Je rovněž snadné představit si několik scénářů, kdy divák dostane informace "úplné, všechny, všestranné, objektivní", ale jen v oblasti, kterou editor zvolí jako vhodnou (a možná neškodnou) pro divákovo přemýšlení. Editor se může například rozhodnout, že předloží divákovi pouze souboj politických stran o rozpočet. Přivede před kameru několik politiků, kteří budou přežvykovat odstavce ze svých partajních volebních programů, případně ideologických příruček. Divák dostane podle předpisu informace se všemi již zmíněnými přívlastky, a bude si moci svobodně vytvořit názor na bezvýznamnou část velmi komplexního problému. Vlk se nažere a koza zůstane celá.

Pro politiky, kteří se snaží udržet ČT pod kontrolou, je samozřejmě velmi vítané, když se debata soustředí na technické detaily, tedy na to jak a za kolik vybraný okruh informací divákovi dodáváme a nikoli na základní problém, to je na samotný výběr tohoto okruhu.

Ivan Kytka v jedné ze svých odpovědí řekl (citováno pro větší přehlednost volně), že jeho interpretace definice veřejnoprávního sdělovacího prostředku (vycházející ze zákona) je taková, že zpravodajství musí analyzovat, co se toho dne stalo, vysvětlovat lidem co pro ne to které rozhodnutí vlády, parlamentu, či chybný krok někoho znamená. Ivo Mathé se v této souvislosti otočil na výrazu chybný krok a obvinil Kytku, že se mu zachtělo moci (jako má Železný nebo Murdoch) manipulovat veřejnost.

V této rozdílné interpretaci je jádro celého problému. Ivo Mathé se zde postavil na stranu establishmentu, který považuje ČT za svůj sdělovací prostředek, něco jako vládní noviny, které by, kdyby existovaly, tiskly projevy z parlamentu, vládní prohlášení a další agendu.

Zdá se mi, že Ivo Mathé nechápe (ale spíš to předstírá), že je obrovský rozdíl mezi tím, co může ředitel veřejnoprávní televise (a jeho podřízení), kontrolovaný Radou ČT a mediální komisí parlamentu, na jedné straně a  Železný či Murdoch, na které se vztahují pouze pravidla platná v té které zemi pro udělení vysílací licence, na straně druhé. Přirovnávat Kytku k Murdochovi je víc než absurdní.

Ve sporu o to, zda media objevují a určují agendu (protože jsou o krok před vládou a politickými stranami) jde o slovíčkaření. Media někdy ovlivňují a někdy dokonce určují agendu, třeba tím, že přijdou na nějakou lumpárnu nebo dají slovo někomu, kdo přijde s něčím tak závažným, že se to ani přejít nedá.

Dobře fungující media čas od času přinutí vládu, parlament i politické strany změnit agendu a to často k jejich nelibosti.

Rozdíl mezi soukromým a veřejnoprávným mediem pak je v tom, že první z nich hledí především na vlastní komerční zájmy (snaží se volit temata tak, aby vyhovělo svým klientům), kdežto druhé má v "popisu práce" záběr celospolečenský.

Ovlivnění agendy (vlády, parlamentu) lze ukázat na dvou příkladech z Kanady.

První se týká protipěchotních min. Media (nejen kanadská) se tímto problémem začala zabývat, protože hlavními obětmi min je civilní obyvatelstvo a ve velké míře děti. Kanadská vláda postupem času zařadila tento bod do své agendy a nakonec byla hlavní silou která dovedla většinu států (kromě USA, Ruska, Číny a několika dalších) k jednacímu stolu a podpisu mezinárodní dohody o zákazu výroby a používání min. V tomto případě media přivedla na svět myšlenku a vlády se jí pragmaticky chopily.

V druhém případě jde o něco jiného. Před nějakou dobou probíhala ve Vancouveru konference nejvyšších představitelů států tichomořké oblasti. Mezi nimi byl i tehdejší indonéský president Suharto, jehož diktátorské sklony, jakož i schopnost převádět státní prostředky na vlastní bankovní konta je všeobecně známa. Když se k tomu přidá okupace východního Timoru, tak je celkem jasné, že se našlo dost lidí, kteří proti tomu, že Suharto přijel protestovali. Kanadská policie demonstranty rozehnala daleko tvrději než je v kraji normálně zvykem. Sdělovací prostředky samozřejmě začaly pátrat po tom, jak to vlastně bylo - a  ejhle!, veřejnoprávní CBC se na základě zákona o přístupu k informacím dostala k dokumentům, které naznačují, že příkaz s nikým se nemazlit přišel z kanceláře ministerského předsedy Chretiéna a možná od něj osobně. Vláda a parlament se tím budou muset zabývat, přestože nic takového v programu neměly. K malé radosti premiéra a jeho strany (a velké radosti opozice), zde určily agendu vlády sdělovací prostředky.

