Namátková kontrola: Mění se nějak kvalita zpravodajského vysílání České televize?
Po dodělání jiné práce se mohu vrátit k systematičtějšímu průběžnému hodnocení zpravodajství a publicistiky České televize. Nejsem si ale jist, jestli to nebude pro čtenáře Britských listů fádní. Kdosi mi z České televize před časem vysvětlil, že veřejně kritizovat (druhořadé) "hvězdy" veřejnoprávní televizní obrazovky je kontraproduktivní, protože v reakci na kritiku budou tito pracovníci prý schválně dělat svou práci ještě víc špatně - nejsou prý schopni se na sebe podívat a kriticky zhodnotit sami sebe a udělat nápravu. Ale třeba nemusíme být tak pesimističtí.
Škoda, že v České republice dosud nevyšly nejdůležitější romány Milana Kundery. V Knize smíchu a zapomnění (68 Publishers, Toronto, 1981, str. 130 - 131) je těchto pár odstavců. Vzpomínám při jejich četbě často na nynější situaci v České televizi, mají-li pravdu její kritikové:
Co je lítost?
Lítost je české slovo nepřeložitelné do jiných jazyků. Označuje pocit nesmírný jak roztažená harmonika, pocit, který je syntézou mnoha jiných pocitů: smutku, soucitu, sebevýčitek i stesku. První slabika toho slova, pronesená s přízvukem a dlouze, zní jako nářek opuštěného psa.
Za jistých okolností má však lítost význam naopak velmi zúžený, zvláštní, přesný a jemný jako ostří nože. Hledám pro něj rovněž marně obdobu v jazycích, i když si neumím představit, jak bez něho může vůbec někdo rozumět lidské duši.
Uvedu příklad: Student plaval se studentkou v řece. Dívka byla sportovkyně a on plaval mizerně. Neuměl dýchat pod vodou, plaval pomalu s hlavou křečovitě vztyčenou nad hladinu. Dívka ho pošetile milovala a byla tak taktní, že plavala stejně pomalu jako on. Ale když už se koupání blížilo ke konci, chtěla splatit dluh svým sportovním touhám a dala se rychlými tempy k druhému břehu. Student se snažil plavat rychleji a napil se přitom vody. Cítil se pokořen, odhalen ve své tělesné méněcennosti a pocítil lítost. Vybavilo se mu jeho nemocné dětství bez sportu a bez kamarádů pod příliš starostlivým dohledem maminky a chtělo se mu zoufat nad sebou i nad svým životem. Když odcházeli polní cestou k městu, mlčel. Byl zraněn a ponížen a měl nepřekonatelnou touhu ji uhodit. Co je ti, ptala se ho a on jí vytkl, že na druhé straně řeky jsou přece víry, že jí zakázal tam plavat, že se mohla utopit - a udeřil jí po tváři. Dívka se rozplakala a on, když viděl v její tváři slzy, pocítil k ní soucit, objal ji a jeho lítost se rozplynula.
Anebo jiný zážitek ze studentova dětství: posílali ho do hodin houslí. Nebyl moc nadaný a učitel ho přerušoval chladným a nesnesitelným hlasem, vyčítaje mu chyby. Cítil se ponížen, chtělo se mu plakat. Ale místo aby se snažil hrát přesněji a nedělat chyby, začal je naopak dělat úmyslně, učitelův hlas byl ještě nesnesitelnější a zlostnější a on se potápěl hlouběji a hlouběji do své lítosti.
Co je tedy lítost?
Lítost je trýznivý stav probuzený pohledem na náhle odkrytou vlastní ubohost.
Jeden pracovník ČT, jemuž jsem tuto Kunderovu pasáž přečetl, vyjádřil názor, že se nemám zbytečně vůči České televizi namáhat: je to prý na ně příliš složité. Doufám, že nikoliv. Ať je tomu jakkoliv: myslím, že přesně podle Milana Kundery dřou někteří pracovníci ČT ty housle tak, aby nesnesitelně kvičely co nejvíc.
