Dvě sféry, jedna doména
Úmrtí básníka Miroslava Holuba široce zaznamenal britský denní tisk. Na ukázku přináším překlad tří nekrologů, otištěných v britském deníku Guardian ve čtvrtek 16. července 1998 - je to text na půl stránky velkého formátu - s velkou Holubovou fotografií.
Snad mohou tyto texty alespoň trochu sdělit, jaký význam má Miroslav Holub, český básník a imunolog, pro světovou kulturu, a do jaké míry si ho ve světě lidé cení.
Autorem prvního nekrologu je Ewald Osers, v Británii žijící dnes již alespoň osmdesátiletý básník a překladatel české literatury do angličtiny, který přeložil několik Holubových sbírek.
Vzpomínka Jana Čulíka na Miroslava Holuba je v tomto vydání Britských listů.
V dnešním čísle BL je zveřejněna na ni kritická reakce Tomáše Peciny (viz Obsah).
.
Dvě sféry, jedna doména
Jan Čulík
Miroslav Holub, který zemřel v Praze ve věku 74 let, píše v Guardianu Ewald Osers, byl podle úsudku Teda Hughese (velkého anglického básníka, JČ.) "jedním z půltuctu nejdůležitějších básníků z celého světa". Podle Al Alvareze (známý britský esejista a odborník na poezii) byl Holub "jedním z nejrozumnějších hlasů naší doby". Takové poznámky a komentáře se objevovaly znovu a znovu na seznamech publikací nejrůznějších nakladatelství a v citátech na obálkách knih. Na rozdíl od mnoha takových citátů, které bývají nabubřelou reklamou, oba tyto výroky, učiněné před mnoha lety, byly stále více pravdivé s každou další novou Holubovou knihou.
Holub se narodil v Plzni, kde byl jeho otec právníkem u železnic a maminka vyučovala jazykům. Holub byl v první řadě vědec, imunolog, a začal psát poezii teprve, když mu bylo více než třicet let. Za války byl nasazen na práci na železnici, pak vystudoval na Karlově univerzitě v Praze lékařství. Bylo mu už 35 let, když vyšla jeho první kniha. Četní novináři se Holuba ptali na tyto dvě stránky jeho osobnosti: nikdy neviděl mezi nimi rozpor. Vždycky jsem zastával názor, že je v tomto ohledu renesančním člověkem, tvůrčí individualitou, pro niž tyto "dvě kultury" nepředstavovaly dvě samostatné domény. Když Holub občas užíval vědecké terminologie, bylo to trochu, jako když John Donne (barokní anglický básník, JČ) a jeho současníci psali ve svých básních o "sférách" a "hemisférách" nebo využívali nového jazyka astronomie a námořní plavby.
Holub napsal jako imunolog obrovské množství vědeckých článků - více než 150 a jednu standardní monografii, Immunology of Nude Mice (1989) - avšak, mimo úzký kruh odborníků, byla Holubova mezinárodní pověst založena na jeho poezii. I když je tato poezie často trochu výstřední a surrealistická, dá se velmi dobře překládat. Holub není ani tak český básník, jako mezinárodní básník, který náhodou píše česky. V sedmdesátých letech vycházela jeho poezie velmi často anglicky a v 37 jazycích světa, avšak nikoliv v Československu. Když během určité oblevy vyšla v roce 1982 v malém nákladu jedna Holubova kniha, byla za jediný den vyprodána, ale nesměla "pro nedostatek papíru" vyjít v druhém vydání.
Není obtížné vidět, proč se díval komunistický režim na Holuba s podezřením anebo dokonce s otevřeným nepřátelstvím. Mnoho Holubových básní se zabývá pravdou v tom smyslu, že je to něco, co se nedá zmanipulovat ani řídit lidmi u moci. V básni "Žito kouzelník" nenamítá kouzelník proti tomu, že má bavit krále tím, že proměňuje "vodu ve víno, žáby v lokaje, brouky v biřice" a krysu v ministra. Ale když je požádán, aby vytvořil "sinus alfa větší než jedna",
Žito zbledl a zesmutněl. Je mu velmi líto. Sinus je
mezi plus jedna a mínus jedna. S tím se nedá
dělat nic.