Příklad se Suhartem ilustruje, jak může a má veřejnoprávní medium, v tomto případě televise, projevit. Aby k tomu došlo, musí samozřejmě fungovat zákon o přístupu k informacím, sdělovací prostředek musí být nezavislý na moci a jeho vedení mít politickou vůli danou informaci předkložit veřejnosti.

Nejsem natolik naivní, abych si myslel, že prosadit změny ve zpravodajství ČT je snadné. Nicméně si myslím, že to je nejen možné, ale i nutné, protože veřejnoprávní televise je v ČR jedinou institucí, která může být protiváhou moci. Pravděpodobnost, že by pracovníci ČT zneužili svoje postavení pro manipulaci veřejnosti je v porovnání s možnostmi moci zanedbatelná. Ostatně manipulaci se daleko víc blíží současný stav, kdy se mnoho informací k divákovi ani nedostane nebo se nechají zapadnout.

K tomu, aby se v ČT něco změnilo je třeba vůle oponovat moci. Těžko říct, zda ji Jakub Puchalský má.

S vědomím značného zjednodušení si troufám tvrdit, že v případě zpravodajství stačilo, aby nastupujícímu šéfovi zpravodajství řekl: "Hele, Kytko (Šámale), od týhle chvíle není pro zpravodajství nic tabu. Žádný námět, žádný politik, žádná doktrina. Co na to Rada ČT a Mediální komise parlamentu, to je moje starost, tam si to obhájím. Ty se postarej o to, aby zpravodajství bylo seriózní a profesionální."

Uvedený přístup ovšem vyžaduje, aby si ředitel ČT současně uvědomil, že takovým prohlášením sám vstupuje do politiky - byť jaksi z opačné strany - a použil politických prostředků k tomu, aby veřejnost uvědomil o co jde. Puchalský, podle toho co vím, neudělal tu nejzákladnější věc, totiž nepředstavil Kytku divákovi a nevysvětlil, jaké změny chce ve zpravodajství zavést a proč.

Místo toho, aby veřejnou podporou trochu povzbudil chuť personálu dělat věci jinak, nechal rozbujet zákulisní machinace, jejichž výsledkem bylo, že se Kytka ještě v záruční době odporoučel a vrátil na předcházející, nepochybně daleko příjemnější štaci v Londýně.

To, že ČT půjde do hloubky, bude analysovat problémy a "vysvětlovat lidem, co pro ně to které rozhodnutí vlády, parlamentu, či chybný krok někoho znamená" samo o sobě nevyřeší problémy ČR, nicméně bude to vítaný příspěvek v boji proti hlouposti a aroganci politiků. Pokud při tom některý neschopný politik "zařve", tak to bude jen ku prospěchu věci.

Jiří Jírovec

PS Chtěl bych ještě připojit drobnou poznámku o grafice, drmolení a kulturnosti projevu vůbec, protože i toto téma se občas v diskusi o ČT objeví. V této oblasti nastalo v severoamerické kabelové síti naprosté šílenství.

Pokud jde o grafiku, z obrazovky se tady na člověka pořád něco řítí a vybuchuje. Většinou jde o ukázku možností programování s minimální estetickou a informační hodnotou. Je-li v grafice skryta nějaká užitečná informace, objeví se většinou na tak krátkou dobu, že ji nelze pořádně vstřebat.

To samé platí o drmolení, které se pěkně ujalo na komerčních televisních i rozhlasových stanicích. Není to určitě tím, že by nebyli lidi. Jde nepochybně o výmysl odborníků přes zkracování přestávek mezi dvěma reklamními bloky. Mně nedělá rychle mluvená angličtina žádné potíže, spíš jde o to, že je většinou překročen jakýsi práh bolestivosti - nedá se to snést. Je možné, že se někteří čeští moderátoři v této zámořské neřesti shlédli. Dalším barbarismem je zvyšování hlasu (v podstatě řvaní) a skákání si do řeči je-li ve studiu s moderátorem víc než jeden člověk. Nevím do jaké míry mohu vlastní reakci generalizovat, ale je dost dobře možné že zmíněný trend přetechnizované, hlučné a nekulturní presentace daleko víc diváků odradí než přitáhne.