Čeští Romové a jiní uprchlíci čelí anglickému rasismu v Margate

Některým lidem ale tolik nevadí, že je Thanet na konci světa. Jiří Woska dospěl na konec své cesty a je více než šťasten, že mohl skončit tady. Sedíme a pijeme čaj před kavárnou na North Down Road, kde se slunce odráží od bílých domů a vzduch je teplý a vlhký. Jiří mhouří oči ve slunci a opatrně kouří svých pár cigaret. "Chtěl bych v Margate zemřít," říká česky, a mladá romská dívka jménem Susan, která byla pozvána, aby tlumočila, mi to pečlivě překládá. "Říká tohle, rozumíte, co tím míní? Chtěl by tady teď zůstat."

Je devět hodin, teplý čtvrteční večer v  Margate a toto jihoanglické letovisko vypadá jako opuštěné město, napsal v neděli týdeník Observer. Na nábřeží u moře vyhrávají prázdné zábavní pasáže samy sobě děsně zrychlenou verzi písně "Oh, my Darling Clementine", a září neonovými nápisy - Miramar, Dreamland, the Pink - daleko přes vodu. Výkladní skříně restaurací jsou stále zoufalejší: "Děti u nás obědvají za 50 pencí (25 Kč)... Čaj pouze 15 pencí" a tu a tam dva znudění výrostci a hrůzně obtloustlý muž středních let strkají do hracích automatů. Dál ve městě osamocení lidé rychle míjejí prázdnými ulicemi, kolem kadeřnictví, jejichž výkladní skříně jsou zatlučeny prkny a kolem hotelů s nápisy VOLNÉ POKOJE! A pak, konečně, vstoupíte do tepla a zakouřenosti hospůdky, Eastcliffe Tavern na North Down Road.

Tady je život, tady je smích, tady jsou pinty piva vystavené u baru a hovor je všeobecný a přeskakuje od chlapů na jednom konci k usměvavé irské barmance uprostřed až k ženě se zrzavými copy na druhém konci baru. Ale mám pocit, že jsem hodila kámen doprostřed jezera, píše reportérka Observeru, když jsem se jich zeptala, co si myslí o nedávném příchodu uprchlíků do Margate. Všichni se na mě obracejí a začínají mluvit najednou, tak rychle a tak zuřivě, že sotva slyším, co říkají.

"Řeknu vám přesně, co si myslím," říká statný Ir v šedivém tričku. Ať jdou do prdele, tam odkud přišli. Dát je všechny do velkého člunu a odtlačit ho do moře."

"Obtěžují mladé dívky a trápí děti."

"Dělají si z nás srandu," vykládá mladý muž. "Dostávají od vlády 800 liber měsíčně (40 000 Kč) a chodí tady po městě v módních šatech a s mobilními telefony."

"Rozesrali si vlastní zemi a teď chtějí rozesrat ještě tu naši."

"Aby nebylo mýlky," říká jiný. "Nejsem rasista. Potřebujeme Pákistánce, kteří vedou obchody na rohu ulice, a Číňany, kteří vedou čínské restaurace. Ale tenhle póvl - kdo je potřebuje?"

"Cizí ženy tady můžou zůstat. Ale chlapi, ti ať vypadnou."

"Řeknu vám něco. Moji známí si koupili dům na Trinity Square," říká jiný muž, stavebník kolem čtyřiceti let. "Teď se chystají ho prodat a vystěhovat se.. Vedle se nastěhovali cikáni. Vyhazují všechny své odpadky na ulici. Všichni sedí pořád na ulici."

"Moment, počkat, počkat, počkat," zastavuje ho Maria, žena se zrzavými copy a otevřenou tváří plnou sebedůvěry. "Koupili si dům ve špatné čtvrti. Ten dům byl vždycky problém, před těmi cikány tam byli běloši, a ti byli úplně stejní."

Pauza.

"Kdybyste tady vyšla na ulici," řekl mi Ir, "určitě by vás ti cizí chlapi obtěžovali."

"Jste docela mimo," řekla reportérka Observeru. "Právě jsem tady chodila delší dobu po městě."

"No, moje známé se teď bojí chodit kolem půlnoci po ulici. Muži na ně hvízdají a říkají věci."

