Posmrtný život
Diskuse o úrovni zpravodajství ČT se zatím točí hlavně kolem toho, jak zjednat přístup k solidním informacím a jak je srozumitelným způsobem tlumočit divákovi. Jde vesměs o personálně technické záležitosti - kde sehnat schopné lidi, jak zaručit jejich nezávislost a jak se vnitřně zorganizovat, aby prostředky, které jsou k disposici, byly racionálně využívány.
Tato debata ovšem nebude úplná, pokud se nebudeme zabývat osudem informace po jejím zveřejnění. Jinými slovy, divák se něco dozví - ale co dál?
Ivan Kytka ve svém dokumentu týkajícím se zpravodajství ČT (BL, 2.4. 1998) píše: "Posláním zpravodajství České televize by přitom mělo být informace nejen shromažďovat, třídit a zveřejňovat. Ale také inspirovat lidi k tomu, aby se zajímali o věci, které jsou důležité pro jejich budoucnost, i když si to sami (zatím) neuvědomují."
To je velmi závažná myšlenka, jejíž uskutečnění ovšem vyžaduje, aby editoři byli schopni "věci důležité pro budoucnost" nejen identifikovat, ale udržet je dostatečně dlouho při televizním životě a tím jim zajistit "posmrtný život", v němž teprve dojdou naplnění.
Dobrým příkladem ze země reálné demokracie může být tak zvaná somálská aféra. Kanadská armáda se v první polovině devadesátých let podílela na humanitární pomoci Somálsku. Vojenské oddíly vyslané do Somálska měly svou autoritou přispět k vytvoření bezpečnějších podmínek v centrech rozdělujících potraviny a jiných nezbytnosti do Somálska přicházející z okolního světa.
Kanadské sdělovací prostředky se z různých pramenů dozvěděly, že na kanadské základně došlo k mučení a zabití několika Somálců a začaly se ptát kdo, jak a proč. Vojenské orgány na otázky pátracích žurnalistů příliš nereagovaly. Informace přicházející z jiných zdrojů ovšem naznačovaly, že armáda vědomě zneprůhledňovala situaci, že v dané jednotce byli vojáci, kteří neměli zrovna nejdál k rasistickým organizacím a že ministryně národní obrany asi věděla víc, než připouštěla v parlamentu. Pak se našly fotografie, na nichž kanadští parašutisté pózovali vedle zkrvaveného somálského teenagera, jemuž zakrátko na to svými svaly pomohli na onen svět.
Původní informace, postupně rozšiřovaná o další skutečnosti, se udržela v popředí zájmu dostatečně dlouho na to, aby ji politikové mohli ignorovat. Postupně tedy došlo k tomu, že začala žít novým životem, nezávislým na sdělovacích prostředcích, z jejichž prvních stran postupně odumřela. Její "posmrtný život" trval několik dalších let, během nichž došlo k rozsáhlému vyšetřování celé záležitosti nezávislou komisi, rozpuštění parašutistické jednotky a k potrestání několika vojáků. (A v okamžiku, kdy mělo dojít na velké ryby k přerušení vyšetřování). Dokument Ivana Kytky se bohužel posmrtným životem informace nezabývá, přestože právě zde je klíč k pochopení, proč je veřejností financovaná televize nezastupitelná.
Potíž je v tom, že editor (a reportér) musí zaujmout politický postoj, to znamená brát se za věc, která je podle jeho názoru společensky důležitá a zároveň musí udržet neutralitu a dát prostor názorům, která mohou být v rozporu s jeho vlastním politickým přesvědčením.
Nezávislá (tedy všem sloužící) televize - a v obecné smyslu nezávislé sdělovací prostředky vůbec - tvoří nezbytnou protiváhu politické moci. A to nejen tím, že veřejnou kontrolou drží moc trochu na uzdě, ale i tím, že upozorňují na problémy, které politikové ve své ideologické zaslepenosti (a stranické poslušnosti) nechtějí nebo ani nemohou vidět. Celkem paradoxně, nezávislé sdělovací prostředky mohou upevnit moc těm politikům, kteří z nich budou čerpat a ne proti nim bojovat.
V kanadském parlamentu je zcela běžné, že interpelace poslance začíná odkazem na to, co ráno uveřejnily noviny nebo televizní stanice. Jistě by nebylo na škodu, kdyby si této praxe povšimli čeští politikové.
Proč by nemohl český poslanec dohnat svůj kanadský protějšek třeba tím, že interpelaci ministerskému předsedovi zahájil slovy: "Pane ministerský předsedo, Britské listy zveřejnily závažnou informaci týkající se vstupu firmy Boeing do Aera Vodochody. Mohl byste mně a mým voličům objasnit co o předchozích transakcích firmy Boeing vlada ví? Jaké jsou záruky, že české daňové poplatníky nestihne osud kanadských? Jde přece o milióny dolarů - či snad ne?"
Václav Žák ve svém článku (BL 21.5. 1998) naznačuje, jak si "nezávislou" televizi představovali a nepochybně představují někteří politikové. Má zcela pravdu, že to je důvod k znepokojení.
Dovolím si jeden výrok z jeho článku parafrázovat: Političtí hlupáci stojí o propagandu, objektivita je nezajímá. To je fakt, který by měl zajímat občany zejména během předvolební kampaně. Nevolit hlupáky je jediná možnost, jak se jich zbavit.
Jiří Jírovec
P.S. Boj proti nezávislé televizi nemusí být veden jen administrativními prostředky jako je předvolání ředitele ČT před parlamentní komisi nebo zjevný tlak na Ivana Kytku, aby si udělal se Stroehleinem pořádek.
Kanadská CBC je trnem v oku soukromým stanicím, protože má proti nim výhodu státního (i když 100%) financování. Ozývají se samozřejmě i hlasy, že trh si všechno přebere a že v době, kdy je k dispozici několik desítek různých kanálů , není v zájmu daňových poplatníků, aby jejich peníze byly použity na financování veřejné TV.
Ivan Kytka v už citovaném článku píše: "Není vyloučeno, že při propojení s celosvětovou internetovou sítí bude veřejný televizní kanál jen jednou z několika miliard internetových stránek." Tam by jistě řada lidí chtěla veřejnou televizi odkázat. O to víc je třeba, aby zpravodajství veřejné televize pro diváka bylo, jak Ivan Kytka píše o kousek dál, "nepostradatelným titulem. Vždy nejlepším, uznávaným a spolehlivým."
Jenže veřejná televize neplní jen funkci pouhého přisunovače informací. Tím, že informace třídí a dává do souvislostí, umožňuje občanům, aby se lépe orientovali v tom jak jejich společnost funguje či nefunguje. Navíc, je-li vskutku nezávislá, je i základnou umožňující sjednotit síly a s něčím pohnout. V tom je těžko nahraditená, ledaže se podaří nalézt jiný prostředek, jak přinutit politiky k činu.