Mimochodem, ještě odbočka k ukončení pokusu o reformu zpravodajství České televize vypuzením Ivana Kytky. Podívejte se tam na stránky Rady České televize, orgánu, který má provádět následnou inspekci této veřejnoprávní organizace.
Dalo by se říci, že vypuzení Ivana Kytky z funkce šéfa zpravodajství ČT dne 21. května 1998 bylo docela významným mezníkem v historii České televize a že k tomu Rada zaujme nějaké stanovisko.
Cum tacent, clamant
"Když mlčí, křičí," znamená toto latinské přísloví. Dalo by se snad očekávat, že pro vypuzení Ivana Kytky bude mít Rada České televize nějaké důvody, které bude formulovat na svém zasedání ze dne 20. května 1998, anebo že Rada ČT zaujme k dramatickému odchodu Ivana Kytky nějaké stanovisko ve svém zasedání z 27. května 1998. Kromě stručné zmínky o "změnách ve vedení redakce zpravodajství" (jedinou větou) neřekla však o celé věci Rada ČT naprosto nic. Mlčení připomíná praxi československého tisku z dob socialismu. Možná nechce Jan Jirák, aby někdo Radu obvinil, že do provozu České televize zasahuje. Jenže to, že se k tak podstatné změně Rada vůbec nevyjádřila, ať kriticky nebo naopak pochvalně, bohužel vyvolává podezření, že se o těchto věcech jednali členové Rady jinde.
Události České televize - namátkový vzorek z 12. června a z 19. června
Za komunismu vyžadovali straničtí propagandisté, aby čeští spisovatelé beletrizovali stranická usnesení a ideologické poučky. Něco trochu podobného dělají dnes reportéři České televize.
Videoobrázky okrášlují především už tak často nepříliš kvalitní zpravodajství České tiskové kanceláře.
Mnozí zahraniční pozorovatelé poukazovali na to, že jedním z nejhorších nešvarů české mediální scény a snad nejvýraznějším pozůstatkem komunismu v České republice je přežívající obrovská moc České tiskové kanceláře, jejíž zpravodajství novináři v redakcích českých deníků velmi často prostě opisují, takže tytéž odstavce nezřídka najdete v tentýž den v nejrůznějších novinách.
Česká televize tomuto monolitnímu, nesamostatnému nekritickému myšlení napomáhá tím, že zpravodajství ČTK ilustruje videozáběry. Držitel po Kytkově odchodu nově vytvořené redakce domácího zpravodajství Bohumil Klepetko si přečte, jaké zprávy vydala ČTK a rozešle reportéry s kameramany, aby to do večera pro vysílání Událostí zbeletrizovali.
Připomíná mi to taky trochu praxi dávných, středověkých autorů anglosaské poezie. Tito spisovatelé především beletrizovali bibli. Vzali nějaký její krátký příběh a rozepsali ho do básní dlouhých několik tisíc veršů. Byli pevně věřící křesťané, a tak se strašně báli, aby dodrželi původní význam biblického textu a nedopustili se při své subjektivní intepretaci kacířství. Tato úzkostlivost vedla k tomu, že ty dlouhé středověké anglosaské básně nejsou o moc ničím jiným než prázdným kecáním.
Nenápaditostí a nudností se Události oněm středověkým anglosaským eposům docela vyrovnají. Reportéři ČT neumějí se zastavit a nad zprávou ČTK se zamyslet, určit si, co je v ní nejdůležitější jádro a kriticky si ho zhodnotit. Naopak se pyšní "objektivností" toho, že zprávu ČTK podají co nejneosobněji a nejpasivněji. Kritické přemýšlení Česká televize nepodporuje.
Události ČT jsou prázné. Při jejich sledování má člověk dojem, že je v České republice život někde úplně jinde.