"Ano, samozřejmě, jestliže jste krásná ženská, tak by na vás měli hvízdat, na tom není nic špatného. Ale je jedna věc, když na vás hvízdají Angličani a úplně jiná věc, když na vás hvízdají tihle chlapi, a vy neumíte ani slovo jejich jazyka. Nevíte, co říkají."

"Problém je," konstatuje Maria, "že tady není vůbec nic, od čeho by se dalo začít. Víte, co mám na mysli? Není to vina těch uprchlíků, ale nejsou tady pracovní příležitosti, není tady nic pro nikoho, ne v této době. Thanet je na konci světa."

Některým lidem ale tolik nevadí, že je Thanet na konci světa. Jiří Woska dospěl na konec své cesty a je více než šťasten, že mohl skončit tady. Sedíme a pijeme čaj před kavárnou na North Down Road, kde se slunce odráží od bílých domů a vzduch je teplý a vlhký. Jiří mhouří oči ve slunci a opatrně kouří svých pár cigaret. "Chtěl bych v Margate zemřít," říká česky, a mladá romská dívka jménem Susan, která byla pozvána, aby tlumočila, mi to pečlivě překládá. "Říká tohle, rozumíte, co tím míní? Chtěl by tady teď zůstat."

Hovoříme chvíli o České republice. V tom, co Jiří říká, je trochu paranoie. "Říká, že skinheadi jsou placeni českou vládou a policie se o ně stará. Zbili ho a nikdo proti tomu nic neudělal." Kde se narodil, ptám se jen tak mimochodem. "Narodil se v České republice, ale byl v koncentrovaném - jak se to říká? v táboře. Byl v Treblince. Byly mu čtyři roky a když vyšel ven, bylo mu osm." Pamatuje si Treblinku?" Jiří mluví vášnivě a dlouho. Susan mi to podává zkráceně. "Říká, že si pamatuje všechno. Pamatuje si, že každý den tam lidi šli dovnitř a pak jim stráže ostříhaly vlasy a vyndali jim zlaté zuby a druhý den byli všichni mrtví. Říká, že si pamatuje všechno. Všechno." Jiří mluví dál. "Ale má pocit, že to tím směrem nyní směřuje v České republice. Říká, že tam teď nemůže žít. V Margate se mu líbí. Má tady pocit bezpečí."

Margate sice už dlouho pravidelně přijímalo malé počty uprchlíků, ale v minulosti se většina z nich brzo přestěhovala do Londýna nebo do jiných velkých měst, jakmile navázali styk se svými komunitami. Ale situace se změnila: teď nemají už uprchlíci nárok na sociální podporu v hotovosti, a tak je pro ně obtížnější cestovat, a tak více z nich - zejména Romové a Kosované - zůstávají v Margate. "Zaznamenáváme podstatný počet uprchlíků v Margate teprve posledního půl roku," vysvětluje George Rogers z margateské policie. "Ale zatím ještě nevznikly žádné problémy."

Posléze sedím v malém, temném pokoji s Abum, uprchlíkem z Tanzánie, a jeho přítelkyní Ali, Angličankou z Margate. "Když jdeme ho hospody společně, obtěžují nás lidi," říká Angličanka upřímně." Lidi mi říkají, "Hele, ty, co děláš s tím negrem?" - "Ano, říkají mi negr," vysvětluje Abu. "Nikdy jsem to slovo předtím neslyšel. Je to opravdu odporné. Jednoho dne jsem jel na univerzitu a čekal jsem na autobus. Zbilo mě šest mužů. Ztratil jsem vědomí a někdo zavolal sanitku. Byl jsem v nemocnici tři neděle. Policie se mně ptala: 'Znáte ty lidi? Musíte přijít na stanici a učinit výpověď'. Ale nešel jsem. Nechtěl jsem mluvit s policií."

Fam, ze Somálska, má podobnou zkušenost. "Někdo mi ukradl peníze, tak jsem to oznámil na policii, a pak si mě ten člověk vyhledal s kamarády a zbil mě. Stalo se to už mnohokrát. Nechci, aby mě lidi bili, ale nemyslím, že mám právo se bránit."

"Upřímně řečeno, v Margate nedochází k rasistickým útokům," řekl mi posléze policista Rogers. Abu, s velkýma a smutnýma očima, mi sdělil něco jiného: "Lidi jsou tady hodně pronásledováni. Nechápu, proč se to děje."

