Nacionalistická bigotnost a vraždy v Severním Irsku

Teroristé nesmyslně zavraždili zápalnou bombou v neděli ve čtyři hodiny ráno v Severním Irsku tři malé chlapce. Bylo to vyvrcholením dosavadních nepokojů, které vyvolávají každoročně touto dobou relativně nevýznamné extrémistické organizace. Oranžský řád, protestantská organizace se vždycky v červenci snaží na "počest" vítězství protestantů nad katolíky v roce 1690 (!) u řeky Boyne organizovat provokativní pochody katolickými čtvrtěmi v Severním Irsku, které často vedou k násilí. Letošní pochod v Drumcree vláda nechce povolit, a tak tam vzniká slepý konflikt. Příslušníci Oranžského řádu tam protestují ve snaze prosadit své "právo" na demonstraci. Proti nim stojí obrněná moc britské policie a armády." Takto o celé záležitosti psal v pondělí 13. července na deník Guardian:

Jason Quinn oslavil minulé úterý své osmé narozeniny. Maminka mu proto dovolila, aby si pozval na přespání pět kamarádů. Postavili si v dětském pokoji stan pro dva lidi a všichni nalezli dovnitř. Jedli čokoládu a bonbóny. Strašili se navzájem duchařskými historkami. Smáli se dlouho do noci, než usnuli.

Devětadvacetiletá Chrissie Quinn dala svému synovi k narozeninám peníze. Koupil si za to tenisky.

Měl je na nohách v sobotu, když běhal venku s kamarády a sbíral dřevo na velkou vatru, která se měla konat 11. července na sídlišti v Carnany. Koupili si cestou domů smažené hranolky a pak se dívali jako v transu na plameny, které šlehaly vysoko k obloze.

Jason nevěděl nic o tom, že je vatra oslavou vítězství krále Viléma III v bitvě u řeky Boyne nad katolickými jednotkami krále Jakuba II. Ani nevěděl nic o sporech mezi protestanty a katolíky a existuje mnoho daleko starších a moudřejších lidí, kteří se v tom také nemohou vyznat.

V neděli se z popele vatry ještě kouřilo. Jason byl mrtvý. Mrtví byli i jeho bratři, desetiletý Richard a devítiletý Marek. Byli zavražděni, když v noci spali.

Stali se obětí zápalné bomby, vhozené do jejich bytu ve čtyři hodiny ráno v noci na neděli. Už týden sílilo napětí poté, co bezpečnostní jednotky zakázaly pochod Oranžského řádu katolickou čtvrtí v městě Portadown. Pochod trvá patnáct minut. Kvůli němu jsou nyní tři děti mrtvé.

William Bingham, kaplan Oranžského řádu v hrabství Armagh, významný činitel protestantského hnutí, se postavil do čela požadavku, aby byly týden trvající protestní akce ukončeny. Demonstrace po nacionalistické, katolické Garvaghy Road ve stínu rakví tří malých dětí by byla Pyrrhovým vítězstvím.

David Trimble, První ministr pro Irsko a dlouhodobý stoupenec Oranžského řádu, požadoval, aby řád opustil Drumcree. Řekl prostě: "Žádná ulice nestojí za tyto životy."

Jason, podle svědectví jednoho souseda, se snažil z ohně utéci. Brečel: "Hoří mi nohy! Hoří mi nohy!"

Chrissie Quinnová, které se podařilo dostat se z domu ven, stála na ulici v zoufalém pláči s rodinnou přítelkyní, osmnáctiletou Christine Archibaldovou, která byla v domě na návštěvě. Obě byly postiženy vdechováním kouře.

Quinnová kašlala znovu a znovu tatáž slova: "Sežeňte žebřík. Sežeňte žebřík. Jsou tam moje děti. Jsou tam moje děti."