Události 12. června 1998
Události z pátku 12. června uváděl Jiří Janeček. Je to docela dobrý čtec zpráv, přátelský a neformální, Jolaně Voldánové se však profesionalitou nevyrovná. Ta dokáže zpravodajství prezentovat inteligentní, autoritativní, ale nikoliv divákovi nepřístupnou či nepřátelskou dikcí. Neupadá do žádného prezentačního extrému. Janeček je ve studiu trochu příliš žoviální a trochu moc máchá rukama. Měl by se taky zbavit poněkud nepříjemného tiku - roztahování úst do koutků, když chce něco zdůraznit.
V pátek 12. června vévodila prvním minutám Události až skoro do přehnaných podrobností rozvedená zpráva o předvolebním průzkumu veřejného mínění.Touto velice podrobnou zpravodajskou sekvencí inzerovala Česká televize vlastně docela otevřeně: NEMÁME ŽÁDNÉ ZPRÁVY A NEVÍME, CO V TOMTO POŘADU VYSÍLAT.
Už jsem v Britských listech psali o tom, že tou dobou v červnu strávili někteří pracovníci po výroku Jana Rumla, že nedostane-li se do sněmovny, oholí svůj plnovous, podstatnou část své pracovní doby odstraňováním plnovousu z fotografie tohoto představitele Unie svobody. Tuto naprostou pošetilost, totiž počítačovou grafikou oholeného Rumla (vypadal jako že má na tváři vážnou infekci) si Česká televize dovolila zařadit do Událostí, které snad mají být seriózním zpravodajským pořadem!
Druhou zprávou dne byla v Událostech v pátek 12. června 1998 citace z Lidových novin! Bylo to velkou vizitkou originálnosti práce zpravodajců České televize, kteří čerpali jednu z hlavních zpráv toho dne z deníku, který vyšel už o více než dvanáct hodin dříve! Televize nám ukázala detailní záběr titulní stránky Lidových novin s inkriminovaným článek a pak několik prostřihů na Václava Klause, který k věci různě kroutil hlavou a říkal, že nic neví. Nového se diváci ČT nedověděli skoro nic. Šlo o to, že ilegální financování Občanské demokratické strany mělo jít přes konta mladého podnikatele Ludvíka Otta, který prý ODS občas půjčoval asi 12 miliónů korun, ale Klaus ho nezná.
Po dosti povrchní informaci o tom, že v Dukovanech došlo k úniku radiace, ale zase to nebylo příliš vážné, se Události České televize soustředily v pátek 12.6. několika šoty na jednání skupiny G 8 v Londýně.
Zpravodajství Událostí se zjevně i nadále snaží realizovat do určité míry projekt Ivana Kytky, že totiž nerozděluje ostře zprávy na domácí a zahraniční část, a řadí je podle důležitosti, nikoliv podle toho, zda jsou domácí či zahraniční. Bohužel však jak se zdá z Událostí víceméně vymizela Kytkova snaha hledat v zahraničí paralely a poučení k situaci domácí.
Setkání skupiny G8 v Londýně věnovala Česká televize dosti podstatný prostor, byl to však promarněný čas. ČT pojala toto své zahraniční zpravodajství přesně v souladu se svou dlouholetou tradicí. Souborem šotů o setkání skupiny G 8 v Londýně jen potvrdila, jak mívá ve zvyku, izolovanost ČR od světa.
Prezentovala tyto informace ploše a nezáživně jako neosobní fakta, o nichž prostě "my novináři musíme informovat", protože jsou to zprávy, které se holt vyskytují jako hlavní ve zpravodajství světových agentur, ale ve skutečnosti jsou to věci, které nás nezajímají. Několikrát jsem byl svědkem toho, jak příchozí z Prahy v Británii s překvapením zaznamenal, že zahraniční zpravodajství v britské televizi je živé a aktuální a je prezentováno s osobní naléhavostí - člověk ví, že se týká i jeho samotného. ČT by měla studovat, proč je její zahraniční zpravodajství natolik umrtvující. Jistě je to i otázka peněz - ČT nemůže natáčet původní reportáže z celého světa. Ale i ty zahraniční reportáže, které občas natáčí působí dosti často stejně mrtvě jako předtočené agenturní šoty.