Je ale pravda, že Margate dosud nezaznamenal veřejný hněv, jako se to stalo v Doveru. 15. listopadu 1997 demonstrovala britská "Národní fronta" (rasistická organizace, JČ) proti přítomnosti uprchlíků a obyvatelé Westbury Road, kde bydlí celá řada žadatelů o asyl, přesvědčili 90 lidí, aby podepsali petici, požadující, aby byli uprchlíci vráceni do svých původních zemí. Místní noviny přilévají oleje do ohně, tisknou titulky jako "Přílivová vlna uprchlíků" a nepotvrzené zprávy, že uprchlíci obtěžují ženy a kradou v obchodech oděvy. Tisknou také dopisy, tvrdící, že žadatelé o asyl "zneužívají britský systém", že se "houfně vkrádají do země pod rouškou tmy" a citují místního labouristického poslance pro Dover Gwyna Prossera, který konstatoval, že "milodary" pro uprchlíky jsou pro ministerstvo financí "obrovskou zátěží".

Pan Rahman, výřečný Ind, který vede hotel Bel-Air na North Devon Road, má dojem, že antipatie vůči uprchlíkům jsou v Margate už velmi silné, i když většinou skryté. Když se se mnou setkává, je potěšen, píše reportérka Observeru. "Musím vám říct všechno! Všechno! Toho rasismu, to byste nevěřila." Zavedl reportérku do své kanceláře a vytáhl svazky dopisů. Jednou v jeho hotelu bydlela romská rodina, která měla děti, které měly chodit do školy. "Řekl jsem, tyhle děti musejí do školy, tak jsem obtelefonoval šest škol v Thanetu, ve snaze najít pro ně místo. Všechny školy oznámily, že jsou plné. Zdálo se mi to podezřelé, tak jsem požádal anglického přítele, aby zavolal do těchže škol, že hledá místo pro anglické dítě. A najednou měly místa."

V hotelu Bel-Air nyní žije celá řada uprchlíků. To, co kdysi asi býval elegantní prázdninový hotel je nyní trochu zanedbáno. V místnosti, kde je televize, s poskvrněným červeným kobercem a dvěma místy, kde stropem zatéká a pomalu kape voda do přistavených kbelíků, sedí mladí muži z Afghánistánu, z  Kosova, České republiky a ze Somálska a sledují v uspávacím tichu televizní pořad o včelařství, jemuž žádný z nich nerozumí. Dostávají poukázky - na asi 40 liber týdně - které je možno utratit jen v jediném obchodě, v potravinářské samoobsluze Co-op. Poukázky nelze vyměnit za tabák ani za alkohol a absolutní nepřítomnost peněz v jejich životě znamená, že si nemohou zajít na pivo nebo na kávu, nemohou si koupit noviny anebo telefonovat z budky, nemohou jet autobusem nebo si sednout do hospody. Tak spí, vstávají, jedí, dívají se na televizi a zase spí.

Když se s nimi chvíli sedí, ochablá atmosféra působí na člověka, jako kdyby byl v domově důchodců. Na ulicích města se pak reportérka Observeru setkala se čtyřmi mladými muži z Kosova a seděla s nimi u kávy před jednou kavárnou. Všechno to byli malí, atraktivní muži s neusměvavými tvářemi a skromným vystupováním. Samozřejmě, už jsem jejich příběh obecně znala, píše reportérka, dívala jsem se na televizní zpravodajství o vypalovaných kosovských vesnicích, viděla jsem záběry dlouhých řad mužů, žen a dětí, nenesoucích nic, jak jdou pěšky na hranice, slyšela jsem, že své domovy letos opustilo 280 000 etnických Albánců.

Reportérka pokračovala: Dívám se na tyto zprávy a říkám si, že to musí být smutné, když je člověk jedním z těchto lidí, ale jaksi se to nesrovnává s podivností toho, jak sedíme v tomto ospalém přímořském městečku, pijeme slabou kávu a jíme sušenky. Přitom mi tenhle tichý mladý muž, který vypadá jako budoucí univerzitní učitel, vykládá svůj příběh.

