. Americká armáda mohla být v Praze dříve, ale rozkaz byl jasný - zůstat za demarkační čarou. Jednání tří velmocí (Churchill, Roosevelt a Stalin) rozhodla o znovurozdělení světa, rozhodla o přiřazení Československa k východní sféře vlivu. Proto musel Prahu osvobodit tank T23.
Prezident Beneš, který měl být zárukou demokracie, seděl na větvi naříznuté mnichovskou zradou. Sám si pak větev dořízl v roce 1943 smlouvou se Sovětským svazem. Vše, co následovalo po Košicích, byla jen hra na demokracii. V podstatě to bylo postupné odebírání kyslíku svobodě, její pomalá smrt. Zmanipulované volby v roce 1946, odmítnutí Marshallova plánu v roce 47 (Jan Masaryk: Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek) a konečně neuvěřitelná politická chyba v roce 1948, otevřely cestu vítěznému únoru. Na následném zotročení máme tedy svůj díl viny. Pohár hořkosti jsme vypili do dna v roce 1968, kdy ÚV KSČ podepsal Moskevské protokoly. Historie Mnichova se opakovala s tím rozdílem, že to nebylo o nás bez nás, ale o nás s námi.
Svoboda je křehká květina. Kupodivu nejlépe se jí daří tam, kde se o ni bojuje. Český národ nikdy zbraň do ruky nevzal. V roce 1989 nám svoboda spadla do klína. Snadno nabude, snadno pozbude. Obávám se, že si svobody nevážíme, že ji nechráníme. Nedokázali jsme se vypořádat s těmi, kdo nám po leta svobodu upírali. Nedokázali jsme sebe očistit od nánosů bahna minulosti. Nedokázali jsme nelhat a nekrást. Část občanů by dnes vyměnila svobodu za jistotu misky ztuchlé rýže. Uvadne květina?