V úvodu ke zpravodajství z londýnského setkání skupiny G 8 připravil pár agenturních záběrů se stručným komentářem Zdeněk Velíšek. Pak následoval rozhlasový rozhovor ze studia s Ivanem Kytkou. Ten sice promluvil stručně, věcně a informativně, ale téměř stoprocentní spoléhání na verbální komunikaci v sekvenci, která mohla být podána formou inteligentně natočené vizuální reportáže, bylo tristní. Nikoho ani nenapadlo, když už ČT nepověřila Kytku, aby o jednání v Londýně natočil originální reportáž, jeho dosti složité slovní vysvětlování podložit tu a tam pro názornost grafickými titulky, aby bylo jasné, o co na londýnském jednání vlastně jde. Delší slovní vysvětlování je totiž v televizi matoucí, není-li podloženo vizuálními pomůckami.
Česká televize se taky dosud nezbavila zlozvyku říkat v komentáři něco jiného, než co se objevuje v titulku či v grafice na obrazovce - i když tak drastické rozdíly mezi zvukem a obrazem jako v dubnu letošního roku jsem dosud nezaznamenal. Tentokrát se v titulku několikrát objevil krátký citát a reportéři hovořili o něm obecně. To je neuspokojující a na diváka to vytváří příliš velký tlak - musí totiž zároveň vnímat dva odlišné signály, které si protiřečí.
Velkým zlozvykem některých českých novinářů je, že si ve vysílání navzájem tykají. Už jsem psal, že je to nepřípustné. Znovu to dělal Jiří Janeček v rozhovoru s Ivanem Kytkou ze summitu G8 v Londýně. Je to nepřípustné, protože to vytváří dojem, že lidé ve studiu nebo na obrazovce mají mezi sebou výlučné kamarádské vztahy, z nichž je řadový divák vyloučen. Nepřímo je takové jednání divákovou urážkou.
Pavel Bouda plýtvá penězi českých koncesionářských poplatníků
Kapitolou samou pro sebe byla pak k tématu západních postojů vůči Kosovu (o nichž se hovořilo i v Londýně) reportáž Pavla Boudy z Bruselu.
Boudovy reportáže jsou vyhazováním peněz. Právě Bouda má vynikající talent za drahé peníze mezinárodního zpravodaje vyrábět v Bruselu reportáže, které vypadají přesně tak neosobně a nezajímavě, jako standardní záběry, které České televizi poskytne daleko levněji jakákoliv zahraniční tisková agentura. Všechno, co v Bruselu dal dohromady k tomuto tématu Bouda, mohl jistě sestavit možná ještě lépe z agenturních videopásků v Praze třeba Zdeněk Velíšek.
Bouda natáčí nenápadité rozhovory s generálním tajemníkem NATO Xavierem Solanou. Z interviewů vůbec není vidět, že jde o původní rozhovor (i když to Bouda v komentáři zdůrazňuje). Solanovy nezajímavé výroky parafrázuje Bouda nepřímými větami. Stačilo by vzít jakákoliv archivní záběr Xaviera Solany a citovat k tomu jakýkoliv Solanův výrok, citovaný tiskovými agenturami. Bylo by to levnější.
Světlana Ševčíková pak referovala o rozhodnutí českého Senátu o tom, že byla pozměněna Listina práv a svobod a zadržovaný podezřelý nyní může být držen v ČR ve vazbě až 48 hodin denně. Podle Ševčíkové nabyde rozhodnutí účinnost velmi rychle. Domníval jsem se, že se česky říká "nabude", ale třeba se pletu.
Škoda Plzeň prodala německému majiteli továrnu na plechovky, informovala dále Česká televize. Lubomír Soudek však odmítl sdělit, za kolik, a ČT to nezjistila.