"Žil jsem v Podujevě, v malém městě," říká Pirros. Měl jsem malý podnik - prodával jsem zeleninu obchodům. Spolupracoval jsem s Demokratickou ligou a mluvil jsem na schůzích a tak. 15. června jsme měli demonstraci a policie mě bila do ruky, zlomili mi ruku, bili mě a rozbili mi zuby. Pak mě zatkli a drželi mě tři dny. Bál jsem se, že mě zabijí. Když mě pustili, rozhodl jsem se odejít. Šel jsem dva a půl dny pěšky do Albánie.

V Albánii, podle Dashamira, inteligentně vypadajícího sedmnáctiletého chlapce, není nic pro uprchlíky. "Všichni spali pod širým nebem: nejsou tam potraviny, oděvy, nic. Bylo to v pořádku, když to bylo v srpnu, ale zimu bych tam strávit nemohl."

Tito muži ztratili veškerý kontakt se svými rodinami. Admirim má manželku a osmiměsíční dceru. Naposledy je viděl 10. srpna, když se snažil uniknout Srbům, kteří zatýkali mladé muže a popravovali je v Mitrovici, skočil na náklaďák, který odjížděl z jeho města a dojel do Francie. "Můj dům už byl vypálen. Nevím, kde jsou teď. Možná v horách."

Margate je podivné místo pro tyto muže. Sedí tady jaksi v limbu, čekají, než začne další kapitola jejich života, kdy si budou moci sami určovat, co chtějí dělat. "Je to tady nudné. Nedá se tu nic dělat," říká Dashamir. "Já jen jím a spím. Nemám žádné myšlenky. Nemyslím na budoucnost," říká Pirro.

John, Skot, který vede jeden z místních hotelů, se u nás na pár minut zastaví. Je jedním z mála bílých obyvatel Ramsgate, který mluví o uprchlících hezky - on je dost dobře zná. "Jsou to opravdu dobří lidé," říká v dobré náladě. "Uvědomil jsem si to, když jsem viděl fotografie jednoho z těchto Kosovanů. Viděl jsem jeho hlavu, celou od krve - rozbili mu hlavu pažbami pušek. Je hrozné pomyslet, že se takové věci dějí. Kdyby vám tito lidé mohli pomoci, tak by vám pomohli. Je tady jeden člověk z České republiky, má teď už svůj dům a já tam často chodím. Oni jsou vůči vám ve svém domě opravdu přátelští. Představte si, úplně cizí člověk vám vejde do domu - je to pozoruhodné. Nutí vás, abyste si sedli, dělají vám kafe. Poskytují vám skutečnou pohostinnost, a přitom sami nemají vůbec nic."

Ale pro mnoho lidí v Margate žijí uprchlíci v úplně jiném světě - je to vlastně příběh dvou měst a mezi nimi není skoro žádná komunikace. V žádném případě nebyly ve čtvrtek večer v hospůdce Eastcliffe Tavern žádné nebělošské tváře, žádní Kosované se tam nedívali na fotbal, žádní Somálci nenabízeli ostatním rundu piv. "Dostávají 500 liber týdně!" vykřikoval Ir. "Dostávají půjčky 1200 liber na nábytek," přidal se jeho přítel. "Pokaždé posílají zpátky do Bosny 1000 liber!" "Nejsou ani ochotni pracovat po jediný den." "Práce! Ti nevědí, co to je práce. My máme vzdělání. Oni ne." "Co kdyby se naše země rozložila. Pustili by nás oni k nim? To určitě ne." "Postávají na ulici, 12, 20 z nich na jednom místě, a vy musíte sejít z chodníku." "A policie nehne prstem." "Policie? Ta se bojí, že jí někdo obviní z rasismu, kdyby něco udělala." "Proč tady vůbec jsou? Proč?"

"Mluvila jste v Margate taky s někým jiným," ptá se reportérky v krátké pauze stavebník. Ano, odpověděla reportérka, mluvila jsem s jinými místními lidmi, a s některými uprchlíky.

"Vy jste mluvila S NIMI?" ptá se, překvapen. Ostatní jsou taky překvapeni. "Co říkají o nás?" zeptala se Maria. No, víte, oni mají hlavně starosti, co bude s jejich vlastním životem, a tak nemají moc čas přemýšlet o vás - ale někteří říkají, že jste vůči nim dost nepřátelští.

"Opravdu?" ptá se stavebník. A všichni se na mě podívají, poněkud zmateni, končí reportérka svůj článek.