A opouští velké královské impérium, tiše prochází
davem dvořanů, do svého domu v mušli.
(Přeloženo zpětně z angličtiny.)
Úřady měly vždycky nepříjemný pocit, že si z nich svým surrealistickým způsobem Holub dělá legraci. Když hovořil v jedné ze svých básní o "davu trpaslíků, kteří tleskají v králově paláci", pozvali si ho k jeho překvapení do úřadu cenzury. Ukázalo se, že mnoho členů ústředního výboru komunistické strany bylo docela malých a tato věta tedy musela být pozměněna.
Holub nebyl aktivním disidentem, ani otevřeným oponentem režimu, jako Václav Havel. Nebyl uvězněn a jeho pronásledování bylo na úrovni surrealistického znepříjemňování života, jaké by si býval sám dokázal vymyslet ve vlastní poezii. (Neříkám, samozřejmě, že umlčení básníka není vážná věc.) Ale poté, co byl Holub spolu s několika dalšími podezřelými osobami vyloučen z výzkumného ústavu Akademie věd, kde pracoval (a kam se po pádu komunismu vrátil) a byl poslán do méně prestižního ústavu, kde zůstal osmnáct let, směl - protože už byl "potrestán" - pokračovat ve vědecké práci. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, ale také odmítl vstoupit do svazu spisovatelů. Proto nebyl oficiálně považován za spisovatele - a protože nebyl spisovatel, proč by mu měla nakladatelství tisknout knihy? Takže, když chtělo britské nakladatelství Bloodaxe Books vydat v roce 1984 v angličtině Holubovy Sebrané spisy, nedostalo k tomu povolení. Vydání Sebraných spisů byla čest, vyhrazená jen pro nejslavnější spisovatele, a Holub nebyl ani členem svazu spisovatelů. Ale, se surrealistickou absurdností, která charakterizovala politické zřízení, nebylo námitek proti tomu, aby Holubovo sebrané dílo vyšlo ve dvou svazcích, pokud vyšel druhý svazek (1984) před svazkem prvním (1987).
Holub byl poprvé představen anglickým čtenářům v roce 1967 (Selected Poems), které vyšly v bohužel už dávno neexistující edici nakladatelství Penguin Modern European Poetry. V roce 1971 následovala sbírka Although a v roce 1977 Notes of a Clay Pigeon. V roce 1984 vydalo nakladatelství Bloodaxe Books On the Contrary and Other Poems, v roce 1987 The Fly a v roce 1990 Poems Before and After. V tomto posledním svazku vyšla většina Holubovy poezie, která byla publikována už dříve, a některé nové básně. Soubor esejů, původně psaných pro časopis, The Jingle Bell Principle, vyšel v roce 1992 a v roce 1996 následovala velmi pěkná pocta prózou i poezií Holubovu rodnému městu, Supposed to Fly. Nakladatelství Faber and Faber mezitím vydalo Holubovy eseje, The Dimensions of the Present Moment, 1990, Vanishing Lung Syndrome (1990) a The Rampage (1997).
Suchý humour Miroslava Holuba byl introvertní. Moc často se nesmál a ani se příliš neusmíval. Ale hovor s ním byl tak surrealistický a absurdistický jako jeho dílo: byl to ohňostroj myšlenek a originálnosti, při němž bylo někdo zapotřebí to zažít dvakrát, aby tomu člověk porozuměl. Holub byl velmi příjemný společník.