Ke konci se Události dne 12. června už úplně změnily v nezávazný magazín. Reportérka Šámalová vážně informovala o tom, že v důsledku jaderného napětí mezi Indií a Pákistánem posunuli jacísi američtí vědci své hodiny předvídající jadernou katastrofu na osm minut před půlnocí. O kolik zajímavější a důležitější by bylo raději analyzovat inteligentním způsobem důvody napětí mezi Indií a Pákistánem.
Pak se v Událostech stručně hovořilo o japonské hospodářské krizi. Ani zmínka nebyla ve zpravodajském šotu o tom, že tato krize může mít vážný dopad i na českou hospodářskou situaci.
Posléze se Česká televize zabývala sněžením v Alpách a snad nejabsurdnější byla zpráva z Ruska. Snad to měl být vtip. Na obrazovce se objevil Boris Jelcin a komentář nás informoval: "Žádná země se v kultuře nevyrovná Rusku, řekl dnes při udělování (jakýchsi) cen Boris Jelcin."
Moderátoři českých televizí rádi k různým tématům "chodí". Je to nepříjemný stereotyp.
Tentokrát řekl závěrem Událostí i Jiří Janeček: "Pojďme ke kultuře" a následovala reklama na novou desku zpěváka Jaromíra Nohavici. Ta přirozeně do hlavního večerního politického zpravodajství ČT vůbec nepatřila.
Události 19. června 1998
Pořad uváděla Jolana Voldánová, která taky ráda pořád někam chodí. Vyzvala nás překvapivě inovativním oslovením, "Pojďme k Událostem".
Už jsem se několikrát zmiňoval, že Události jsou informačně neobyčejně prázdné. Vrcholem byly v tomto ohledu právě Události z 19. června. Snad mohlo být omluvou pro Českou televizi, že bylo uprostřed voleb, a tak ČT nemohla vysílat politické zpravodajství.
Čím tedy relaci naplnila? V úvodní části především záběry toho, jak volili nejznámější čeští politikové. Méně bylo záběrů, jak volí obyčejní lidé. Pokud jste nevolili někde v Zapadákově, nebo jste nebyli starcem, který přijel na volby z Německa na kole, neměli jste šanci.
Záběry, jak do volební urny vsunovali hlasovací lístky Dagmar a Václav Havlovi, byly dosti drsně destruovány skutečně výjimečně libovým hlasem nejmenované reportérky, která diváky informovala, že Havel "volil s manželkou Dogmar. A taky jsme se od ní dověděli, že "Havla sledovalo asi dvacet reportérů a kamer."
No a co, chtělo se podotknout. Ono bývá, paní reportérko, zvykem, že prezidenty států při vykonávání veřejných aktů tu a tam sledují novináři.
Josef Tošovský jako špión Semjon
Pak přešla Česká televize v Událostech do poetického modu, do "lyrického nytí" (kdosi mi musel vysvětlit, že televize tady přešla do poezie - sám jsem to nepochopil nejsa na toto sofistikované přepínání komunikačních rejstříků zvyklý, a tak mi to připadalo jen jako nepochopitelná neobratnost).
Odvysílala totiž bez komentáře (dokonce byl na obrazovce titulek pro pomalejší diváky "bez komentáře") dosti dlouhou a nemotornou sekvenci o tom, jak hlasoval Josef Tošovský. Nikdo během celé sekvence neřekl jediné slovo, kamera sledovala Tošovského, jak mlčky a trochu zmateně - aspoň to tak v podání ČT působilo - chodí sem a tam po volební místnosti. Vzhledem k tomu, že všichni mlčeli jak zařezaní, působila celá scéna poněkud zlověstně a Tošovský při svém hledání volební urny (nebo co to bylo) vypadal trochu jako špión Semjon. Teprve když po odvolení z místnosti odešel, otevřel ústa a řekl docela lidsky a tiše, "Na shledanou", atmosféra podivné zlověstnosti, kterou nevědomky svým "lyrickým šotem" navodila České televize, se rázem rozplynula.