Jednatřicetiletý Raymond Craig, její nový přítel, který byl také v domě, se heroicky pokusil chlapce zachránit. Vylezl na malou verandu před domem, dostal se až k oknu a rozbil ho pěstí. Hodně se při tom pořezal a zabalil si kolem obličeje modrý ručník, ve snaze proniknout intenzívním horkem. Přišel příliš pozdě.

Hasiči běželi nahoru po schodech v obavě o život čtvrtého syna Chrissie Quinnové. Ale třináctiletý Lee byl na návštěvě u své babičky, Ireny Quinnové, jejíž dům shořel po útoku zápalnou bombou o několik dní předtím.

Chrissie Quinnová ležela včera v nemocnici. Neutrpěla kromě vdechování kouře žádné další zranění. Přála si, aby bývala zahynula spolu se svými syny. Nebyla schopna mluvit, nebyla schopna se hýbat.

Útočníci se zaměřili na dům Chrissie Quinnové, údajně na podporu práva Oranžského řádu demonstrovat v Drumcree. Zaútočili na její dům proto, že je katolička. A co bylo horší, vychovávala své syny jako protestanty.

Quinnová pochází z dlouhé linie smíšených manželství. Její otec je katolík a její matka je protestantka. A její babička z matčiny strany byla katolička, která si vzala protestanta.

Dělnické sídliště v Carnany, postavené před 22 lety, je přibližně z 90 procent protestantské. Dosud tu ale nikdy nedocházelo k sektářskému násilí. Tento týden dostalo pět katolických rodin, žijících na sídlišti, vánoční blahopřání. V každém z nich byla kulka.

Pro Chrissie Quinnovou a její syny to nebylo lehké. Před dvěma lety se museli ze sídliště vystěhovat, poté, co to Johnu Dillonovi, manželu Quinnové, nařídila organizace Ulster Freedom Fighters, Bojovníci za svobodu Ulsteru. Místní lidé říkají, že šlo o drogy.

Rodina se přestěhovala do města Portrush, o několik kilometrů dál na pobřeží hrabství Antrim, ale bylo jí nařízeno, aby se odstěhovala i odtamtud. Odjeli tedy do Anglie.

Manželství se rozpadlo a manželé se rozešli. Quinnová se vrátila s dětmi na sídliště. Nastěhovali se tam teprve minulý čtvrtek, tři dny před vraždou tří chlapců.

Na barikádě: Nemůžeme přestat, jen proto, že ti chlapci zemřeli. To by byla slabost.

Ve vzdálenosti asi jednoho sta kilometrů ležely tři mrtvé děti a oranžisté v Drumcree neuměli skrýt svůj smutek. S hlavami skloněnými, stáli před kostelem v dešti a mlčeli. Vevnitř se modlili jejich spolubratří, aby se Bůh smiloval nad dušemi právě zemřelých.

"Je to strašné, opravdu strašné, ale nemůžeme ukončit protest jen proto, že ti chlapci zemřeli," řekl devatenáctileté Dean Curry.

"Byla by to slabost a to je typická protestantská potíž. Vždycky, když jde do tuhého, ustoupíme, a dovolíme katolikům, aby pošlapali naše práva. Všichni v Anglii si myslí, že jsme všichni zlí. Nejsme, ale nemůžeme se vzdát, musíme vytrvat, nebo na nás budou katolíci dál tlačit. Irská republika bývala z 10 procent protestantská, nyní je protestantská už jen ze dvou procent. To by se stalo i tady, pokud bychom to připustili.

Katolíci bojují neustále, ale protestanti jsou daleko zaostalejší, ti ustupují. Katolíci neustupují nikdy."

"Neneseme žádnou odpovědnost za to, co se stalo. Demonstrujeme tady nenásilně. Za tu smrt těch chlapců nese vinu Tony Blair, ministryně pro Severní Irsko Mo Mowlamová a Alistair Graham, předseda komise, rozhodující o povoleních k demonstracím v Severním Irsku," řekl Marek, otec dvou dívek.