Někdy jsme spolu předčítali poezii na literárních festivalech, v Cambridgi, v Cheltenhamu, a tak dále. Vzpomínám, jak nám oba jednou jakási paní laskavě nabídla, že nás ubytuje ve své "chatě". Miroslav a já jsme očekávali, že se trapně octneme v jediném pokoji, možná že i v jediné manželské posteli. Ukázalo se ale, že je "chata" docela velký dům. Jindy jsme spolu pracovali v Praze na Holubově novém - podle dnešních měřítek velmi starém - počítači. Uhodil blesk do blízkého elektrického vedení a přišli jsme o dvě hodiny práce. Kdybych býval byl sám, strašně bych se rozčiloval. Ale Miroslav jen cosi suše poznamenal o podstatě elektřiny a řekl, že prostě budeme muset začít znovu. Byl nezapomenutelný, jako básník i jako člověk.
Byl ženat třikrát, přežila ho třetí manželka Jitka a tři děti.
Ewald Osers
Tom Paulin k tomu v Guardianu napsal:
Miroslav Holub patřil k disidentské komunitě "buditelů", jak se říkalo intelektuálům v Čechách v devatenáctém století. Holub byl inteligentní, přísný, klasický, naprosto nesobecký a bez sentimentality. Byl neúnavným buditelem cyniků a servilních slouhů. Ve veškeré své poezii a próze vyžaduje, abychom si osvojili pokoru, která dokáže čelit zkorumpovanému a zlovolnému totalitnímu státu - labyrintu, v němž Holubův oblíbený symbol - mínotaur - prochází sem a tam, zakopne a řve. Holubovy básně se vyznačují nedogmatickou otevřeností a vtipem. Zároveň mají pozbuzující disciplínu a ledabylou přísnost. Nalézáme v nich onu charakteristickou formu etické radosti, jakou se vyznačuje Aischylos.
Miroslav Holub hovořil o myšlence klasičnosti pro Evropu. Jeho postmoderní básně mají demokratickou trpělivost a skromnost, která nás posiluje a zahanbuje. Holub bere evropskou historii a podřizuje ji rigorózně skeptickému zkoumání, které odmítá mnoho sentimentálních názorů na historii a zároveň poskytuje něco víc než stoickou prázdnotu deziluze. Pro Holuba je píseň "právě tak konečná" jako život a smrt,
a je stejně bez
alegorie
bez transcendence
a bez povyku.
Holub ustavičně podminovává pompéznost a poukazuje na krutou pošetilost lidských iluzí. Vždycky odmítal představu, že jsou básně svatými nádobami nebo ikonami. Dlouho předtím, než se stalo módním hovořit o smrti autora, představoval si Holub Homéra, který nevrhá "žádný životopisný stín".
Setkal jsem se s Holubem mnohokrát. Jednou, v dlouhém rozhovoru, který jsme vedli před publikem v londýnském Institutu moderního umění, hovořil se vtipem a s oním skeptickým, ironickým nasazením o svých zážitcích z doby, kdy vyrůstal za nacismu a kdy žil v československém komunismu. Podařilo se mu dokonale zhmotnit a zpřístupnit historická desetiletí - promlouvala k nám střední Evropa v té místnosti způsobem, který nikdy nezapomenu. Holub byl hrdinskou osobností a budu oplakávat jeho smrt.
K tomu v Guardianu dodal Tim Radford:
V Holubově občasném sloupku pro přílohu deníku Guardian OnLine - který autor psal přímo anglicky, mezinárodním jazykem vědy - se nechával charakterizovat pod čarou jako autor monografie Immunology of Nude Mice. České vědě po dlouhá desetiletí dominovali kolaboranti a Holubovu vlastní vědeckou práci ztěžovaly jeho politické postoje. Charakterizoval se jako "jeden z nevěřících". Pokud však pociťoval trpkost, nevyjadřoval ji. Dokázal cítit lítost pro své české kolegy a dokonce i pro Rusy. "Najednou jsem si uvědomil, že my jsme jiní," napsal v roce 1996. "Že my jsme byli na jiné lodi, strana nestrana. Že my zvítězíme, za dva roky nebo za dvě stě let. Přestal kouřit, řekl mi jednou, protože mu bylo líto jeho vlastních makrofágů, oněch tajných policistů imunitního systému.