Sekvence byla školskou ukázkou toho, že když se odvysílají zbytečné, bezobsažné záběry bez komentáře, mohou nabývat nepříjemných vedlejších významů. Úplně by bývalo stačily tři čtyři vteřiny, jak Tošovský přistoupí k urně a vhodí do ní volební lístky.
Volební reportáže se vysílaly na konec prvního volebního dne, po němž se hlasovalo ještě v sobotu dopoledne. Nejsem si zcela jist, zda bylo v této souvislosti rozumné, že ČT v těchto Událostech vysílala výroky politiků, občas obsahující zbožná přání či výzvy, aby jejich strana ve volbách zvítězila.
Záslužně se Česká televize věnovala problému nedokonalého volebního zákona a skutečnosti, že Češi, vyskytující se za hranicí republiky, volit nesměli.
Po volebních informacích bylo hlavní zprávou dne, že v prvním čtvrtletí roku 1998 Česká republika zaznamenala pokles hrubého národního produktu o jedno procento. Petr Semecký o tom natočil docela stručnou profesionální reportáž, která byla alespoň přehledná. Neubránil se však stereotypním řešením. Hlavním závěrem reportáže se zdálo být, že problémy českého hospodářství vyřeší privatizace. Ani slovo nebylo řečeno o proaktivní hospodářské politice a vládním podnikatelském poradenství, vládních iniciativách k přilákání investic, i když toto je běžná ekonomická praxe ve většině západních zemí, silně praktikovaná i v Británii Margaret Thatcherové. Chyběl zahraniční kontext a hlubší analýza. Výše zmíněné skutečnosti měly být v reportáži zahrnuty jako zpochybňující otázky, jaké má profesionální veřejnoprávní mediální instituce povinnost vznášet. Mladíček ředitel z firmy Wood and Co. ji mohl svým horováním pro privatizaci těžko nahradit.
Další informace v Událostech z 19. června byly v podstatě bulvární - řekl bych ve vleku Novy. Kdesi na venkově explodoval mercedes tlustému podnikateli Miroslavu Orlovi, který se nedávno snažil prodat do Izraele zařízení Tamara. Reportáž byla zbytečně dlouhá a kromě toho, že informovala o výbuchu mercedesu, nepřinesla žádné informace. Pak se v Událostech mluvilo o zadrženém heroinu, o vězni Richardu Šefčíkovi, který kohosi naváděl k vraždě a o soudním procesu správkyně motolské nemocnice Regnerová - Rath.
Touto dobou přišla do obýváku k televizi moje britská manželka, zvyklá na zpravodajství BBC (moje žena umí česky) a chvíli se se mnou na Události dívala. Její reakce? "Skoro z toho nemůžu dejchat. Proč to všechno musí být prezentováno takovou závratnou rychlostí?"
Pak vysílala ČT v Událostech "originální reportáž" Pavla Jezairiho z Kosova. Reportáž nebyla o ničem, kromě toho, že se v Kosově prodávají z ruky do ruky zbraně. (Což jaksi zase není příliš překvapivé.) Reportér třímal v kosovském reálu před kamerou tlustý předpotopní mikrofon a ani se nepokusil vysvětlit, o co v Kosově vlastně jde. Hlavně, že se na obrazovce objevilo ústí samopalu a ruce jakéhosi místního člověka, který listoval dolarovými bankovkami. Taková práce je však nanic.
Jednadvacítka 19. června 1998
Uváděla ji Jana Bobošíková. Podobně jako Jolana Voldánová má Bobošíková velký přirozený, novinářský televizní talent. Takže alespoň prezentací otázek měla Jednadvacítka určitou dosti profesionální úroveň. V mnoha jiných ohledech byla ale silně nevyrovnaná.
Úvodní minuty Jednadvacítky onoho volebního pátku byly věnovány tomu, jak se kde volilo - zejména se televizní reportéři soustředili na dvě odlehlé části České republiky, na jakousi vesnici Mutkov, kde se volí u starosty doma (No a co?) a pak na Vsetínsko. To jsou takové zprávy - nezprávy.
V reportáži z Mutkova se proslavila Radka Čáslavová, která svou reportáž přednášela tak překotným hlasem a tak bleskovou rychlostí, jako by se obávala, že když to všechno nevyhrkne najednou, že bude snad popravena.
Jako televize Nova i Česká televize nyní ve svých reportážích často projevuje snahu povrchně rajcovat diváka nervní kamerou, která bezdůvodně dramaticky švenkuje sem a tam. Zlozvyky se šíří rychle.
Niedermayer blábolí: "Celá řada těchto procesů je nastartovaných. Prostě jenom je třeba neočekávat jejich výsledky v horizontu týdnů."
Řekl jsem, že je Bobošíková dobrá novinářka. Bohužel však nezmůže nic, když vedení redakce zve do Jednadvacítky lidi, kteří neumějí mluvit.
Prvním rozhovorem 19. června bylo dlouhé a nudné mluvení dvou odborníků na volby, jeden z nich byl z Rakouska a dalekosáhle vysvětloval, jak se bude provádět před volebními místnostmi průzkum voličských názorů. Druhý byl z nějakého českého statistického úřadu a prohlašoval, že věří ve statistické metody.
Hlavní zprávou dne ovšem byl onen radikální pokles českého hrubého národního produktu o jedno procento v prvním čtvrtletí roku 1998. Bezpochyby mu měla Jednadvacítka věnovat daleko více času, a to z několika hledisek, než nicneříkajícímu pohovoru o volebních statistikách a dalším "měkkým tématům". Cožpak si lidi neuvědomují, že bude-li se zmenšovat české hospodářství, zchudnou? Bylo to opravdu dramatické téma, jemuž redakce Jednadvacítky neposkytla dostatečný kritický prostor.
Redakce pozvala k debatě o této velmi důležité otázce jen jednoho člověka, dr. Luďka Niedermayera, člena bankovní rady České národní banky. Vůbec neuměl mluvit, takže neobyčejně důležité téma bylo ztraceno ve zmatených, nesrozumitelných větách.
Cynik by řekl, že Niedermayer byl dobrým důkazem, proč je české národní hospodářství v takové krizi. Odborník totiž musí věcem nejen rozumět, ale musí je i umět komunikovat. Kdosi argumentoval, že když se neumíte vyjádřit, tak věc prostě neznáte. Je to pravda?
Neidermayer to dosti přesvědčivě dokumentoval. Bobošíková selhala v tom smyslu, že mu sice dávala inteligentní a věcné otázky, ale bylo jí už asi pak trapné reagovat na Niedermeyerovy bláboly upozorněním, že mluvil nesrozumitelně. Určitě to však udělat měla. Měla požadovat od Niedermayera vysvětlení lidskou řečí.
Jenže co s tím může udělat redaktorka ve studiu? Vedení Jednadvacítky by mělo zajistit, už v zájmu úrovně českého veřejného diskursu, že v televizi nebudou vystupovat lidi, kteří neumějí mluvit. Kdosi mi namítl, že odborníci jistě Niedermayerovým blábolům porozuměli.
To je arogantní reakce. Česká televize má povinnost i složité záležitosti (jakože toto téma složité nebylo) vysvětlovat všem občanům jasně a názorně.
A jak Niedermayer hovořil?
Bobošíková: V čem vidí Česká národní banka příčiny tak masívního poklesu hrubého národního důchodu v prvním čtvrtletí?
Niedermayer (prosím, povšimněte si, že toto je nikoliv tištěný, ale mluvený projev. Tento člověk zjevně trpí šmodrchací nemocí jako Klepetko, vyjadřovat všechno co nejdelšími a nejnesrozumitelnějšími souvětími. Přitom se snaží vyjadřovat spisovně, jenže je navyklý mluvit obecnou češtinou, tak mu ty spisovné koncovky moc nejdou. Neschopnost dodržovat gramatickou větnou shodu dál přispívá k dojmu všeobecné nepřehlednosti a nesrozumitelnosti. Zkuste tníže uvedený text někomu přečíst nahlas, jestli tomu bude rozumět):
Vývoj hrubého domácího produktu je ovlivněn dvěmi faktory, které jsou protisměrné. Zaprvé, ty korektivy opatření v české ekonomice, které která jsou následkem toho poznání problémů z loňského roku, vyústila v opatření, které snižují jak spotřebu domácností, tak spotřebu vlády. Tady toto samozřejmě se projevuje sekundárně i na vývoji investic. Tady toto všechno tlačí na pokles hrubého národního produktu. Naopak ta část, která by měla zvyšovat růst hrubého národního produktu, je zlepšování čistého vývozu, to znamená, že by Česká republika vyvážela více a dovážela méně než v předcházejícím období. A opravdu tento komponent přispěl k růstu hrubého domácího produktu. Výslednicí těchhle komponent pro první čtvrtletí je bohužel celkový pokles hrubého domácího produktu.
Obávám se, že jedinou možnou reakcí bývalo mělo být, že by paní Bobošíková v této chvíli řekla: Pane Niedermayere, co to povídáte? Mohu vám nějak pomoci?
Bobošíková to bohužel ignorovala, a ptala se dál : "Co říkáte květnovému deficitu obchodní bilance, skoro 9 miliard Kč?"
Niedermayer pokračoval, aniž by jeho dřevěnou řeč kdokoliv zarazil, podobně jako předtím:
Tyto výsledky považuji svým způsobem za alarmující. Protože se ukazuje, že i při velmi pomalém vývoji ekonomiky, který je důsledkem opravdu utlumené poptávky, zahraniční obchod stále ukazuje poměrně vysoké deficity. Znamená to tedy, že v případě, že by ekonomika dostala nějaké impulsy ke zvýšení růstu, tak by došlo k další eskalaci pravděpodobně schodku zahraničního obchodu, který by mohl vést k velmi nepříznivému vývoji, který jsme si třeba vyzkoušeli v minulém roce.
Nikdo se nezeptal, kdo za alarmující hospodářský vývoj může.
Pak už byl vysílací čas Jednadvacítky využit na relativně nezávažná témata.
Reportér Potužník připravil pro Jednadvacítku sekvenci o nemoci AIDS, snažil se vyslovovat trochu lépe, než dosud, přesto však stále polyká samohlásky. Tak se v jeho řeči vyskytovala slova popsuje (místo "popisuje"), soboj (místo "souboj"), nní (místo "nyní"), vdlejší (místo "vedlejší").
Vít Unzeitig, odborník na antikoncepci z gynekologické kliniky Brno, kterého Jana Bobošíková interviewovala v souvislosti s nějakým pražským mezinárodním antikoncepčním kongresem, byl pravým opakem Niedermeyera. Vyjadřovat se uměl velmi příjemně, jasně a žoviálně. Potíž je, že v rozhovoru vůbec nevysvětlil, proč je hormonální antikoncepce nebezpečná pro dívky mladší 16 let. Vyjádřil názor, že by si za antikoncepci ženy měly platit, tak, jak to bylo nyní zavedeno v České republice.
"Antikoncepce je povinností ženy," řekl tento odborník.
No tak v mnoha zemích světa, a to z velmi dobrých důvodů, se poskytuje ženám antikoncepce zadarmo. Jana Bobošíková se bohužel nepokusila tuto skutečnost rozebrat.
Poslední "měkká" součást Jednadvacítky 19. června se týkala výstavy o nejstarší historii české kinematografie. Šlendriánstvím redakčního týmu Jednadvacítky se projevila častá tendence České televize proměňovat televizní vysílání v rozhlasový pořad. V rozhovoru hovořil filmový historik Čáslavský o Kříženeckého filmech, kupodivu však tato část Jednadvacítky neobsahovala ani jednu ukázku těchto historických snímků. Chabou útěchou bylo, že Čáslavský ukázal na kameru od jednoho z historických filmů krabičku.
Jan Čulík
